50. Krakonošova 100 aneb po roce zase v Krkonoších
Téměř na den přesně po roce jsem zase na cestě na sever, do Vrchlabí, kde večer odstartuje jubilejní 50. ročník pochodu Krakonošova 100. Šel jsem ho sice zatím jen jednou, ale i tak je to teď spolu s Beskydskou sedmičkou můj nejoblíbenější podnik. Mimo jiné proto, že to byla moje první dokončená stovka, navíc v hodně slušném čase. Svou nezanedbatelnou roli však hraje i můj vztah ke Krkonoším, krásná příroda a chytře zvolená trasa, která nás letos po roční odmlce zase zavede i na Sněžku.
Návrat trasy přes náš nejvyšší „kopec“ a s tím související změna na území Polska však není jedinou změnou. Trasa obecně se letos vrátila ke kořenům, takže od startu vyrazíme rovnou na rozhlednu na Žalý. A na rozdíl od minulého roku nebude start hromadný, ale průběžný v čase mezi osmou a devátou, pro opozdilce až desátou hodinou večerní. Vzhledem k náročnosti podniku jsem si na dnešek vzal volno a strávil ho přípravou a odpočinkem, takže když kolem čtvrté vyrážím autem směr Vrchlabí, cítím se připravený a odpočatý.
Cesta doporučená Googlem přes Boleslav a Turnov je klidná a pohodlná, v půl sedmé jsem na místě. Parkuji na náměstí a jdu do Pelíšku. Jsem přivítán chlebem se solí, pak už je čas vyzvednout si startovní číslo 309, na kterém je zalaminované všechno podstatné – mé údaje, kontrolní čip pro online sledování, důležitá telefonní čísla, názvy kontrol i klasická barevná mapa trasy známá z webu. Dostávám i pamětní tričko a navrch si si beru i jednu dřevěnou „medaili“. Pak se vracím do auta a po krátkém odpočinku se začínám připravovat na start.
Když jdu pár minut po osmé hodině na místo startu na náměstí T.G.Masaryka, proti mě se už řítí davy. Plánovaný postupný start se tak úplně nekoná, na startu ve čtvrt na devět zbývá už jen pár desítek závodníků. A také Krakonoš, který to loni trochu nestihnul. Fotím si ho na památku, zapínám své měřící přístroje a svižným krokem začínám ukrajovat první metry z letošní Krakonošovy 100.
Je krásný večer, po celodenním dešti už není ani památky. Fouká sice trochu studený vítr, ale jinak je počasí na stovku jak dělané, snad to vydrží. Po pár minutách chůze je na mostě přes silnici malá zácpa, je tu totiž nultý kontrolní bod. Ale zdržení je minimální, za minutu už jsem zase v tempu, a když začínám stoupat do prudkého kopce k rozhledně, poprvé propocuji své oblečení. Nahoru na vrchol na první čipovou kontrolu přicházím ještě za světla za necelou hodinku. Pípnu si, trochu se napiji vody s čajem, a pak vzhůru z kopce dolů.
Stejně jako loni i nyní poprvé běžím větší souvislý úsek a mám radost, že mě nic nebolí. I když je teprve po deváté, houstnoucí mlha snižuje viditelnost, takže jakmile zaběhneme do lesa, zapínám čelovku. Přes Rovinku a Třídomí se dostávám na úroveň Špindlu a začínám šplhat na Mísečky. Občas mě, kopec nekopec, ďábelskou rychlostí předběhne nějaký jiný závodník startující až v 9 hodin, ale tím se netrápím, oni jsou prostě někde úplně jinde.
Pod Mísečky na druhou kontrolu dorážím za 2 hodiny 17 minut. Kupuji si malinovku a v lahvi ochucenou Mattonku na cestu. Protože mě ale zatím nic nebolí a i sil mám na rozdávání, nijak se nezdržuji a za pár minut už jsem zase venku, kde to trochu začíná houstnout. Mlha by se dala krájet a pěkných pár minut trvá, než se mi podaří zahřát. Ještě, že jsem si s sebou vzal rukavice a mikinu, na hřebeni se bude hodit.
Stezka po vrstevnici s malým stoupáním ke Dvoračkám je moc pěkná a příjemná na nohy. Sice je tu trochu mokro, ale nic, co by se nedalo zvládnout. Bohužel viditelnost je doslova jen pár metrů, takže se ani moc nedá běžet (na rozdíl od borců vepředu mám pud sebezáchovy:), každou chvilku málem do něčeho šlápnu nebo do něčeho narazím.
Mám žízeň, otevírám si Mattonku koupenou na Mísečkách. Bohužel rychle zjišťuji, že pít perlivý, mírně zteplalý nápoj cestou do kopce není ten nejlepší nápad. Trvá dlouho, než ze sebe dostanu všechen nadbytečný vzduch… V mlze se ztrácející Dvoračky míjím bez většího zájmu, a teprve dál na asfaltu jsem schopen souvislejšího běhu. Přes rozcestníky Ručičky a Rýžoviště přibíhám do Harrachova, kde na mě čeká třetí kontrola.
Na rozdíl od loňského bloudění jdu tentokrát (skoro) najisto a za 4 hodiny a 19 minut si můžu ve Sportrelaxu koupit kofolu, ledový čaj a zhltnout dva namazané krajíce chleba. Po nezbytném promazání choulostivých partií se loučím s pěkně vyhřátou místností a vracím se do zimy a vlhka. Míjím Mumlavské vodopády, které skoro nepoznávám, kolik je v nich vody, a pak po silnici pozvolným stoupáním mířím k rozcestí Krakonošova Snídaně. Využívám povolenou zkratku a přes Voseckou boudu jsem za necelých 6 hodin na hranicích s Polskem u Svinských kamenů. V nohách mám 38 kilometrů a přesto se cítím skvěle.
Jediné, co by mohlo být lepší, je počasí. Pravda, na rozdíl od loňska nesněží a neprší, zato fouká silný studený vítr a mlha je tak nějak hustší, takže je stále vidět jen pár metrů dopředu. Naštěstí není moc kam zabloudit, cesta je široká a relativně snadná. U Sněžných jam se situace trochu komplikuje, cestiček je tam víc, ale i díky dvěma dočasným souputníkům nakonec nebloudím a držím se cesty. Nyní už ale ne tak pohodlné, místo širokého chodníku je tu kluzká, viklavá a úzká cesta tvořená velkými, lišejníkem porostlými kameny. Naštěstí se jako mávnutím kouzelného proutku rozjasní, mlha zmizí a vítr ustane. A i když se jak vítr, tak mlha ještě mnohokrát vrátí, to nejhorší počasí už je naštěstí za mnou.
S lepší viditelností se jde tak nějak veseleji, a když se v dálce začalo rozednívat, bylo mi hej. Kochám se výhledem, občas popoběhnu a těším se na polévku připravenou na Lužické boudě. Radost mi kalí snad jen stále se zvětšující bolest v pase a na zádech, kde mi mé sportovní vybavení začíná dělat pěknou neplechu. Ale zatím to je naštěstí snesitelné.
Po necelých osmi hodinách jsem zase v teple a cpu se výbornou gulášovkou s rohlíkem. Trochu dobíjím sporttester, ale nechci se moc zdržet, tak jen co dojím, doplním tekutiny a jdu se na záchod promazat. Odřená záda mi začínají dělat starosti, ale co se dá dělat, musím jít dál. Prvních pár stovek metrů je to do kopečka, ale pak následuje dlouhé a hodně technické klesání po polské straně Krkonoš až k Polaně. Letos sice není až tak moc bahna, ale i tak je to nesmírně náročný úsek, který mě stojí spoustu sil. Unavené nohy i hlavu se snaží povzbudit nízké vycházející sluníčko, díky kterému vypadá zdejší příroda až pohádkově. Ale i tak jsem rád, když je to za necelé 2 hodiny za mnou.
Dnes poprvé vidím Sněžku s vrcholkem zahaleným v oblacích. Ale než se budu moci pokochat krásným výhledem z jejího vrcholu, čeká mě ještě 8 kilometrů a 550 výškových metrů. První zastávka je v boudě nazvané Domek Myśliwski, kde je další kontrola spojená s drobným občerstvením. Potkávám zde nějaké známé tváře, ale o slovo se začíná hlásit krizička, tak jen tiše doplním tekutiny, rozloučím se a jdu dál po silnici tvořené velkými žulovými kostkami. Ufff…
Po 2 kilometrech na rozcestí vidím černou značku. Na tu mám hodně špatné vzpomínky z loňska, stoupání na Soví sedlo z polské strany byl snad můj nejhorší zážitek z K100. Naštěstí není černá jako černá, a i když je kopec dlouhý a prudký, nedá zas tolik práce se vyšplhat až nahoru. O pár minut později jsem u žlutě zbarvené chaty Dom Śląski, odkud je to na vrchol „jen“ 1200 metrů. Dávám si na posilnění energetický lomcovák a s využitím hůlek se začínám drápat nahoru. Ale jde to ztuha, takže mě cestou předbíhá několik lidí. Jedním z nich je i Jirka Větvička, se kterým jsem se potkal na Rakovnické 60.
S vypětím všech sil jsem za 25 minut na úplném vrcholku Sněžky. U Poštovny si značím kartičku na důkaz svého výkonu a po nezbytném selfie si na lavičce začínám léčit svoje bebíčka. Protože jestli něco začíná být dost zásadní problém, jsou to moje odřeniny a opruzeniny. Dostatek bezbarvé lékařské vazelíny naštěstí dělá zázraky, takže je (alespoň dočasně) od bolení zase pokoj.
Cesta dolů po červené turistické značce je sice pěkná na pohled, ale každý krok na kamenitém chodníku bolí od chodidla po kyčle. Později se situace trochu lepší, kamení je méně, ale i tak začíná být bolest nohou i odřených míst za hranicí snesitelnosti. Na lavičce u Sovího sedla tak činím rozhodnutí vykašlat se na čas a zaměřit se na prosté dokončení pochodu. Na oslavu svého rozhodnutí se na chvilku na lavičku natáhnu, a když se po čtvrt hodině zvedám, je mi mnohem líp.
Na Pomezní boudy na 69. kilometru, kde je kontrola číslo 7, přicházím po 13 a půl hodině na cestě. Vítěz už je 4 hodiny v cíli, nezbývá než smeknout a hluboce se poklonit. Volnější tempo mi prospívá, cítím se docela dobře. Dávám si kromě klasické kombinace vody a chleba i jednoho Krakonoše, a když si ho před budovou na sluníčku vychutnávám, připadám si jak na výletě. Nikam už nespěchám, tak se jen tak válím a vyhřívám se.
Když se po 20 minutách vydávám na předposlední úsek, sluníčko už začíná docela silně připalovat. Kochám se výhledy do okolí (na obzoru je krásně vidět i Sněžka) a volnou chůzí pokračuji přes Malou Úpu, Spálený Mlýn a Janovy Boudy až na silnici vedoucí do Pece. Další povolenou zkratkou po chodníku vedle silnice šetřím pár výškových metrů, na čtvrt hodinky si odpočinu na lavičce u autobusové zastávky, abych po 16 hodinách dorazil na poslední kontrolu v hospodě Zelený potok ležící až na samotném okraji města.
Vidina cíle mě nutí omezit přestávku na minimum, tak si jen vybublám malinovku (jen z lahve, ale přece…), odskočím na WC a zase mažu dále. Stoupání k Hrnčířským Boudám je pro moje svaly poslední velkou zkouškou, za slušný výkon se pak odměním krátkou pauzou v trávě. Ale protože tu trochu fouká a sluníčko je momentálně za mraky, po chvilce se do mě dává zima a já jsem nucen pokračovat.
Jeden z posledních úseků do Horního Lánova vedoucí lesem je moc pěkný, a i když nemůžu běžet, alespoň svižně jdu a kilometry naskakují. To rozpálená vyasfaltovaná cesta vedoucí skoro až do Vrchlabí je v žhavém odpoledni jiná káva. Na rozdíl od loňska ale vím, o co jde, takže to zvládám s nadhledem a bez nadávek, a strojovým tempem se krok za krokem blížím k cíli. Trochu mě znervózňují akorát černé mraky nad Vrchlabím, odkud se každou chvilku ozve silný hrom, ale kromě pár kapek deště se mi naštěstí, na rozdíl od minulého závodu v Rakovníku, jakákoliv meteorologická nepříjemnost vyhnula.
Když vcházím do městského parku Vrchlabí, je mi jasné, že i ve svém druhém ročníku Krakonošovy 100 uvidím cíl. Posledních pár stovek metrů už je to čistá euforie, a když si po 19 hodinách a 45 minutách v cíli vyzvednu diplom, je moje úleva maximální. I přes bolavá záda jsem to nakonec dal a na rozdíl od jiných závodů jsem už teď přesvědčen, že za rok si to zase zopakuji. Protože i když jsou organizátoři možná trochu moc tradiční a konzervativní, výsledek jejich ročního snažení zaslouží velkou jedničku. A zvláštní pochvala patří i všem občerstvovačům, už dlouho se mi nestalo, abych si většinu nezbytných dobrot nesl celou cestu z batůžku zbytečně.
Na závěr malá statistická rekapitulace. Celý závod měřící 95,6 kilometru jsem zvládl za 19 hodin 45 minut průměrným tempem 12,2 minuty na kilometr. Během závodu jsem nastoupal a sestoupal 3672 metrů. Na start závodu se postavilo 475 účastníků. Se svým časem jsem se umístil na 277. místě jako 243. muž v pořadí. Vítěz to dal za 9:25, 62 pochodníků nedokončilo. Kompletní výsledky jsou tady.
