Metternichova výzva 2014 zdolána v rekordním čase
Po přestěhování zpět do Prahy jsem měl najednou spoustu volného času. Především o víkendech. Proto jsem se mohl více méně okamžitě rozhodnout, že třetí sobotu v červnu strávím pobíháním po Slavkovském a Českém lese, kde se konal první ročník závodu nazvaného Metternichova výzva. Start i cíl akce byl v Lázních Kynžvart, kam jsem také v osm ráno dorazil.
Ale popořádku. Hlavním impulzem pro návštěvu závodu v těchto končinách byl dotaz mého otce, jestli s ním nechci jet do Svržna za sestřenicí, že tam můžeme přespat. Dohodl jsem se s ním tedy, že pojedeme spolu v pátek večer, já si v sobotu půjčím auto, zajedu si zaběhat a až se vrátím, pojedeme zase domů. A jak jsme se domluvili, tak jsme také udělali.
Vzhledem k mému rannímu vstávání jsem měl v plánu jít si lehnout co nejdříve. Po příjezdu na statek za příbuznými se mé předsevzetí ale rychle vytratilo; povídali jsme a popíjeli až do půlnoci, takže jsem si šel lehnout nejen mnohem později, než jsem chtěl, ale také notně podroušen. Na druhou stranu jsem alespoň rychle usnul, a když jsem se po šesti hodinách probudil, cítil jsem se svěží jako rybička. Rychle jsem se oblékl, sbalil si pár věcí na cestu a vyrazil na cestu na sever směrem na Mariánské Lázně a dál na Lázně Kynžvart.
Na místě jsem zaparkoval auto, zaregistroval se, zaplatil startovné, dostal itinerář a pak už jen čekal na startovní výstřel. Na první ročník se nás sešlo docela dost, skoro padesát, takže když jsme se v půl deváté vydali na cestu, byl nás pěkný chumel. Počasí nám přálo, bylo příjemné teplo a hlavně nepršelo. Trasa jako taková nebyla moc obtížná, na celém 52 kilometrů dlouhém okruhu byly jen 2 kopce a jen ten druhý, vedoucí na Dyleň, byl hodně nepříjemný. Relativně značná část trasy také vedla po asfaltu, což se negativně podepsalo na stavu mých chodidel.
Na druhou stranu se to všechno tak nějak sešlo a já se v cíli objevil za 6 hodin a 36 minut! I když jsem čekal, že to bude rychlé, průměrná rychlost 7 minut 42 vteřin na kilometr je prostě super a v ostatních závodech jsem se jí zatím ani nepřiblížil.
V cíli jsem si dal malé pivko a klobásu, prohodil pár slov s organizátory (mimochodem skvělými, nadšení pro věc z nich sálalo do daleka) a vydal se na cestu k autu a zpátky do Svržna. Cestou zpátky jsem jel opatrně, přeci jen jsem měl za sebou dost velkou porci kilometrů, ale všechno dobře dopadlo a já se odpoledne v pořádku vrátil tam, odkud jsem ráno vyrážel.
