Karlštejnská tlapička 2015 a můj první (skoro) vítězný pohár
V sobotu má být pěkné počasí, tak stačí chvilka hledání na internetu a mám program. Jmenuje se Karlštejnská tlapička a jedná se o turistický pochod pořádaný Klubem českých turistů, respektive jeho oddílem nazvaným Trilobit Barrandov. Jak lze z názvu odhadnout, alespoň na chvíli se budeme pohybovat v oblasti hradu Karlštejn. Takže si sbalím vše potřebné a v sobotu ráno mě Eliška cestou od známých odveze na vlakové nádraží Karlštejn, kde celý závod startuje.
V půl sedmé jsem na místě, platím 50 korun jako vstupní poplatek na nejdelší, 57 km dlouhou variantu pochodu, a po zaměření všech GPS zařízení vyrážím na cestu. První metry vedou přes řeku a do kopce k hradu. Brzy však odbočuji a vydávám se stále do kopce směrem na západ. Kopec končí na polní cestě, která mě z mírného kopce vede až do vesnice Srbsko.kde je první kontrola. Když dostanu razítko, pokračuji dál podél Berounky, tentokrát na sever.
Je krásné počasí, téměř azuro, ptáčci zpívají, kolem minimum lidí, prostě ideální podmínky na procházku. Na sedmém kilometru opouštím Berounku a krásnou cestičkou podél potoka mířím do Svatého Jana pod Skalou, kde na mě čeká další kontrola. Další razítko je doma a já pokračuji po červené dál. Trochu si zajdu, ale pak nacházím tu správnou odbočku a šplhám do prudkého kopce ke kopci zvaný Herinky. Naštěstí se nejde až nahoru, ale jen kousek pod vrchol, odkud vede už jen mírně klesající cesta až do Berouna na nádraží, kde je kontrola číslo 3.
Na nádraží je hodně živo. Především proto, že tam startuje další pochod Po stopách Karla IV. Chvilku mi trvá zorientovat se, ale nakonec najdu ten správný stánek, dostanu razítko a můžu vyrazit na další cestu. Několik kilometrů procházím Berounem, pak jdu chvilku po silnici, abych nakonec odbočil na polní cestu a opět se ponořil do více či méně hustého lesního porostu. Začíná být hodně horko, takže v jednom stoupání odhazuji (skoro) všechny svršky a dělám si pohodlí.
Mezi kopečky Plešivec a Malý Plešivec procházím až do vesnice Železná, odkud pokračuji polní cestou mezi několika širými lány až do Chyňavy. Podle itineráře tam má být kontrola, ale nějak ji namůžu najít. Nakonec si v dálce všimnu mávající postavy a skutečně, když přijdu blíž, je tam dvojice mající za úkol mi dát razítko číslo 4. Děkuji a loučím se s tím, že mám za sebou skoro polovinu závodu.
Další úsek až do Loděnic není moc záživný, dost často se jde po silnici a / nebo mezi obydlím, takže nic moc. V Loděnici si nechávám dát další razítko, pak po silnici šplhám do dalšího kopce, aby na rozcestí Špičatý vrch konečně začala být cesta zase trochu zajímavější. Nejdříve se jde po polní cestě, pak se vleze do lesa a jde po cestě lesní. Občas popoběhnu a i když už mě síly postupně opouští, stále se cítím relativně dobře.
Kolem kopce Doutnáč dobíhám k Bubovickým vodopádům, kde je doslova zácpa – tolik lidí na výletě už jsem dlouho neviděl. Postupně se prokousávám dopředu a od Královy studně běžím z mírného kopce dolů až k rozcestí u Dubu Sedmi bratří, kde je další kontrola. Cestou vidím střechu Karlštejna, ale ještě si na nějaké blízké setkání musím nechat zajít chuť; na kontrole se skoro otáčím a po žluté značce začínám šplhat k lomu Malá Amerika. Chvilku se pokochám výhledem a pak kolem lomů Kanada a Mexiko doběhnu až k lomu Velká Amerika.
I tady je lidí na můj vkus až příliš, tak se nezdržuji a pokračuji do Mořiny, odkud už konečně mířím k samotnému Hradu. Poslední kilometry pluji s davem, běžet se skoro nedá, ale tak nějak se prodírám kupředu, protože už toho mám plné zuby. U nádraží je poslední kontrola, kde s úlevou předávám kontrolní kartu a zhluboka se vydýchávám. Jaké je moje překvapení, když kromě klasického diplomu dostávám i pěkný pohárek za celkově páté místo v nejdelší kategorii. Docela dojatě děkuji a za odměnu si v místní hospodě dávám dvě piva na oslavu, čímž pro mě dnešní závod definitivně končí.
