Ráno mám budíček ve 4:45. Hygiena, snídaně, oblékání, kontrola GPS a vybavení. Oblékání je trochu s otazníkem, nakoupil jsem skoro kompletní řadu Craft Trail, tak dneska poprvé vyzkouším nové šortky 2 v 1 a triko s dlouhým rukávem. Snad nebudu své rozhodnutí moc proklínat, odřených zad i třísel jsem si letos užil víc, než dost. Hodinu po budíčku vyrážím pěšky na nádraží Praha – Kačerov, odkud se vlakem přesouvám na start pochodu do Pikovic.

Pár minut před sedmou ráno platím 50 korun českých a za odměnu dostávám tradiční pochodnickou výbavu – papír s natištěnou mapou a itinerářem. Jako příznivec GPS mám trasu v přístroji (díky Facebooku a Karlu Wilkovi, který publikoval GPX soubor), takže papír slouží především jako kontrolní karta pro razítka a barevné skvrny od fixek na samostatných kontrolách. Ale jak se později ukáže, ani GPS není všemocná a není radno se na ni bezvýhradně spoléhat.

Vlakem nás přijelo asi 20, takže se postupně od startovní kontroly trousí další a další nabuzení pochodníci. Ještě kontroluji počasí; momentálně je nad řekou silný opar, ale na rozdíl od včerejší předpovědi nehrozí nijak akutní déšť, ba naopak má být až do odpoledne krásné počasí. Potěšen takovou neschopností meteorologických rosniček uhodnout počasí na alespoň na 24 hodin dopředu vyrážím na cestu; čeká mě 52 kilometrů, nejdelší varianta pochodu.

Po chvilce docházím skupinku tří pochodníků staršího data narození. Zrovna se baví o Šlápotách a o tom, že ty Olafovy „stovky“ už jsou možná až příliš dlouhé. V duchu přikyvuji, ale pak přidám na výkonu a mizím v oparu.  Nestačím se ale ani pořádně rozběhnout a už je tady první kontrola nazvaná Starcův Fčelín. Občerstvení je překvapivě plně funkční (a v lavicích už snad sedí i pár štamgastů), ale takový kousek po startu ale nemám ani hlad, ani žízeň, tak si jen nechám dát razítko a běžím dál.

Předbíhám několik dalších účastníků pochodu, zkouším vybíhat i krátká prudká stoupání, prostě mám radost, že jsem venku a že neprší. I když je ráno a sluníčko stále za oparem, teplota stoupá a já se začínám potit. Nevynechám proto jedinou příležitost doplnit tekutiny u různých studánek a pramínků. Koupil jsem si kvůli tomu nový skládací hrníček, tak ho hned vyzkouším. Funguje. 🙂 A také fotím; velkou část cesty mám foťák v ruce, protože jen co ho schovám v batohu, už je tu další scenérie hodná zaznamenání. A hůlky jsem protentokrát nechal doma.

Když se na protějším břehu objeví chaty z vesnice Luka pod Medníkem, začínám poprvé trochu souvisleji stoupat. A stoupání pokračuje i poté, co na rozcestí Pod Třebsínem dávám na pár hodin sbohem Sázavě a po zelené značce si to sunu do vesnice Třebsín, kde na mě má čekat druhá kontrola. A skutečně, jen co se vynořím z lesního porostu, už ji skoro vidím. Zdravím dva sympatické kontrolory, chválím jim objednané počasí a nechávám si dát druhé razítko. Pak se loučím a pokračuji ve šplhání až na úplný vrchol, který je v tomto případě 372 metrů nad mořem.

V obci Závist je první neznačený úsek pochodu, takže je nutné věnovat zvýšenou pozornost GPSce. Nebo mapě a itineráři, ale protože jsou v něm drobné nepřesnosti a nejasnosti, není to úplně snadné. Potkávám nějakou dívčinu, kterou nasměruji mezi ploty, kudy vede trasa pochodu, a pak jí nezdvořile ukážu záda. Dalších pár stovek metrů totiž vede z kopce dolů a kromě posledního, až příliš prudkého úseku je pěkně běhatelný, takže utíkám o sto šest. Najednou les končí a já se ocitám na břehu Vltavy, jen pár desítek metrů od hráze přehrady Štěchovice.

Itinerář ale velí dát se na opačnou stranu, než leží betonové monstrum, tak zahýbám vpravo a po asfaltce dobíhám k pěknému mostu přes řeku, a pak přes něj do centra Štěchovic. Je tu několik otevřených obchodů, ale protože mě čeká brzy kontrola v jednom z místních hostinců, jen kolem nich proběhnu a mířím k restauraci Na Peškově, kde už čeká dvojice kontrolorů. Bohužel, razítko je to jediné, co zde dostanu; hospoda otevírá až za půl hodiny. Tak dlouho se mi čekat nechce, tak se loučím a podél kostela pokračuji po modré směrem na Třebenice.

Modrá turistická značka je zde nově přeznačena, což vzápětí potvrzuje malá skupinka pochodníků včetně Olafa, kteří zde trochu bloudí. Podle Mapy.cz však jdeme dobře… Tedy šli bychom dobře, pokud by stavitelé schodiště neodvedli mizernou práci a jejich dílo nemuselo k reklamaci (pružný materiál schodiště je vážně hodně podivný, každý krok mám strach, že to bude můj poslední), kvůli čemuž je průchod dočasně zakázán. Tuto informaci si naštěstí můžeme přečíst až nahoře, takže se nemusíme docela daleko vracet. Nakonec se úspěšně napojíme na původní modrou značku a pak kolem klasické přehradní i přečerpávací elektrárny vcházím na naučnou stezku Svatojánské proudy. Podle Wikipedie byla zdejší trasa úplně první, kterou v roce 1889 vyznačil nově vzniklý Klub českých turistů. To už jsem zase sám, skupinka už je daleko za mnou.

Víc než historie této přírodní krásy, nadobro ztracená po výstavbě vodní nádrže, mě zajímá několik studánek, které v krátké době po sobě potkávám, a kde se vždy důkladně osvěžím. S nově načerpanou energií se pak můžu věnovat kochání lépe a radostněji. A že je na co se dívat! Každý meandr, každá zátoka, každá skála vystupující nad okolní terén nabízí nespočet krásných výhledů. Mlžný opar nad hladinou už zmizel úplně, sluníčko svítí na jasné obloze a nikde ani živáčka, jen ticho a klid.

Postupně obkroužím po břehu na krásné pěšince několik meandrů, navštívím několik starých osad včetně Ztracenky, prohlédnu si vyhlídku Máj z druhé strany, projdu dvěma tunely vysekanými ve skále a pořídím spoustu fotek. Sil mám zatím dost, tak i kilometry naskakují tak nějak příjemně rychle. Trochu mě sice táhne lýtko a pobolívá pata, ale to jsou jen drobnosti, které se postupem času snad rozchodí.

Pár stovek metrů od hráze Slapské přehrady moje procházka po břehu Vltavy končí, a po nepříjemně dlouhém schodišti se dostávám do Třebenic, kde je organizátory připravena čtvrtá kontrola v hospodě U Taterů. Podle cedule u silnice je ale ještě 800 metrů daleko, tak zatnu zuby a v už slušném poledním žáru sluníčka začínám stoupat do kopce. Míjím několik prázdných stavebních parcel a bezpočet rozestavěných budov, očividně je to tady oblíbená lokalita. Když se přede mnou konečně hospoda objeví, mám radost, protože už mám velký hlad i žízeň.

V tradiční trampské hospodě U Taterů, která za 4 roky oslaví 100 let od svého založení, sedí kromě dvou upovídaných kontrolorů i pan hostinský a trochu podivná osůbka s hlavou indiánky (dvojice spletených copů je dlouhá až na zadek, přes to čelenka) a růžovou sukénkou, která se láduje polévkou s nudlemi. Já si radši dám iontový nápoj ze Smíchova, jablečný džus a Fidorku. Chvilku posedím a prohodím pár slov s ostatními, ale ve stínu mi začíná být zima, proto se loučím a pokračuji ve šplhání do kopce, které mě velmi rychle zase zahřeje.

Na rozcestí Kolna páchám pochodnické faux pas. Jak se dozvídám později při psaní tohoto článku, letošní trasa byla trochu změněna, takže moje loňská varianta v GPS mě místo po červené na rozcestí Na Rovníku a na Slapy z východu žene po zelené přes Červenou horu a na Slapy ze severu po převážně asfaltové cestě (autor trasu na Facebooku ve čtvrtek aktualizoval, ale já si toho nevšiml…). Takže jsem ušetřil pár výškových a pár stovek délkových metrů… Inu, stane se…

Na Slapech se přesně v místě páté „živé“ kontroly pochod láme do své druhé poloviny. Dostávám další razítko a po žluté vyrážím přímo na západ. Následující úsek však není příliš záživný. Výhledy na pole různé barvy jsou sice kouzelné, ale sluníčko peče, stínu je málo, a navíc valná část trasy vede po asfaltu. Procházím vesnicí Porostliny, v další vesničce Královky uhýbám na polní cestu bez turistické značky. A netrvá dlouho a i zde potkávám bloudící pochodníky. S pomocí GPSky určíme správnou cestu, a i když jim brzy uteču, snažím se je navigovat alespoň šipkou z větviček. Poslední úsek před šestou kontrolou je hodně drsný sestup plný kořenů a kamení, kolena už docela cítím, tak jdu opatrně. Pak už jen dvě zatáčky a kontrola s občerstvením zvaném MASH je tu.

I zde kromě razítka potřebuji iontový nápoj do půllitru a k tomu i stejný objem vody. Pán z kontroly mě pak ještě upozorňuje na to, že fixka 1. samostatné kontroly není tam, kde být podle itineráře má. Ale jak se později ukáže, není ani tam, kde tvrdí on. 🙂 Když se rozloučím, vydávám se na 12 kilometrů dlouhý, táhlý sestup podél říčky Kocáby, která mě dovede až do Štechovic. Nic prudkého, celkem se klesne o 60 metrů, ale i tak je to příjemné.

Nejdříve sice musím po asfaltu projít Malou Lečicí, kde se chystá nějaký koncert, takže mi do kroku hraje hlasitá hudba, ale pak zelená značka uhne doprava a po pár metrech už běžím po pěkné polní cestě. Ráz krajiny mi připomíná Rakovnickou 60, řeka, louky, lesy, brody (brodit se naštěstí není nutné), lávky… Jediným méně příjemným prvkem je zde rostoucí počet lidí, už to rozhodně není tak klidná procházka, jako kolem Štěchovické nádrže. V osadách je živo, někde se hraje turnaj v nohejbalu, jinde se griluje, všude plno hemžení a křiku, prostě sobota v plném proudu.

Poklidný průběh pochodu se trochu naruší hledáním fixky v okolí rozcestí Údolí Kocáby – Pod Masečínem. Trávím tam dobrých 10 minut, opakuji si instrukce získané na 6. kontrole, ale kde nic, tu nic. Snažím se volat hlavního organizátora, ale signál taky nic. Rezignovaně se vracím na trasu pochodu, když tu přibíhá další pochodnice, tak chvilku hledáme ještě spolu. Ale ani společné úsilí k cíli nevede, tak si nakonec vzájemně děláme potvrzovací foto a vracíme se na trasu, kde po 150 metrech nacházíme dlouho hledaný marker… Hmmmm…

Pár kilometrů běžíme spolu a vedeme obvyklý hovor o tom, kdo kde byl a jak dopadl. Dívčina si můj obdiv získá hned na začátku tím, že na první pokus dala letošní Šlápoty – a to za 26,5 hodiny! Respekt! Jinak je to zase taková nudnější pasáž, ale dík občasnému klábosení uteče docela rychle. Před Štěchovicemi se loučíme, protože ji pobolívá koleno a ještě si musí jít koupit vodu, proto pokračuji indiánskou chůzí dál sám.

Na mostu přes Vltavu, po kterém jsem dneska už jednou běžel, se chvilku dívám na závody Dračích lodí, pak začínám stoupat na další kopec. A i když to není nijak závratné stoupání, celkem získám asi 250 metrů, desítky schodů a pak prudký krpál po asfaltu mě stojí dost sil. Krajina už subjektivně není tak krásná, takže se alespoň nezdržuji focením. Na rozcestí V Hliništích je druhý fix pro Samostatnou kontrolu, naštěstí viditelný na první pohled, pak následuje táhlý výstup skoro až na vrchol kopce Chlum.

Když jsem nahoře, mám radost, protože teď už to bude jen dolů. po zelené sbíhám dolů až do sedla, cestou předbíhám celkem dost pochodníků jdoucích kratší trasy. Cesta je sice dost kamenitá a každou chvilku mi podklouzne noha, ale konec se blíží, tak to moc neřeším. V sedle si fixkou v kartě značím poslední Samostatnou kontrolu, klopýtám posledním prudkým seběhem plným kamení, po vrstevnici se blížím k obydlené oblasti a jsem tu, jsem zpátky v Pikovicích. Posledních pár stovek metrů po asfaltu si už jen užívám.

Je půl třetí odpoledne, a i když podle předpovědi už mělo pršet, je polojasno a po dešti ani památky. Poslední zatáčka vlevo a přede mnou je kemp, kde je umístěna závěrečná kontrola. Dobíhám k označenému stolečku, dostávám razítko, dřevěnou medaili a diplom. Pak se jen svalím do trávy a pár minut jsem rád, že už nemusím nikam běžet.

Poté si dojdu pro pití, svleču si propocené triko i boty a s nadšením pozoruji, že po 4 letech snad poprvé nemám po tak dlouhé akci ani jeden pupínek, ani jedno místo opruzené nebo odřené. Craft se ukázal v nejlepším světle, tak snad mu to vydrží! Jdu to oslavit dalším pivkem, a při té příležitosti přemýšlím, kdy se vydám k domovu. Jeden vlak jede za chvilku a další až před pátou Nakonec vyhraje vonící klobása a svítící sluníčko, takže se následující dvě hodiny jen válím v trávě a doplňuji tekutiny i živiny.

Ve čtvrt na pět, kdy už se sluníčko za mraky schovává celkem pravidelně a zdá se, že déšť je na spadnutí, začínám balit, děkuji organizátorům za pěknou akci (jen za ten občas nepřesný itinerář mají malé mínus:) a jdu na vlak. S příjezdem vlaku spadne pár kapek, ale nic, co by stálo za řeč. A tím pro mě pochod Kudy chodili trempové končí.

Na závěr malá statistická rekapitulace. Celý závod měřící 52,8 kilometru jsem zvládl za 7 hodin 29 minut průměrnou rychlostí 7 kilometrů za hodinu. Během závodu jsem nastoupal a sestoupal 1363 metrů. Vítěz to dal za necelých 6 hodin.