Po ne zcela povedených Šlápotách jsem se rozhodl neponechat nic náhodě a připravit se na Hostýnskou stoosmu (H108) s maximální důkladností. Vzal jsem si volno v práci, celý den odpočíval, snažil se spát, jedl jsem střídmě a (relativně) zdravě, pil minerálky, prostě se ze mě alespoň na pár hodin stal zodpovědný závodník. Když jsem pak v půl osmé nasedal v Praze do vlaku, připadalo mi, že jsem pro úspěch udělal maximum.

Vizovice, konečná, vystupovat! Po necelých 4 hodinách na cestě s pouhým jedním přestupem jsem na místě. Spolu se mnou a několika „normálními“ cestujícími z vlaku vystoupí i Olaf a další dva závodníci, kteří se zkušeně vydají nejbližší cestou k místní sokolovně, našemu dočasnému útočišti. Po vstupu do budovy se vítáme s organizátory a každý nafasujeme igelitku s reklamními předměty a dalšími proprietkami podle objednávky při registraci. V té mé kromě mapy a kontrolní karty pro „noční“ část závodu nacházím i hezké modré tričko, účastnické ponožky, balíček plný energie od Enervitu a něco málo reklamních tiskovin. Proti dvousetkorunové záloze navíc obdržíme kontrolní čip a můžeme začít s přípravou na start.

Naprostá většina závodníků již je na místě, převlečená a připravená, přivezená autobusy z prostoru cíle v Rajnochovicích. Po vstupu do hlavní místnosti plné stolů a židlí to vypadá jako na mistrovství ČR v ultra trail běhu na 100+ kilometrů. A to ještě některé ze známých jmen dorazí až chvíli před startem. Ostatně, startovní listina hovoří za vše. Radši se pakuji do kouta, hodinku podřimuji na stole, a pak se začínám převlékat.

Chvilku před startem si bere slovo hlavní organizátor závodu (Lukáš Tomčík?), řekne nám několik důležitých informací, popřeje hodně štěstí, a pak už se jde ven před sokolovnu, kde je přesně v půl druhé ráno závod odstartován. A celé závodní pole vyráží úprkem kupředu. Bez legrace, než pustím svoji měřící GPS techniku, jsem na startovní čáře sám. Což je trochu rána pro moje ego; že se budu pohybovat na konci jsem tak nějak očekával, ale že budu úplně poslední pár vteřin po startu mě přeci jen trochu vadí. Takže vyrážím svižným klusem za ostatními.

Po pár desítkách metrů doháním chvost startovního pole včetně klusajícího Olafa, a když před prvním kopcem zpomalím do chůze, jsem už asi pátý od konce. Z nečekaně ostrého startu mě bolí holeně, tak se je snažím protahovat a v duchu si nadávám, proč takhle blbnu, když je přede mnou ještě asi milión kilometrů. Naštěstí holeně po pár minutách povolí a já se můžu kochat krásnou bezmračnou nocí. Občas se dokonce poštěstí zahlédnout opožděnou Perseidu. Teplota je tak akorát na to, aby mi nebyla zima, prostě zatím ideální počasí.

Stoupání je sice dlouhé, ale pozvolné, takže pokračuji bez problémů svižným tempem dál. Už po pár kilometrech je startovní pole hodně natáhlé, ale pokud jde o sledování trasy, ničemu to nevadí. Ta je totiž značena naprosto luxusně. Noční část vede vesměs po turistickém značení, a komu by to nestačilo, je každých pár desítek metrů na stromě, sloupu či keři připevněna už z velké dálky viditelná červená odrazka. Ve složitějších úsecích je jich klidně několik hned po sobě, k tomu jsou s vysokou frekvencí pověšené všude možně červeno-bílé pásky, a občas je k vidění i červená šipka nebo oranžový sprej na silnici. Do GPS koukám jen pro kontrolu a spíš ze zvyku.

Pár kilometrů se předháníme s několika dalšími pochodníky, chvilku koukám na záda já jim, chvilku oni mě, prostě taková postartovní klasika. Na osmém kilometru mě pohled do GPS upozorní na to, že se blíží první samostatná kontrola. Ta je v tomto závodu řešena klasickými „orienťáckými“ kleštičkami s unikátním vzorkem jehliček, kterými si procvakneme kontrolní kartu. Na rozcestí Syrákov však na první pohled žádné kleštičky nejsou. Teprve po druhém, pozornějším prozkoumání navigačního sloupu si všimnu kleštiček pověšených dobré dva metry vysoko. Což musí potěšit především závodníky menšího vzrůstu. 🙂

Cvakám si první okénko v kartičce a cestou z kopce přemýšlím o tom, že tentokrát se důkladná příprava a překreslení trasy a itineráře do GPSky vyplácí hned od začátku. Na rozdíl třeba od P100 nebyla kontrola nijak zvlášť označena, takže se dala celkem snadno přehlédnout. Uprostřed rozjímání mě cestou z kopce překvapí protijdoucí čelovka. A za ní druhá, a třetí, a pak ještě 10 dalších, jejichž nositelé první kontrolu minuli bez povšimnutí. Co se dá dělat, co není v hlavě…

Já zatím pokračuji v cestě dál. Ráz krajiny se nemění, střídá se les s loukami, pěšinky a cestičky se vlní, pořád jdu do kopce nebo běžím z kopce, po rovině vedou jen málokdy. Naštěstí, i když nás před ním organizátoři varovali, na cestách je sice spousta bláta, ale je už hodně proschlé, takže v lepším případě jen příjemně odpruží krok, v horším případě sice zapadnu po kotník, ale do boty nic nenateče. Míjím vrchol kopce Kopřivná a z rozcestí Kořené začínám dlouhý sestup do osady Baťková, a pak po zelené dál na rozcestí Štepková – u Vítků, kde je první živá kontrola spojená s občerstvením.

Cestou ještě potkávám další mírně kufrující skupinku marně hledající zelenou turistickou značku, ale pak už se můžu s chutí zakousnout do sladkého melouna a doplnit tak energii i vodu najednou. Na první kontrole je, stejně jako na všech ostatních, milá partička usměvavých dobrovolníků, kteří ochotně zapózují při žádosti o fotku. Moc dlouho se ale nezdržím, mám napilno. Loučím se a začínám dlouhý a zatím asi nejprudší výstup na Vysoký Grúň, které plynule přechází na již mírnější stoupání na Humenec.

Jde se mi dobře, kilometry naskakují a v dálce začínají prosvítat červánky, protože začíná svítat. Červeně zbarvená oblaka jsou však to jediné, co ze sluníčka na dalších pár hodin uvidím, obloha se totiž rychle pokrývá mraky. Na jednu stranu je to dobře, protože to poslední, co chci, je výheň jak na Sahaře, ale nízká oblačnost přeci jen kazí výhledy na okolní kopce a přírodu. Už skoro za světla scházím do obce Držková, kde má být na rozcestí podle kartičky třetí kontrolní bod s kleštičkami. Ale není. Konzultace s mapou a skupinkou dalších pochodníků poradí, že ten kontrolní bod je ve skutečnosti až o kilometr dál na rozcestí Pod Skalami, kde se kleštičky, nyní již ve zcela rozumné výšce, přidělané na sloupu s rozcestníky skutečně nachází.

Následuje další stoupání na kopec Kuželek. Když to je možné, kochám se výhledy, ale kopce jsou tu hustě porostlé stromy, takže pěkných vyhlídek potkávám jen pár. Z kopce pádím dolů, užívám si jeden z mála asfaltových úseků, protože za horizontem na mě již čeká čtvrtá noční kontrola spojená s občerstvením. Menu je shodné s tím na předchozí, takže se zase cpu melounem a zapíjím to vodou a ionťákem. Ani zde se ale nechci zaseknout na moc dlouho, tak jen doplním lahve s vodou a loučím se.

O pár stovek metrů dál, po seběhu z prudkého kopce, nastává první složitější navigační oříšek. Trasy noční a denní verze závodu se zde totiž kříží, chvilku jdou navíc shodně, jen v opačném směru, takže mi chvilku trvá se zorientovat. Naštěstí se moje „nová“ GPS navigace Garmin Dakota 20 s magnetickým kompasem ukáže jako spolehlivý rádce, a tak odbočku po zelené na Holý vrch trefím napodruhé jen s minimálním přeběhnutím.

Na Holý vrch je to zase do kopce. Ale buď nejsou tak prudké, nebo mám neobvykle dost energie, ale zatím mě žádný místní kopec nedostal do kolen, všechny svižně zdolávám bez odpočívání. Na rozcestí Na Holém vrchu cvakám kartičku na páté kontrole. Před odchodem mě pobaví motivační směrovka H108, takže se snažím zase trochu přidat na rychlosti. Na rozcestí Klapinov s pěknou vyhlídkou odbočuji doprava a po trase, kterou si dnes ještě jednou zopakuji, klesám skrz rezervaci Obřany dál do Chvalčova. Cestou se ještě osvěžím ve vydatném prameni Táborského a Ondrúškův, ale pak už jen odpočítávám poslední stovku metrů k šesté cvakací kontrole.

Cestou mě předběhne několik rychlejších závodníků, tak je pouštím před sebe, stejně se za chvilku potkáme zas. Na rozcestí Říka značím kartičku, přecházím silnici a začínám nejdelší dnešní stoupání, na konci kterého budu mít v nohách o více jak 460 výškových metrů více. Z počátku se jde mimo turistické značení, takže se v jednom místě spolu s dalšími kolegy ve zbrani chvilku dohadujeme, kudy vlastně jít (vyznačená trasa se podle nás malinko liší od té na mapě), ale nakonec to vyhodnotíme správně a jdeme tam, kam jít máme. Později se napojíme na žlutou turistickou značku a dál už to je brnkačka. Cesta vede lesem, na zemi je plno spadaného listí, je příjemný chládek, prostě nádhera.

Kolem vrcholu kopce Javorník přicházíme k památníku na Jehelníku. Tedy jediné místo, kam se dneska podívám hned třikrát. Naštěstí je toto křížení bezproblémové a kam pokračovat víme i bez mapy. O pouhých pár stovek metrů dál nás čeká Kelčský Javorník, se svými 865 metry nejvyšší bod na trase, kde má být zároveň poslední noční cvakací kontrola. Ale ani to záludným organizátorům nebrání v tom umístit kleštičky na vrchol zde stojící, moderně vypadající rozhledny, takže si k dosaženým výškovým metrům můžeme hned přičíst dalších 35 (na vrchol vede přesně 156 točitých schodů).

Nahoře je krásný výhled na okolní kopce koupající se v nízké oblačnosti, ale zároveň tu taky dost silně a studeně fouká, takže se spolu s ostatními jen rychle vyfotíme a po označení kartičky rychle dolů. Posledních 6 kilometrů do Rajnochovic je z kopce, občas sice příliš prudkého na rozumný běh, ale jinak klasická pěkná procházka. Po spatření prvních domů Rajnochovic a poblíž ležící Podhradní Lhoty mě sice čeká ještě trochu zdlouhavá cesta po vrstevnici, ale nakonec i ta končí a po 51 kilometrech a 8 hodinách 20 minutách jsem v cíli. I když jen na skok. Zatím…

V prostoru cíle (a startu pro denní část pochodu) vládne ospalý klid. Hlavní smečka závodníků denní verze závodu odsud byla vypuštěna před 80 minutami, takže nyní se vše připravuje na příchod vítězů. Na kontrole odevzdávám zcela procvakanou kartičku a dostávám novou na druhou část závodu. Dávám si polévku na spravení žaludku, pojím něco málo melouna, a pak si jdu do budovy pro věci dovezené z Vizovic. Dobíjím sporttester, doplňuji zásoby do batůžku a po chvilce rozhodování si k trochu pozdější snídani objednávám dva párky s rohlíkem. Celkem si tady odpočinu asi 40 minut, ale nelituji; čeká mě ještě pořádná porce kilometrů.

Když se zase ustrojím a vyjdu ven, prší. Ne nijak silně, ale není to úplně příjemné. Naštěstí se jedná jen o mírnou ranní přeháňku, za chvilku je pryč. A i když se příroda asi ještě 2x pokusí o něco podobného, je to naštěstí nejsilnější déšť, jaký nás dnes zkropí. Po vlastním značení začínám stoupat přes Kunovickou hůrku a Hradiště až na první denní kontrolu nazvanou Loučka. Nechávám si procvaknout kartičku a odpípnout čip, a po krátké konverzaci týkající se aktuálního počasí si to šinu dál.

Přes Čertův kámen a Kříbec stoupám dál až k další kontrole v Lázech. Poslední úsek vede po louce, a protože někdo trochu zasabotoval značení, přicházím na kontrolu po silnici z druhé strany. Ale prý nejsem ani zdaleka jediný, tak to jen beru na vědomí, nechávám se zkontrolovat a za pár okamžiků jsem zase v pochodovém režimu. Po zelené značce mě to směruje až na kopec Čečetkov, odkud vede organizátory značená zkratka přes les až na červenou značku a pak dál až do areálu Tesák k chatě Slovan. Vzhledem k hustému porostu mě nic moc nerozptyluje, nejbližší okolí trasy je sice krásné, ale po několika desítkách kilometrů přeci jen monotónní, takže rychle postupuji vpřed.

U chaty Slovan je další kontrola. Usměvavý párek kontrolorů nám dolévá vodu a ionťák, já s díky odmítám nabídku u chaty se bavící skupinky lidí na doplnění alkoholu v krvi, a po nezbytném fotografickém záznamu se s dočasným kolegou pochodníkem zvedáme a míříme vstříc nepříjemné dvojici prudkých vrcholů Čerňava a Jehelník. Obzvlášť první jmenovaný nám dá zabrat, a abychom se moc neradovali, budou nás čekat v závěru závodu ještě jednou.

Na vrcholku Jehelníku je živá kontrola, která nám cvaká kartičku, a pak nás naviguje po žluté značce směrem na Chvalčov. Tam už jsme dnes jednou byli, ale tentokrát tam dostaneme i najíst. Jelikož je celý úsek z kopce, cestička je navíc vystlána listím, utíká mi to hodně rychle.

Na kontrolu v Chvlačově dobíhám po 14 hodinách a 30 minutách. V nohách mám přes 81 kilometrů, možná 3.500 metrů převýšení, a přesto se cítím výborně. Když mi navíc na kontrole nabídnou krajíc chleba s vynikajícím sádlem se škvarky, který zajídám dalším půlkilem melounu, připadám si jak znovuzrozený. Chvilku klábosím s obsluhou, sympatické paní se snažím odpovědět na otázku „proč to proboha děláte (že chodíte na tak extrémní pochody)“ a nabírám síly na poslední třetinu závodu. Pak se loučím, na cestu si beru ještě jeden kousek melounu, a podél toku Bystřičky užívám poslední metry příjemné cesty skoro po rovině, pak začnu stoupat na Hostýn.

A jak tomu tak v životě bývá, když všechno vypadá úplně růžově, něco se po***. Jen pár minut poté, co potkávám závodníka vracejícího se na kontrolu s tím, že to vzdává, mě při ostrém stoupání na Hostýn divně píchne v levé kyčli. Bolest po chvilce ustane, ale za pár minut se ozve znovu. A pak znovu, a ještě jednou, až je se mnou nastálo a nechce se jí pryč. Zvolňuji tempo, ale bolí to čím dál tím víc. Snažím se nohu šetřit, což má brzy za následek jen rozbolavění dalších částí dolních končetin. Snažím se tedy často odpočívat a jsem rád, když se přede mnou konečně objeví areál Svatého Hostýna.

Nejsem nábožensky založený člověk, ale sluníčkem zalitý areál má zvláštní kouzlo, líbí se mi tu. Ale mnohem víc by se mi tu líbilo bez mého bebíčka, takže se místo kochání se zatnutými zuby soukám do schodů a pak dál do kopce k další živé kontrole. S kontrolory prohodím pár slov především na téma „který idiot tady mohl nechat postavit ten obludný větrník“, a pak Křížovou cestou zvolna klesám ke vchodu do areálu. Je tam sice možnost koupit si něco dobrého na zub, ale momentálně na to nemám ani chuť, ani náladu.

Po zjištění, že kyčel bolí méně, když vyklusávám, to zkusím trochu zrychlit, ale na rozcestí Bukovina to vzdávám a musím si ne chvilku lehnout na odpočívadle. Nohy si hodím pěkně nahoru a doufám, že to pomůže. O chvilku později jde kolem starší pán a hned se ptá, jestli může nějak pomoct. Nemůže, ale jeho starost potěší; při K100 jsem na odpočívadle na frakventované cestě ležel půl hodiny a nezeptal se nikdo…

Krátký odpočinek trochu pomohl, ale je to teď souboj s tělem. Když to jde, snažím se klusat, když ne, kulhám pomalu kupředu. Přestože se teď udělalo nádherné odpoledne, na nějaké kochání není moc nálada. Potěší mě pramen, kde se můžu trochu osvěžit, ale jinak se mi hlavou honí hodně černé myšlenky. Obzvlášť když uvážím, že to do cíle mám ještě přes 30 kilometrů daleko.

Další kontrola je na Obřanech. Vede k ní prudká cesta, po které zase půjdu dolů, takže motivace šplhat nahoru je mizivá. Naštěstí není kontrola až na samotném vrcholku kopce u zříceniny, ale pár stovek metrů pod ním. Nechávám si procvaknout lístek, dělám skupinové foto, ale na zábavu není nálada, tak kulhám zase dolů. Kousek jdu po již známé cestě, pak se napojím na červenou značku a zas je tu kopec. Cestou mě předjíždí tři cyklisté, kteří nejen, že odpoví na pozdrav a poděkují za uvolnění cesty, ale jeden z nich se mi na vrcholku kopce zeptá, jak se mi jde a jestli nepotřebuju doplnit vodu…! S díky odmítám, vody mám zatím dost, ale podobné gesto mi ještě dlouho hřeje u srdíčka. Jak málo stačí vyčerpanému jedinci ke štěstí.

Sestup do Ráztoky je dlouhý a prudký. Na konci na mě sedá velká krize, takže i když vím, že za zatáčkou 200 metrů daleko je již občerstvení s další kontrolou, musím si sednout na asfalt a dát si pár minut oraz. Na kontrolu pak přicházím jak hromádka neštěstí s myšlenkami černými jak noc. Ani ten meloun mi nechutná, na další chleba nemám ani pomyšlení, ach jo…

Naštěstí se zázraky nedějí jen v pohádkách. Na mou více méně naslepo vystřelenou otázku, jestli někdo neví, co s bolavou kyčlí, mi sám hlavní organizátor ukáže dva cviky k protažení, že by to mohlo pomoci. Deset minut se pak válím v trávě a předstírám strečink, ale moc šancí tomu nedávám; bolí to ukrutně. Když se pak ale postavím na nohy a zkusím projít, nevěřím svým smyslům – bolest je tak na 20% a můžu jít bez kulhání! Ještě chvilku se protahuji vestoje, pak se loučím, vřele děkuji za radu a jdu to vyzkoušet do terénu. Ještě předtím rozřeším spor dvou mladých slečen, jestli ty pruhované pásky značí naší trasu nebo stromy určené k pokácení :), a pak už mě čeká další dlouhý táhlý výstup k Okluku.

Po pár desítkách metrů s nadšením pozoruji, že kyčel se skutečně umoudřila a ani svižnější tempo do kopce ji nevadí. Zkusím tedy protáhnout krok a v zapadajícím sluníčku jsem zase plný síly a optimismu. Na rozcestí Pod Oklukem, kde byla jedna z nočních občerstvovaček, si značím „tajnou“ kontrolu, a pak přes Okluk a Kyčeru šplhám k Hrubé jedli, odkud je to k další kontrole Na Trojáku už jen něco málo přes dva kilometry. Cesta to však není nijak záživná, jde se zastavěnou oblastí po asfaltu, takže jsem rád, když to mám za sebou.

Kontrolu s občerstvením Na Trojáku má na starosti další optimisticky naladěná trojice dobrovolníků, mezi kterou je i organizátor Jesenické 100, mé první dokončené „skutečné“ stovky. Chvilku klábosíme, spolu s dočasným parťákem mírníme jejich nadšení, že to mají „za pár“, protože tato kontrola je pro stovkaře otevřena až do jedné v noci, a po skupinové fotce se vydáváme po sjezdovce dolů. Pod kopcem přecházíme silnici a pak zase do kopce. Nejdříve po vlastním značení (je noc, takže je opět skvělé), pak po zelené značce až k chatě Na Tesáku, kde je předposlední kontrola.

Na kontrole ztěžka dosedám na lavici. Do cíle zbývá zdolat 10 kilometrů a dva prudké kopce, a já mám 2,5 hodiny do svého vlastního limitu, který jsem si stanovil na 24 hodin. Přesto poslední kontrolu neodbývám, pojím trochu melouna a nepohrdnu ani pivem, doplním vodu a nechám se vyfotit spolu se svým dočasným společníkem, což se nakonec ukáže být mojí poslední fotkou ze závodu. Vůbec se mi nechce spát, to je dobré znamení. Pak se loučím a s pohledem upřeným na GPSku (ne, teď si nechci trať prodloužit ani o metr) vyrážím vstříc Čerňavě a Jehelníku.

Je s podivem, jak moc mění tma vnímání okolí. I když jsem tu šel jen před několika hodinami, vůbec to tu nepoznávám. Nevím, v jaké částí kopce jsem a jen pohled na GPS mi dává nějakou představu, kolik stoupání mě ještě čeká. Po zdolání prvního kopce a poklusu do sedla mě při výstupu na Jehelník připraví okolnosti ještě jednu zkoušku. Více méně ve stejný okamžik se mi vybijí akumulátory jak GPS, tak sporttesteru. Zatímco výměna baterií v GPS je otázkou 10 vteřin, dobíjení akumulátoru ve sporttesteru z externí powerbanky zabere skoro 15 minut, během kterých jdu pomalu, jen co noha nohu mine. Teprve když mám pocit, že je v akumulátoru dostatek šťávy až do cíle, uklízím dobíjecí aparát a přidávám na tempu.

Vrcholek Jehelníku je tentokrát opuštěný. Při pohledu na visící kleštičky trochu zmatkuji, ale nakonec je nechávám bez užitku a vyrážím vstříc Kelčskému Javorníku, kde je i pro denní část umístěna poslední kontrola. Na rozdíl od té noční je však živá a pěkně na zemi pod rozhlednou. Zdržím se jen pár vteřin, míjím tři další pochodníky a s vidinou 24-hodinového limitu se ženu za svým cílem.

Bolí to, stovky metrů naskakují jen velmi neochotně, a navíc se trochu začíná zvedat vítr, takže mám strach, abych nezmokl. Pohled na vymetenou oblohu mě naštěstí uklidňuje. Poslední kilometry závodu už jedu na krev, žaludek už nechce nic než občasný doušek vody, Když se přede mnou objeví světla prvních budov, jsem neskonale šťastný. Poslední stovky metrů už jsou po cestě a po asfaltu, pak se přede mnou objeví cílová brána a já to mám za sebou. Můj nejdelší a nejnáročnější dokončený závod má ode dneška jméno Hostýnská stoosma!

V cíli ukážu kartičku ze spacáku lezoucímu organizátorovi, který mi po kontrole gratuluje k dokončení. Dvě organizátorky mi pak vyjmenovávají dobroty čekající na mě v cíli, ale já před očima vidím jen sprchu a spacák. Po očistě v umývárce si rozkládám karimatku se spacákem v jídelně pod stolem (v tělocvičně není místo, a i když bych se možná někam vmáčknul, budit půl sálu se mi rozhodně nechce). Lezu do spacáku a okamžitě usínám. A tím pro mě Hostýnská stoosma definitivně končí…

Co říci závěrem? Hostýnská stoosma se organizátorům povedla. Skvěle zvolená trasa, vysoká obtížnost spolu s perfektním počasím umožnila nejen mě posunout si hranice svých možností. I když byla kvůli křížení trasa občas trochu komplikovaná, díky skvělému značení nebyl až na vzácné výjimky problém se zorientovat. Na trase byl dostatek občerstvovaček, a i když jsem měl trochu strach z toho, jestli budu mít vždycky co pít, nakonec to nebyl problém ani v nejmenším. Všichni na trati byli milí a usměvaví, prostě pohoda.

Pokud bych mohl něco navrhnout ke zlepšení, tak jsou to jednak zvýrazněné kontroly, a pak trochu víc pečiva na kontrolách typu chleba se sádlem nebo máslovo-medovou pomazánkou. Vím, že pro hard core ultra běžce to není nic lákavého, ale pro můj žaludek je po všech ionťácích, gelech a cukrech kousek chleba doslova božskou manou. V každém případě bych rád všem organizátorům poděkoval za přípravu a organizaci tohoto podniku a budu se těšit na brzkou shledanou.

Na závěr malá statistická rekapitulace. Celý závod měřící podle GPS 119,27 kilometru jsem zvládl za 23 hodin 46 minut průměrným tempem 11,58 minuty na kilometr. Během závodu jsem nastoupal 5.030 metrů a sestoupal 4.912 metrů. Na start závodu se postavilo 81 účastníků. Se svým časem jsem se umístil na 44. místě. Vítěz to dal za 12:47, 25 pochodníků nedokončilo. Kompletní výsledky jsou tady.