Rakovnická 100 2019 aneb řeky, potoky, brody a jeden přívoz na Křivoklátsku
Je to již tři roky, co jsem se jednoho sobotního rána vydal na výlet do Rakovníka, abych si tam v rámci Rakovnické 60 prošel okolí a prohlédl si krásy Křivoklátska. Dost se toho od té doby změnilo – po kopcích už neběhám jako svobodný mládenec, ale jako ženatý pán, na krku mám již čtvrtý křížek a před pochodem mě místo obav z počasí rozptylují různé drobné zdravotní neduhy. Změny se však udály i v Rakovníku – účastníků zase výrazně přibylo, k dispozici mají i několik tras navíc, ale hlavně je mezi nimi i čistokrevná stovka. A právě na tu jsem se letos vypravil.
Celé jaro se u mne nese ve znamení zvýšené pracovní aktivity, a nejinak tomu je i v polovině května, kdy mám v kalendáři poznamenánu zkratku R100. Podobně jako před měsícem v Brdech akci do poslední chvíle ignoruji, teprve den před startem se sbalím a ještě za slunečného večera uléhám do postele, protože budíček bude velmi, VELMI časný. R100 jako jedna z mála českých pochodnických akcí nad 100 kilometrů startuje brzo ráno.
Budíček ve tři není nic, na co bych si chtěl zvykat, ale jednou za čas se to dá zvládnout.Ve 4 už sedím za volantem a chvíli před pátou parkuji v Rakovníku u benzínky nedaleko Husova náměstí, odkud se má každým okamžikem startovat. Na místě je několik stolů, tři organizátoři včetně toho nejdůležitějšího a, trochu překvapivě, jen tři další pochodníci. Nízký počet soupeřů se vysvětlí během registrace, jako tradičně za pouhopouhou korunu. Skupinka více jak dvaceti stovkařů prý vyrazila jen pár vteřin přede mnou, takže když sebou hodím, třeba ještě někoho doženu.
S kontrolní kartou pro lepení samolepících štítků kombinovanou s itinerářem v ruce zapínám GPS tracker a vydávám se na cestu. První desítky metrů vedou centrem Rakovníka. Sice jsem tudy šel jen jednou, ale trasu si pamatuji téměř dokonale. Pár minut po páté je již dostatek světla, čelovku si v batohu mohu šetřit na večer. Počasí je skvělé, radost mi kalí snad jen nedobrý stav mých pochodnických nástrojů. Obzvlášť silně naražený pravý palec mi brání v pohodlném pohybu, snad se to časem rozhodí.
Když už mi moc nejde pochodování, alespoň se každou chvilku zastavím a fotím. Vážně si pamatuji skoro každou mez, R60 2016 na mě očividně udělala větší dojem, než jsem si myslel. První kilometry vedou vesměs po polní cestě, která se čas od času schová mezi stromy. Občas mě předběhne rychlejší jedinec startující až po mě, zato mě se nikoho dohánět nedaří. Teprve uprostřed záplavy žlutého zdroje nektaru pro včely a motýle, když už mám na dohled Seneckou rozhlednu, se blížím ke známé čtveřici v čele s Olafem. Pár minut jdu s nimi a společensky konverzuji, ale když Olaf pronese něco ve smyslu, že se na nás řítí cyklo-tsunami, nespolečensky prásknu do bot a pádím vstříc první kontrole, co rychle to je možné.
Bohužel, pár stovek metrů od rozhledny mě předjede první cyklista, a pak ve stále se zkracujících intervalech další, a další, a další… Když se konečně dostanu k rozhledně, je tam už tolik cyklistů promíchaných s pochodníky, že se na schodech na vrchol začíná tvořit fronta. To ale není nic proti tomu, co se začne dít, když už s první samolepkou slézám dolů. Rozhledna je nacpaná k prasknutí, lidi se tlačí, mačkají, šlapou po sobě. Ani radši nemyslím na to, jestli náhodou není na rozhledně stanoven nějaký návštěvnický limit…
Pod rozhlednou si doplním vodu, zobnu něco malého na zub a pak hurá do Sence. Je to sice z kopečka, ale dneska mi pohyb vážně nedělá radost. Každý krok je boj a zcela reálně řeším, kam až můžu dojít a jak se případně vrátím k autu. Do hluboké trudomyslnosti nejsem schopen zabřednout jen proto, protože mě z rozjímání každých 5 vteřin vytrhne zvonek rychle jedoucího cyklisty. Což mým chmurám také moc nepomáhá, srážka s jednostopým dopravním prostředkem rozhodně není na seznamu zážitků plánovaných na tento víkend. Ke cti jezdcům však nutno přičíst, že se až na velmi vzácné výjimky chovají ohleduplně, berou pochodníky na vědomí a někteří dokonce odpoví i na pozdrav! Asi dostali intenzivní předstartovní školení… 🙂
Na rozcestí pod Seneckou horou na mě čeká druhá kontrola. Lepím si do kontrolní karty druhou samolepku a pak stoupám do krátkého, ale prudkého kopce. Většina cyklistů rezignuje na šlapání a začne kolo tlačit, takže najednou jsem výrazně rychlejší a než vystoupám na vrchol, předejdu jich snad 10. Na druhé straně kopce se ale karta rychle obrací a než se stačím napít, do jednoho mizí rychle v dáli. To mě to z kopce jde o poznání pomaleji.
Kousek od Polského rybníka se jde takovou alejí s nízkými stromky a keři. Toto krásné místo mám v živé paměti, stejně jako neustálé uhýbání rychleji jedoucím cyklistům a běžícím běžcům. Jsem z toho trochu otrávený, mám rád svůj pochodnický klid a rytmus a tohle mě prostě ruší. Naštěstí se cesta trochu rozšíří a dál už můžu dýchat přeci jen volněji.
Ani nevím jak, ale po necelých třech hodinách jsem pod hradem Krakovec, kde je kromě jiného i třetí kontrola. Hlavní hrdina pohádky Ať žijí duchové tu stojí stejně nehnutě, jako před třemi lety, zato kolem něj je rušno až moc. Původní plán dát si místo souběžně konaného masového pochodu Praha – Prčice něco komornějšího se zdá se úplně nepovedl Lidí jsou tu… no prostě davy. Rychle se zapíšu do kontrolního archu, nalepím třetí samolepku do karty, doplním vodu a naházím do sebe něco málo k snědku. Pak se loučím a kolem Jana Husa, který se raději před lidmi schoval z druhé strany hradu, scházím do údolí k Šípskému potoku.
Jako mávnutím kouzelného proutku se ráz pochodu mění a já si ho konečně můžu začít užívat. Ne, sám tu úplně nejsem, ale široká cesta kolem potoka, chvilku vedoucí lesem, chvilku po louce, je doslova balzám na duši. I nadále mě předjíždějí rychlejší cyklisté a předbíhají vytrvalejší běžci, ale já se tím nijak nestresuji, kochám se přírodou a je mi fajn. Jediným adrenalinovým zpestřením je nyní zdolávání líně se vinoucího potoka. Drsnější běžci to berou přímo, my zhýčkanější většinou raději hledáme na pomoc nějakou tu kládu či prkno. Tiše závidím cyklistům, kteří mohou brody projíždět, ale brzy se ukáže, že vlastně není důvod. Zmáčení jsou rozhodně víc, a to ani nemusí do té vody spadnout, jak se to povedlo jedné cyklo-slečně nedaleko mě.
Na jednom menším brodu se ukáže první a doufám, že také jediný problém mých zbrusu nových bot inov8 TrailTalon 290 do méně náročného terénu, jak jinak než z TrailPointu. Na rozdíl od předchozího modelu inov8 TrailTalon 275, který mi spolehlivě sloužil uplynulé dva roky, má totiž asi tvrdší či jinak vyladěnou podrážku, takže na mokrých kamenech klouže. A to tak, že fakt hodně, rozhodně víc, než 275ky. Zjištění této skutečnosti bylo bolestivé a mokré…
Drobná monotónnost pochodu na břehu říčky je narušena výstupem na kopec Čertovec. Cestou nahoru si užijí především cyklisté, někteří s kolem na strmém svahu doslova bojují, ale ani cesta dolů pro ně nebude vysvobozením. Po označení karty na čtvrté kontrole totiž následuje krátký, ale o to prudší sešup dolů, zpátky na břeh Javornice. Tady to na kole sjedou jen ti nejdrsnější / nejšílenější (nehodící se škrtněte) :).
K další kontrole spojené s občerstvením, umístěné na romantickém místě u ústí říčky Javornice, je to necelé 4 kilometry. Začínám mít hlad, takže se docela těším. O to víc, že ve vzpomínkách mám tuhle zkušenost zapsanou jako jednu z nejpříjemnějších – spousta jídla, pití a klidná, pohodová atmosféra. Asi si tam chvíli odpočinu, nohy už bolí až to není hezké.
Po příchodu na K5 je vidět, že se skoro nic nezměnilo. Jídla je tu habaděj, pití rovněž, atmosféra jako na všech kontrolách super. Jen klid se úplně nekoná, desítky cyklistů se starají o pořádný cvrkot. Pobyt zde proto zkracuji na minimum a s novými zásobami a plným břichem mířím k mostu přes řeku Berounku. Až do této chvíle trasa, až na malé výjimky, přesně kopírovala mně známou trasu R60.. To se ale má pár stovek metrů za mostem změnit.
Nenápadnou odbočku mezi zahradní chatky skoro minu. Pár metrů se drápu do prudkého kopce a pak se přede mnou otevře… divočina! Připadám si jak v zemi za zrcadlem, během několika vteřin jsem sám, obklopen hustou vegetací. Ticho a klid občas naruší jen zpěv ptáků, jinak tu zurčí Podmokelský potůček a ve větvích stromů si potichu šeptá mírný větřík. A když po pár minutách stoupání značeném jen pořadatelskými šipkami přicházím k malému vodopádu, poeticky nazvaném Na Čůráčkách, připadám si jak v ráji.
Moje nadšení malinko kalí zjištění, že cesta dále vede přímo středem skalnatého vodopádu. Což je vzhledem k mému problému s klouzavými botami trochu problém. Nakonec se za vydatné pomoci hůlek vydrápu až nahoru a můžu hledat další šipku. V jednu chvíli se nechám trochu zmást hlubokou cestičkou vyšlapanou v listí vedoucí kolmo do kopce, ale po pár metrech mě naštěstí hodinky upozorní na omyl.
Po chvíli se údolí trochu rozestoupí a cesta se stane trochu méně obtížnou. Přesto uvítám možnost odpočinku u pamětní desky informující o tom, že na tomto místě byl v roce 1771 nalezen jeden z největších zlatých pokladů u nás a možná v Evropě. Až 50 kilogramů zlatých keltských mincí se po dešti vyplavilo do potoka a místním obyvatelům připravilo Vánoce už v červnu. Chvilku se rozhlížím kolem, jestli taky něco nenajdu, ale představa dalších 70 kilometrů s kapsami plnými zlata mě od dalších pokusů rychle odradí.
Skrz vesničku Podmokly se blížím ke stoupání na Lípu. Nemá jiný význam než nabrat trochu výškových metrů, ale proč ne – Rakovnická 100 není zrovna extrémní vrchařský pochod. Za pár minut jsem nahoře, kde si akorát poznačím kontrolní kartičku na K6 a bez prodlení jdu zpět, kvůli hustému porostu tu stejně není nic k vidění.
V údolí se napojím na modrou turistickou značku označenou jako Cesta protifašistických bojovníků a hezkou přírodou se blížím k jednomu z přírodních klenotů zdejšího kraje, Skryjskému jezírku a Skryjskému vodopádu. U jezírka se mě hned tři turisté zeptají, jestli „tohle už je to jezírko“, nebo jestli musí jít ještě dál. Když je uklidním, že žádné další jezírko jsem cestou nepotkal, tváří se očividně spokojeně a hned začínají sekat jedno selfí za druhým. Já si to tady vyfotím rovněž, pak jdu dál až do Skryjí.
Skryje i penzión Trilobit si dobře pamatuji, i když před lety jsem sem přicházel z opačné strany. V obci je nějaká slavnost, hlasitá hudba je slyšet už z dálky. Před restaurací je sedmá kontrola se samolepkami, občerstvovací stanice a, prosím potlesk, dvě WC kabinky. Sluníčko peče o 106, tak si sundavám batoh a na chvíli se tady usadím (na lavičce u jídla, ne na WC) :). Pozvolna doplňuji živiny, vodu i zásoby, a pozoruji cvrkot. Sympatická dvojice organizátorů brebentí s ostatními závodníky a já cítím, že mi začínají tuhnout nohy. Bude lepší jít zas o dům dál.
I tentokrát mě trasa vede jinudy, než před lety – místo na sever k řece jdu na jih. Na silnici za vesnicí se naposledy ohlédnu, pak pokračuji po zelené značce dál mezi poli. Čeká mě výstup na nejvyšší kopec pochodu, 612 metrů vysoký Vlastec. Nahoru nevede žádná turistická značka, jen vlastní značení pochodu. O kousek míjím odbočku, naštěstí se kolem mě aktuálně vyskytuje hned několik dalších pochodníků, kteří mě na můj omyl upozorní dříve, než hodinky. Ani tento výšlap mě nijak nezničí, spokojený výraz ve tváři při vrcholovém focení je téměř opravdový. 🙂
Na vrcholku kopce mě kromě K8 čeká ještě jedno příjemné překvapení, jsme totiž přesně v polovině pochodu. Po modré značce docházím až do vesnice Karlova Ves, kde je občerstvení a kontrola číslo 9. Nabízenou polévku s díky odmítám, místo toho pojídám své z domova připravené rohlíky s medem a zapíjím je lahodnou kombinací piva a malinovky, které jsem si pro jistotu objednal hned celý litr. Jakmile mám dojedeno a dopito, doplňuji si vodu a vyrážím z vrátek na silnici. Je to z kopce, takže mám i slušné tempo. Kdybych si nezapomněl trekové hole a nemusel se pro ně vracet, bylo by to skoro ideální. Ach jo…
V dalším úseku mám trochu problémy s navigací. Značení R100 je špičkové a poskytnutá GPS trasa včetně všech kontrol snem každého zhýčkaného stovkaře, problém ale nastává v situaci, kdy se značení a GPS ne zcela shodují. První takový moment nastává u místa zvaného Emilovna, druhá (a trochu záludnější) situace pak v okolí vrcholku Malá Pleš. S nasazením všech navigačních prostředků se mi nakonec povede napojit se na tu správnou cestičku, odměnou mi je mechový chodníček, ze kterého jsou moje chodidla doslova v extázi.
I když už stovky chodím pár let, stále se nejdou věci, které jsou pro mě „poprvé“. Dnes mě jedno takové „poprvé“ čeká při zdolávání Berounky stojící mi v cestě pochodu. Nejdrsnější závodníci prý řeku přeplavou vlastními silami, pro nás ostatní je k dispozici holohlavý Cháron s malou pramičkou, na které nás postupně převáží na druhý břeh. Je to sice lepší, než v silném proudu plavat, ale jako čistokrevná suchozemská koza si cestu moc neužívám. Naštěstí vše dobře dopadne a po krátkém odpočinku a označení kontrolní karty desátou samolepkou můžu pokračovat dál.
Přede mnou je další kopeček, na jehož vrcholku čeká K11 a občerstvení. Za mě osobně to nejlepší, protože kromě bohaté nabídky všeho možného mají melouny! Dávám si jich hned několik a jen vrozený stud mi brání sežrat je všechny, které tam mají nakrájené. Pár minut posedím na lavičce, pak se zvedám a loučím. Je to trochu s podivem, ale moje nohy se pravděpodobně dostaly do fáze, že už ani nebolí. Zato s energií jsem nějak na štíru, chce se mi spát a kilometry najednou vůbec neubývají. Což není dobře, protože do cíle jich mám ještě skoro 30…
Další kilometry jdu tak nějak automaticky, moc si z toho nevybavím. Nezabudice, Nezabudický Mlýn, Nezabudické skály… Snad jen pěkná vyhlídka na dvanácté kontrole mi trochu zvedla náladu, jinak to je takové… pomalé. Průměrná rychlost kolem 5 km/h, horko, únava. Když se v dálce rozjasní na obloze duha, místo nadšení ve mě začne hlodat obava, jestli náhodou nezmoknu. Dle radaru na mobilu snad ne, to by mi ještě chybělo.
Třináctá kontrola je na rozhledně Velká Buková. Samolepka je, jak jinak, na jejím vrcholku. Takže si k těm desetitisícům kroků můžu připočíst ještě 74 schodů nahoru a 74 dolů. Občerstvení je naštěstí před rozhlednou, spolu s dalším pochodníkem se o nás stará hodně milá paní. Snesla by nám modré z nebe, přitom mně by úplně stačila cílová páska. Pár minut odpočinku trochu pomůže, ale jen co si stoupnu na nohy a vydám se na cestu, jsem zase pomalý a apatický.
Ale jak už to tak v pohádkách bývá, když je hlavnímu hrdinovi nejhůř, přihodí se nějaký zázrak. V mém případě se tak děje v malém městečku s příhodným názvem Městečko, kde na mě znenadání vykoukne „neoficiální“ občerstvovací stanice. Nejsem jsem moc při smyslech, ale mám pocit, že si ji tam otevřel snad spolužák hlavního organizátora s rodinou. V každém případě mají nějaké zázračné gumové medvídky, protože když si jich do pusy nacpu celou hrst, téměř obratem se mi do nohou vrací síla a celý svět se najednou začíná jevit v mnohem růžovějších barvách.
Na tomto místě také získávám souputníka, Milana Valeše, se kterým to doklepu až do cíle. A najednou začínají kilometry naskakovat v mnohem příjemnějším tempu. Už se smráká, sluníčko se chýlí k západu, blíží se noc. Na této stovce netradičně první. Díky odrazkám na šipkách ale s navigací nejsou vůbec žádné problémy ani za tmy, ve světle čelovky září do daleka.
Na čtrnácté kontrole nazvané Černý les už je skoro tma. Po nalepení samolepky do kontrolní karty zbývají už jen dvě políčka. S Milanem se snažíme čas od času popoběhnout a mezitím drbeme o všem možném, ideální stav být při občasném pohledu na GPS příjemně překvapen, jak málo zbývá do cíle. Poslední možnost dočerpat síly nás čeká v Pustovětech na náměstí. U kontroly se nás sešlo překvapivě dost, ani si není kam sednout. Do cíle však zbývá posledních 10 kilometrů, odpočinout si můžeme v cíli. Doplňujeme vodu, zobeme něco málo do žaludku a pak rychle na poslední etapu pochodu.
Prvních pár stovek metrů běžíme po silnici, pak odbočujeme na poslední vrcholovou prémii. Kopec není ani moc prudký, ani moc dlouhý, ale po 100 kilometrech to člověk vnímá jinak. Za pár minut jsme nahoře a dál nás cesta vede příjemnou lesní pěšinkou řídkým lesíkem. Občas někoho doženeme a předeženeme, kromě prudkých kopců vlastně vyklusáváme nonstop: Jasně, že se nejedná o žádný sprint, ale pořád lepší, než mé tradiční finišerské 4 km/h. 🙂
Už z minulých občerstvovaček máme informace o tom, že na poslední kontrole číslo 16 s názvem Haná řádil vandal. A skutečně, kromě samotného označení kontroly tam není vůbec nic. Značíme své jméno alespoň na okraj papíru, ale pochybuji, že to bude mít nějaký význam. Tak si to tady ještě vyfotím, pro jistotu.
Když se o pár minut později dostáváme na zpevněnou cestu, je mi jasné, že i tento pochod dopadne happy endem. Do cíle to máme už jen 3 kilometry a v nohách pořád dostatek sil na to nezpomalovat. Míjíme další ploužící se jedince a brzy před sebou máme cílovou rovinku. I když je to trochu do kopce, vyklusáváme a nezadržitelně se blížíme do cíle, tradičně umístěném v restauraci Šéba kousek od náměstí. Vbíháme dovnitř a já po pozdravu vypínám sporttester, čímž pro mě Rakovnická 100 definitivně končí.
Následně dostávám diplom (až po upozornění kamarádů na Facebooku si všímám, že s drobným překlepem:) ) a po gratulaci od hlavního organizátora a rozloučení s Milanem i se všemi přítomnými pádím k autu, abych se ještě plný adrenalinu dostal v pořádku zpět do Prahy. Cestou se mi hlavou honí příjemné vzpomínky a vypadá to, že jsem v Rakovníku rozhodně nebyl naposled.
Co dodat? Upgrade z R60 na R100 se povedl na jedničku. Některá místa, jako džungle u Podmokel nebo Skryjské jezírko, patří k tomu nejhezčímu, co jsem na svých toulkách českou krajinou viděl. I další místa ale rozhodně stojí za opakovanou návštěvu. Stejně tak atmosféru pochodu, kvalita občerstvovaček, kontroly a značení si i přes nezanedbatelný počet účastníků udržují vysoký standard a je vidět, že komerční hledisko je v tomto podniku až na úplně posledním místě. Asi jediné, co bych si dovolil zkritizovat, je souběh s cyklo akcemi. Rozumím tomu, že trasa je z velké části shodná a že se tak dá za málo peněz pořídit hodně muziky, ale při počtu účastníků není několikahodinové uskakování před rychle jedoucími koly nic příjemného. I když se vesměs všichni chovali ohleduplně, první třetinu pochodu mi to přeci jen trochu pokazilo. Kdyby alespoň jezdili z druhé strany… Ale to je jen malý škraloupek na jinak skvělém sobotním pochodu, díky všem za organizaci!
Na závěr malá statistická rekapitulace. Celý pochod měřící 102 kilometrů (dle GPS jsem nachodil asi o 2 km víc) jsem zvládl za 18 hodin 28 minut průměrným tempem 10:38 na kilometr (5,6 km/h). Během pochodu jsem nastoupal a sestoupal 2.666 metrů. Na start nejdelšího pochodu se postavilo 81 účastníků, se svým časem jsem se umístil na hezkém 42. místě. Vítěz to dal za 11 hodin 8 minut, 5 účastníků pochod nedokončilo. Kompletní výsledky jsou tady.