Skalní hrádky Labských pískovců 2019 aneb 29 hodin v Českém Švýcarsku

Start pochodu je plánován na 22. hodinu večerní, registrace končí v 9. Autem jsou to z Prahy zhruba 2 hodiny, před sedmou hodinou tedy vycházím z bytu a mířím na Roztyly, kde mám sraz se svým spolucestujícím. Poprvé jsem zkusil nabídnout na Facebooku spolujízdu a jeden pochodník David (nebo, jak se později ukáže, pěkně rychlý běžec) nabídku využil. Zrovna, když se mu chystám napsat, že za 10 minut jsem na místě, pípne mi mobil a vyskočí zpráva. Píše Olaf. Jo, TEN Olaf! A jestli prý mám ještě místo. A jestli platí, že na Roztylech. Potvrzuji místo i Roztyly a za deset minut nakládám ne jednoho, ale hned dva pasažéry.

Cesta na sever utekla jako voda, drbání na všechna možná témata funguje líp než teleport. Do Lípy přijíždíme ještě za světla, díky přesunu startovního a cílového zázemí není problém ani s parkováním. Registrace je otázkou několika minut a pak už mám necelou hodinu na přípravu. Před startem si dám i jedno netradiční pivo (když to funguje u Andy, třeba to pomůže i mě :), chvilku před desátou si spolu s ostatními vyslechnu předstartovní informace od organizátorky Heleny, a s úderem desáté vyrážím na cestu. Snad to bude lepší, než před prázdninami v Krkonoších…

Letošní nová trasa je velmi jemně řečeno komplikovaná. Podobný chaos na mapě jsem naposledy viděl před pár lety, kdy se mi zbláznila GPS v mobilu a místo obvyklé citlivosti pár metrů měla citlivost pár kilometrů. Obzvlášť kolem Krásné Lípy si člověk bude muset dát velký pozor, aby se nerozběhl někam, kam má jít až v mnohem pozdější fázi pochodu. Naštěstí organizátoři poslali s předstihem jak kompletní trasu, tak i jednotlivé úseky samostatně, což se nakonec ukázalo jako dobrý nápad; především v situaci, kdy se šlo vesměs po oficiálním turistickém značení.

Téměř čtyřicetihlavé stádo běžců a pochodníků je tedy na cestě. Na úvod na nás čeká takové kratší, desetikilometrové kolečko na rozehřátí. Vede zbrusu novou trasou pro vozíčkáře, nejdřív po asfaltu, pak po zpevněné lesní cestě, a nakonec po cestě plné kamínků. Neumím si představit, jak tudy jede nějaký vozíčkář jinak než s nějakým speciálním 4×4 pohonem, ale prý jsou 3 přesně definované obtížnosti pro vozíčkářské trasy, speciální vozíčky do terénu taky existují, a v neposlední řadě trasa ještě není úplně hotová.

Z mentálního cvičení na téma turistiky pro hendikepované mě vytrhne zvláštní osvětlení cesty. Buď se blíží Vánoce, nebo kontrola. Bé je správně, po pár desítkách metrů na mě čeká K1 přímo u pramene řeky Křinice. Dostávám první razítko do kontrolní karty a můžu pokračovat. Po chvíli doháním Evu Kubrichtovou, dáme se do řeči a další kilometry zdoláváme společně. Je krásná, teplá noc (občas nás dokonce zahřeje nesmyslně teplý závan vzduchu), trasa zatím na pohodu, za 90 minut jsme zpátky v Krásné Lípě i s jednou navštívenou tajnou kontrolou.

Až do centra ale nedojdeme, pár ulic od něj narážíme na druhou kontrolu, a po záznamu do kontrolní kartičky jsme nasměrováni na další úsek. Tím je více jak 20 kilometrů dlouhá naučná stezka, nejstarší na našem území, nesoucí jméno po Rudolfu Köglerovi. Byla založena v roce 1941, po válce upadla v zapomnění a znovu byla obnovena až v roce 2006. Je na ní 39 zastavení s česko-německým výkladem a my si je budeme moci prohlédnout skoro všechny.

Jdeme ve dvojici s Evou, občas se k nám někdo na chvíli připojí. Drbeme o všem možném, máme dost podobné názory, takže si notujeme a kilometry naskakují. Na rozcestí Nad Vápenkou na nás čeká třetí kontrola s kleštičkami a v kouzelném autě i malé osvěžení. Celkem se hodí, noc je vážně teplá. Po několika minutách a pár fotkách na památku se loučíme a pokračujeme dál po zeleno-bílé značce přes rozcestí Vápenka a Vápenný vrch na Kyjov. Cesta se začíná vlnit, chvilku to je do kopce, chvilku z kopce. Ale zatím to jde, bude hůř.

Během klábosení musíme dávat pozor na cestu. Pro pochodníky zhýčkané odrazkami a dalšími vymoženostmi je orientace prostým sledování nesvítivých značek na stromech a kamenech dost náročná. Já osobně s tím nemám problém, většinu zatáček trefím napoprvé, a když ne, hodinky mi po pár metrech upozorní na chybu.  

V Kyjově na silnici sedí Olaf a hlídá několik balíků s pitím. Taky tu má pěkné razítko, kterým potvrdí v kontrolní kartě, že jsme ho úspěšně našli. Po pár minutách společenské konverzace necháváme Olafa i tajnou kontrolu číslo 2 za námi a přes malý kopeček se poprvé dostáváme na území Národního parku České Švýcarsko. Tady už začíná jít do tuhého. Nejen, že se před námi vynořuje jedno schodiště za druhým, ale na prvním vyhlídkovém místě hned házíme malý kufřík. Nahoru se sice dostaneme, ale ani za nic nemůžeme najít tu správnou cestu dál. Několik minut kroužíme kolem skály, lezeme nahoru a dolů, teprve pak se mi podaří najít značku a s ní i cestu dál. Zlatý odrazky!

Přímo u zříceniny Kyjovského hradu na nás čeká živá kontrola číslo 4. Je to příjemné místo k vydechnutí, kromě schodů se na nás začínají valit i první žebříky. Což je nepříjemné nejen z hlediska rychle ubývajících sil, ale navíc se rychle snižuje i průměrná rychlost pochodu. Prudce klesáme až k řece Křinice a pak po silnici podél ní opouštíme Národní park. Ale jen na chvíli, o pár stovek metrů, pod Kamenným vrchem, už nás zase vítá oznamovací cedule parku.

Náročnější terén není jediná nepříjemná věc, se kterou si musíme dělat starosti. Začíná totiž pršet… Z počátku jen tak nesměle, kapka sem, kapka tam. Ale s přibývajícími minutami se frekvence bubnování kapek zvyšuje, a po půl hodině je jasné, že meteorologové se zase trochu spletli. Mírné přeháňky totiž vypadají jinak! A jak tak brblám nad nepřízní počasí, najednou si všimnu, že jsem sám, prostě jsem Evě zdrhnul. Celý úsek kolem Panského vodopádu tak zdolám bez doprovodu, teprve kousek od obce Vlčí hora potkávám pár dalších pochodníků. Řeší něco s trasou, prý se jednotlivé zdroje liší a někde si to zkrátili či co.

Ve vesnici už leje jak z konve. V autobusové zastávce se schovávají dva pochodníci a čekají, až bude líp. Letmý pohled na radar mi bere naději, že se tak stane v dohledné době, tak zatnu zuby a vracím se do deště. Ještě štěstí, že není bouřka, zrovna před pár dny tady poblíž blesk zabil mladou ženu… :/ Přes notně zmáčenou louku se dostávám pod kopec, pak následuje krátký, ale prudký výstup na vrchol Vlčí hory, až k rozhledně. Stejně jako loni je kontrola umístěna hned u vchodu, takže pro razítko nemusím výjimečně až nahoru. Před odchodem si beru ještě trochu pití, ale pak se rychle vracím na cestu; v mokrém oblečení stačí chvilka a je mi zima.

Zpátky do Krásné Lípy je to jen kousek. Jediným zpestřením je setkání se stádem divokých prasat, které vyruším uprostřed ranního hodování, a které se mi jen velmi neochotně klidí z cesty. Na okraji Lípy je třetí tajná kontrola, která mě nasměruje na delší trasu přes Vyhlídky, takže k šesté kontrole umístěné v prostorách startu a cíle přicházím z opačného směru. Kromě Olafa je tu ještě pár pochodníků, a taky teplo a spousta jídla. Sundavám si batoh a převlékám se; původně jsem plánoval použít náhradní oblečení až v druhé polovině pochodu, ale silný déšť mé plány trochu pozměnil. Asi nejvíc mi vadí, že už po 30 kilometrech výletním tempem začínám mít mírně opruzená třísla…

V suchém tričku a ponožkách (víc toho nemám, že díky trase můžu mít malý „dropbag“ mě bohužel nenapadlo) se krmím vynikajícími karbanátky a zapíjím je pivem a Colou. Největší radost mi ale dělá meloun, cpu se jako by to mělo být na dlouho naposled. Po chvíli dorazí i Eva, která to obratem zalomí na gauč a dá si před posledním okruhem malého šlofíka. Loučím se s ní i ostatními a vyrážím na třetí, závěrečnou etapu pochodu.

Venku už neprší, tak to oslavím 200 metrovým kufříkem. Na druhý pokus se mi ale povede napojit na zelenou značku a skrz potemnělé náměstí, kde dělá kravál jen dvojice mladíků neurčitého věku, jdu kolem rybníku Cimrák znovu k rozcestí Nad Vápenkou, a pak dál kolem obce Doubice zpátky do Národního parku. Po dešti se ochladilo, snad se na sluníčku trochu ohřeji. V 6 ráno se mi mé přání na chvilku splní, ale po pár minutách se sluníčko zase schová za mraky a více méně celý den už ho neuvidím.

Za kopcem Bor začíná nejdrsnější část pochodu a hlavní důvod toho, že jsem na něm strávil mnohem víc času, než jsem měl původně v plánu. U Skalního útvaru Maják si začínám užívat skály, schody a žebříky v množství větším než velkém. Ze začátku je to i celkem zábava, ale s každým dalším schodem to jde hůř a hůř. Nahoru většinou lezu bez problémů, dolů to jde vesměs ztuha. Navíc po dešti všechno klouže, neumím si představit jít to tady v zimě, kdy je vše namrzlé!

Když se zrovna nedrápu na nějakou vyhlídku, jdu sice pomalu, ale bez zdravotních omezení – záda, kyčle, chodidla, všechno drží, funguje a nebolí. Takže si to celkem užívám a mám spoustu času se rozhlížet kolem. Je tu krásně, nádherná příroda a minimum lidí. Jen výjimečně potkám někoho jiného, než další stovkaře. Nebo kontrolory, jako dvojici schovanou v malém červeném autíčku na louce na Tokání, kde je podle itineráře K7. Asi jako jediná kontrola mi nepřišla moc nadšená tím čekáním na pochodníky, jen stáhli okýnko, dali mi dali razítko a zase ho za mnou zavřeli. A co je nejdůležitější, neměli ani kapku vody.

Přírodě to asi taky přišlo líto, tak mi pár kapek z nebe poslala. Nedá se říct, že bych to zrovna ocenil, obzvlášť když to v průběhu pochodu ještě asi 8x zopakovala. Prostě to byl dost propršený pochod, mlha a nízká oblačnost na některých fotkách vypadá už nefalšovaně podzimně. Skoro neběhám, snažím se jen držet trochu svižnější pochodové tempo. Což se daří na klasických cestách, ale jakmile přijde ke slovu šplhání na nějaký ten hrádek, průměrná rychlost jde okamžitě do kytek.

Jako třeba šplhání na zříceninu hradu Falknštejn. Jako by nestačilo, že se musím drápat do kopce po schodech, které nějaký dobrák vyplnil pískem měnícím se po dešti v mazlavou kaši, do které se mých skoro 100 kilo boří po kotníky. Pod hradem na mě navíc na turistickém rozcestníku čeká cedule s výmluvným nápisem „Kontrola na hradě“, což znamená další žebříky a jiné záludnosti. Odměna je v tomto případě sladká, kromě kontroly a sympatické (a upovídané) 🙂 paní kontrolorky je tu nádherný výhled na Havraní skálu. Bohužel ani tady nedoplním vodu, situace začíná být malinko nepříjemná. Mám s sebou jen 2 půllitrové lahve a jedna už je skoro prázdná. Snad bude cestou nějaká studánka.

Loučím se, nechám vylézt nahoru další pochodnici a pak zpátky na žlutou značku a dolů na cyklostezku. Tam opět neomylně odbočím na špatnou stranu, takže mi na kilometrovníku naskočí dalších zbytečných 200 metrů. Ach jo… Po pár minutách přicházím na okraj Jetřichovic, ale navigace mě dál než k prvnímu domu (a zavřenému občerstvení) nepouští, místo toho mě žene po naučné stezce Jetřichovické stěny zpátky do skal. Procházím kolem staré vodárny pro místní dětskou ozdravovnu a se zájmem si čtu o tom, že zdejší mocný pramen byl schopen plně pokrýt denní spotřebu skoro 40 000 litrů vody. Mě by teď stačilo klidně jen půl litru, ale na povrchu žádný pramen nenacházím. 

Vyhlídka na Mariině skále je sice bez tajné kontroly, zato je krásná, asi nejkrásnější za celý pochod. Každá taková cesta nahoru ale znamená vyšší spotřebu energie a hlavně vody, která začíná být kritický nedostatek. Místo pití si jen vlhčím pusu a doufám, že cestou potkám nějakou studánku; na tajnou kontrolu  s vodou to podle mapy moc nevypadá. Nedostatek vody vede k vyšší únavě, v Balzerově ležení si na chvíli musím lehnout na dřevěnou a hodně nepohodlnou lavici. Ale i ta chvilka pomůže a můžu pokračovat. Na rozcestí Purkartický les je devátá kontrola s kleštičkami a odpočívadlem. Jen si cvaknu a jdu dál.

Cesta k vyhlídce Rudolfův kámen mi vyvolá vzpomínky, které na chvíli dají zapomenout na mírnou dehydrataci. Před pár lety jsme tu měli firemní tužení kolektivu a jak to tak bývá, alkoholem se zrovna nešetřilo. Výlet na vyhlídku se tak pro část kolegů ukázal být poměrně riskantním podnikem. Naštěstí to pro všechny dopadlo dobře a žádné místo ve zpátečním autobuse nezůstalo prázdné, vedení se však na základě očitého pozorování usneslo, že další teambuildingy se budou konat raději v méně skalnaté oblasti.

Nahoře to trochu fouká, tak se tam moc nezdržuji a lezu zase dolů. Stejně tu zase není žádná kontrola, což mimo jiné znamená, že si někteří pochodníci tento zážitek odpustili a ušetřili trochu sil. S nadějí se upínám k ikonce na mapách značících studánku, nebo spíš pramen. Bohužel nemám štěstí, buď hledám špatně, nebo je vyschlý. Pomalu se začínám smiřovat s tím, že se tekutiny doplním až na další občerstvovačce. Která se sice blíží, ale pořád je 9 kilometrů a jednu skalní vyhlídku daleko.

Tou vyhlídkou je skála s pozůstatky hradu Šaunštejn. Kromě hezkých výhledů je tam i desátá kontrola, ke které vede další hóóódně dlouhý žebřík. Otvor ve skále je navíc hodně stísněný, nic pro klaustrofobiky. Ale i tuto překážku úspěšně zdolám a po červené turistické značce mířím k vesnici Mezní Louka, kde na mě čeká čtvrtá tajná kontrola. Bohužel bez vody, takže i když mě milý pán ubezpečuje, že občerstvovačka už je vážně jen pár kilometrů daleko, s jazykem na vestě mířím do restaurace, která je mnohem, MNOHEM blíž. A navíc zase začíná hustě pršet.

Uvnitř je trochu víc nóbl, než se zdá zvenku, ale je mi to vážně fuk. Objednávám si pivo a dvě malinovky a jdu se usadit do sálu. Po chvíli, která mi přijde jako celá věčnost, přijde mladá servírka, postaví přede mě malinkovku a ptá se, kam že patří ten zbytek. Když jí ukážu před sebe, je trochu překvapená, ale pak se slovy „to je ale žízeň“ vyloží i zbytek. Asi tu stovkařská trasa nevede moc často. 🙂 Pozvolna upíjím ze všech 3 půllitrů najednou, rychlý přísun takového cukru by mě mohl zabít, a dobíjím techniku. Dneska se to asi protáhne.

Po krátké pauze balím, platím (paní vrchní se moc nelíbí moje papírová stokoruna, ze které kape voda…) a po modré turistické značce mířím k Zámečku, kde na mě čeká druhá oficiální občerstvovací stanice. Cestou míjím několik polomů, zdejší smrkové lesy vážně dostávají zabrat. Co nesežere kůrovec, to porazí vichřice… 

Za 20 minut jsem u Zámečku. Uvnitř je několik pochodníků, kontrola číslo 11 a hlavně luxusní občerstvení. Menu se sice sestává jen ze dvou položek, ale kombinace vývaru s domácími nudlemi a luxusního perníku mě přivede do nirvány. Ani se mi nechce dál, ale dost času už jsem strávil v předchozí restauraci, tak se balím a jdu dál. Počasí je pořád všelijaké, každou chvilku poprchává, ale už jsem si zvyknul. Jediné, co mě trápí, jsou už celkem rozedřená třísla, musím je mazat každých 20 kilometrů. A stejně to pálí…

Klesání ke zřícenině Dolského mlýna by mělo být poslední vedoucí po schodech, dál už by to mělo být vesměs klasické pochodování. U Mlýna je celkem dost lidí, takový nával jsem dnes ještě nezažil. Rychle si to tady fotím a po další naučné stezce, tentokrát s názvem Růžová, se začínám drápat do kopce. Po dnešku budu asi naučně přestezkován… 🙂

Bez schodů a žebříků je cesta sice snazší, ale trochu monotónní. A to mám před sebou ještě víc jak 40 kilometrů. Občas se z lesa vynoří nějaký starý bunkr, jindy se naskytne zajímavý pohled do krajiny, ale jinak to je jen více či méně rozbahněná cesta lemovaná obrovskými kvanty vytěženého dřeva. Poprvé v ČR vidím sítě pokrývající klády, které brání kůrovci v rozletu. Snad to pomůže, smrkové porosty na tom jsou aktuálně dost bídně.

U obce Růžová je malý vrch nazvaný Pastevní, na vrchu je moderní rozhledna nesoucí jméno Růženka, a v té rozhledně hlídá Olaf. Každého příchozího už z dálky zdraví a natáčí si ho na svůj zbrusu nový mobilní telefon. Než ale bude moci natočit i mě, musím se k němu probojovat skrz několik pastvin plných dobytka. Po úspěšném zdolání poslední překážky v podobě točitých schodů můžu konečně dostat další razítko do dvanáctého okénka kontrolní karty. Prohodím s Olafem pár slov, pak zas zpátky do deště. 

Do konce pochodu mě čekají ještě dvě velké zkoušky. První měří 619 metrů, jmenuje se Růžovský vrch a nahoru vede žlutá turistická značka v režimu cik-cak. A aby to nebylo tak jednoduché, všude je plno kluzkých černých kamenů. Dám si gelový povzbuzovák a začnu ukrajovat první desítky výškových metrů. Jde to nad očekávání dobře, za chvíli jsem nahoře, u živé kontroly se šťastným číslem 13. Dostávám další razítko a můžu se jít klouzat dolů. Snažím se si nezlomit nohu, je už šero a černé kameny nejsou moc vidět, ale celkem se to dá.

V Srbské Kamenici vede turistická značka zrovna v místech, kde je na dlouhém provazu přivázaný ne zrovna moc klidný pejsek. A rozhodně nechce nechat mě projít. Dneska na ta zvířata nemám nějak štěstí… Naštěstí se to dá obejít kolem hospody. O kousek dál je autobusová zastávka se dvěma odpočívajícími pochodníky a malé informace s možností nákupu drobností, jako třeba půllitrová Fanta. Kupuji rovnou dvě a platím tou nešťastnou rozmočenou stokorunou. Tentokrát naštěstí úspěšně.

U studánky s vodníkem pro jistotu plním lahvičky s vodou po okraj, což se o chvíli později ukáže jako moudré rozhodnutí; krátký, ale prudký kopec mě vyždímá do sucha. Nevím, kde se vzal, ale bylo to drsné. Ještě že jsou další kilometry až do Jetřichovic na pohodu.

V Jetřichovicích je poslední oficiální občerstvovačka v restauraci Pražák. Uvnitř je plno lidí, dokonce tolik, že zabíráme dva stoly. Dávám si vynikající gulášovku, zapíjím to pivem a domácí bezovku. Ještě jednou dobíjím techniku, do cíle to mám pořád přes 20 kilometrů a tempo upadá. Nabírám sílu na poslední velkou zkoušku nazvanou Studený vrch. Loučím se a vracím se k rozcestí, odkud se vydávám skrz Pavlínino údolí po krásné Tesané cestě. Tesané proto, protože v její části je tesaný hluboký úvoz s vyhloubeným žlábkem uprostřed. A nikdo neví, proč a jak vznikl. 🙂

V malé osadě na okraji Rynartic vidím periferně nějaký pohyb. Podívám se doleva a vidím velkého psa na volno, jak si mě zkoumavě prohlíží. Zpomalím a snažím se tam nekoukat, ale mám sevřené půlky; je to nějaké takové to „bojové“ plemeno. Po chvilce zmizí za domem, ale pak se znovu objeví na druhé straně, kde (pro změnu) chybí plot. A zase na mě čumí jak na šunku od kosti… Naštěstí zacházím za jiný dům a pak už psa nevidím. Ufff, přestávám se klepat až na šesté tajné kontrole.

Přichází druhá noc. Z obce Studený začínám stoupat na obávaný Studený kopec, nejvyšší bod na trase a druhou velkou zkoušku. Ale paradoxně, asi díky lepší cestě, mi to tak nepřijde. Stoupání je sice dlouhé, ale nijak zásadně mě neničí. Na Studenci je rozhledna a patnáctá kontrola úplně nahoře. Nohy už bolí, ale vylezu tam bez potíží. O chvilku později už jsem pod kopcem v místě dávné bitvy, o dalších pár stovek metrů dál na mě uprostřed pole čeká milé překvapení – samoobčerstvovací stanice s vodou, pivem a slanými brambůrkami. Trochu se občerstvím a pak zase šlapu dál.

Protože je tma a sil už moc nezbývá, veškerá moje aktivita se omezuje na posun vpřed. Nerozhlížím se, nefotím, jen se krok za krokem blížím cíli. Maximálně si v duchu nadávám, co tu dělám a proč to mám zapotřebí. 🙂 Šestnáctá kontrola je na Chřibském vrchu. Cestou nahoru potkávám trojici pochodníků v čele s Jirkou Hofmanem, mají náskok asi 20 minut. Vzhledem k blížící se cílové pásce zkouším popobíhat, ale moc mi to nejde.

V obci Chřibská jsem trochu zmatený. Připadá mi, že jsem už v Lípě, takže nadávám, proč musím jít ještě 10 kilometrů dál. Teprve po chvíli mi dojde, že jsem někde jinde a že je to vlastně v pořádku. Ta únava… Silou vůle polykám dalších pár kilometrů, až se objevím na rozcestí Nad Vápenkou, letos snad naposledy. Ještě jednou musím vystoupat na Vápenný vrch, což by nebyl problém nebýt malého kufříku kousek pod vrcholkem. Uprostřed výstupu mě navíc zapípá sporttester a vypne se, energie došla. Chytá mě amok, chvilku dobíjím a mezitím nadávám na celé kolo, nervy už mám na pochodu. Najednou se mi chce hrozně spát, neudržím otevřené oči. Doufám, že 15 procent už bude stačit…

Poslední kontrola u studánky Hanička na mě působí blahodárně. Jsem více méně v cílové rovince, navíc to už bude skoro jen z kopce. Škrabu ze sebe poslední zbytky sil a snažím se o běh. Na hlavní silnici v Krásné Lípě už se začínám vnitřně radovat, že mám další stovku skoro za sebou. Na náměstí se sebou svádím poslední souboj, jestli půjdu podle itineráře, nebo ušetřím 100 metrů a půjdu zkratkou, ale nakonec zvítězí smysl pro fair play a já si volím tu delší trasu přes hřiště. I kvůli tomu přicházím do cíle minutu po třetí ráno a ne přesně o třetí, jak jsem doufal.

Ale to všechno je teď jedno. Po 29 hodinách jsem v cíli!!! Uvnitř mě vítá Helena, která mi obratem píše diplom, a pak se mnou pár minut rozebírá mé čerstvé zážitky a postřehy. Po půl hodině začíná adrenalin odeznívat a já se jdu do auta vyspat před cestou domů. Jsem unavený, ale po všech strastech šťastný, že jsem to nakonec zvládl a došel až do cíle.

Co říci závěrem? Z pohledu trasy dělím dálkové pochody a běhy na dvě hlavní skupiny – na pochody s trasou každý rok se více méně opakující a na pochody s trasou pokaždé jinou. Hrádky patří spíš do druhé kategorie, minimálně ročníky 2018 a 2019 neměly společného skoro nic. Pro účastníky je to asi zábavnější, vidí pokaždé něco jiného. Z pořadatelského hlediska je ale tento způsob organizačně náročnější, protože místo postupného ladění zázemí pochodu k dokonalosti je každý rok nutné začít skoro od nuly. A občas někde něco zaskřípe.

Letošní Hrádky se mi obecně moc líbily. Příroda je tu krásná, výhledy zajímavé, organizátoři s energickou Helenou v popředí vesměs milí a nápomocní. Přesun startu a cíle mimo centrum jednoznačně ku prospěchu věci, parkování hned u cíle je k nezaplacení. Výhrady bych měl obecně asi tři – trasa, ačkoliv velmi zajímavá, mohla být kratší, těch prvních 10 kilometrů by nechybělo, zato trochu přebývalo. V hrádcích bych nedělal dobrovolné výstupy, buď se nahoru musí a pak tam je kontrola, nebo nemusí. A poslední výhrada patří k zajištění vody. Díky milosrdnému počasí to byl problém jen mírný, ale kdyby pár lidí na kontrolách bylo spíš u cesty na tajné kontrole a měli pár balíků vody, nemuselo se to řešit.

Na druhou stranu všechno to jsou spíš doporučení než stížnosti, protože trasa byla známá dopředu a počet občerstvovaček taky, takže jsem si měl vzít větší lahve 🙂 Každopádně pokud nebudu příští rok někde na dovolené, rád na Hrádky přijedu zas. 

Na úplný závěr malá statistická rekapitulace. Celý závod měřící 115 kilometrů (reálně asi 117 km včetně mírného kufrování) jsem zvládl za 29 hodin 1 minutu průměrným tempem 14:53 minuty na kilometr. Během závodu jsem nastoupal i sestoupal 3666 metrů. Na start závodu se postavilo 37 účastníků, deset nedokončilo. Vítěz to dal za 17 hodin 12 minut, kompletní výsledky jsou zde.