Nezbytnou podmínkou pro další samostatný výlet bylo najít vhodný termín, kdy se holky na část dne zabaví samy a nebudou mě postrádat. To se povedlo relativně rychle, už za tři dny by si prý rády udělaly dámskou jízdu a já tak budu moci do hor. Samozřejmě pokud bude přát počasí, zregenerují se mi po výšlapu na Mangart nohy a v neposlední řadě se mi podaří sehnat tu nějakou lezeckou helmu. Protože, jak jsem se na Internetu začetl do cestopisů a tipů pro horolezce, s dobrou fyzičkou by výstup bez jištění neměl být na vybraných trasách problém; zato padající kamení problém bude téměř jistě. Riziko výrazně zvyšuje i vysoká popularita vrcholku Triglavu nejen pro Slovince, pro které je to národní hora, takže šance, že se nějakému zbloudilému kameni připletu do cesty, je téměř stoprocentní. Naštěstí byl přímo naproti našemu ubytování vcelku dobře zásobený InterSport, dokonce měli na výběr dvě barvy jednoho modelu helmy. Vybral jsem si bílou se zářivě zelenými doplňky a začal plánovat a balit; budíček jsem si naplánoval na půl čtvrté.

Na Triglav (2864m), nejvyšší horu Slovinska, vede z různých směrů hned několik cest různé obtížnosti. Najít tu, kterou lze bezpečně zdolat bez nutnosti použití úvazů a dalších horolezeckých proprietek, byl docela oříšek. I když mají ferraty pevně danou stupnici obtížnosti, hranice kde je to ještě obtížnější turistická trasa a kde už je to plnohodnotná ferrata se zdá být hodně mlhavá. Značení je totiž uváděno spíš na opačném konci obtížnosti. Ale třeba jsem jen špatně hledal… Nakonec jsem si díky této stránce do hodinek zakreslil trasu ze severu v podobě relativně přímé cesty od chaty Aljažev Dom přes Tominškovu stezku až k chatě Triglavski dom na Kredarici kousek pod vrcholkem. Zpátky pak trochu delší, ale pozvolnější cestu Slovinskou horskou stezkou kolem chaty Valentina Staniča a pak, po krátkém úseku shodném s výstupem, nakonec stezkou Čez Prag dolů do výchozího místa u chaty Aljažev Dom. Papírově to mělo být něco kolem 20 kilometrů s převýšením přes 2000 metrů!

Budík nařízený na časnou ranní jsem nakonec ani nevyužil. Možná za to mohl adrenalin, možná jen klidná dovolená plná odpočinku, ale v noci jsem spal dohromady ani ne 2 hodiny, jinak jsem se jen převaloval a počítal ovečky. Chvilku jsem dokonce zvažoval, že se na to vykašlu a nikam po probdělé noci nepůjdu, ale pohled na oblohu plnou hvězd a ideální předpověď počasí mě nakonec z postele vytáhly, a ve 4 ráno jsem už seděl v autě a noční Kranjskou Gorou ujížděl vstříc dalšímu dobrodružství.

Pár minut po půl páté, ještě za tmy, přijíždím na záchytné parkoviště. Obrovské záchytné parkoviště, nutno dodat, na kterém se kromě mě připravuje ještě několik skupinek nadšenců do horské turistiky. A které ozařuje jen jedno auto stojící opodál. Parkuji na jedno z mnoha volných míst a během přípravy vybavení přemýšlím, kde zaplatím za parkování; parkovací automat nikde kolem sebe nevidím. Odpověď přichází vzápětí, když se svítící auto rozjede, zaparkuje u mě a vystoupí z něj pán s velkou peněženkou. Pozdraví, zkasíruje mě o 3,5 Eura, vrazí mi do ruky lísteček, poděkuje a zase se vrací na místo. Já už s klidným svědomím dokončím přípravy, zaměřím hodinky, nahraji trasu a když do páté hodiny chybí necelých 10 minut, vydávám se na cestu.

První kilometr je v pohodě, procházím mezi několika budovami více méně po rovině a kochám se výhledem na mohutné vrcholky hor přede mnou. Netrvá dlouho a jejich špičky rozzáří sluneční paprsky. Za pár hodin tam snad budou svítit i na mě. U památníku padlým partyzánům mi pípají hodinky, že bych měl odbočit. Všímám si na kameni nakreslené šipky s popiskem a téměř vyschlým korytem přecházím na druhý břeh potoka Triglavska Bistrica. Tím také končí snadná část cesty a začíná dlouhé a velmi náročné stoupání.

Od prvních metrů je jasné, že tohle nebude úplně příjemná procházka. V různých obměnách a kombinacích se střídají prudké kopečky s extrémním sklonem, dřevěné, kamenité i písčité schody, schody vysekané do skály, suťová pole, hliněné úseky plné kluzkých kořenů či skály s hladkým i hrubým povrchem. Ty nejprudší úseky bývají vylepšeny do skály zaraženými kovovými trny a úchyty. Je sice jen těsně nad nulou, ale zima mi rozhodně není. Na sluníčko si sice podle orientace skal kolem budu muset ještě pár hodin počkat, ale to teď rozhodně není žádný problém. Jen přestávky musím hodně zkracovat, jakmile chvilku postojím, zima mi rychle začne zalézat za nehty.

Po 90 minutách lezení je čas na první občerstvení. Vzdušnou čarou jsem sice jen kousek od startovního kamene na břehu řeky, takže kdykoliv se ohlédnu, stále na něj vidím. Ale zato jsem už o 800 výškových metrů výš, aktuálně se pohybuji na hranici 1800 metrů nad mořem. Vzduch je studený, ale že je v něm méně kyslíku už si začínám uvědomovat celkem znatelně. Dechberoucí výhledy se střídají s techničtějšími pasážemi, jištěné úseky jsem již přestal počítat. Některé jsou spíš pro jistotu, bez ostatních by ale byla další cesta vpřed obtížná, ne-li nemožná. Prudké skalní úseky střídají úzké římsy nad hlubokým údolím, dolů se raději dívám jen když se pevně držím oběma rukama. Každou chvilku míjím nějaký památník méně šťastných jedinců a nestojím o to, aby zde byl další. Kdykoliv to je možné, pevně se držím úchytu nebo lana a v nebezpečnějších úsecích si každý krok raději 2x promyslím. Těch ale zatím nebylo mnoho, takže postupuji relativně rychle vpřed.

Mapa v GPS hodinkách je sice dobrý pomocník, ale blokován vysokými horami je signál občas trochu slabší, takže musím sledovat i místní značení. Podobně jako v Itálii je jednoduché, červeno-bílé, většinou v podobě terčíku nebo dvou vodorovných čar. V drsném horském prostředí jsou některé značky již vybledlé a hůře viditelné, ale nijak nebloudím; ono tady ani není kam špatně uhnout. Spíš se mi občas stane, že se s vypětím všech sil dostanu na nějakou stěnu, abych následně zjistil, že kousek vedle vede pohodlnější značená trasa. Ale obecně se mi jde výborně a cesta mě hodně baví.

V 6 hodin 32 minut se blíží první obtížnější situace. Po několika techničtějších úsecích přicházím k prudké stěně s jistícím lanem vedoucím kolmo vzhůru. Problém je v tom, že lano i jeden kovový úchop jsou zhruba ve výšce ramen. Níž je jen holá stěna s jedním otvorem, kde něco očividně chybí. Na oba podpůrné kovové prvky sice dosáhnu, ale to je tak zhruba vše; se svým necelým metrákem nejsem vysloveně artista, má zhruba minutová snaha vyšvihnout se nahoru se míjí účinkem. Jediné štěstí, že jsem tady úplně sám a nikdo mě neviděl, bezesporu muselo jít o zajímavou podívanou. Zpocený a udýchaný dnes poprvé nadávám a řeším, co dál. Obhlížím terén, ale v tomto místě nepřichází jiná cesta v úvahu. Podruhé se zkouším vyšvihnout nahoru, podruhé selhávám. Je mi do breku, přece to nezabalím už tady a teď!

Otevírám batoh a dávám si něco energie na povzbuzení. Pak se pořádně vydýchám, chytím se, odrazím a… Konečně! Konečně se mi podařilo nohou chytit nějaké nepatrné skulinky ve skále, takže se můžu trochu zapřít a přehmátnout rukama o trochu výš. A pak ještě jednou, ale to už mám zapřenou i druhou nohu a dál už to jde bez problémů. Ufff, asi bych měl vážně zhubnout…

Dlouhé rozjímání mi ale není přáno, o pár metrů dál musím řešit několik ze skály vytržených úchytů jistícího lana. Tato část trasy očividně má už nejlepší léta za sebou, takže se v prudších úsecích raději zataháním ujistím, že úchyty drží alespoň přiměřeně pevně. Naštěstí ano, ale pocit z toho nemám úplně nejlepší. Nervy si tak musím uklidnit pohledem na rozkvetlé odolné rostlinky, kterých je všude kolem hodně.

Když se blížím k hranici 2000 metrů nad mořem, slyším kousek od sebe několik padajících kamenů. Raději si utáhnu helmu a jdu se podívat, co se děje. Můj předpoklad, že na mě neúmyslně útočí přede mnou lezoucí skupinka turistů, se brzy ukáže chybný; kousek nad sebou spatřím malého kamzíka (nebo kozorožce, netuším), jak se rychle snaží dostat pryč z mé blízkosti. Rychle si ho fotím, když pominu parkoviště, je to dneska první živý tvor v mé blízkosti.

O pět minut později na mě čeká dnešní druhá velká zkouška. Přicházím k místu, kde technicky vzato začíná údolí, jsou to prostě dvě prudké skály u sebe. To by samo o sobě nebylo nic složitého, ten hlavní problém spočívá v několikametrové vrstvě sněhu, která je zde napadána a naváta. Ale ani to by nebyl problém, kdyby ta masa sněhu nebylo z obou stran díky skalám vyhřívaným sluníčkem odtátá, takže je tam zhruba třímetrová díra. Na fotkách to tak strašidelně nevypadá, ale zblízka to vypadalo hodně nepříjemně. Jako jištění je zde pouze jakési tenké ocelové lanko, na několika místech svázané, jinak nic. Krátký průzkum ukazuje, že jiný způsob zdolání průrvy není možný, budu to muset risknout středem jako ostatní. S lankem v ruce a hlubokým nádechem se rozebíhám a skáču na sněhovou hroudu. Naštěstí je trochu rozbředlá, takže se bořím a nekloužu dolů. Pomalu dojdu na druhý okraj a skáču na skálu, kde se chytám kovového úchytu a opatrně vylézám nahoru. Je to za mnou…!

Dalších 30 minut je naštěstí klidných, o největší vzrušení se postarali další 2 kamzíci, kteří už byli o poznání méně plaší a nechali se vyfotit z blízka. Asi jako omluvu za to, že na mě shodili kamínek, který mi s hlasitým cinknutím narazil do helmy; byl to dobrý nápad si ji pořídit! Jinak se kochám stále velkolepějšími výhledy, občas se skloním k nějaké pěkné rostlince, občas se zastavím na doplnění vody a kyslíku – přeci jen už jsem 2 kilometry nad mořem a pro našince zvyklého maximálně na Sněžku je to tady prostě náročnější.

Po 2 hodinách a 55 minutách na cestě přicházím k značně zasypanému rozcestníku a úsek zvaný Tominškova pot je minulostí. Podle ukazatele jsem v polovině cesty, protože na Triglav to má být dalších 150 minut. Moc se nerozmýšlím a vydávám se na cestu. Následující úsek je velmi obtížný, je to vlastně suťové a kamenité pole. Když volím chůzi po drti, bořím se a sklouzávám každý krok o kousek dolů. Ale ani chůze po kamenech není úplně snadná, každý druhý se viklá, ujíždí a boří, takže mě těch pár desítek metrů stojí celkem dost sil. I tuto překážku ale nakonec zdolám a za 10 minut stojím u dalšího rozcestníku.

Od něj je krásný výhled nejen na Triglav, ale i okolní kopce. Vidím velká sněhová pole i stále se blížící sluníčko, konečně se ohřeji. Ale hlavně končí má samota, údolím se nese volání několika různých hlasů. Ozvěna znemožňuje přesnou lokaci, ale ono je to vlastně jedno, prostě už tu nejsem sám. Nyní se můžu vydat buď k k chatě Valentina Staniča, nebo na vrchol. Volím samozřejmě vrchol a kráčím dál.

Následující stovky metrů patří k těm méně náročným. Převýšení není tak drastické, větší problémy mi dělá hledání cesty – dá se jít více méně kdekoliv, takže držet se značek vyžaduje zvýšenou pozornost. Obzvlášť, když jsou některé schované pod sněhem. Toho je tu ještě spousta, navíc to někdy dost klouže, obzvlášť na navátých úsecích. Pálící sluníčko mi dělá radost při častých odpočinkových pauzách, naopak když jsem v pohybu, začíná mi být až velké teplo. I přesto si ale raději nasazuji větrovku, protože začíná hodně studeně foukat.

Najednou k mým uším dolehne zvuk vrtulníku. Napřed slabý, ale postupně sílí. Blížím se k chatě Triglavski dom na Kredarici, zvuk přichází od ní. Když jsem od ní jen pár desítek metrů, zvuk se přemění v řev a za horizontem se vyloupne helikoptéra. Pravděpodobně zásobovací – vzhledem k velikosti chaty (tuším 300 postelí a restaurace) by se tady šerpové při nošení zásob asi strhali. Helikoptéra po chvíli odletí, ale během mého pobytu na vrcholku se ještě několikrát vrátí.

Další rozcestník slibuje vrchol Triglavu už za pouhých 60 minut. To se mi líbí, těch pár hodin neustálého stoupání už po těle začínám celkem dost cítit. Výstup vede přes Malý Triglav a až na krátké úseky to je vlastně jedna velká ferrata. Naštěstí opět nijak obtížná, během výstupu už jsem zažil horší úseky. Větší překážku plynulého postupu představují ostatní turisté a horalé. Není to sice tak strašné, jako na některých fotkách na internetu, ale pár desítek lidí současně se na posledním úseku pohybovat bude. A jsou tu zástupci snad každé výkonnostní skupiny – od sportovce co si v kraťasech a s malým batůžkem očividně plní nějaký odznak 365 výstupů na Triglav za rok a nezřídka leze úplně mimo jištěnou cestu, přes normální turisty s běžným vybavením až po jedince očividně se bojící výšek, kteří mají výbavu jak na Everest a každé přecvaknutí jistící karabiny raději 5x zkontrolují sami a jednou to nechají zkontrolovat svého vedoucího.

Občasné prostoje mě ale nijak nermoutí. Jednak mám na paměti, že výstup na vrchol je jen polovina úspěchu a cesta dolů bývá nezřídka i náročnější, takže není od věci trochu pošetřit síly, a pak je tady toho spousta k vidění. Na rozdíl od Mangartu, který byl z půlky schovaný v mracích, je dnes naprosté jasno a skvělá viditelnost, takže si každou přestávku umím užít. Navíc jsou pomalejší lezci vesměs dobře vychovaní a když vidí, že je někdo rychlejší, při první příležitosti ho nechají bezpečně předběhnout. Opatrnosti není nikdy dost, i kousek pod vrcholkem je tady jedna pamětní deska vedle druhé…

Míjím skupinku tří Čechů. Jdou sice jen od chaty, ale vypadají, že jdou až od Jadranu. Zdravím je a šplhám dál. Malý Triglav je za mnou, na vrchol je to posledních 500 metrů. První část je pozvolná, teprve těsně před cílem skála znovu vyroste a je nutné zapojit i svaly na rukách. Ale to už je jen nepatrný detail, ještě poslední krok a dotýkám se zvláštní kovové konstrukce. Jsem nahoře, Triglav je dobyt! Po 4 hodinách a 45 minutách jsem zdolal nejvyšší vrchol Slovinska a můžu si v deníčku odškrtnout další čárku. Jsem prostě dobrej. 🙂

Na vrcholku je zhruba deset lidí, což je na zdejší poměry téměř liduprázdno. Napřed popadám dech, pak sundavám batoh a následuje tradiční mix vítězných pocitů, opojného kochání se výhledem do daleka, vrcholových selfí, občerstvení a dalších kratochvílí. Prohlížím si bílý kovový tubus a přemýšlím, k čemu asi je. Až doma si přečtu, že Alžajev Stolp je vlastně nouzový bivak pro případ, že někdo musí zůstat nahoře i při rychlé změně počasí (k horšímu). Na rozdíl od Mangartu, kde jsem si to nahoře zas tak moc neužil, si to tady protáhnu na dobrou půlhodinku a na cestu zpátky se vydám vlastně až ve chvíli, kdy dorazí větší skupinka lidí a začne tu být trochu plno.

Cestou zpátky nejexponovanějším úsekem potkávám několik větších či menších skupinek výletníků, kteří mají vrchol ještě před sebou. U Triglavského domu na Kredarici, což je vážně HODNĚ velká chata s vlastní kapličkou a větrnou elektrárnou, lidský provoz opadá a dál jdu zase o samotě. Nejdříve zdolám další z vrcholů, tentokrát 2540 metrů vysokou Kredarici, odkud je to už jen slabých 30 minut k chatě pojmenované po Valnentinovi Staničovi. Vítá mě početné stádo zvědavých ovcí a několik hostů sedících na lavici před chatou. V chatě je otevřené malé občerstvení, tak neodolám a dávám si oblíbenou kombinaci piva a limonády na doplnění tekutin i energie. Mezitím pozoruji zvědavé ovečky a vyhřívám se na sluníčku; dnešní den se vážně povedl.

Po kratší pauze se zvedám a začínám klesat k jednomu z rozcestí, na kterém jsem před pár hodinami už byl. Cestou křížím několik velkých sněhových polí plných rozbředlé kaše, fotím Josefa i okolí a nezapomínám se kochat. Těsně před rozcestníkem se přede mnou, přímo na cestě, objeví další kamzík. A tenhle rozhodně nepatří mezi plaché kusy. Když se přiblížím na pár desítek metrů, všimne si mě, ale ani to s ním nehne. Volám na něj, ať vypadne, ale vůbec si mě nevšímá. Když se přiblížím 15 metrů, otočí se čelem ke mě a tak nějak divně si odfrkne. A hned poté ještě jednou. Opět na něj volám, že musím projít, ale jedinou reakcí je mi frkání podpořené dupnutím kopýtka. Trochu mě to znejistí, tak se zastavím. Volám na něj, že jsem taky koza a že tudy vážně musím projít. Teprve tento argument zabírá a pomalu a neochotně se začne přesouvat na jiné vyvýšené místo. Alespoň, že tak…

Cesta dolů už není tak zábavná, jako nahoru. Síly ubývají a lezení po jištěných cestách je směrem dolů asi vážně obtížnější. Gravitace mi sice pomáhá, ale najít vhodnou trasu a pak to ji bezpečně zdolat trvá rozhodně déle, než opačným směrem.Pod nohy se prostě kouká hůř než nad hlavu… Na dalším rozcestníku se vydávám stezkou nazvanou Čez Prag. Měla by být pozvolnější, než Tomniškova cesta, ale na první pohled to tak nevypadá. Občas se zaklikatí, ale jinak to v první fázi je hodně často prudké víc než dost.

Po hodině namáhavého klesání na mě čeká třetí a poslední velká výzva dnešního dne. V obzvlášť prudkém a k tomu snad 20 metrů vysokém klesání je stav úchytů takový… rozpracovaný. Některé úchyty vypadají jako nové, jiné zase v místech, kde bych je očekával, úplně chybí. Kvůli tomu je sestup vážně hodně namáhavý a tak trochu na hraně bezpečí. Když zdolám poslední schod a otočím se, je mi jasné, co se tu děje – parta dělníků to tady totiž rekonstruuje. Tedy právě v tomto okamžiku pouze svačí, ale jinak má kolem sebe poházené nářadí a materiál pro opravu ferraty. Zdravím je a po nyní již snadnější cestičce pokračuji dál.

To už jsem v nadmořské výšce hluboko pod 2000 metrů, takže bolavé svaly dostávají dostatečný přísun kyslíku. Občas zkusím trochu popoběhnout, ale nohy toho mají tak akorát, raději nechci riskovat nějaké zranění. Teprve když se dostanu na úroveň potoka Triglavska Bistrica, sklon cesty se ukázní natolik, že můžu vyvinout i trochu vyšší tempo. Míjím několik turistů, co se šli jen tak projít podél potoka, a po 10 hodinách na cestě si znovu prohlížím památník padlým partyzánům, tentokrát v denním světle. Můj druhý výlet se chýlí ke konci, k autu to je už jen pár minut. Přesně ve 3 hodiny odpoledne vypínám GPSku a sedám si do vyhřátého vozidla. Povedlo se, i můj druhý sólo-výstup na vysokou horu skončil úspěchem a nezbývá než mít radost, jak se celý výlet povedl.

Na závěr ještě malá statistická rekapitulace. Celý výšlap měřil rovných 20 kilometrů, úsek nahoru i dolů byl zhruba stejně dlouhý. Dostat se na vrchol mi trvalo 4 hodiny 45 minut, cesta dolů (včetně jedné přestávky na doplnění tekutin v horské chatě) o 6 minut víc, tedy 4 hodiny a 51 minut. Celkově jsem nastoupal i sestoupal 2.600 metrů, průměrnou rychlost u tohoto typu aktivity nemá smysl evidovat. 🙂