Po více než úspěšném absolvování své první „běžecké“ stovky v okolí Lipan se na Pochod krajem severočeských jednotek (dále PKSCJ) hodně těším. Možná až moc, protože jak si zpětně uvědomím, přípravu jsem pojal poněkud lehkovážně, možná až s nemístnou pýchou. Délka pochodu dle itineráře sice jen o kousek překoná hranici sta kilometrů, ale už převýšení v celkovém součtu přesahující 3500 metrů mě mělo varovat. Obzvlášť v kombinaci s dlouhodobým deštěm a organizátory z řad Armádních záloh. Místo pokorného zhodnocení situace jsem tak na sever vyrazil s tím, že to pojmu tréninkově a tedy bez trekových holí, pouze s nouzovou čelovkou výkonu chromé bludičky a s představou, že po zdolání Milešovky mám to nejhorší za sebou a do cíle dorazím ještě za světla…

Jen trochu větší pozornost jsem věnoval výběru obutí. Nakonec jsem (naštěstí!!!) zvolil své skoro nové Inov-8 Trail Talon 235, které sice nejsou tak hezky tlumené, jako varianta 290, ale zato mají téměř původní velikost špuntů. Zbytek výbavy jsem přizpůsobil počasí, předpokládaným teplotám kolem 15 stupňů a vytrvalému dešti, a po brzkém ranním budíčku a vydatné snídani vyrazil na cestu. Z centra Prahy to na místo startu je jen necelých 50 minut, v slabém ranním sobotním provozu žádný problém.

Po příjezdu na místo se zdravím s několika známými tvářemi, které se schovávají pod střechou, nebo v prostoru bývalých kasáren. Déšť už sice není tak intenzivní, jako před pár hodinami, ale nikdo nechce moknout zbytečně. U registrace panuje trochu zmatek, organizátoři mají problém s internetem, a ani účastníci toužící po startu v jiné než přidělené startovní vlně jim moc nepomáhají. Ale to všechno jsou jen drobnosti, kterými si den může nechat zkazit jen ten, kdo nikdy neorganizoval ani rodinnou oslavu. 🙂 S vědomím, že jsem přijel o hodinu dříve, se po obdržení itineráře s vyznačenými kontrolami (GPS trasy byly na webu už dříve)  a kontrolní karty tak nějak poflakuju v prostoru startu a nasávám atmosféru, povídám si s Jirkou a Olafem, až najednou kouknu na hodinky a do startu zbývá už jen necelá čtvrhodina. Začínám panikařit, že nestihnu start. Jdu se k autu připravit a v okamžiku, kdy hlavní organizátor začne odpočítávat posledních pár vteřin, se vracím do skupinky pochodníků. Bohužel s prázdnými lahvemi na vodu, takže zatímco se skupinka dává do pohybu, já jdu hledat nějaký zdroj pitné vody.

Naštěstí nejsem jediný chaotik startující v 8, spolu se mnou se povedlo ulít start i Jirkovi Větvičkovi, což nakonec předznamená události první třetiny pochodu. Na cestu se totiž vydáváme společně a s přestávkami nám to vydrží skoro 35 kilometrů. Nejdříve se musíme vymotat z Terezína, pak se po několika více či méně zpevněných cestách dostáváme trochu do přírody. Stále prší, ale blednoucí obloha vypadá optimisticky. Začínáme klusat a postupně míjíme pochodníky startující před námi. Jirka zná většinu jménem, tak vždy prohodí pár slov a pak běžíme dál. Kilometry rychle naskakují a já mám pocit, že to prostě bude v pohodě.

První překážka na cestě k bezproblémové stovce nás čeká po zhruba 6 kilometrech. Ze silnice odbočujeme na polní cestu, která není zpevněná ani náhodou. Každých pár metrů je hluboká louže plná bahna, vše zakryté vysokou mokrou travou. Chvilku zkouším kličkovat, ale po několika minutách poprvé zahučím do hluboké vody a od té chvíle už budu mít v botách mokro skoro až do cíle. Kousek za mostem se silnicí je první kontrola, kde si je možné ve studánce nabrat vodu, my si jen označíme kartičku a valíme dál tempem kolem 6 minut na kilometr. Mezitím stačíme čile konverzovat, probíráme vše od budoucího přírůstku do Větvičkovic rodiny až po zážitky z dalších pochodů. Rychle proběhneme centrem Lovosic a před námi je první obtížnější zkouška, 570 metrů vysoký kopec Lovoš. Z počátku je kopec pozvolný, zhruba 500 metrů pod vrcholem se vrstevnice nahustí a trasa začne vést pěkně cik-cak. Ale bláta je jen přiměřeně, takže cesta nahoru trvá jen pár minut. Nejtěžší je najít přesné místo, kde na vrcholku visí cedule s K2.

Po nafocení nezbytné fotodokumentace (výhledy jsou sice trochu zastřené, ale i tak okouzlující) se stejnou cestou vracíme pod vrchol, a pak dál míříme po naučné stezce na sever. U zříceniny hradu Opárno nalézáme uvnitř zbytků obvodového zdiva místo kontroly čtveřici turistů s velkými batohy. Když si v itineráři přečteme, že K3 není tady, ale „za hradem“, smějí se nám, že to tak mají všichni – napřed marné hledání, pak zkoumání itineráře a nakonec rychlé vyklizení pozic. Na druhý pokus už K3 nacházíme a značíme si do kontrolní karty třetí políčko. O pár minut později, pod vysoko se klenoucím mostem s dálnicí D8, se rozpomínám, že tady už jsem byl! A skutečně, vedla tudy závěrečná část pochodu Quo Vadis 2016, kdy jsem v těchto končinách poprvé a zatím naposledy pochodoval. Svoji domněnku si potvrdím ve Velemíně, kde byl v místním motorestu cíl pochodu. Tentokrát ho ale jen míjíme a před námi se objeví druhý a zároveň nejvyšší kopec na trase, 837 metrů vysoká Milešovka.

První 2 kilometry jsou celkem nudné, jen pozvolné stoupání po zpevněné cestě. Dobrou zprávou je, že už neprší a i viditelnost roste. Následující krátká neznačená zkratka nás zavede k turistickému přístřešku, kde dva sympaťáci v uniformě nabízejí znaveným poutníkům něco na zub. Nabídka není nijak široká, ale na své si tu přijde každý – masožravec jako já i vegetarián jako Jirka. K tomu Cola a voda na doplnění, co si víc přát! Jedinou nevýhodou plného bříška je fakt, že když se rozloučíme a na cestu dostaneme ještě jednu sušenku, čeká nás ještě 1300 metrů ostrého stoupání. Jde to ztuha, ale terén je přijatelný, za 20 minut jsme nahoře. Což mi připomíná, že podle svých předpokladů mám to nejhorší asi za sebou…

Na vrcholku je kromě kontroly K5 celkem narváno, značíme kartu a rychle pryč! Cesta dolů je náročnější, víc rozbitá, víc bláta, klouže to, ale botky drží a i bez holí to zatím zvládám bez klopýtání. Po napojení se na žlutou turistickou značku se terén zlepší a můžeme zrychlit tempo. Jenže začínám cítit, že je to na mě až moc rychlé, Jirka je prostě proklatě rychlej turista. 😉 Setkání s několika pochodníky startujícími půl hodiny před námi mi na chvíli přináší rozptýlení, ale brzy poté jsem zase tak trochu mimo svou komfortní zónu. Trochu brzo, ve třetině pochodu…

Do obce Kletečná se ještě kousnu a šestou kontrolu si značíme společně. Tedy značili bychom, najít fixku, tak si misto toho fotíme selfíčko. Ale během následujícího seběhu po silnici do Radejčína se definitivně rozhoduji dát Jirkovi vale a přizpůsobit své tempo jen svým potřebám. Ve vhodný okamžik předstírám technickou indispozici s tkaničkou na botě, a teprve když Jirka zmizí za zatáčkou, zvedám se pokračuji dál. Jirka pochopil, že čekat na mě nemá cenu, a tak se zase potkáváme až u rozhledny Radejčín, kde je na vrcholku sedmá kontrola. Chvilku se kochám výhledy do daleka, viditelnost je už skvělá, pak lezu dolů a bežím dál.

Další kochání mě čeká na vyhlídce Jaroslava Srby, pak přes vesnici Dubičky stoupám kolem Dubického kopce až na další vyhlídku nazvanou Mlynářův kámen. Je to subjektivní, ale pro mě to byla ta nejkrásnější vyhlídka na trase! Meandr Labe s kopcem Deblík v pozadí je prostě úchvatný a velmi fotogenický! Následuje cesta dolů z kopce do Moravan a další stoupání až k odbočce na vyhlídku Skalky, kde mě čeká druhá občerstvovací stanice s hvězdným personálním obsazením. Ale než si zasloužím doplnit energii mimo jiné skvělou zeleninovou polévkou, jsem vyslán odbýt si vyhlídku Skalky a K10. I tady je to nádhera, na chvilku si sednu na jednu z laviček a jen civím do dálky…

Po návratu k živé kontrole doplňuji kalorie a přitom poslouchám zasvěcenou diskuzi na téma COVID-19 ve veřejné hromadné dopravě. Vážné téma pouštím jedním uchem dovnitř a druhým ven, spíš se soustředím na sebe a další kilometry. Zatím mě nic nebolí, ale zároveň cítím, že energie není na rozdávání – těžký a kopcovitý terén si vybírá svou daň. Naštěstí zeleninový vývar a spousta dalších dobrot dodá tělu potřebné živiny, takže když s Jirkou opouštíme debatní kroužek, cítím se zase silnější.

Sestup po modré značce do Vaňova je opět dost náročný. Kromě podmáčeného terénu a spousty kluzkého bláta je tu i mnoho překážek v podobě popadaných stromů, které nelze jednoduše obejít, musí se přelézt. A to vážně není legrace, i mě dalo zdolání kmene o průměru víc jak metr zabrat; lituju vzrůtem méně výrazné pochodníky. Odměnou za statečnost nám je K11, následně sbíháme k řece a jsme na předměstí Ústí nad Labem.

Třetí občerstvovačka je už sice nedaleko, ale ještě si ji musíme zasloužit výlezem na vyhlídku Vrkoč. V táhlém stoupání mi Jirka zase utíká a dohoním ho až nahoře, kde se kochá a kochá. Navzájem se vyfotíme na památku, pak práskne do koní a dnes naposledy mi ukáže záda. Chvilku relaxuju a opájím se pohledem na Labe, Střekov a okolní kopce. Nefouká, takže chvilkové posezení ničemu neškodí. Cestou zpátky míjím Vaňovský vodopád, kde sice slabě, ale přeci jen teče voda, a pak po naučné stezce skoro po vrstevnici popobíhám až na rozcestí Soudný vrch, kde má být další kontrola. Ta sice chybí, ale fixka je na místě. Potkávám tu i čtveřici turistů s batohy, dnes potřetí. Prý mají namířeno do Děčína, takže tohle je asi naše poslední setkání. Pak už jen pár minut seběhu z kopce a po malém hledání nacházím třetí občerstvovací kontrolu umístěnou přímo pod železničním mostem.

Pod mostem fouká, a to tak, že hodně. Naštěstí na sobě mám pořád větrovku, takže se v klidu můžu nakrmit a napojit, bez obav, že se ze mě stane rampouch. Dvojice milých mladých záložáků nabízí bohaté menu, až je mi líto, že si beru jen kus salámu s chlebem. Vydatně to zapíjím Colou, a po doplnění vody a obdržení druhé části itineráře se zase loučím. Jak se to na kontrole dělá mi ukázala Mirka „Krušnohorka“, která více méně jen prosvištěla kolem a pokračovala v závodu. Čeká mě druhá polovina cesty zpátky do Terezína. A já jsem stále přesvědčen o tom, že to nejhorší už jsem si odbyl…

Stoupání skrz ústeckou městskou část Střekov je pomalejší, vede po asfaltu a nohy jsou z delší pauzy trochu ztuhlé. Mirku mám pořád na dohled, na vyhlídku na Malém Sedle přicházíme více méně současně. Po vyšlapání pár desítek schodů ale nahoře místo slíbené kontroly nacházíme jen dvě puberťačky, zelená karta s velkým „K“ nikde. Ani se moc nenamáháme ji hledat, očividně ji stihl stejný osud, jako mnoho dalších na podobně hojně navštěvovaném místě. Následuje částečně společná cesta po červeně značené Partyzánské cestě. Mírně konverzujeme a po očku hledáme další kontrolu, ale ani tu se nám najít nepovede. U kontroly K17 pod hradem Střekov proto volám organizátorovi, ale nějak si moc nerozumíme, co vlastně hledám a nemůžu najít, tak to nechám být a před K17 nechávám v kontrolní kartě dvě okénka prázdná.

Během společenské konverzace mě z příjemného duševního rozpoložení vytrhne nenápadná poznámka mé dočasné souputnice, že dle jejího názoru je druhá polovina pochodu rozhodně náročnější, než ta první. Což se vůbec neshoduje nejen s mým přesvědčením, ale i dosavadními zkušenostmi. Spíš ze slušnosti přitakám, ale myslím si své. Netrvá dlouho a její odhad začne být nepříjemně aktuální. Stoupání na Vysoký Ostrý je totiž dlouhé, občas až nepěkně prudké, blátivé a klikaté. Až k rozcestníku Nová ves se to ještě vejde do hranic přiměřenosti, ale po krátké odpočinkové cestě po asfaltu nastává to pravé rodeo.

Nejdříve musím zastavit, abych se dal trochu do pořádku – odskočit si, promazat pálící místa, doplnit vodu v těle i energii. Krátká pauza mi prospěje, plný síly vyrážím na vrchol. Bohužel po špatné, blátivé cestě, takže 100 metrů šplhám náročným terénem úplně zbytečně. Na druhý pokus už se trefím, ale bahenní lázeň, která mě čeká, dává tomuto spojení nový rozměr. Pod blátivým nánosem občas zmizí celá bota, několikrát jen těsně zabráním jejímu vyzutí. Čím blíž vrcholu, tím se podmínky zhoršují. Sklon kopce roste, bláta je sice méně, ale víc klouže, a navíc je sklon cesty do strany, takže když se mi smekne noha, nekloužu dozadu ale směrem ke stráni. Jestli jsem si doteď maximálně povzdechl, že nechat hole doma nebyl dobrý nápad, teď si už polohlasně nadávám. A s každým dalším podklouznutím se hlasitost nadávek zvyšuje.

Nevím jak, ale nakonec jsem nahoře. Chodidla pálí, stehna také. Výhled do dálky mě trochu uklidní, ale pak si vzpomenu na prorocká slova Mirky, kterou jsem potkal kousek pod vrcholkem, že dolů je to ještě horší, než nahoru… Odevzdaně si značím 18. okénko na kartě a vydávám se vstříc dalšímu souboji s přírodou. Nakonec se naštěstí ukáže, že cesta dolů není tak zlá a kromě pár desítek metrů je to relativně pohoda. Tedy až na dalších asi 10 stromů přes cestu. Ve výsledku ale zrychlím a do obce Brná zase trochu vylepším průměrný čas na kilometr. Tak že bych konečně měl to nejhorší za sebou?

Ani náhodou! Následující úsek je sice celkem pohodový, u rozcestí u potoka Rytina ale zase začne přituhovat. Na první pohled to není patrné, ale trasa vede do dlouhého, táhlého kopce. Sklon není nijak dramatický, ale je to dlouhé, je to dlouhé, je to prostě zatraceně dlouhé. A moje nohy už nefungují tak, jak bych si přál. Průměrná rychlost osciluje mezi 4 až 6 kilometry za hodinu, že bych občas popoběhnul mě ani nenapadne. V obci se Čeřeniště se zaraduji, že už je mé utrpení u konce, ale kromě kryté studánky s životodárnou tekutinou mě tady nečekají žádné dobré zprávy. O kus dál se mému ploužení hlasitě směje stádo bílého skotu a teprve žlutý baráček v místě zvaném Babiny s několika šipkami PKSCJ a velkým K přilepeným na zdi mě vytrhne z apatie. Čtvrtá občerstvovačka je tu!

Uvnitř se svalím na židli a jsem rád, že se na chvilku nemusím hýbat. Naštěstí je tady kombinovaná vojensko-civilní posádka, která by mi snesla doslova modré z nebe! Starají se o mě jak v nejlepším hotelu, najíst mi dají, napít taky, doplní flasky, přinesou vodu na ionťákovou tabletu, popovídají si se mnou, povzbudí, a já se nemusím ani hnout. Jen jíst musím sám… 🙂 A když se po čtvrthodině loučím, ještě mě jde Vítek doprovodit k další kontrole, protože je tam prý poškozené značení, tak aby věděl, kam další pochodníky směrovat.

Ke kontrole je to ještě víc jak kilometr, ale s plným žaludkem a v milé společnosti se jde přeci jen veseleji. U K21 mě ještě organizátor na rozloučenou vyfotí, a pak už se naše cesty rozdělí a dál pokračuji sám. Tedy skoro sám, právě mě doběhl Filip Smetana… Jelikož startoval o hodinu později, nijak si nekonkurujeme, a i kdyby, na závodění už dnes nemám sílu. Přede mnou je poslední čtvrtina pochodu, už až na výjimky skutečně lehčí, ale na drtivý finiš jako u Lipan to rozhodně nevypadá. Ne, nemůžu si stěžovat, kromě celkové únavy nemám žádnou větší bolístku nebo zranění, achilovky, kolena, stehna, všechno drží, tělo je prostě jen hodně unavené a bez energie. Náročný terén a vysoké převýšení si vybírají svou daň. Z kopce se mi ještě občas podaří vyždímat ucházející rychlost, ale rovinky nebo dokonce stoupání už jsou prostě pomalé. Na druhou stranu mimo kontroly odpočívám jen minimálně, o polehávání v borůvčí nebo na lavičkách nemůže být ani řeč.

Další výškové metry nabírám výstupem na Hradiště u Hlinné, trasa mě pak vede zase dolů do stejnojmenné obce. I zde se jednodušší úseky střídají s náročnějšími, přes cestu se občas rozvalí tradiční překážka v podobě staletého stromu. Zezhora je hezký výhled, dnes asi poslední za denního světla. Začíná se totiž stmívat. Na silnici to ještě není tak znát, ale jakmile vede cesta lesem, je tam tma jak v ranci. Je pomalu čas vyndat čelovku. Tu čelovku, kterou jsem si vzal jen jako nouzovku pro případ, že by se mi nepodařilo dojít za světla… Asi 10 let starý Petzl s jen o málo mladšími alkalickými bateriemi, který svítí jen o trochu víc, než můj mobil. No, jak jsem už psal, příprava na pochod rozhodně nebyla ideální…

Po naučné stezce začínám stoupat na Plešivec, pro K24. Nahoru to jde celkem dobře, jen poslední úsek je hodně prudký. Zato dolů, to je jiná káva! Pod Plešivcem je totiž nefalšované kamenné moře, kterým vede skrz naskrz turistická značka. Cesta je tvořena jen částečně uspořádanými balvany, takže si to bez holí, se slabou čelovkou, unavenýma nohama a botama od bláta vysloveně užívám. Raději volím hodně opatrné tempo, jestli dojdu do cíle o 10 minut později mě úplně netrápí. Po úspěšném sestupu si můžu z dřevěné bedny uzamčené kódovým zámkem (kód je v itineráři, dobrý nápad!) doplnit vodu, ale mám jí dost, při tomhle tempu už se moc nepotím.

V obci Kamýk zažívám svou první a jedinou drobnou krizičku, na rozdíl od předchozích pochodů spíš psychickou než fyzickou. Nemůžu se nějak zorientovat a marně hledám K25, která je nahoře u zříceniny místního hrádku. Trvá to naštěstí jen pár desítek vteřin, pak se uklidním a normálně vyjdu nahoru. Cesto dolů mi oznámí sporttester, že za chvíli nebude mít dost energie pro záznam, tak si udělám na lavičce pod hrádkem přestávku a napojím ho na powerbanku. A až k další kontrole ho nesu v ruce. Nijak mě to nelimituje, běh už si schovávám jen na úplný závěr a hole zůstaly v teple domova.

V místě zvaném Kalvárie na vyhlídce Tři Kříže si značím další kontrolu, pak mě prudký sešup zavede až na břeh Labe, kudy po cyklostezce kráčím vstříc další kontrole ve Velých Žernosekách. Nekde poblíže kontroly je velká zábava v hospodě, lidé hulákají na celé Polabí. Víc než podroušená omladina mě zajímá definitivně poslední kopec dnešního pochodu, k jehož vrcholu to mám ještě asi 4 kilometry daleko. A aby se mi lépe šlapalo, je cestou v obci Malíč poslední živá kontrola spojená s občerstvením. Uprostřed vesnice je malý domeček a v něm dvojice usměvavých organzátorů v uniformách. Chvíli si povídáme a moje domněnka, že po Milešovce už budu mít to nejhorší za sebou, jim přidá minimálně půlden života; dost možná se chechtají ještě teď.

Loučím se a krok za krokem se přibližuji ke kopci Radobýl. Tma už definitivně převzala vládu nad dnešním dnem, navíc se začíná zvedat silný vítr. Snad ještě nezmoknu! Ke kopci vede cesta loukou, polní cesta je plná bláta. Občas nakopnu nějakou velkou hroudu, snad bláta, ale už se nenechám zastavit. Potkávám Mirku, která už má K29 za sebou a míří k Litoměřicím. Mě to potěšení ještě čeká, ale v porovnání s dosud zdolanými kopci je to už jen takový malý zákusek na závěr. Asi nejsložitější z celého výstupu je nakonec zapsání značky do kontrolní karty, protože nahoře fouká tak silný vítr, že mi několikarát málem uletí nejen kontrolní kartička, ale rovnou celé desky.

Do Litoměřic je to sice z kopce, ale moje schopnost běhu je teď už jen hodně omezená. Střídavě popobíhám, střídavě jdu, ale blížící se konec závodu mě nabíjí energií. Ve městě si pro nás organizátoři připravili trochu netypickou bojovku – kvůli nenechavcům jsou tam k dispozici jen mikro-kontroly, někde je prostě jen samotná fixa na drátě. Ale abychom to neměli problém najít, je na druhé straně itineráře k dispozici jak ručně kreslená mapa a trasa, tak i fotografie přesných umístění jednotlivých kontrol K30, K31 a K32. Na rozdíl od některých předchozích kontrol nemám s jejich nalezením nejmenší problém a nezamotat se na schodištích kolem první kontroly, byl by průchod Litoměřicemi úplně nudný.

Po překročení Labe po mostě scházím na břeh Ohře, po kterém mě čekají poslední 2 kilometry dnešního putování. Tady je to úplná placka, tak se snažím popobíhat a trochu zlepšit průměrný čas na kilometr. 800 metrů před cílem je už na okraji Terezínského památníku poslední kontrola a s téměř úplně zaplněnou kontrolní kartou finišuji do prostoru startu, kde je zároveň i cíl. V budově je ještě roztomilé značení navigující mě až do té správné místnosti, kde si konečně můžu vypnout hodinky, sundat batoh a na chvilku se posadit. Jsem v cíli, další stovka ze seriálu CSUT je úspěšně za mnou!

Když si vychutnám pár vteřin dokonalé záplavy endorfinů a dalších hormonů radosti, odevzdávám hlavnímu organizátorovi svouji kartičku a povídám si s ostatními. Kromě Honzy Sedláčka je tu ještě Olaf a vítězka ženské části startovního pole Mirka „Krušnohorka“. Řešíme některé neoznačené kontroly a další události pochodu, ale po pravdě řečeno to moc nevnímám. Chci se dát trochu dohromady a dojet zpátky do Prahy, ještě než se ohlásí únava. Dostávám diplom, po drobném občerstvení se loučím a jdu se převléct k autu, čímž se tato stovka definitivně přesouvá do kategorie stovek historických.

Co k tomu napsat víc? PKSCJ mi před startem nepřišel jako nijak záludný a extrémně náročný pochod, ale kombinací faktorů uvedených v mém povídání hned v úvodu se z toho stala pěkná divočina. Na jednu stranu mě mrzí, že jsem to vzal tak trochu lehkovážně, na druhou stranu to beru jako ponaučení pro příště. Navíc už vím, co České Středohoří obnáší, a jsem moc rád, že i bez hůlek a dalších podpůrných drobností jsem to nakonec dal ve slušném čase a v celkem odpovídajícím stavu. Je vidět, že výkonnostní posun tady je nejen v rovinatých závodech, ale i v kopcích. Ale pořád je tu hodně prostoru pro zlepšení, abych na konci roku tu zpropadenou Pražskou stovku už konečně pokořil!

K pochodu jako takovému není moc co dodat, můžu jen chválit. Zajímavá trasa sice dle zkušených nebyla tak extrémní, jako bývá Loučení, ale přezdívka „Loučení light“ rozhodně nevystihuje skutečnost; Pochod krajem severočeských jednotek byl všechno jiné, jen ne lehký. K příjemnému zážitku bezesporu přispěl i dostatečný a vhodně rozmístěný počet kontrol s občerstvením, navíc s vždy jen usměvavými a nápomocnými organizátory. Ranní start pro mě byl na stovce celkem neobvyklý, ale nebylo to poprvé a vzhledem k mým aktuálně rychlejším časům dokončení mě to nijak neomezilo. Naopak jsem uvítal možnost si až na posledních pár kilometrů všechno pěkně prohlédnout za denního světla. Tímto tedy děkuji všem organizátorům za skvělou příležitost projít si zajímavá místa Středohoří, ostatním pochodníkům z účast, Jirkovi a Mirce za občasnou milou společnost a budu se těšit někdy na viděnou.

Na úplný závěr malá statistická rekapitulace. Celý závod měřící 102 kilometrů jsem zvládl za velmi pěkných 17 hodin a 16 minut průměrným tempem 9:53 minut na kilometr na krásném 13. místě. Během závodu jsem kvůli mírnému bloudění nakonec reálně ušel 104 kilometrů a nastoupal a klesnul 3619 metrů. Na start nejdelšího závodu se postavilo 49 účastníků, 6 z toho nedokončilo. Vítěz to dal za skvělých 12 hodin 36 minut, kompletní výsledky jsou zde.