Stovka Podkrkonoším 2020 aneb bláto, louže, marast, zima, déšť a sníh

Je tomu přesně rok, co jsem po další nedokončené Pražské stovce řešil otázku vskutku shakespearovskou – být, či nebýt? Být i nadále součástí ultrapochodnické rodiny a pravidelně se účastnit nejrůznějších dálkových pochodů, nebo nebýt a najít si jiného koníčka, přiměřenějšího mému věku, fyzičce i mé hmotnosti. Rozhodnutí naštěstí nebylo ani dlouhé, ani obtížné, a jen o trochu náročnější bylo přemluvit se k pravidelnému běžeckému tréninku. Protože cíl i motivace byly jasné – připravit své tělo a mysl tak, abych na dalším ročníku Pražské byl mezi účastníky nejen na startu, ale i v cíli. A představa, jak mi Olaf Modřanech předává vysněný diplom, mě poháněla kupředu vlastně celý letošní rok.

Bohužel, Osud a COVID-19 mi nedopřály happy end takřka filmový, v půlce prosince jsem tak místo na start Pražské stovky na cestě do Dvora Králové nad Labem, kde se koná již osmý, několikrát přeložený ročník Stovky Podkrkonoším. Na rozdíl od prvních šesti pohodových a relativně nenáročných stovkek pod vedením Tomáše Zaplatílka je letošní rok, stejně jako ten loňský, pod patronací Ivana Farbáka alias Iskeho. Ten to při svém loňském prvním představení vzal od podlahy a o „nenáročném“ a propršeném Podkrkonoší 2019 se účastníkům znají divoké sny snad ještě teď. Letos se dle svých slov prý rozhodl trochu zvolnit, což kvituji s povděkem. Ona úplně stačí prosincová zima, tma a spousta bláta. Předpověď je poměrně příznivá, teplota by neměla klesat moc pod nulu a srážek by mělo být také minimum.

Start závodu je kvůli koronavirovému nebezpečí rozložen do tří startovních vln, od osmi do desíti večer. Cílím na první vlnu. Synovec slaví první narozeniny, a tak, když všechno vyjde podle plánu, mám jistou šanci se tam cestou ze závodu ještě stavit. Bohužel až při registraci se ukáže, že startovní vlny se plní podle aktuální zdatnosti závodníka. Mě Olaf nekompromisně posílá do poslední vlny startující v 10, což sice pošimrá moje ego, zato můj plán se tím hroutí; za 14 hodin se do cíle nevrátím ani náhodou. Už proto, že původní trasa slibovala 108km, následně prodloužených na 111km, nicméně po naklikání v GPS to osciluje někde kolem 115km. Bez kufrování…

No dobrá, beru si potištěný papír s tím, že víc informací se dozvím před startem. Zázemí je v nějaké staré budově, je tu pár místností a jídlo, ale na můj vkus taky dost plno, tak nechci pokoušet štěstí a jdu se schovat do auta. Pustím si Webasto a až do půl desáté poklimbávám. Pak dokončím přípravy, vezmu si něco málo jídla a pití (závod je rozdělen zhruba na dvě poloviny, jsou to vlastně dva okruhy po 50 a 65 kilometrech, takže je šance v půlce doplnit zásoby a převléct se) a jdu před budovu poslechnout si startovní informace.

Bohužel jsem tam sám, a to až do chvíle, než se 2 minuty před startem vyhrne ze dveří zhruba 20 závodníků a jeden organizátor. Pokyny se smrsknou na konstatování, že první okruh je jednoduchý a skoro neustále po turistickém značení, a do druhého dostaneme papírový itinerář. Pak už se jen odpočítá pár vteřin a s úderem desáté hodiny se dá poslední startovní vlna do pohybu. Je odstartováno!

První stovky metrů vedou přímo na jih ztichlým centrem Dvora Králové. Chvíli městěm, chvíli podél Labe, nakonec chatovou oblastí. Všem je asi zima, protože tempo je skoro vražedné. Nehodlám se utavit hned na začátku, takže netrvá dlouho a jsem na pár minut úplně poslední. Ale to už se moje staré pohybové ústrojí začíná zahřívat na provozní teplotu, a než doběhneme do prvního zalesněného úseku, mám už několik pochodníků daleko za sebou. Míjím Krakonošovu vyhlídku, v prvním kopci pak dobíhám samotného hlavního organizátora Iskeho, který se rozhodl dát si dvě kolečka spolu s ostatními. Zdravím ho, chvilku povídáme o závodu a trase. Pak zase přidám na síle a Iske mizí v dálce.

Braunův betlém v parku kousek od Kuksu si pamatuji z předloňska, ve tmě to ale všechno vypadá jinak. Kromě jedné fotky se moc nezdržuji, už proto, že je to teď z kopce a dá se pohodlně běžet. Kilometry rychle naskakují, za hodinu jich mám na kontě rovných 10. O pár minut později se přede mnou objeví krásně nasvícený areál Hospitalu Kuks a když se dostatečně vyblbnu s focením mým novým iPhonem, po schodech se přesouvám na nádvoří, kde čeká první kontrola spojená s občerstvením. Zdravím Olafa, beru si něco málo jídla a pití a za chvilku už jsem zase na cestě, dle časomíry na devátém místě, se ztrátou 4 minut na čelo.

Následujícíh 5 kilometrů vede po asfaltu po cyklostezce. Dokonalá placka podél Labe, bez většího vypětí bežím tempem 6 minut na kilometr. Je to trochu nuda, ale ve světle následujících hodin je úspora energie celkem vítaná. Na rozcestí v Jaroměři – končinách by měla být kontrola. Ale není… Chvilku se rozhlížím kolem, ale nikde nic. Tak běžím dál. Tempo však začíná upadat, čeká mě dlouhé, táhlé, občas přerušované, ale celkem asi 20 kilometrů dlouhé stoupání.

Až do Chvalkovic se jde po modré. Začíná to být bahenní koupel, nicméně jednu výhodu to má – nemusím složitě hledat cestu a vyhýbat se kalužím, prostě jdu středem, udržet nohy suché je prostě nemožné. Vybrané obutí inov-8 X-Talon Ultra 260 si s mazlavou nadílkou ví rady, 8mm vysoké špunty sedí v blátě jak přibité. Jednou špatně odbočím a musím se kousek vracet, jinak je trasa zatím v pohodě; řídím se vesměs podle GPX v hodinkách, značení beru jen jako doplněk. V Chvalkovicích si značím do karty průchod kontrolou a dál pokračuju po červené značce na sever.

Na 28. kilometru, U Michálkovy studánky, je další kontrola spojená s občerstvením, a překvapivě se tu u ohně vyskytuje i Olaf. Kromě něj je tu i pár dalších organizátorů, kteří se starají o teplo a dostatek energie pro závodníky. A taky jeden pes jménem Čedar. 🙂 Beru si od každého trochu, chleba se sádlem, chleba s tlačenkou, něco sladkého a trochu Coly. Doplním vodu a brzy jsem zase na Červené.

Je půl druhé ráno, zatím se závod odvíjí podle plánu. U Vesnice Běluň zažívám první mírné bloudění, má se jít po žluté, ale značek tu moc není, doznačení od orga taky ne, trochu bloudíme. Sešlo se nás tu hned několik, ale po pár minutách je problém vyřešen a jsme zase na správné stopě. S přibývajícími výškovými metry se ale horší počasí, vlastně po celou dobu závodu tak nějak drobně mrholí, teď se k tomu přidává i mlha. Ve zhoršující se viditelnosti je sledování značek ještě obtížnější, na GPX se spoléhám již 100%. Na některých místech je navíc nějaké staré značení, takže odrazky neodpovídají turistickému značení, po kterém se má jít…

Skutečnou výzvu si pro nás Iske přichystal u Liščí hory. Nejdříve nás vyžene kolmo na vrstevnice skoro až na vrchol pro první kontrolu. Pak po stejné cestě zase dolů a dál, až na okraj lesa, kde je trochu stranou schovaná samokontrola s vodou a drobným občerstvením. V tomto místě je značení super, takže nemám problém ji najít, což se nedá říct o spoustě ostatních, kteří ji minou. Na rozcestí Pod Liščí horou značím další kontrolu, druhý výstup na vrchol následuje hned vzápětí. Chystám se kromě označení kontrolní karty ulovit nový vrchol i v Horobraní, ale nečekaný hovor s bloudící pochodnicí na téma nenalezené samokontoly mě vykolejí tak, že si na Horobraní vzpomenu až když jsem 2 kilometry daleko. Ach jo…

Nejnáročnější úsek prvního kola mám za sebou, teď následuje už jen 15 kilometrů pozvolného klesání až do Dvora Králové. Vesměs se běží po zpevněné lesní cestě, což pro moje nohy není ideální, ale zase to rychle utíká. Jediné zpestření celkem monotónního běhu je kontrola v Záboří, přes které se ovšem dle GPX trasy vůbec nejde. Místo toho dělám pár fotek v Komárově, pak podél Hartského potoka přibíhám na okraj startovního i cílového města. 52 kilometrů zvládám za 7 hodin, nic mě nebolí, energie mám také dost, zatím to vypadá dost dobře.

Než vlezu na kontrolu, trochu se v autě převléknu. Přemýšlím, jesli se i přezout, ale dle dispozic závodu bude druhá polovina závodu náročnější, tak raději nechám na nohách X-Talony a auto zase zamknu. Na kontrole se mi Olaf směje, že jsem přijel autem, že to viděl. Jasně, kdo by v takovém počasí běhal po lesích pěšky, že ano. 🙂 Ale nakonec mi dá itinerář pro druhý okruh a popřeje hodně štěstí. Doplním zásoby, trochu se protáhnu a s myšlenkami na zbývajících 65 kilometrů se na průběžném sedmém místě s hodinovou ztrátou na vedoucího závodníka odeberu do tmy.

Až na dřevěný most bežím proti proti proudu Labe, pak přes louku a po cyklostezce až k vodní nádrži Les království. Její hráz Těšnov je krásná sama o sobě, nasvícená vypadá jak zámek z pohádky. Chvilku se kochám, pak po ní přeběhnu na druhou stranu a po modré začínám kroužit kolem přehrady. Ale jen pár stovek metrů dál má následovat vlastní značení. A tady začíná dosud celkem zvládnuté značení první trhliny…

Asi nemá smysl popisovat bloudění krok za krokem, ale když se dá dohromady vlastní značení, které občas tak trochu chybí, ne tak přesný GPX záznam v hodinkách, itinerář bez kilometrovníku, zato s nápovědou typu „osamělý strom“ (v lese, ehm) nebo kontrola značená jako „poslední strom“, navíc s trochu bouřícím břichem nutícím člověka k neplánovaným přestávkám, moje mentální pohoda byla rázem pryč. Kontroly kousek za přehradou i u „Posledního stromu“ ještě nalézám, další dvě už ne. Upřímně je ani moc intenzivně nehledám, protože trasa po zelené do Debrného je doslova očistec. Hluboké mazlavé bahno vytvořené těžkou technikou a husté snežení brání obíhat každý strom po cestě a zkoumat, jestli náhodou není dostatečně osamělý, aby na něm mohla být cedule s fixou.

Následující výstup na Bradlo se nese v dost podobném duchu. Stal jsem se dočasným členem malé skupinky v čele s Marinem Hlaváčem, jehož lehkost pohybu a stoický klid mě fascinuje. Několikrát jdeme špatně, několikrát si neplánovaně prodloužíme trasu, ale kontrolu na vrcholku nakonec nacházíme. Alespoň je na co dívat, sněhem pocukrované okolí vidím letos poprvé. A proti předchozí záplavě hnědé to je i úleva pro oči. Labský Vrch také zdoláváme vesměs společně a spolu ve skupince asi 6 lidí přibíháme do Mostku, kde má být podle itineráře kontrola.

Nápověda v itineráři „občerstvení u rodinného baráku“ není ve vesnici s několika desítkami domů úplně ideální, tak Marin raději volá orgovi, který upřesní, že to je skoro na konci vesnice. A skutečně, v garáži u malého pneuservisu na nás čekají dvě usměvavé organizátorky, kterým na přivítanou hlásíme startovní číslo. Jejich úsměv ale trochu pohasne v okamžiku, kdy projevíme zájem o nějaké občerstvení. S přidušeným hlasem se nám omlouvají, že zásobování dosud nepřijelo, k dispozici je kromě čaje a vody jen ledová tlačenka (bez pečiva) a dva průhledné plátky vánočky (na 6 lidí). Jestli jsem byl z nedostatečného značení rozmrzelý, teď jsem dokonale na*raný. Obzvlášť v zimě je pravidelný přísun kalorií klíčový a já mám v batohu dvě ovocné kapsičky a dvě energetické tyčinky připravené na závěr, kdy už normální jídlo moc nemůžu. Beru si tedy jeden plátek tlačenky (mimochodem vynikající) a přicucávám k tomu jablečnou taštičku s obavou, co z toho bude. Pak doplním vodu a vydávám se na další úsek, na jehož konci se na Hradu Pecka snad trochu najím. Jsem stále sedmý, odstup na čelo poskočil o hodinu na 2:05.

Netrvá dlouho a tělo mi začne hlásit, že kombinace dobrot pozřených na občerstvovačce není zrovna dobře stravitelná. Takže znovu do křoví, tentokrát rychle a na dlouho. A bohužel ne naposledy. Pak lehký výklus z kopce, ať si břicho trochu odpočine. U stoupání na Kazabrud už je břicho zase v pořádku, jen energie trochu začíná chybět. Řeším to energetickou tyčkou a doufám, že se ve mě ohřeje trochu déle, než tlačenka. Stoupání je docela dlouhé a prudké, bohužel na vrcholu 516 metrů vysokého kopce přichází další zklamání – kontrola nikde. Což vzhledem k tomu, že tohle zrovna nevypadá na frekventovaný cíl turistů, navíc mimo turistické značení, vyvolává otázku, jestli tady kontrola vůbec někdy byla pověšena…

Na Pecku to mám něco málo přes 2 kilometry, to už bych mohl zvládnout. Poslední kopec skrz vesnici až na nádvoří hradu už jedu skoro z posledních sil. Na nádvoří to sice není tak atmosférické, jako když se tady krmíme v noci, ale překvapení po otevření správných dveří do „černé kuchyně“ hradu atmosféru bohatě vynahradí. Tak nějak si představuji ráj! Spousta jídla, pití, lavice k posezení a usměvavý kastelán navrch. Dávám si páreček, chleba s marmeládou, pak další, a ještě jeden. K tomu teplý čaj a banán. A pivo! Mít na čele ukazatel nálady a energie, ručička by viditelně stoupala na maximum. Poprvé během pochodu si sedám a chvilku relaxuju. Ani se mi nechce pryč, ale nakonec se přemluvím. Obzvlášť, když jsem na průběžném pátém místě! Několikrát děkuji za ty dary, pak se loučím a po známé cestě opouštím hrad i vesnici.

Cítím se jako znovuzrozený. Svižně ukrajuji kilometry, když je to možné, popoběhnu. O páté místo sice brzo přijdu, ale další soupeř není ani na obzoru. Přes Krakonošskou vyhlídku a Bukovinu u Pecky na mě za obcí Kal čeká asi nejzajímavější úsek závodu. GPSka mě totiž vytvrale vede korytem potoka. Nikoliv po cestě, kde teče voda, ale vysloveně korytem potoka. Vzhledem k dosavadním navigačním problémům to svádím na chybu, ale pokus o hledání jiné cesty mě vždy vrátí do vody. Po několika stovkách metrů nadávám jak špaček a proklínám Iskeho, že se mu to od počítače kreslí… O to větší je moje překvapení, když se v jednom meandru objeví přes vodu kláda a na ní papírová kontrola s fixou!

Rozkročím se přes potok a zapisuji čas do karty, když tu se mi smekne noha a vzápětí se v pravém koleni ozve prudká bolest. Jau!!! 5, 10, nekonečných 15 vteřin to bolí, jako by mi do kolena vrazili rezavý hřebík. Teprve pak začne bolest malinko ustupovat, ale každý krok bolest zase zhorší. Sakra, je to tady. Moje tradiční „píchnutí“. Možná 3 minuty jen stojím opřený o strom a snažím se koleno rozhýbat, nakonec se bolest zmírní natolik, že opatrně můžu pokračovat. Ale v náročném terénu hrozí každým okamžikem, že blbě došlápnu a… Docela si oddechnu, když se přes pole dostanu na polní cestu a pak na silnici do Horní Brusnice, kde na mě v nepřehlédnutelně označeném domě čeká další kontrola s občerstvením.

Uvnitř mě vítá Olaf a ještě jeden organizátor. Nabízejí tousty a něco k pití. Cítím se sytý ještě z Pecky, tak si beru jen banán a sušenku na cestu. Chvilku se posadím a masíruju koleno, naštěstí se zdá, že to bude dobré, už bolí jen neznatelně. Aktuálně jsem stále na šestém místě, začíná se ve mě ozývat závodník. Nerad bych o takové krásné místo přišel, proto se brzy loučím a vyrážím na poslední, dvacetikilometrový úsek. Nebo možná kratší, před odchodem mě totiž Olaf varuje, že se změnila trasa, že kvůli myslivcům s flintami přijdeme o šplhání do sjezdovky na Zvičinu, musíme jít po červené rovnou na vrchol. To je pech… 🙂

Výstup na Zvičinu je dlouhý a náročný, nohy už začínají být unavené. Ale konec je na dohled, není nač se šetřit. Díky Jirkovi na telefonu mám přehled o tom, co se děje za mnou, vypadá to, že bych to šesté místo mohl uhájit. S přibývajícími výškovými metry se mění počasí, ochlazuje se, padá mlha a kolem je víc a víc bílo. Na Zvičině je už celkem zima, asi největší, jakou jsem dnes zažil. Tak jen pár fotek a rychle dolů. Bežím kolem Lázní pod Zvičinou, kde byl v předchozích letech start i cíl této stovky. Dnes je tam ale pusto a prázdno. Klušu dál až pod další sjezdovku, o kterou tentokrát nepřijdeme. 300 metrů ostrého stoupání mě rychle zahřeje, občas lezu po čtyřech. Ale nahoře ještě nemám vyhráno, čeká mě pokračování výstupu až na vrchol Kozla. Místo travičky je to samý kořen, bodlák a ostružiník. Navíc je zde zase „vlastní značení“, což znamená bloudění a hledání té správné cesty. Když se konečně dostanu na vrchol, jsem tak zblblý, že hledám kontrolu, která ale tentokrát chybí oprávněně. Je totiž až na rozcestí Perná – kříž, ke kterému stoupám kolem další řady natěšených lovců v zeleném.

Mě ale víc než lov divoké zvěře zajímá lov kontrol, tak si značím aktuální čas do karty a s radostným pocitem, že teď už to až do cíle bude skoro pořád jen z kopce, vyklusávám směrem k cíli. Kousek za bývalou tvrzí Zátluky mě překvapí dvojice běžců, kteří marně hledají cestu. Dle itineráře i GPS se má jít „kolem“ rybníka, kde ovšem chybí cesta a houští je tak husté, že by se za ním klidně mohla ubytovat Šípková Růženka i s celou svojí rodinou. Moc dlouho to neřeším, má se jít po zelené, která vede pěkně po cestě, tak jdeme. Chvilku klábosíme, především kvalita značení nám dává hodně témat k hovoru. Až v cíli zjistím, že jedním z borců byl Láďa Stančo – dle jeho profilovky na Stravě jsem si ho představoval trochu jinak, že má dva metry a na zádech elektrickou metalovou kytaru. 🙂

Po chvíli se mi dvojice vzdaluje, na silnici o chvíli později ale musí kvůli projiždějícímu vlaku počkat, až je zase doběhnu. Nicméně jen na chvíli, pak se zase rozeběhnou a pádí k poslední kontrole na věži v centru Dvora. Já klušu svým tempem a těším se do cíle. Po 114 kilometrech na mě čeká poslední výzva, tuším 180 schodů do věže kostela sv. J. Křtitele, kde je na okně přilepená poslední kontrola. Když si označím poslední políčko v kontrolní kartě a slezu dolů, vidím jak dvojice přede mnou teprve mizí za rohem. Nevím, kde se zdrželi, ale nakopne mě to a zrychlím. A za pár minut běžíme ve skupince tři. Do cíle je to už jen pár stovek metrů a plán máme všichni společný – dorazit tam před čtvrtou hodinou odpolední, ještě za světla. Což se nám všem povede a za necelých 18 hodin na trase si můžeme společně pogratulovat – jsme v cíli, Stovka Podkrkonoším je úspěšně za námi!

Jdu se převléknout do suchého a pak se vracím do zázemí, kde dostávám účastnický diplom. V kolonce umístění na něm červeně svítí neuvěřitelné číslo „4“. Pravda, je sdílené, ale to je jen drobný detail.  Nedá se nic dělat, jsem dobrej. 🙂 Trochu se občerstvím, ale čeká mě ještě dlouhá cesta domů až do Plzně, tak se po chvilce loučím a za volantem svého vozu dělám za dnešním závodem definitivní tečku.

A co říci závěrem? Hodnocení musím rozdělit na dvě části, protože, jak jsem psal už v úvodu, dojmy jsou smíšené. Ze sportovního hlediska šlo jednoznačně o vrchol letošní sezóny i mé dosavadní dálkoplazecké kariéry. Byť by trasa sama o sobě nepatřila mezi nejnáročnější, obtížné prosincové podmínky a všudypřítomný bahnitý, kluzký povrch udělaly z Podkrkonoší 2020 jeden z nejtěžších závodů, jaký jsem kdy absolvoval. O to příjemnější je pro mě zjištění, že roční soustavná příprava a zlepšování fyzičky nese zasloužené ovoce. Během celého závodu jsem neměl vysloveně slabou chvilku a když nepočítám občasné zažívací problémy, byl to první závod, kdy do sebe všechno zapadlo, všechno se povedlo a všechno dopadlo na výbornou. Prostě perfektní akce!

O organizaci závodu se bohužel to samé říct nedá. Nechci se tu hnípat v každém konkrétním zaškobrtnutí, ale větších či menších nedostatků bylo víc, než je v závodech seriálu ČSUT obvyklé. Což se samozřejmě může stát, obzvlášť ve složité koronavirové době, pak je ovšem zásadní umění komunikace, o problémech či změnách dostatečně informovat a zkusit se je efektivně řešit. A to je právě oblast, ve které vidím největší organizační selhání. Komunikace byla prostě špatná, předstartovní informace kusé a nepřesné, a ani hlavní organizátor ve startovním poli se ve světle nedostatků nejeví jako nejrozumnější volba. Určitě neberu nikomu právo udělat si akci přesně tak, jak chce, ale pokládám za slušné o tom ostatní informovat. A jsem 100% přesvědčen o tom, že i kdyby se vše odehrálo beze změny, pouze by byly od začátku k dispozici přesné a aktuální informace, celkový dojem mnoha účastníků (včetně mě) by byl tak nějak lepší. Protože, jak praví náš firemní kouč a guru, frustrace vyplývá především z nenaplněných očekávání…

Na druhou stranu je třeba Iskemu a všem organizátorům vyseknout poklonu a poděkování, že se i v době, kdy reálně nikdo v pondělí neví, co bude v pátek, s buldočí urputností rozhodli závod uspořádat a dopřát tak nadšencům i bláznům bahenní radovánky i v netradičním termínu. Trasa se mi vesměs líbila a některé úseky, jako třeba cesta potokem v Rokli, nebo opět luxusní občerstvení na Pecce, řadím do TOP 10 pochodnických zážitků. A třeba i tato zpětná vazba přispěje k tomu, že příště bude Podkrkonoší zase o něco blíž ideálnímu ultra závodu.

Na úplný závěr malá statistická rekapitulace na Garmin a Strava. Celý závod měřící 114 kilometrů jsem zvládl za skvělých 17 hodin a 59 minut průměrným tempem 9:17 minut na kilometr na sdíleném 4. místě. Během závodu jsem kvůli drobnému bloudění nakonec reálně ušel 116 kilomertů, nastoupal a klesnul 2967 metrů. Na start závodu se postavilo 62 závodníků a pochodníků, 8 z nich nedokončilo. Vítěz to dal za fantastických 11 hodin 28 minut, kompletní výsledky jsou zde.