Po operaci palce jsem se sice chtěl šetřit, ale když byly dva mé nejoblíbenější závody naplánované na konec srpna, respektive konec září, nedalo se nic dělat a musel jsem se přihlásit. Beskydská sedmička dopadla relativně dobře, tak snad to dopadne dobře i v Krkonoších. Loni jsem tam zazářil osmým místem, takže mé ego už se vidí skoro na bedně, naproti tomu mé rozumné já mě krotí a připomíná, že necelé 3 měsíce po chirurgickém zákroku je hlavním cílem dojít, pokud možno ve zdraví. Ale těžko soudit takhle dopředu, jak to nakonec dopadne…

Týden před startem se začnu chystat. Trasa se dost změnila, měla by být asi o 9 kilometrů delší a o 500 výškových metrů stoupavější, než loni, ale nějak moc to nezkoumám, jen ji spolu s kontrolami a občerstvovačkami překreslím do hodinek. O trochu víc řeším počasí, minulý víkend bylo hodně mokro, každou chvilku pršelo, ale předpověď je naštěstí milosrdná – teplota v noci sice bude kolem nuly, ale pršet by nemělo a ani velký vítr se neočekává. Oblečení tak volím zimní, nicméně s kvantitou to moc nepřeháním. Zdaleka nejvíc se soustředím na spánek. Mikrospánek během Beskydské sedmičky mě dost vyděsil, tak se celý týden snažím spát co nejvíc a den před závodem spím přes 8 hodin.

V pátek si naložím auto veškerým vybavením, pak jedu do práce vytvářet hodnoty. Na odpoledne ale už mám naplánované volno, v půl jedné nasedám do auta a s několika objížďkami kvůli nehodám opouštím Prahu. Zbytek cesty už je naštěstí bez problémů, chvíli před třetí jsem ve Vrchlabí. Parkuju u hřbitova a jdu se do Pelíšku zaregistrovat. Pak se rychle převleču, sklopím sedadlo spolujezdce, přikreju spacákem a snažím se usnout. Nakonec se zadaří a spím asi 2 hodiny, po probuzení se cítím fajn a odpočatý.

Před sedmou se začnu oblékat do závodního a chystat na závod. Z dálky slyším hlas moderátora na startu a každou čtvrthodinu i startovní výstřel, jak se postupně na trať vydávají další vlny stovkařů. Sakra, první problém – na letní závody mám běžecké 2-v-1 kraťasy, kde není potřeba extra spodní prádlo. Zimní elasťáky ale takovou vychytávku nemají, proto mám koupené super trenky od Saxxu, které dokáží udržet intimní místa bez opruzenin a odřenin. Akorát dneska zůstaly doma, takže budu muset vzít zavděk klasickým trenkám „do práce“ a vazelínou nešetřit.

Přicházím do prostoru startu. Právě se tu řadí předposlední vlna nazvaná Srnky. Pak už přijdeme na řadu my, Vlci. A je nás tu požehnaně, skoro 3x víc, než loni. Fotím se s Krakonošem, pak se trochu rozcvičím. Moderátor hlásí, že je 9 stupňů, na hřebeni bude kolem nuly. Je jasno a bezvětří, počasí je zatím perfektní. Rozhlížím se, ale nevidím nikoho povědomého. K100 dlouhodobě nepatří mezi účastníky seriálu ČSUT, kam byla po krátké přestávce znovu zařazena, mezi nejoblíbenější. Posledních pár vteřin si odpočítáme společně, pak se ozve poslední dnešní výstřel a jde se na věc. Letošní Krakonošovka je odstartována!

Více jako 100-hlavá smečka Vlků se dává do pohybu. První společnou kořistí je rozhledna Žalý. Cesta vede vesměs po asfaltu a do kopce. Vyklusávám a užívám si pohyb. Palec bolí, ale tak nějak už si zvykám, v pohybu mi nebrání. Jde se dle turistických značek, navíc je občas na zemi nastříkaná pomocná šipka. A jedna z nich nás posílá zkratkou přes pole, loni se šlo po silnici. Jinak je ale trasa shodná, poslední úsek navíc poprvé důkladně prověří sílu nohou a kapacitu plic. Je sice jasno, ale měsíc skoro v novu, čelovka je nutností.

Na rozhledně mě automaticky změří časová brána a kopnu do sebe jeden ionťák. Následující úsek se mi líbí, povrchy se střídají, stejně tak sklon trasy. Chvíli je to z kopce, chvíli do kopce, prostě pohodička. Nohy jsou silné a únava minimální. Na Rovince pokračujeme po zelené značce. Škoda, po červené přes Šeřín to je rozhodně hezčí. Dlouhé, táhlé stoupání končí až na Mísečkách. Předbíhám účastníky startující v předchozích vlnách, každá vlna má jinak barevné startovní číslo. Potkávám Jirku Hoffmana a prohodím s ním pár slov. Ptám se na Tor des Geants, pak se loučím a mizím mu ve tmě.

Druhá časová brána je na tradičním místě kousek pod Mísečkami, u bufetu Stopa. Organizátor mě zve dovnitř, na čaj, ale zatím není důvod se zahřívat teplým nápojem, rychlý výklus do kopce mě zahřívá víc než dost. Proto bez zastávky pokračuju ztichlým horským centrem a pak po zelené Krakonošovou cestou. Jeden z nejhezčích úseků K100 si užívám, tempo se mi daří držet vysoké, kilometry naskakují. Letošní léto bylo dost deštivé, všude je plno vody, terén příjemně pruží. Loni se v těchto místech přeřvávali jeleni, letos je tu zatím klid. Předbíhám další a další závodníky, už jich muselo být alespoň 100.

Kousek před Dvoračkami se stoupání láme a následuje dlouhý seběh. Vesměs po asfaltu, což moje nohy nesou dost nelibě. Palec sice bolí stále stejně, ale moje technika běhu je po operaci zatím dost těžkopádná, silné otřesy mi rezonují celým tělem. Držím tempo kolem 5 minut na kilometr, takže mě občas někdo předběhne, ale nic zásadního, moje pozice v závodu zůstává zhruba stejná. Do Harrachova tak dobíhám na průběžném 18. místě.

První velké občerstvení je ve Sport Hotelu Mumlava. Stejně jako loni. Menu je bohaté, kromě čaje, vody a ionťáku je tu několik pomazánek, salám, sýr, pečivo a možná i další. Dám si pár krajíců a objednávám si pivo. Mají tu Holbu Šerák, pivo z hor, mám na něj chuť. Vypiju ho skoro na ex, pak si doplním vodu, do ruky si vezmu poslední namazaný krajíc na cestu a vydávám se na stoupání na hřeben kolem Mumlavských vodopádů.

U Mumlavské boudy se odehraje trochu bizarní scénka. Nějaký statný, odhadem 150 kilo těžký pán před budovou venčí miniaturní čivavu. Když ho míjím, pozdravím ho se slovy „Hezký večer“. Někdo odpoví, někdo ne, na to jsem zvyklý, nic jiného nečekám. Ale pán mě překvapí, jelikož začne se silným ostravským přístupem nadávat. Ne sice sprostě, ale něco ve smyslu: „Jakej hezkej večer? Lítáte tady po nocích, ve dne se tam nesmí a vy tady s čelovkama rušíte zvěř, to je hrozný!“. Otočím se a říkám mu, že tohle je oficiální pochod a že to je povolený, ale nijak na to nebere zřetel a dál nadává, že to nemá logiku, že by se to mělo zakázat a že kdesi a cosi. Tak se zase otočím zpátky, přes rameno na něj houknu, ať jde do háje a pokračuju v cestě. Ach jo…

Napumpován adrenalinem kmitám i do kopce podél Mumlavy. Možná trochu rychleji, než je rozumné, ale pán mě malinko dožral. Cestou se dám do řeči s jedním závodníkem, se kterým se o novou zkušenost podělím. Pobaví ho to, tak chvilku ještě drbeme, pak se mu zase vzdálím. Kousek od Krakonošovy snídaně váhám, jestli i posedmé jít (prý) povolenou zkratkou, nebo to vzít po značce. Nakonec si dám premiérovou návštěvu Snídaně a skoro až k Vosecké boudě pokračuju po asfaltu, který se kousek před koncem mění na písčitou cestu. Do kroku mi začínají troubit jeleni, někdy i pocitově nedaleko ode mě.

Na hřebenu je zima, ale v porovnání s mnoha jinými ročníky jasno a bezvětří. Stejně jako v předchozích letech se vydávám po červené na východ, ale co si pamatuji z přípravy, brzy bych měl odbočit k Labské boudě. Jak se ukáže, moje příprava měla k dokonalosti daleko, protože to „brzy“ znamená 20 minut intenzivního šlapání 2 kilometry více méně jenom do kopce. Odměnou za tu námahu mi je asi 1500 metrů příjemného seběhu po krásné písčité pěšince vedoucí kolem pramene Labe, která končí až u Labské boudy, další to kontroly na trase.

Uvnitř je docela dost lidí. Doplňuju vodu, beru si jednu sušenku, pár kuliček hroznového vína a Milu „na potom“ – posledních 25 kilometrů bude bez jídla, tak ať mám nějakou energii. Udělám pár fotek, poděkuju orgům za občerstvení a vydávám se do neznáma. Kolem Labe jsem šel snad jen dvakrát v životě, napřed to bude chvíli náročné, ale pak bude následovat dlouhý seběh až na hranice Špindlu.

Zase špatná příprava…:( Velmi prudký, velmi tvrdý a velmi kamenitý seběh měří asi 4 kilometry, na jejichž konci jsem zralý na ručník. Moje tempo padá k 5 km/hodinu, bolí mě kyčle, kolena i stehna, každou chvilku podklouznu nebo zakopnu. Předbíhá mě několik lidí a trochu mě překvapuje, že jich není víc. Jestli je absence lehkého, technického běhu hodně vidět na asfaltu, tak tady září jak lucerna. Čekám na rovný povrch jak na smilování a doufám, že těžký terén nenechá na mých nohách následky.

Asfaltový seběh má přes tři kilometry a na chvíli se mi vrací optimismus, na tempo 5:30 se ani moc nemusím snažit. Jenže když doběhnu na překvapivě dobře zásobenou občerstvovačku Pod Dívčí strání, začínám cítit únavu. Beru si pár chlebů a poprvé v závodu si sedám, nohy si prostě potřebují odpočinout. Organizátor ve vojenských maskáčích mi procvakne startovní číslo a pak nabízí pivo, ale je to Krakonoš, na kterého nemá moje trávicí soustava zrovna dobré vzpomínky, tak s díky odmítám. Po krátké pauze si doplním v jedné lahvi čaj a po rozloučení začínám stoupat k chatě Petrovka.

Kráce po odchodu mi zapípají hodinky. Jdu špatně? Otáčím se a vidím tři čelovky, akorát ne za sebou, ale poměrně dost výškových metrů nade mnou. Vracím se zpět na rozcestí Pod Pevností, kde jsem si před pár minutami se zájmem prohlížel ukazatele a vůbec mě nepřišlo divné, že ani na jednom není Petrovka uvedena. Tu nacházím až z druhé straně sloupu na ukazateli žluté turistické značky. Ach jo, já tušil, že to asi má být víc do kopce…

První úsek na Davidovky je docela příjemný – ne tak prudký a není to asfalt. Ale pak začíná očistec. Asfalt kolmo na vrstevnice, co kilometr, to zhruba 130 nastoupaných metrů. Tempo mizerné, ale velmi podobné tomu při sestupu z Labské. Už abych byl nahoře.

Na Petrovkách mě cedule s logem K100 neomylně vede k menší ze dvou nových budov, kde v luxusním dřevěném interiéru čeká dvojice organizátorů. Kromě vlídného slova nabízí jen něco málo k pití, jako bonus je zde k dispozici káva. Já ji sice nepotřebuju, zatím jsem ani jednou nezívnul, ale mnozí tuto kofeinovou vzpruhu bezesporu uvítají.

Po necelých 7 hodinách jsem v půlce závodu. Teď mě čekají dva seběhy k Lužické boudě, kde je plánované i jídlo. První, velmi prudký seběh, moc nedávám a dost se trápím, druhý už je o trochu lepší. Ale objektivně vzato tempo nic moc, nohy toho mají dost. Na Lužické si budu muset trochu odpočinout.

U bowlingových drah na Lužické si nejdřív odskočím, pak jdu obhlídnout zdejší menu. Polévka je jen zeleninová, ale dobrá a zahřeje. Dávám si ji s chlebem, k tomu malé pivo a malou malinovku. Postupně usrkávám horkou tekutinu a doufám, že se nohy umoudří a budu zase moci trochu závodit. Postupně přicházejí a odcházejí další závodníci, pořadí se pořád přelévá, já se držím kolem 18. místa. Ale trochu se bojím, že dál to bude už jen horší a horší.

Pauza se nakonec protáhne asi na 20 minut, ale zdá se, že by nohám mohla prospět. Když se zase rozloučím a začnu stoupat ke Špindlerovce, víc než nohy mě trápí plný žaludek. Raději musím zvolnit, abych v sobě ty přijaté kalorie vůbec udržel. Na rozcestí na polské straně potkávám mírně bloudícího pochodníka, tak ho směruji do kopce a vydávám se za ním. Po chvilce ho doženu a trochu nezávazně konverzujeme. Stoupání k Malému Šišáku je ale táhlé a náročné, za chvíli mám co dělat už jen sám se sebou. Na běh nemám ani pomyšlení, průměrná rychlost osciluje kolem 6 kilometrů za hodinu, letos to na medaili nevypadá.

Na kontrole na Labské boudě mě víc než občerstvení zaujme televize, na které je aktuální teplota a rychlost větru. 0 stupňů a 1 m/s jsou téměř ideální podmínky, tak se nezdržuju, na cestu si beru rohlík a brzy mířím směrem k nejvyšší hoře naší republiky. Bohužel, letos se na ni (opět) nejde, místo toho si vyzkoušíme sešup do Obřího dolu. Na cestě rašeliništěm občas zrychlím, někdy dokonce popoběhnu, ale celkově už je to spíš křeč než souvislý běh. Užívám si měkčího terénu a trochu se děsím, jak bude vypadat cesta dolů.

Vypadá přesně tak, jak jsem se bál – chodník z na výšku vyskládaných velkých kusů tvrdých nerostů, občas nějaký kořen nebo umělý schod. A nepříjemně prudký sklon, stehna začínám mít na kaši. Přemýšlím, jestli to je horší, než na B7. Asi ano, poslední ročník mám ještě v živé paměti a stehna rozhodně tak netrpěla. Tempo je mizerné, občas si musím sednout.

U restaurace Bouda pod Sněžkou už je zase silnice. Chtěl bych se rozběhnout, ale nejde to. Kromě pár krátkých úseků jen jdu. A začíná mě předbíhat víc a víc závodníků. Ale nejsem z toho v depresi, naopak, dokonce mě ani jednou nenapadla myšlenka na to závod vzdát. Jednak je to tady trochu logisticky složité dostat se do Vrchlabí, a pak kromě neschopnosti vyvinout vyšší rychlost mi nic netrápí, při chůzi bolí nohy přijatelně a vlastně mi nic nechybí. Dokonce mám radost, že se začíná rozednívat a já se budu moci trochu pokochat.

U dolní stanice lanovky mě čeká předposlední ostré stoupání na hřeben. Nejdřív po žluté, pak po zelené turistické značce. Na dvou kilometrech nastoupám skoro 360 výškových metrů, jdu co noha nohu mine. Ale všichni kolem mě to mají podobně, do kopce to už to moc neodsejpá. Na Růžohorkách si podruhé procvaknu startovní číslo, ale nic jiného než kleštičky tu nevidím. Měla by tu být i voda, ale nepotřebuji ji, tak dlouho nehledám a jdu dál.

Z Růžohorek na Portášky ještě nedávno bývala šotolina. Tak už není, máme tu další „krásný“ asfaltový úsek. Ach jo. Občas se snažím popoběhnout, ale stehna jsou KO, a navíc se mi z toho natřásání začíná chtít na záchod. Všude visí cedule, jak se může chodit jen po značených cestách, tak doufám, že vydržím až do hospody v Úpě. Ale příroda je mocnější, pár minut nato už urychleně musím do lesa, cedule necedule. A trochu dál od cesty, na tuto činnost vážně nepotřebuju obecenstvo. Bohužel, když se o pár minut později vracím stejnou cestou na asfaltku, všimnu si na stromě přidělané fotopasti nasměrované právě na „ono místo“. Tak hezký prohlížení „úlovků“…

Aby toho nebylo málo, o pár stovek metrů dál mi hodinky upozorní na to, že jdu zase blbě. Ale jak to, vždyť tu nebylo žádné rozcestí, jen nějaká odbočka na Cestu horských nosičů? Vracím se a chvíli zkoumám mapu. Podle všeho mám jít skutečně tudy, jedná se o místní značení, které je ovšem v mapce rozdané organizátory při startu označené jako modrá turistická značka. Pro jistotu se kouknu i na oficiální web K100 a pak se vydám po stezce dolů.

Dobrá zpráva – je to pěkný trail z kopce. Špatná zpráva – ten kopec je fakt hodně prudký. Když dojdu na okraj sjezdovky, musím se zase na chvilku posadit. Ale je tu krásně, sluníčko svítí, výhled do daleka, tak se chvíli jen nehnutě kochám a do penzionu Atlas ve Velké Úpě se dostanu až o deset minut později, než kdybych šel rovnou. Občerstvím se polévkou, Kofolou a malou Plzní a pár minut posedím. Mezi sousty s ostatními závodníky hodnotím letošní ročník a jednomyslně se shodneme, že je výrazně těžší, než ten loňský.

S novou dávkou energie se vydávám na poslední čtvrtinu letošního pochodu. Jistou nepříjemností je, že až do konce bude jen jedna malá občerstvovačka kousek před cílem, která navíc nabídne jen vodu. Ale mám ještě pár sušenek a pytlík gumových medvídků, hlady snad neumřu. A vody je všude taky dost, navíc při teplotě lehce nad nulou toho člověk tak moc nevypotí.

Stoupání na Vlašské boudy je naštěstí poslední, které člověka dostane do kolen. Pak už to je sice zase hodně po asfaltu, ale bez výraznějších výškových změn. Postupně procházím kolem Thámových Boud, Kolínské boudy a Pražské boudy. Křížím modrou značku, kterou se většinou chodilo z Pece na Hrnčířské boudy, pak po cyklostezce skoro až k Tetřevím boudám, a nakonec dlouhým traverzem po Liščí cestě až na silnici pod Předními Rennerovkami. Tam pomáhám v orientaci jinému závodníkovi, protože poznat bez GPSky, na kterou stranu se vydat, není úplně snadné.

Pozvolna se blížím do Strážného. Občas mě někdo předběhne, jinak jdu sám. Ve Strážném u Obecního úřadu u poslední kontroly diktuju číslo, doplním vodu a vypiju kelímek s ionťákem. Podle organizátora to do cíle je už jen z kopce, tak by těch posledních 5 kilometrů mělo uběhnout jak voda. Kolem mě čas od času rychlým tempem proběhnou běžci na 25-kilometrové trase. A je velmi sympatické, že vesměs všichni ukážou palec a řeknou pár povzbuzujících slov. Díky všem. 🙂

Jen z kopce to tedy opravdu není, ale teď už pomáhá i euforie z blížícího se konce závodu. Pod Jankovským kopcem se napojím na známou cestu vedoucí po louce a městským parkem, která končí až pár stovek metrů od cíle. Skrz Vrchlabí vyklusávám a v poklidném tempu nakonec dobíhám až do cíle. Moderátor si zrovna někam odskočil, takže po protnutí cílové pásky se ozve jen tajuplné ticho, ale mně to nevadí. Jsem v cíli, dokončil jsem svou šestou Krakonošovu stovku!

Po krátkém vydýchání si jdu koupit Birell, paní v okénku mě ale příjemně překvapí – když jí dám mapku fasovanou na startu, dostanu ho zdarma. A když zjistí, že vážně nechci nic k jídlu, přidá navrch i tři kousky výborného švestkového koláče. Nakonec si ještě nechám udělat pár fotek na památku, a pak už se pomalu začnu chystat k odchodu. Čeká mě ještě cesta domů, tak chci odjet dřív, než se o mě začne pokoušet únava.

Co říci závěrem? Krakonošova stovka má dlouhodobě rozporuplnou pověst a letošní ročník na tom bohužel moc nezmění. A přitom je to škoda, protože například změnit komunikaci by nestálo tolik úsilí. Začít 14 dnů před startem plnit několikrát týdně aktualitami web a jednou denně odpovědět na pár dotazů ve fóru zabere pár hodin času, a i když nechci všechno přepočítávat na peníze, výše startovného by měla garantovat jistou minimální úroveň služeb. Stejně tak na důvěryhodnosti nepřidá ani opakované zasílání emailů nebo rozpory ve specifikaci trasy. Objektivně je těch problémů asi víc, než bych u 56. ročníku akce čekal a pro řadu stížností a připomínek mám pochopení.

Na druhou stranu mi přijde, že kritiky je poslední léta nějak víc a často se jedná o věci, které si kritiku nezaslouží. Orientace pouze podle oficiálního značení bez doznačování organizátorem je bohužel vlastnost akcí pořádaných v Národním parku, ví se o ní dopředu a dá se na to připravit; oficiální trasa byla na webu mnoho týdnů a v mezích možností byly i značky na zemi. Občerstvení mohu soudit z pohledu člověka, který byl všude mezi prvními, někdo z konce startovního pole to může vnímat jinak, ale já za sebe byl spokojený. Všeho bylo dost a sortiment široký včetně piva nebo různých druhů pomazánek. A když mi něco chybělo, tak jsem si to koupil. Jasně, mohlo být ovoce, mohlo být bezlepkové pečivo, mohly být energetické tyčinky, ale budu kritizovat nesplněné sliby, nikoliv že bylo něco jinak, než bych si přál. A že hezkou skleněnou medaili dostal jen omezený počet nejlepších… No, pohár pro vítěze taky nedostávají všichni, každý dostal alespoň diplom. 🙂

Stejně tak, i když jsem hodně smutný z přemíry asfaltu, těžko to klást za vinu organizátorům. Naklikat si ideální trasu na Mapy.cz je sice hezké, ale tu trasu je potřeba nechat schválit KRNAPem a možná dalšími organizacemi a vlastníky pozemků, zkombinovat s občerstvovačkami a vyřešit spoustu dalších logistických úloh, což není jednoduché. A jsem rád, že se o to někdo snaží; poslední roky zaniklo celkem dost stovek a nové nerostou, tak jsem za sebe vděčný každému, kdo má energii a nervy se do něčeho takového vůbec pustit. Abychom měli za pár let vůbec z čeho vybírat.

Za sebe tak mohu jen poděkovat a konstatovat, že letošní ročník se mi s určitými výhradami líbil. A budu doufat, že za rok těch výhrad bude ještě méně. Po první polovině jsem věřil v trochu lepší čas, ale objektivně to byl výrazně těžší ročník, než loni, takže nakonec můžu být spokojený. Pokud zdraví dovolí, na další ročník se pokusím připravit tak, abych si poradil i s asfaltem, kameny a dalšími nástrahami, které ke K100 asi už trvale patří. Už teď se na to těším!