Prague Half Marathon 2023 aneb můj druhý půlmaraton
Běhání po asfaltu sice není můj šálek kávy, ale když mi v Trasku nabídli zaplatit startovné a navrch slibili pěkné funkční triko, po pěti letech jsem se rozhodl zopakovat si výklus kolem Vltavy mezi pražskými památkami a přihlásil se na Prague Half Marathon 2023. Po dalších zdravotních lapáliích jsem po několikaměsíčním výpadku mohl trénovat jen pár týdnů, ale atmosféra a dav skoro 11 tisíc běžců dělá divy, tak jsem byl sám zvědavý, jaký výkon nakonec předvedu.
Je neděle, den po závodu. Stehna mám sice na kaši, ale jinak se kromě silné únavy cítím v pohodě a spokojený. Po všech lapáliích s operovaným palcem a opakovanou rýmičkou jsem v tak dobrý výsledek ani nedoufal, takže už pomalu přemýšlím o tom, jaký čas bych chtěl pokořit příště. Ale na to je ještě rok čas…
Tak copak zajímavého se v sobotu událo? Po pěti letech jsem se rozhodl zase ochutnat pražský asfalt a spolu s několika kolegy pokořit 21 kilometrů dlouhý Pražský půlmaraton. V rozhodování dost podstatně pomohla nabídka mého zaměstnavatele Trask solutions na úhradu ne zrovna zanedbatelného startovného, takže pokud by někdo z vás měl zájem pracovat v IT u tak velkorysého zaměstnavatele, klidně mi napište🙂 Pak už jen slovo dalo slovo, email následoval email a já se ocitl na startovní listině.
Prvním předpokladem pro účast na závodě bylo vyzvednout si na Výstavišti startovní číslo. Já se tam vypravil v pátek po práci. Kromě samotného startovního čísla jsem vyfasoval i ultralehký skládací batůžek a zelené funkční tričko Adidas. Cestou zpět k autu jsem ještě zkusil štěstí na střelnici (právě probíhala Matějská pouť) a vystřílel drahé polovičce velkou papírovou růži. V poměru k ceně 12 broků do vzduchovky se výše startovného začala jevit výrazně méně přestřeleně…
Druhým předpokladem pro účast bylo dobře se vyspat a dopravit se na start na Palachovo náměstí v sobotu někdy před desátou dopolední. To první se mi moc nepovedlo, to druhé už šlo mnohem líp. Společně s Janou jsme to vzali přes Trask, nejen kvůli sponzorskému fotu, ale přišlo mi to i jako dobré místo na zaparkování. Podle předpovědi totiž hlásili déšť, a tak jsem chtěl mít cestu na start co nejkratší a pokud možno krytou. Proto jsme metrem dojeli až na Staroměstskou a vylezli skoro u startovní čáry.
Pražský půlmaraton je masovka. Jako velká masovka, jen závodníků je kolem 11 tisíc. Když k tomu připočteme i rodinné příslušníky a kamarády či běžné turisty, bylo to v prostoru startu a cíle dost našlapané. Udělali jsme s Janou jen pár předstartovních fotek, rozloučili se a já se nechal davem unášet do zázemí závodu, kam pouštěli jen osoby se startovním číslem. Věděl jsem, že kromě mě se závodů účastní ještě pár Traskáčů, ale bylo skoro nereálné se sejít – telefon pro koordinaci jsem nechal u Jany a jediná možnost pohybu stejně byla nechat se unášet davem jedním či druhým směrem, tak jsem na setkání a hromadné foto rezignoval a soustředil se na závod.
Do startu závodu zbývalo asi 20 minut a moje největší starost byla o to, jestli nepříjemný tlak v podbřišku značí jen nervozitu, nebo si skutečně potřebuju odskočit na malou. Při pohledu ne dlouhé fronty u každé Toi-Toiky jsem ale sám sebe přesvědčil, že to je jen nervozita a že si s tím tělo poradí; alespoň se nebudu muset zdržovat na občerstvovačkách.
Podle starovního čísla jsem patřil do startovacího sektoru D. Při registraci jsem nahlásil předpokládaný čas 1 hodina 40 minut, což předpokládalo běh v průměrném tempu 4:44 na kilometr. Když jsem si to spočítal, trochu jsem se zalekl svého optimismu, ale uklidňoval jsem se, že trénuju v kopečkách kolem Klokočné a že Praha je proti tomu placka. Posledních 10 minut před startem jsem poskakoval kvůli zimě a myslel na plný měchýř, jestli jsem to fakt neprokaučoval ještě před startem.
S úderem desáté zazní startovní výstřel a za zvuku Smetanovy Vltavy se startovní pole dává do pohybu. Postupně, v sektoru D si ještě pár desítek vteřin počkáme. Ale brzy se dočkáme a lehkým klusem se blížíme ke startovní čáře. Dvě minuty po výstřelu probíhám pod nafukovací bránou, zapínám hodinky a přidávám na tempu. Závod pro mě právě začal!
Na startu je asi nejdůležitější nespadnout. Pole je velmi nahuštěné, ale proti ročníku 2018 jsem výrazně vepředu a tak všichni běží docela rychle, běžců s nepředvídatelným chováním je zde minimim. Sice mám subjektivně pocit, že mě i tak trochu brzdí, ale to mluví adrenalin – pohled na hodinky mě ukáže, že naopak běžím o dost rychleji, než jsem plánoval. Uklidním se a soustředím jen na uvolněný běh a správné dýchání.
U Národního divadla pípne první kilometr a hodinky ukáží čas 4:44. Musím se smát, běžím naprosto v pohodě v tempu podle plánu, počasí je perfektní, tělo funguje. Vypadá to, že to dneska půjde. Kolem Tančícího domu jen prolítnu, u Palackého mostu potkávám špičku závodu. Ale moc si jich nevšímám, pořád je tu spousta běžců a upadnout na asfaltu není zrovna v plánu. Na seběhu k Výtoni pípá druhý kilometr, tempo 4:23 je z říše snů. Sice mi hlavou probleskne, jestli to náhodou nepřepálím, ale co – když mi dojde, tak to holt doklušu. Tak jen kontroluju tepovku, aby se držela jen těsně nad 160 a při běhu z mírného kopce se snažím odpočívat.
Trasa závodu je identická s rokem 2018. Na výtoni obkroužíme několik bloků činžáků. Trochu se to tam štosuje, několikrát přejdu skoro do kroku. Ale pak se to zase rozběhne a po druhé straně silnice se vydáváme zpět k Palackému náměstí. Proti nám se valí davy a davy dalších závodníků. Odhaduji, že jsem tak ve třetině startovního pole, takže za mnou je asi 8000 lidí. Uf!
Zpátky k Palačáku je to mírně do kopce a je to znát. Ale cítím se silný, tak držím tempo, jen tepovka je teď skoro 170. Přebíháme přes Palackého most, pak zatáčíme doleva a následuje příjemný seběh skoro až k Lihovaru. Cestou míjíme první Music point, kde do tempa hraje nějaká partička hudebníků. O kousek dál je první občerstvovací stanice, ale zatím není potřeba. Žízeň nemám a pro doplnění energie mám v ruce kapsičku s dětskou ovocnou výživou. Tak si jen cucnu a běžím dál.
Krátce po otočce u Lihovaru o 180 stupňů předbíhám jednoho z favoritů závodu. Malinko tomu napomáhá skutečnost, že sedí na obrubníku přikrytý alu fólií, má zutou botu a zdravotník mu ošetřuje nějaké poranění na noze, ale na to se historie ptát nebude – skalp neznámého elitního běžce je můj. 🙂 Zpátky po Strakonické míjím další stovky běžců, zároveň pomalu ale jistě postupuji startovním polem kupředu. Mé průměrné tempo osciluje kolem 4:35, sil mám zatím na rozdávání, je to paráda.
Pozvolna se blížíme k mostu Legií. I přes nepříznivé počasí (sice neprší, ale je docela zima) je kolem trati dost diváků. Včetně malých dětí, které si nezřídka chtějí „plácnout“. Každé takové plácnutí mna mě působí jako malý doping a poté na chvilku zrychlím. Závod ve městě má něco do sebe.
Krátce po přeběhnutí mostu míjím ceduli s nápisem 10km, blíží se polovina závodu. Stále držím tempo, ale nohy už těžknou a dech se zrychluje. Probíháme znovu kolem místa startu a opět se dostáváme na levý břeh Vltavy. Okolí už vnímám o dost míň, občas si sice „plácnu“, ale jinak se soustředím na sebe. Každé mírné stoupání se hned projeví na tempu, i když je jen pár stupňů nad nulou, pot se ze mě jen řine.
V Holešovicích při stoupání na Libeňský most mi začne táhnout pravé stehno. Malinko zvolním, snad to vydrží až do cíle. Na hodinky se dívám čím dál tím častěji, kilometry začínají subjektivně naskakovat mnohem línějším tempem. To se sice stále drží kolem 4:40, ale je to boj. A bude hůř, po zatočení na Rohanské náměstí se k vyčerpání přidá mocná příroda a začne foukat proti směru běhu. Do cíle zbývá ještě 5 kilometrů, bude to na krev a na morál.
Na předposlední občerstvovačce si beru kelímek s vodou a párkrát si loknu. Kapsička s výživou je totiž skoro prázdná a cítím, že mi začíná docházet energie. Ne, že by čistá voda byla nějak moc kalorická, ale lepší něco, než nic. Začínám trochu tuhnout a tak mě pozvolna začínají předbíhat rychlejší závodníci. Nejsou jich davy, ale o každých sto metrů se o pár míst propadnu. Nicméně tohle je to poslední, co mě trápí. Větší starost mám o žaludek a taky stehna, už toho asfaltu mají plná vlánka.
Kráce po proběhnutí Těšnovským tunelem na mě vykoukne cedule s nápisem 19 km a já už tak nějak tuším, že to do cíle zvládnu. V cestě mi sice stojí táhlé stoupání k Čechovu mostu plná kočičích hlav, ale jakmile jsem na mostě, vím, že to je už dobré. Za mostem zatáčím doleva a blížím se zase ke Strakově akademii. Mozek už sice jede na volnoběh, ale i tak registruji některé závodníky, kteří dnešní závod pojali spíš jako happening. Asi 10 sestřiček v uniformě v alegorické sanitce mi bere zbytky drahocenné energie, tomu se vážně nedá nezasmát.
Na další ceduli za Strakovkou už není kilometrovník, ale nápis „800 metrů do cíle“. Rád bych v euforii zrychlil, ale nejde to. Netrpělivě vyhlížím ceduli „600 metrů do cíle“. Na Mánesově mostě hledám Janu, která mi má někde uprostřed zamávat. Je tam, mávám zpátky, na víc nemám energii. „400 metrů do cíle“, necelé dvě minuty. Koukám na hodinky a je to skvělé, zvládnu to pod hodinu čtyřicet! Ceduli „200 metrů do cíle“ ani nevnímám, poslední zatáčka a po červeném koberci bežím do cíle. Mám to za sebou, druhý pražský půlmaraton je v kapse v čase 1:38!
V cíli to jde ráz na ráz. Ani se nestihnu pokochat svým výkonem, a už mě organizátoři šibují dál cílovým koridorem, aby se neucpal a zůstal připravený i pro další bežce. Postupně dostávám vodu na pití, medaili, alu fólii, banán, cukr a pomeranč. Což je vše, co potřebuji ke štěstí. Obalený fólií se pozvolna blížím k díře v plotu, kde můžu cílový koridor opustit a vmísit se mezi turisty. U Hiltonu mám sraz s Janou. A po několika fotkách na památku a v suchém oblečení pro mě dnešní závod definitivně končí.
Co k tomu dodat? Po dlouhé době jsem měl zase z mého výkonu fakt dobrý pocit. Před dvěma lety, v době své nějvětší formy, bych asi měl ještě smělejší cíle, ale dnes jsem zaběhl jednoznačně nad své možnosti. Organizaci závodu zas tak moc nodnotit nemůžu, moc jsem ji nevyužil, ale už jen představa odbavení 11.000 lidí je tak děsivá, že se špatnou organizací by závod ani neodstartoval.
Dobrému výkonu pomohlo i počasí, kromě větru ke konci závodu bylo milosrdné a příznivější, než se čekalo. Celkově mě závod bavil, jako doplněk dlouhých ultra ho asi zkusím častěji, možná i v dalších českých městech. V každém případě, pokud zdraví dovolí, zkusím potrénovat a za rok zaútočit na metu 1 hodina 30 minut. Tak snad to dobře dopadne 🙂
Na úplný závěr malá statistická rekapitulace na Garmin a Strava. Celý závod měřící 21 kilometrů a 97 metrů jsem zvládl v čase 1:38:11 (oficiální čas včetně čekání na start 1:40:11) průměrným tempem 4:38 na 1550. místě. Na start závodu se nakonec postavilo zhruba asi 10200 závodníků, vítěz to dal těsně pod hodinu. Celkové výsledky jsou zde.