Den D byl stanoven na posledního dubna. Tedy měsíc poté, co jsem si zaběhl Pražský půlmaraton a docela se výsledným časem namlsal. Takže jsem v koutku duše doufal, že by se mi na Tlapičce mohlo podařit moji sadu trofejí zdvojnásobit. Kromě nevyzpytatelné formy ale bylo otazníkem i podobně divoké, „aprílové“ počasí. Letošní ročník se konal netradičně v neděli, a jak se ukázalo, byla to dobrá volba – v sobotu totiž byla zima a každé 2 hodiny se spustil silný déšť.

V neděli jsem se vzbudil za svítání a začal se připravovat. Na padesátku to většinou není složitý proces, vzal jsem si jen pár ovocných taštiček, dvě proteinové tyčinky, dvě Corny tyčinky a gumové medvídky. Chvíli jsem laboroval s oblečením, podle aktuálnní předpovědi totiž mělo být celý den pod mrakem a maximálně 14 stupňů. Nakonec jsem se rozhodl pro teplé tričko a kraťasy. Abych neofouknul!

Po šesté hodině ranní jsem autem vyrazil vstříc hradu Karlštejn. Start trilobitích pochodů je sice většinou už od šesti od rána, ale hromadný start „o poháry“ bývá plánován později; tentokrát to bylo v 7:40. K místu registrace na nádraží jsem dorazil asi půl hodiny před startem. Zaparkoval jsem na posledním volném místě (alespoň jsem si to myslel), zašel si vyzvednout kontrolní kartu a zaplatit osemdesátikorunový poplatek. Pak jsem se vrátil a dokončil přípravu. Pár minut před startem dorazil vlak z Prahy a z něj vystoupilo několik účastníků padesátky. Mezi nimi i David Mišurec, který mi loni předběhl, i když vyrážel o hodinu pozdějc. No dobrá, pohár za první místo je tedy mimo hru… 🙂

Pár minut klábosím s Milanem, který se ke mě přihlásil jako fanoušek mých reportáží. Milé. 🙂 Přesně v 7:40 hlavní organizátorka závod odstartuje a na trasu se vydá zhruba 10 lidí. Nevím, nestačil jsem si je pořádně spočítat. Což není mnoho a nějaký ten pohárek by mohl zacinkat (bývají připraveny pro prvních 5), ale jelikož jsem loni skončil osmý z osmi, zatím se tím nechci stresovat. David nám brzy ukáže záda, jen na rozloučenou křikne, že si trasu občas hodlá trochu prodloužit, minimálně nahoru na vyhlídku nad sv. Janem, tak se prý ještě uvidíme. No uvidíme…

Já zatím vyklusávám ve dvojici s Milanem. Tedy vyklusávám, tempo je dost vražedné, prvních 6 kilometrů je vesměs do kopce a jelikož se do toho snažím i mírně konverzovat, mám toho plný kecky. Probíháme ztichlou ranní vesnicí Korno, pak stoupáme k jeskyni Koda. Teprve potom si můžu poprvé trochu odpočinout, protože následuje krátký seběh k místnímu malému rybníčku. Ale terén je dost náročný, po včerejších lijácích je všude plno bláta, takže to úplně na volnoběh nejde a tepovka moc neklesá. Ve dvojici pokračujeme v seběhu až k nádražní restauraci v Srbsku, kde je první kontrola. I na tomto úseku je několik náročných bahnitých segmentů, ani si nechci představovat, jak to tady vypadá za deště.

Jestli dneska něco opravdu nevychází, tak předpověď počasí. Od startu pere sluníčko, a i když na obloze pluje pár bílých mráčků, vypadá to na krásný den. U řeky na první kontrole ale je pořád chladno, teplé triko se zatím hodí. Chvilku konverzujeme s kontrolory, kteří nám do kontrolní karty tisknou razítko, pak se loučíme a přes most poprvé zdoláváme Berounku. Cesta proti proudu po levém břehu řeky je sice mírně do kopce, ale jsme plni sil a kilometry rychle naskakují. Každých pár kilometrů si cucnu z ovocné kapsičky, rád bych, aby mi energie vydržela až do cíle.

Očividně to funguje, protože když se po chvíli otočím, zjistím, že běžím sám. Ani nevím, kde jsem Milanovi utekl. Pokračuji tedy sólo přes vesnici Hostim až do sv. Jana pod Skalou, kde je druhá kontrola. A také kaple, klášter a vydatný pramen vody. Ptám se slečny kontrolorky, jestli je voda pitná. Neví… U pramene ale potkám dvojici, která si tam čistí zuby a páchá ranní hygienu, tak to risknu a doplním si lahev. Jestli mi bude špatně, alespoň vím z čeho… Osvěžen odolám nutkání dát si nepovinnou odbočku až na vyhlídku, a místo toho začínám po červené značce stoupat k místu zvaném Propadlé vody.

Cesta do kopce je zase místy dost blátivá, ale s kvalitní obuví s dostatečným vzorkem se to dá zvládnout. Přesto jsem rád, že se na rozcestí Boubová na chvíli přesunu na pevný asfaltový podklad silnice a můžu si od klouzání trochu odpočinout. O pár stovek metrů později ale zahýbám mimo asfalt a sbíhám do údolí Bubovického potoka, kde je krásná, blátivá, rozkvetlá jarní louka. Následující dlouhé táhlé stoupání na hřeben vyběhnu jako nic a dál je to takový slalom mezi lomy – Malá Amerika, Kanada, Mexiko… Fotím si pomník politických vězňů a obdivuji vyhlídku na Velkou Ameriku. Na tomto okraji lomu jsem tuším ještě nebyl, moc pěkné.

Následující seběh do Mořiny není tak dlouhý, jak jsem doufal, ale co se dá dělat. Na okraji vesnice si napřed v Soukromém klubu na Bambousku vyžádám třetí a poslední kontrolní razítko. A s překvapením, zjišťuji, že tu jsem první padesátkař, David se očividně ještě někde kochá. Rychle se loučím a v nedalekém obchodě doplním zásoby – vodu a dvě ovocné taštičky. Sluníčko začíná připalovat, ale ještě se to dá vydržet, jen pitný režim není radno podcenit.

Následující kilometry jsou malinko míň zábavné. Mezi Dolním Roblínem a Roblínem mě doběhne David a pár minut stoupáme společně. Ale David je co se fyzičky týká úplně někde jinde, tak se raději loučím a nechám ho uhánět dál. Ve Vonoklasech míjím známou hospodu U vyhlídky, kde jsem se v minulosti párkrát stavoval. O kousek dál se napojuji na hřebenovku vedoucí nad Krásnou strání a kochám se výhledy na Brdy. Přes Karlík klesám na úroveň řeky a po dlouhé, rovné stezce vyklusávám do Dobřichovic, kde mám naplánovanou druhou zastávku u místní Benziny.

Bohužel, právě zde probíhá doplňování nádrží s pohonnými hmotami a benzinka je zavřená. Chvilku přemítám, jestli ji vlastně potřebuji, a nakonec se odhodlám to risknout – jsem najedený a napitý, zásoby mám, a pokud bude krize, nahoře na Skalce je možnost občerstvení také. Takže Dobřichovicemi jen proběhnu a po mostě přes Berounku se dostávám na Brdskou stranu. Kousek od řeky míjím malý parčík s lavičkou, kde před pěti lety skončil můj sen pokořit Pražskou stovku. Letos snad budu mít víc štěstí…

Přede mnou je nejnáročnější, asi 7 kilometrů dlouhé stoupání na hřeben Brd. První část, zakončená vyhlídkou na Hvíždinec, je o dost prudší a náročnější. Ale nohy mám pořád silné, tradiční ploužení se naštěstí nekoná. Odměnou za tu dřinu je krátká vrecečka na hezkou vyhlídku na Řevnice, od této chvíle je už stoupání mnohem pozvolnější. Občas můžu dokonce popoběhnout. Přecházím přes hlavní silnici a zanedlouho přicházím na Skalku. Dělám si pár fotek na památku a bez zdržení pokračuji dál, zásoby mi po krátkém propočtu vydrží až do cíle. Navíc je tu hodně lidí a jak tak počítám, výsledný čas by mohl být kolem 6 hodin, naprostý luxus!

Dolů k Berounce je to pěkně z kopce, ale mnoho úseků je až moc prudkých nebo technicky náročných, tempo by mohlo být o malinko lepší. Nohy trochu bolí, největší problém mám s malíčky asi kvůli kompresním podkolenkám (zkusil jsem je po dlouhé době a asi na dlouho naposled). Ale nic, co by mě nějak výrazně omezovalo. Kilometr na hodinkách pípá každých 6-7 minut, do cíle už je to jen kousek. Největším opruzem začíná být horko, obzvlášť na úsecích, kde se jde po silnici. Probíhám Zadní Třebaní a přes Hlásnou Třebaň zahajuji poslední stoupání na vyhlídku na Karlštejn. Je to přes 100 výškových metrů, pot se mě jen stříká, ale odměna je sladká, tak krásný pohled na Karlštejn se neokouká.

Dál už je to jen z kopce. Napřed kousek lesem, pak po asfaltu skrz vesnici mezi davy turistů. Zdržím se jen dvakrát na rychlé focení hradu z jiných úhlů, jinak se nenechám rozptylovat a těším se do cíle. Poslední metry si užívám a po šesti hodinách končím dnešní pochod na tradičním místě na zahradě Penzionu Karlštejn. Jako padesátkař mám privilegium předběhnout frontu čekající na razítka a po kontrole karty se dozvídám sladkou novinu – jsem druhý! Dostávám medaili a krásný pohár, chvilku si povídám s jednou z organizátorek, která mě zve na Kamenného brouka, ale pak se po několika fotkách loučím a jdou se převléknout do auta. Unavený, ale naprosto spokojený. S časem, výkonem i blýskavou odměnou. 🙂

Co říci závěrem? Jednoznačně skvělý závod! Trasa mi přišla asi nejhezčí ze všech 4 absolvovaných ročníků. Navíc byla kvůli počasí i docela náročná, takže jsem měl nakonec o trochu nižší průměrnou rychlost, než loni. Zato spoustu super fotek, modrá obloha s bílými obláčky je prostě fotogenická. Výsledný čas 6 hodin a 1 minuta k tomu je asi moje aktuální maximum, celých 52 kilometrů jsem jel na hraně, ale bez krize a nějakého výpadku. Počasí vyšlo na výbornou a trefil jsem i frekvenci občerstvení. Prostě to všechno do sebe zapadlo, výsledek tomu odpovídá a pokud to půjde, tak se příští rok zase zúčastním.

Na úplný závěr malá statistická rekapitulace na Garmin a Strava. Celý závod měřící 52 kilometrů jsem zvládl za luxusních 6 hodin a 1 minutu průměrným tempem 6:57 minut na kilometr na 2. místě. Během závodu jsem nebloudil, nastoupal 1345 metrů a klesnul rovněž 1345 metrů. Na start závodu se postavilo asi 10 závodníků, kolik jich dokončilo netuším.