Příprava a cesta na expedici do Irska 2023

Když pominu nápad samotný, vydat se sólo do drsné irské přírody, důležitým krokem k úspěchu bylo nadchnout pro tuto myšlenku i moji drahou ženušku. Mému šarmu a výřečnosti naštěstí nedokázala odolávat dlouho, proto jsem se brzy mohl začít chystat na cestu.

Prvním bodem na seznamu bylo zvolit termín a trasu. Termín jsem měl tak nějak přibližně daný, chtěl jsem to stihnout ještě v září, a na déle než 10 dnů jsem neměl dovolenou, proto jsem od začátku operoval s 7-9 dny čistého chození bez cesty. Pro výběr trasy jsem použil různé agregátory trailů typu AllTrail.com. Kromě alespoň průměrného hodnocení jsem chtěl za den ujít tak 30 kilometrů, o treky pod 200 kilometrů jsem proto neměl zájem. Druhým faktorem pro výběr byla odlehlost a popularita, chtěl jsem si prostě odpočinout od lidí. Po projití několika webů a přečtení pár recenzí jsem se nakonec rozhodl pro trek The Western Way (TWW).

Druhým bodem na seznamu byly letenky. Tady byla situace o dost složitější, protože na výběr byla spousta variant. Odlet z Prahy nebo budu cestovat na letiště někam do zahraničí? Přímý let nebo mi nevadí přestup? Nízkonákladovka nebo „normální“ letecká společnost? Kdo se v tom má vyznat…?

Prvním favoritem byl Ryanair, už proto, že to je firma se sídlem v Dublinu. Ceny byly bezesporu lákavé, dokonce jsem mohl s přestupem letět až do Galway. Ovšem jen do chvíle, než jsem do košíku přihodil jedno odbavené zavazadlo. Vzhlede k ceně by kvůli němu očividně museli vypravit samostatné letadlo, proto jsem slušně poděkoval a hledal dál. Nakonec jsem skončil u KLM a letu do Dublinu s jedním přestupem v Amsterodamu. Po zaplacení necelých 6.000 Kč jsem tak získal dvě letenky a svoji dovolenou přesně orámoval na odlet 16.9. večer a přílet 26.9. hodinu před půlnocí.

S přesným datem odletu a příletu bylo možné začít plánovat podrobný itinerář. I když jsem chtěl většinu nocí strávit ve stanu, přeci jen jsem starší člověk a občasný komfort postele, peřiny a pevné střechy nad hlavou byl až příliš lákavý. Nehledě na potřebu dobít jednou za pár dní powerbanku i elektronická zařízení, proto jsem si hned na začátku zarezervoval celkem 3 noci v různých B&B za ceny kolem 2000 Kč za noc. Pokud jde o spaní ve stanu, nacházel jsem dost rozporuplné údaje, jak moc je přespávání mimo kempy dovolené, nebo alespoň tolerované. Nicméně vzhledem k tomu, že jsem na trase TWW nalezl kemp jen jediný, navíc už po sezóně zavřený, musel jsem to risknout a doufat, že to dobře dopadne.

Samostatnou kapitolou byla výbava. Sólo cestování má jednu drobnou nevýhodu, všechno potřebné si člověk musí na zádech odnést sám. Proto jsem se rozhodl část vybavení obnovit i s ohledem na jeho hmotnost. Vím, že je teď módní do detailu popisovat kompletní výbavičku. I já tomuto tématu vyhradím samostatnou stránku, nicméně se tam budu věnovat jen těm nejdůležitějším věcem jako je batoh nebo stan. Obecně je k dispozici obrovská spousta různých produktů a stejně si většinu z nich musí každý vyzkoušet sám na sobě. Dokonalá věc hodící se pro každého prostě neexistuje.

O spoustu tisícikorun lehčí jsem mohl uzavřít i kapitolu „výbava“ a začít se těšit. Vše jsem měl objednané a zabookované, trasu nahranou v hodinkách, elektronické knihy ve čtečce, zbývalo už jen přečkat v práci několik týdnů a mohl jsem vyrazit

Vzhůru do Dublinu!

Nadešel den D, den začátku mé velké expedice do Irska. Jelikož má drahá polovička ochořela, bylo nutné najít jiný odvoz na letiště v Praze. Naštěstí se toho ujal tchán a já si mohl 2 a půl hodiny před odletem odškrtnout z itineráře položku „dorazit na letiště“. Jsem trochu nervózní, nejen z cesty, ale i z letiště, celníků, tak nějak obecně. Ani nevím, kdy naposledy jsem někam letěl, navíc sám.

Jako první se ale musím postarat o své krásné, nové, nepromokavé zavazadlo. Využívám balicí službu a k samotnému zabalení přikupuji i pojištění. Spíš z pověry, že pojištěné věci se neztrácejí a nerozbíjejí. Za 350 korun tak dostanu nejen několik metrů červené fólie, ale i příslib finanční odměny za případné poškození, ztrátu, nebo i jen zpoždění na cestě. Z toho mám strach nejvíc, na přestup mám jen hodinu a půl, moje nedůvěra ke špatně placeným zaměstnancům letiště v poslední době ještě stoupla a jít na trek bez batohu a vybavení se moc nedá.

Jinak je létání, pokud to tedy není váš první let, jedna velká nuda. Pořád se na něco čeká. Na odbavení, na kontrolu, na jídlo, na letadlo, na přestup. Jediný vzrušující moment nastal při bezpečnostní prohlídce. Památeční červený nákrčník z Beskydské sedmičky nemám na krku, ale na ruce, je mi horko. Po průchodu scannerem mě rozhodným pohybem zastaví asi metr padesát vysoká příslušnice bezpečnostních složek a ukáže na mou ruku. Sundavám si nákrčník, ona poodstoupí dva kroky dozadu a nasazuje si gumové rukavice. Pak se soustředěným výrazem asi 15 vteřin nákrčník prohmatává a prozkoumává. Těžko říct, čím ji tak zaujal. Nakonec mi ho vrací, rukavice hází do schránky na nebezpečný odpad a já můžu pokračovat dál.

Po dvou hodinách a jedné předražené plechovce Semtexu (ještě předraženější RedBull jsem odmítl zaplatit) nás konečně pouští na palubu letadla. Dál už je to rutina, zdlouhavé usazování, bezpečnostní instruktáž, rolování na runway a přesně na čas v 18:30 vzhůru do oblak. Ve vzduchu dostaneme sýrový sendvič a trochu Coca-Coly, a než palubní personál vybere od cestujících odpadky, jdeme na přistání. Přesně dle letového řádu, takže přestup by měl být v pohodě.

Letiště Schiphol v Amsterdamu je obrovské a přestup na jiné letadlo zde může být časově náročný. Naštěstí to není můj případ, i když pár kroků tu nachodím. Jediné zdržení mě čeká při kontrole mezi terminály, kdy si napřed vystojím frontu na samoodbavení, abych následně po několika neúspěšných pokusech zjistil, že mašinky si poradí akorát s papírovým pasem a moje občanka je tedy k ničemu. Jdu si stoupnout do druhé fronty k přepážkám s opravdovým člověkem a tam už to proběhne (po několika záludných dotazech, jako kam jedu a co tam budu dělat, bez problémů.

Let do Dublinu tu očividně neberou jako skutečný let, ale spíš takový vzdušný přískok. Autobusem nás proto odváží daleko od terminálu, až do místa, kde uprostřed obrovské betonové plochy stojí několik letadel s nápisem KLM Cityhopper na trupu. Letadlo Embraer 190 je menší, než Airbus z Prahy, v každé řadě jsou jen dvě sedadla, ale jelikož sedím u nouzového výstupu, mám místa na nohy až až. Bezpečnostní školení je tentokrát trochu podrobnější, ale stejně doufám, že v reálu ty dveře ručně nebudu muset nikdy otevírat.

O další sendvič později, tentokrát s vajíčkem, jdeme na přistání. Počasí je o poznání horší, než na pevnině, letadlem to silně hází a samotný dotyk se zemí nelze označit jinak než „tvrdý“. Ale všechno dobře dopadlo a rolujeme k terminálu. Tam následuje šťastné shledání s mým zabaleným zavazadlem, které přečkalo svou první cestu bez úhony a poskvrnky. Jdu si odskočit a umýt se a začínám přemýšlet, kde strávím následující hodiny – ještě není ani 11 večer a autobus mi jede ve čtvrt na dvě ráno.

Busem do Galway a pak do Oughterardu

Čekání se trochu vleče. Sedím v letištní kavárně, čtu si Kindle a průběžně kupuju kafe a nějaké drobné občerstvení, jako třeba croissant. Jak jsem z povídání mezi zaměstnanci vyrozuměl, tato kavárna, otevřená naštěstí nonstop, dneska končí. Tak to mám docela štěstí. Během usrkávání horkého nápoje přemýšlím o dalším postupu. Autobus do Galway jezdí každé dvě hodiny, ale navazující spoj na start treku jede až v 8:30. Jedna z variant, že na start treku půjdu pěšky, se mi líbí čím dál tím míň. Obzvlášť při pohledu z okna – venku prší a fouká, v porovnání s počasím u nás docela změna k horšímu.

Kolem půlnoci se rozhoduji, že varianta pěšího přesunu je nereálná a že musím jet busem. Představa pětihodinového čekání někde na zastávce autobusu v Galway mě ale trochu děsí, takhle pohodlné a příjemné posezení tam asi nebude. Napadá mě, jestli si nezkusit přebukovat jízdenku a místo 1:15 odsud vyrazit o dvě hodiny později.

Miluju Internet! A také chytře udělané webové aplikace. Změna jízdenky a posun odjezdu o dvě hodiny byl otázkou několika minut, brzy mám v emailu nový QR kód a potvrzení o tom, že je vše zařízeno. Teď už jen vydržet další dvě hodiny a neusnout…

Minuty ubíhají stále pomaleji. Nejzábavnější aktivitou během posledních 60 minut byla cesta na WC. Občas zvednu oči od knihy a sleduji okolí. Každou chvíli přiletí letadlo a z něj se vyhrne spousta fanoušků ragby vracejících se z právě probíhajícího mistrovství světa ve Francii. Jsou veselí, hluční a opilí. Kdo neskáče, není Čech. Kdo nepije, není Ir. Občas kolem projde nějaká pitoreskní postavička, žebrák nebo další představitel pozdně nočního života na letišti. Ale jinak nuda, šeď a čekání…

Konečně odbila třetí hodina ranní a já se můžu vydat na autobusové nástupiště. Naštěstí je od výstupu z letiště jen pár metrů, protože počasí se rozhodně nedá označit jako příjemné. Prší více méně vodorovně a je jen asi 10 stupňů. Bus tam na nás už čeká a za pár minut nás řidič pouští dovnitř. Když se ptá, kam to bude, snažím se mu to říct, ale i po několika pokusech se na mě jen smutně dívá. Nerozumí, na můj irský přízvuk asi není zvyklý. I když ani on asi nebude rodilý mluvčí, slyšel jsem ho povídat si s někým asi polsky. Tak mu to ukážu napsané, on to přečte, já zopakuji, on se usměje a mávne, že můžu jít dál. Ufff…

Cesta busem je bez problémů. Teda kromě toho, že celou cestu jedeme v protisměru, ale naštěstí je to tady obecný zvyk. Všichni spí, já pospávám a občas koukám z okna. Ale leje jak z konve, moc toho nevidím, a stejně je tma.

Irsko je civilizovaná země, takže terminál v Galway je pod střechou, otevřený nonstop, a dokonce tu v pět ráno mají i otevřené občerstvení. Moc tu sice netopí, ale subjektivní pocit chladu může být způsoben i mým nevyspáním. Přeci jen to brzy bude 24 hodin, co jsem se naposledy vyspal, ta hodina v autobuse to moc nevytrhla. Jdu si koupit kafe a čokoládový muffin, ať trochu roztopím svou vnitřní chemickou továrnu.

Závistivě sleduji každý odjíždějící autobus, který jede většinou do Dublinu na Letiště. Ale půl deváté se blíží a nakonec se já i několik dalších ranních ptáčat dočkáme, můžeme si jít sednout do autobusu do Clifdenu jedoucím přes Oughterard. Čeká mě posledních 35 minut pohodlného svezení v suchu a teple, dál už to bude jen po svých. Sleduji na mobilu naši polohu a blížící se zastávku. Loučím se s řidičem a vystupuji, ze zavazadlového prostoru beru batoh a dávám ho na lavičku. Jsem tu, můj trek severozápadním Irskem může začít!