Pražská 100 2023 aneb zimní pohádka s Olafem (DNF)

autor: Pro 1, 2023Pražská stovka2 komentáře(ů)

Loni jsem se jen pár hodin před startem P100 rozestonal a táhlo se to se mnou celou zimu. Letos jsem si to odbyl už koncem října, a tak jsem se mohl dostavit na start jubilejního 30. ročníku tohoto závodu, který sliboval nejedno překvapení. Navíc Olafovi skvěle vyšla objednávka počasí, rosničky hlásily teploty pod bodem mrazu i přes den a více méně nepřetržité sněžení, a k nemalé radosti skoro všech účastníků jim tentokrát jejich předpověď vyšla na jedničku. 

Krátce po návratu z Irska jsem pojal myšlenku pokusit se letos o EKUT. To je taková legrace složená z několika hodně těžkých závodů za sebou. Donedávna to bylo dvoudílné Loučení zakončené Pražskou stovkou, letos to byla trojkombinace složená z Považie, Loučení a Pražské, kterou musel zdatný jedinec zvládnout v rozmezí pěti týdnů. Sice mě po Irsku bolela noha, ale v plánu bylo rychle se uzdravit a začít pořádně trénovat, protože kdo zvládne EKUT, může se směle řadit mezi stovkařskou elitu.

O dva měsíce později stojím na startu Pražské stovky a co si budeme nalhávat, všechno to nešlo úplně podle plánu. Lapálie s nohou se protáhly na víc než měsíc a jen co jsem byl schopen poprvé se proběhnout, sklátila mě tradiční podzimní rýmička. Místo tříbení fyzičky a ladění formy jsem se před poslední stovkou sezóny stačil jen trochu rozběhat, víc než na boj o přežití to tak ani letos nevypadá.

Obzvlášť, když si Olaf se svými pomocníky na jubilejní 30. ročník připravil několik specialitek. Ne, olafo-stovku nabízející bonusových 37 kilometrů mezi ně rozhodně zařadit nelze. Ale start v Praze a hlavně cíl někde v divočině asi 100 kilometrů daleko už ano. Už od prvního obrázku s profilem letošní trasy postnutém na Facebooku – pořád do kopce a kousek před cílem dva ostré kopce – se vedla vášnivá diskuze, kudy nás Olaf vlastně povede. Nakonec se ukázalo, že poprvé v historii P100 to bude na sever od hlavního města – Povltavím, Polabím a nakonec Kokořínskem, až do městečka Kravaře kousek od České Lípy.

Ani to ale není vše, v rámci oslav se podíváme na vrchol Petřínské rozhledny. A protože se Olafovu mnohaletou organizační řeholi rozhodla ocenit i matička Příroda, po možná deseti letech bude zimní stovka zase na sněhu a ledu, protože už několik dnů sněží a teploty se ani přes den nepodívají nad nulu. Jinými slovy nás první prosincový víkend čeká asi pěkný masakr.

Startovat se má v 11 večer v Kinského zahradě, ale když půl hodiny předtím dorazím z Pankráce od své práce, kde jsem si nechal auto a připravil se, do prostoru registrace ve škole v Drtinově ulici, je mi jasné, že to asi nestihneme. Fronta k organizátorům sedících u počítačů se vine přes celou chodbu až za roh, obecně je tu poněkud narváno. Jubilejní P100 si nenechalo ujít přes 230 účastníků včetně borců typu Štverák nebo Hének, další dvě stovky se mají připojit v průběhu zítřka na kratších trasách. Zdravím se s několika mě známými tvářemi, dělám pár fotek a snažím se moc nepotit, protože je tu fakt horko.

Konečně se závodnická vlna vylila ze školy a dovalila až do Kinského zahrady, kde se u letohrádku na chvíli zastavila, aby se po krátkém odpočítávání Olafa s megafonem dala znovu, teď už definitivně do pohybu. Je přesně 23 hodin a 22 minut, 30. ročník Pražské stovky byl právě odstartován!

První kilometry pochodu jsou ve znamení poznávání Petřína. Mácha má štěstí, že je kamennej, jinak by se hodně divil, co tady tady tolik lidí v noci a v zimě pohledává. I když zrovna on by měl pro dlouhé pochody asi pochopení. Jen doufám, že dopadneme o líp, než on.

Naším cílem je Petřínská rozhledna, ale to u Olafa nikdy neznamená přímou cestu. Postupně prošmejdíme několik vyhlídek, sochu nebožtíka Máchy, Nebozízek, Újezd, a teprve po třech kilometrech je nám dovoleno vystoupat na rozhlednu. To už mám v kontrolní kartě dvě značky z tajných kontrol a v botech pořádně mokro – ono je sice spousta sněhu a mrzne, ale země je ještě teplá, a tak to odspodu poněkud taje. Zima mi zatím ale rozhodně není.

O 299 schodů později zdravím Ivanu a Edu na vrcholku zmenšeniny Eiffelovy věže a nechávám si do karty dát první regulérní kontrolní značku. K1 je za mnou, dalších 39 kontrol mě ještě čeká! Takže se ani moc nekochám výhledy, pokud tedy vůbec nějaké jsou, nejsem na venkovním ochozu, a rychle začínám zase scházet na zem.

Schody dolů směrem na Úvoz jsou zapadané sněhem a kloužou. Pomáhám si holemi, zlomit si nohu a skončit už po 4 kilometrech se mi moc nechce. Ale jakmile mám schodiště za sebou, přestanu se koukat pod nohy a kochám se zasněženou Prahou. Strahovský klášter, Černínský palác, Loretánské náměstí, úzké uličky a roubenka hotelu U Raka, která v centru města působí jako zjevení. Všechno nasvícené žlutými lampami a kolem nikde nikdo, jen občas nějaký rychlejší závodník. Nádhera, už teď považuji letošní P100 za úspěšnou. 🙂

Vybíhám na hlavní silnici a pak kolem Hradu spolu s několika dalšími jedinci vyklusávám příjemným tempem Chotkovými sady a přes Letnou až k Čechovu mostu. Celkem hustě sněží, ale to jsou jen body k dobru, atmosféra je kouzelná. Na konci Letné to stáčíme na sever a skrz zástavbu míříme do Stromovky. Cestou potkáváme několik ovíněných skupinek, ale naštěstí nás jen hecují a fandí nám. Ve Stromovce přes most zdoláváme napřed plavební kanál a o kousek dál po nové Trojské lávce i hlavní tok Vltavy, následně trochu stoupáme skrz přírodní památku Havránka.

Jdeme lesem po vyšlapané cestičce a mě najednou dojde, že už jsem skoro 2 hodiny na cestě a ještě jsem neměl potřebu zapnout čelovku! Jasně, uprostřed Prahy se spoustou pouličního osvětlení to nedává smysl, ale tady jsme uprostřed lesa a stejně je tolik světla, že nejen že bezpečně vidím na cestu, ale dokonce můžu fotit i bez blesku! Kombinace nízké oblačnosti, sněžení a čerstvého sněhu na zemi spolu s osvětlenou Prahou nabízí tolik rozptýleného světla, že je čelovka zatím jen zátěž navíc.

O pár minut později nicméně čelovku raději zapínám. Sice to vzhledem k počasí nevypadá na velké myslivecké orgie, ale bezpečnost by měla být na prvním místě, od poslední tragédie uplynul jen týden. Ke druhé kontrole Na Farkách mě tak už navádí jasný kužel světla mé pekelné čelovky od Lucifera. Jen o pár minut později si do karty značím i třetí kontrolu, teprve pak nám Olaf povolí sejít až k Vltavě. Poněkud rozbředlou sněhovou pokrývkou na povltavské cyklostezce se brodím jen pár minut, pak následuje další výstup Bohnickým údolím a dál k Čimickému potoku, kde je kontrola číslo 4.

Ani k páté kontrole to není moc daleko, za slabých 20 minut jsem tam. Trochu mě zdrží jen pár padlých stromů přes cestu, ale bude hůř, mnohem hůř. U kontroly je trochu těsno. Malinko mě iritují závodníci, co si fixkou označí kartu a pak v těsné blízkosti kontrolního stanoviště začnou štrachat v batohu, kontrolovat hodinky a jinak bránit dalším lidem v průchodu. Jednomu takovému individuu se snažím vyhnout, načež mi na ušlapaném sněhu podjedou nohy a mizím v křoví. No, docela jsem se orosil! Naštěstí jsem to odpružil…

Tři kilometry chatovou a obytnou oblastí zvanou Brnky ve mě nezanechá moc vzpomínek, občas popoběhnu, občas jen jdu, těším se na první občerstvovačku v Klecánkách. A skutečně, 3 a půl hodiny po startu a s 22 kilometry v nohách si můžu dát první dávku kalorií. Napřed si u lidí ze spřáteleného Trailpointu pípám kontrolní čip, pak se jdu porozhlédnout po zdejším menu. K dispozici je pečivo, sýr, salám a čaj, na polévku chuť nemám. Nicméně i zde je poněkud těsno a opět se lidi houfují na těch nejméně vhodných místech. Očividně začínám být starý a nerudný, tak si raději doplním čaj do lahve, naberu plné hrsti salámu a vyrážím volným tempem směr Polabí.

Ještě kontroluju hodinky. V létě jsem si k polojubilejním narozeninám nadělil nové Garminy Fénixy 7X Pro a je to opět luxusní a velmi inteligentní přístroj. Kromě dalších asi 999 parametrů umí sledovat a do budoucna odhadovat, jak jsem na tom s energií (stamina) a kolik toho asi ještě ujdu. Ale asi ještě nejsou úplně zkalibrovaný, protože mi hlásí, že jsem  právě veškerou dostupnou energii vyčerpal a mám si okamžitě někam zalézt a odpočívat. No, tak já raději půjdu…

Snad jen 200 metrů trochu do kopce nacházím sedmou kontrolu, a o pouhých deset minut později i osmičku u kříže s krásným výhledem na Vltavu. Zatím se mi jde docela dobře. Je mi teplo, padající sníh mě nijak nedráždí. Po delším přemítání jsem si jako hlavní oblečení na pochod vybral cyklistickou bundu, běžecké kalhoty a cyklorukavice z Decathlonu, které se zatím spolu s teplým tričkem od Craftu starají o můj dokonalý teplotní komfort. Snad jen ty promočené boty bych oželel, ale díky ponožkám z Merina je mi teplo i na nohy…

Výstup nahoru do Klecan je na dlouhou dobu poslední. Dál mě čeká zhruba 35 kilometrů vesměs po rovině. Tedy po rovině, do Neratovic to bude mírně z kopečka. Ale jakmile překročím Labe, začne se zase lehce stoupat. Olaf měl z tohoto úseku obavy, vlastně je zdejší placka asi ten hlavní důvod, proč mu trvalo 30 let to tímto směrem risknout, ale mě osobně to v dnešním počasí fakt baví. Je vidět krásně daleko, padající sníh mě štípe do tváří a každou chvíli si fotím zajímavou scenérii.

Bohužel, jestli se dneska něco nepovedlo, je to značení. Tradiční luxusní odrazky často chybí a odlišností od GPS trasy je tolik, že… Dobrá, dobrá, vzdávám se, stejně by mi nikdo nevěřil. Prostě kecám, no, ono to Polabí zas tak úplně záživný taky není. 🙂

Takže ještě jednou a po pravdě, značení opět zasluhuje absolutorium. Kromě skvělého elektronického servisu (GPX trasa a přesné lokace každé kontroly před závodem) je tady zase záplava modrých a červených odrazek, postupně přecházejících ve výrazné černé či barevné šipky. I kontroly jsou na první pohled patrné, žádné zoufalé pobíhání kolem dokola a zkoumání každého stromečku. Dneska ale nic z toho skoro nepotřebuju, stačí se jen držet vyšlapané cestičky, kterou přede mnou udusalo asi 100 párů nohou, a nemůžu se ztratit. Odrazky jsou jen pro jisotu a na hodinky nekoukám vůbec.

Postupně procházím Hoštice, Panenské Břežany, Velikou Ves a Kojetice, kde je u místního fotbalového hřiště devátá kontrola a druhé občerstvení, které mají pod patronátem Lenka s Martinem. Uvnitř je opět narváno, ale je tu dost jídla a k pití si můžu za obdržený růžový lísteček dát pivo, takže tuto drobnost ani nevnímám. Jednotlivé dobroty se snažím kombinovat, abych doplnil všechno potřebné – sladké, slané, k tomu banán. Ještě doplním vodu a za pět minut jsem pryč.

Venku se musím pár minut rychlejším pohybem zahřívat, ale moje otužování očividně funguje, je mi spíš jen chladno než vysloveně zima. Kolem místního lomu vede pěkná cestička obklopená stromy, jen mokro v mých botách se dneska už asi nezlepší. Každou chvilku si naberu čerstvou dávku studené vody. Na druhou stranu díky měkkému podkladu jsou moje nohy i po 40 kilometrech čerstvé jako na začátku.

Jsem v Neratovicích. Po železničním mostě přecházím Labe a uvědomuju si, že ta lehčí část pochodu je za mnou. Dobrá zpráva je, že do cíle už je to ani ne 100 kilometrů. Procházíme průmyslovější zónou a nějakou pískovnou, ale sněhová pokrývka ze všeho dělá jen univerzální bílou plochu. Kousek za městským lesem je na stromě u hlavní silnice kontrola číslo 10. Olafovy speciální fixy fungují skvěle, značím kontrolní kartu a jdu dál.

Rozednívá se. Procházím ztichlými obcemi Tuhaň a Záboří, pak na mě za zatáčkou vybafne Eda v reflexní bundě a naviguje mě ke kontrole. Asi abych ji nepřehlédl, vše je tematicky laděné do bílé barvy. Napřed si u Ondry pípnu čip a pak už se ve stanu kochám nabídkou jídla a pití. Tedy řeknu vám, být na kontrole na zimní stovce v hospodě je náročné, ale kontrola v polních podmínkách, to je ještě o pár levelů někde jinde! Přesto tu je všechno, co potřebuju. Kromě obvyklých drobností a polévky je to hlavně sekaná s chlebem a jako sladká tečka frgály.

Prohodím s Ivou pár vět, pak si jeden kousek frgálu vezmu na cestu a loučím se. Už za chůze dojím poslední kousek frgálu, otřu ruce a strkám si je do rukavic, které už stihly pořádně promrznout – jsou už dost propocené. Tentokrát mi trvá skoro kilometr, než se mi je povede zase zahřát, ale nakonec slavím úspěch.

Vavřineč, Mělnická Vrutice a Lhotka, další obce na mé cestě na sever. Postupně se kolem cesty začínají objevovat borovice, neklamné znamení, že písčitá půda je už nedaleko. Vcházím do přírodní rezervace Kokořínský důl a můžu obdivovat první pískovcové skály pojmenované roztodivnými jmény, jako třeba Rejžáček nebo Vrátnice. Na vyhlídce Štampach, kde je kontrola číslo 12, potkávám závodníky, pro které je to první kontrola – jdou z Mělníka. Ptají se, jak značit kartičku, tak si chvíli povídáme, ale na dlouhé pauzírování není zrovna počasí.

Po červené turistické značce vedoucí rovnoběžně se silnicí se blížím k rybníku Harasov. Kolem hotelu šplhám po schodech nahoru na kopec, kde je 13. kontrola. Poté nás Olaf vyžene ještě pár výškových metrů nahoru, a od té chvíle to začíná být pořád dokola – nahoru, dolů, nahoru, dolů… Začíná se mi hlásit o slovo žaludek, v zimě je spalování poněkud rychlejší. Naštěstí na mě čeká v Kokořínském Dole další čipová kontrola a občerstvení.

V penzionu U báby Šubrový stačí vyjít do patra, kde v malé místnosti úřaduje několik organizátorů a odpočívá řada znavených pochodníků. Je jich tu víc, než dost, takže si ani nemám kam sednout. Chvíli pozoruju cvrkot. Orgové se snaží, vyvařují několik luxusních jídel najednou, což je na tak malém prostoru obdivuhodné. Já váhám mezi haluškami a párky. Nakonec zvítězí uzenina a já bleskurychle vdechnu dva párky s chlebem. Doplním čaj, vezmu si pár kousků bábovky a jdu si sednout na lavici ven. Poprvé po skoro 12 hodinách sedím, ale ani nedojím první kousek pečiva a už se do mě dává zima. Ne, tohle asi nepůjde, musím se hýbat.

Cestou z penzionu potkávám závodnici lamentující nad tím, že si s ní někdo vyměnil hůlky. Snažím se jí nějak povzbudit, ale moc mi to nejde, mám zmrzlou i pusu. Tak jí jen přeju hodně zdaru a vydávám se svádět další nerovné souboje s přírodou a Olafovým plánováním.

Na rozcestí Kočičina, kde je umístěna i patnáctá kontrola, začíná to pravé Kokořínsko. Skrz osadu Hradsko přicházím k prvnímu většímu testu zdatnosti. Na skále kousek od kaple sv. Jiří je umístěna K16. Ale na uklouzaném pískovci pokrytém směsí sněhu a ledu je bez nesmeků více méně nemožné se dostat jak nahoru, tak především dolů. Přesto se o to většina pochodníků přede mnou snaží, což vede k nevyhnutelnému špuntu. Ti, co jsou dole, přidržují nohy těch, kteří lezou nahoru nebo dolů, pak si to prohodí. Já si raději nazouvám nesmeky, takže zvládnu nahoru i dolů bez pomoci. Ale když chci v nesmekách pokračovat dál, nejde to moc dobře – každých pár kroků se mi na nich udělá ledová koule a musím ji sklepávat, takže jen co se dostanu na silnici, nesmeky zase schovávám do batohu. Prozatím…

Jsem zhruba v polovině závodu. Což je dobré jen do chvíle, než si uvědomím, že mi do cíle stále zbývá skoro 70 kilometrů. A průměrná rychlost stále klesá, aktuálně už je hluboko pod 6 kilometry za hodinu. Kromě obtížného terénu je na vině neuvěřitelné množství stromů popadaných přes cestu, kterým je nutné se složitě vyhýbat. A občas slyším nebo dokonce vidím spadnout další, někdy i v těsné blízkosti. Nemám z toho dobrý pocit, každé ostré prasknutí brnká na nervy. A že mě často následně zchladí setřesený sněhový poprašek taky moc nepomáhá.

Podél rybníku s názvem Kačírek přicházím do podhradí Kokořína. Už několikrát jsem tu byl, nicméně nikdy ne v zimě, přesto mě po náročném výstupu po zledovatělých schodech pohled na rozlehlý hrad překvapí. Nevím proč, ale při plánování jsem si pod pojmem „hrad Kokořín“ představil nějakou abstraktní pískovcovou hroudu. No, však píšu, že jsem letos přípravě moc nedal…

K17 je umístěna na Máchově skále, pak následuje vracečka zpátky do podhradí a dál po různých turistických značkách. Sněhu je víc, než dost. Z nebe už ho sice padá trochu méně, ale na zemi tvoří spolu s blátem a listím takovou měkkou studenou hmotu. Moc běhat se v ní nedá, ale zase je přívětivá na klouby. Občas musím vyjít nějaké schody nebo dokonce vylézt na žebřík, ale odměnou za tu dřinu je K18 a krásný výhled na Kokořín.

Cestou k další kontrole umístěné U Bobříka odvahy se musím protáhnout úzkým průchodem. Snažím se neprodřít si novou nepromokavou vestu Salamon Advanced Skin Cross Season o objemu 15 litrů, který drží všechny mé věci na převlečení pěkně v suchu. Obecně jsem této značce věrný od samotných pochodnických začátků a přes vysokou cenu jsem naprosto spokojený.

Cesta po modré z rozcestí Bílka, kde je umístěna K20, až pod skály zvané Pokličky je už skoro za hranou. Padlý strom přes cestu je snad každých 30 metrů, mimo stezku trávím víc času, než na ní. Prasknutí následované občas sněhovou sprškou, občas pádem větve a nezřídka i pádem celého stromu se ozývá s železnou pravidelností. Výhledy na skály i příroda jsou stále super, ale energie rychle ubývá. Stres z toho, že mi něco spadne na hlavu, ji ze mě sosá rychlostí přímo závratnou.

Kousek před rozcestím pod Pokličkami potkám mladou dámu v turistickém, která se mě ptá, jak to vypadá dál na cestě, že chce jít do Mšena. Z mého popisu a hlavně z tónu vyprávění rychle pozná, že pokračovat dál úplně nechce. A když se s ohlušujícím rachotem kousek od nás k zemi zřítí obrovská větev, s vyděšeným výrazem se otáčí a vrací na parkoviště.

Výstup na Pokličky je docela náročný. Spousta schodů pokrytých sněhem, je mi zase teplíčko. Možná až moc. Dělám si fotku, značím K21 do kontrolní karty a po krátkém občerstvení pokračuju dál. Jdu mechanicky, o běh se už ani nesnažím a mám radost, když se mi podaří stlačit tempo pod 10 minut na kilometr. Tedy ne, že by to bylo moc často. Nemůžu se dočkat další kontroly, která bude zase v hospodě. Potřebuju si na chvíli sednout…

Městečko Mšeno jen „lízneme“, trasa se stáčí na sever a odpočinek na mě čeká až v hospůdce Romanov. Matně si vybavuji, že tady už jsem také kdysi byl. Ale v hlavním sále, P100 má vyhrazou malou místnost s barem dál v domě. Pípám si čip u Jany Hájkové, která to tu má na povel, a s radostí zasednu právě uvolněné místo. Jsem docela KO, asi se tady trochu zdržím.

Jako první si objednám gulášovou polévku a pivo. Mám takový hlad, že si hned nacpu plnou lžíci do pusy. O 0,121 vteřiny později letí celý obsah mých úst zase zpátky do misky. Bože, ta polívka má snad 200 stupňů! Jako zahřát potřebuju, ale tohle je trochu moc… Koupu si opařený jazyk v pivu a naštvaně si dopisuju s Jirkou Větvičkou, který je na P100 i dalších pochodech mým tradičním online společníkem. Radí nalít pivo do polívky, což vzápětí udělám, a konečně můžu utišit svůj žaludek. Chutná to sice trochu divně, ale jíst se to dá.

Trochu uklidněný začínám vnímat okolí. Upoutá mě hovor naproti u stolu, kde se řeší předčasné ukončení závodu a cesta do Prahy. Když zazní věta „Máme ještě jedno místo, chce někdo hodit do Prahy?“, můj unavený mozek se rozbliká jak vánoční stromeček. „Kašli na to, jedem“! Ale aktuálně mám morálku ještě hodně vysoko, dosažení cíle se zdá celkem reálné, takže po prvotním návalu emocí jen naprázdno polknu a začnu se převlékat do suchého oblečení, abych se na těch posledních 50 kilometrů řádně připravil. Jelikož se tu ale nedá nic koupit, k dispozici je jen to, co na stole, kontroluju skromné zásoby, loučím se a plný energie vyrážím do zimy a soumraku.

Jsem na sebe hrdý, odolat takovému pokušení, to chce odvahu a zkušeného stovkaře! Nadšení a optimismus mi bohužel nevydrží dlouho. Odhadem zhruba 7 minut, přesně do chvíle, kdy se vedle mě pod tíhou sněhu poroučí k zemi další vzrostlý strom. Poprvé, ale nikoliv naposledy, zazní ztichlým lesem „Pájo, ty jseš takovej debil!“…

Kromě padajících velikánů našich lesů mi začíná být malinko chladno. Teplota vzduchu je očividně už teď mnohem níž, než po celý dosavadní závod. A podle předpovědi bude hůř. Na druhou stranu nás Olaf nešetří, a tak míst, kde se můžeme zahřát pohybem, je víc než dost. Aktuálně jdeme po žluté Cinibulkově stezce. Už za svitu čelovky, protože tady se bez ní rozhodně neobejdu.

Na K23 je ještě trochu světla, na K24 dorážím v úplné tmě. Ve tmě mě to ale malinko přestává bavit. Vidím jen nejbližší okolí, přesto nás Olaf žene na každou vyhlídku a skálu. Postupujeme podle vzorce nahoru, dolů, obejít strom přes cestu. Nahoru, dolů, obejít strom přes cestu. Překvapivě se mi zatím nechce spát, jen mi přijde, že mě i to Polabí bavilo o trochu víc.

Skalní město Bludiště je věrné svému názvu a do mé již poněkud pošramocené psychiky zatne další pořádný zářez. Je to jednosměrka, podle instrukcí máme jít proti směru hodinových ručiček. Podle všeho je tu orientace náročná i ve dne, natož v noci a ve sněhu. Dvakrát blbě odbočím a úplně zbytečně sešplhám po nějaké extra prudké skále, jenom abych se dole otočil a vylezl zase nahoru. A to nemluvím o výstupech jak z repertoáru Spartan Race. Když se mi po několika pokusech konečně podaří najít K26, cedím skrz zuby na adresu Olafa jednu nadávku na druhou. Ale i tak je tohle asi první závod, kde sobě nadávám víc, než organizátorům. „Už jsi mohl být doma, blbe!“…

Jen co se ze skalního bludiště vymotám, ozve se přímo nade mnou ostré a velmi hlasité prasknutí. Okamžitě vyvinu maximální rychlost a letím z kopce jak šílený. Po pár desítkách metrů brzdím a srdce mám až v krku! To bylo o fous! Nevím, jestli bych do Ráje došel i se stromem na zádech, ale varianta s batůžkem je mi přeci jen bližší. Procházím ztichlou osadou a v hlavě se začíná hlodat červíček pochyb. Ne, na tohle nemám nervy…

Už párkrát jsem se na dostal do kontaktu s pochodníkem, který se mi posléze představil jako František. Prohodili jsme pár slov, pak další, a najednou jdeme ve dvojici. Normálně nejsem moc družný, ale dneska a v této fázi závodu obzvlášť jsem za nějaké to mentální oživení rád. Za dne to tady musí být pecka, ale v noci je to prostě jen nahoru, dolů a obejít strom přes cestu. Mozek mi z toho měkne. Zatímco při prvních konverzacích jsme se navzájem snažili trochu hecovat, teď už spíš jen spřádáme plány na cestu z pravděpodobného cíle naší cesty, hospody v Zakšíně.

Podle navigace to k ní ale pořád máme skoro 20 kilometrů, což při našem současném tempu znamená asi 4 hodiny chůze. Ale co se dá dělat, odsud nás stejně nikdo neodveze, tak si jen povídáme o pochodnických zážitcích, vyhýbáme se popadaným stromům, uskakujeme před padajícími větvemi a nadáváme Olafovi. Občas se sice objeví záblesk nadšení to ještě nevzdávat a třeba to i zkusit, ale poslední hřebíček do rakve našich finisherských nadějí zasadí pohled na výsledkovou listinu. Jestliže takový borec jako je Tomáš Štverák potřebuje na posledních 30 kilometrů přes 5 hodin, nám to bude trvat tak 8, možná devět. Což znamená ještě 12 hodin na cestě a na to fakt nemám morál.

Když to vzdá hlava, tak tělo se s radostí přidá. Zatím sice drží a pochoduje vcelku poslušně, ale takový výlez k 26. kontrole do jeskyně Kamenný úl už je pravé utrpení. A to nemluvím o cestě dolů, jsem celý odřený, špinavý a frustrovaný. Fotka kontroly je mou poslední z celého pochodu, dál už nemám chuť ani vyndavat telefon. Mimo jiné proto, že operace sundání a následnému nasazení dvou rukavic přes sebe je jednak časově náročná, a pak mi dělá stále větší problém se znovu zahřát.

Místo veselého švitoření na téma předchozích pochodů se nyní spolu s Frantou soustředíme na to najít nějakou smysluplnou cestu ze Zakšína buď do cíle, nebo ještě lépe do Prahy. Franta je aktivnější, ale několik nadějných konverzací vede nakonec vždy jen do ztracena. Míjíme kontrolu K27, jen si mlčky dělám čárku do kontrolní karty.

Mezitím se o své další nadcházející DNF podělím s Jirkou na telefonu. Po ironické reakci na svůj další z mnoha „úspěchů“ se napůl zoufale a napůl vážně zeptám, jestli si nechce zahrát na taxíka. Místo očekávané odpovědi „Ses po*ral“ následuje chvilka ticha a pak dotaz, kde se nacházím. Kuju železo, dokud je žhavé, a po chvilce občas dost zmatené diskuze jsme dohodnuti, Jirka mě za hodinu a kus vyzvedne v hospodě! Ale i kdyby za 3, hlavně, že mám před sebou posledních pár kilometrů toho utrpení…!

Pod dojmem posledních událostí si značím do kontrolní karty kontrolu K28, která je na vyhlídce Rač. Samozřejmě vidět není nic, ale mě to je fuk. Na K29 umístěné na vrcholku zříceniny hradu Pustý zámek už odmítám lézt, moje koncentrace je pryč a výlez na takovou skálu smrdí průšvihem. Čekám tedy na kolegu, až si políčko odškrtne on, a pak se společně blížíme do Zakšína, které se stane naším dočasným a zároveň posledním útočištěm.

Vcházím do hospůdky Stáj, kde to má na povel Ondra a Radka. U čipové kontroly hlásím, že končím. Rezolutní NE Radky mě poněkud překvapí, tak ještě jednou přednesu svůj úmysl. Radka zopakuje své NE a začne vyjmenovávat všechny vymoženosti, které tu na mě čekají a které mě určitě proberou natolik, abych zvládl i posledních 30 kilometrů. Po třech minutách trpělivého naslouchání jí sdělím, že jsem bohužel pevně rozhodnutý skončit, a navíc že pro mě už jede odvoz. Radka posmutní a se mrzutým výrazem v tváři zaklikne u mého jména DNF.

Sednu si na lavici ke stolu a v tu chvíli jsem naprosto KO. Asi vypadám fakt zoufale, protože se mi postupně přijdou zeptat asi 4 lidi včetně Martina Hlaváče, jestli mi může být něčím nápomocen. Ale já nic nepotřebuju, já chci jen sprchu, postel a odhadem 36-72 hodin spánku. Po chvíli si alespoň trochu zobnu dobrot ze stolu, jinak tiše a pokojně čekám, až dorazí Jirka.

Když dorazí a se všemi se přivítá, s klidem anglického gentlemana akceptuje, že nejen že v autě bude mít poněkud těsno, protože kromě mě a Franty poveze ještě dva zmožené pochodníky, ale že nás jako bonus ještě může rozvozit po Praze, jelikož tam asi dorazíme někdy po jedné v noci. A aby to neměl tak jednoduché, musíme to navíc vzít přes cíl v Kravařích, což je v tomhle počasí slabá hodinka navíc, kde máme všichni zavazadla. Ale všechno tohle vnímám tak nějak v mlze, mozek se přepnul na autopilota, a tak skoro dvouhodinovou cestu sleduju spíš pohledem televizního diváka.

Ani nevím, v kolik jsme vlastně dorazili do Prahy. Mlžně si vzpomínám na rychlou sprchu, nafouknutí karimatky a uložení se do spacáku, pak už je jen černo, tma a teplo. Moje devátá Pražská stovka je definitivně u konce.

Co k tomu všemu dodat? Začnu asi jedinou drobnou vadou na kráse. A sice dalším DNF, které mě v Zakšíně sice hodně štvalo a zaříkal jsem se, že P100 už nikdy, ale už druhý den jsem na to změnil názor. Celkem 111 zdolaných kilometrů je za poslední skoro dva roky mé maximum, což je s přihlédnutím k omezenému tréninku a vskutku náročným podmínkám malý zázrak. Navíc jsem si i přes intenzivní otužování v poslední době přivezl z Kokořínska slabé nachlazení; ani nechci myslet na to, jak bych vypadal po dalších 10 hodinách v čím dál tím větším mrazu. Takže rozhodnutí skončit předčasně nakonec vnímám jako velké vítězství. V každém případě každý, kdo došel až do cíle, ať už za 18 nebo 44 hodin, zaslouží nehynoucí obdiv!

Další odstavce jsou hodně ovlivněné tím, jaké romantické a fotogenické prostředí během závodu panovalo. Ale na to se historie ptát nebude. Procházka a výklus zasněženou Prahou je něco, na co budu vzpomínat určitě hodně dlouho. Prahu mám rád a takhle pěkně zachumlaná v bílé peřině není k vidění každý rok. Třešínka na slavnostním narozeninovém dortu v podobě výstupu na krásně nasvícenou Petřínskou rozhlednu už jen rámuje výjimečný zážitek, který nám Olaf a jeho tým nachystal.

Procházka kolem Vltavy mě zavedla do míst, kam se běžně nedostanu. Největší zážitek pro mě ale byla skvělá viditelnost i za hluboké noci. Pobíhání bez čelovky ve dvě ráno mě vážně bavilo, i když v botách čvachtalo a oči se mi lepily sněhem. Dokonce i rovinaté Polabí, strašák nejen Olafův, mělo v zasněžené noci své kouzlo a nepřišlo mi ani dlouhé, ani nudné. Naopak jsem si užíval daleké rozhledy a netradiční scenérie osvětlené spoustou rozptýleného světla.

Zlatým hřebem pochodu bylo samozřejmě Kokořínsko. Ovšem v mém případě pouze ve dne, což znamenalo asi jen 30 z celkem 75 kilometrů. Když bylo na co se dívat, byla to vážně nádhera – skály, lesy, hrad, louky, příroda. Ale jakmile padla tma a rozhled se omezil pouze na svit čelovky, která navíc kvůli úspoře baterie fungovala jen na nízkou intenzitu, nadšení vystřídalo utrpení, nuda a frustrace. Velmi obtížný terén, spousta popadaných stromů a složité technické úseky, kde za odměnu člověk buď nic nevidí, nebo se někde odře a umaže, nedejbože spadne, to už taková zábava nebyla. Nicméně uznávám své pochybení, měl jsem být rychlejší a mohl jsem si prohlédnout tato místa za denního světla. 🙂

Absolutorium zaslouží organizátoři, především (ale nikoliv pouze) ti na venkovních občerstvovačkách a kontrolách. V tomhle počasí si to neumím, a asi ani nechci představit, bez nich by to ale nešlo. K organizaci jako takové nemám moc co dodat, značení už jsem pohaněl v předchozích odstavcích, občerstvení mi přišlo víc než dostatečné a trasa jako celek originální, zábavná a s láskou, péčí a citem připravená. Co se obtížnosti týká, asi bych tak stupínek dva ubral, obzvlášť v tomto počasí, ale alespoň mám motivaci víc trénovat. Olafovi k jeho profesnímu jubileu přeji hodně nadšení i do dalších let a doufám, že se mi časem podaří počet mých dokončených Pražských stovek minimálně zdvojnásobit.

Nakonec bych měl ještě jedno speciální poděkování Jirkovi, jehož skvělá služba a pomoc v nouzi nebude zapomenuta a bude kdykoliv s radostí oplacena!


Na úplný závěr malá statistická rekapitulace na Garmin a Strava. Celý závod měřící 137 kilometrů jsem nezvládl, ušel jsem jen 111 kilometrů, které jsem zdolal za sympatických 22 hodin a 44 minut průměrným tempem 12:17 minut na kilometr. Během závodu jsem kvůli mírnému bloudění a obcházení stovek popadaných stromů nakonec reálně ušel asi o 3 kilometry víc, než jsem podle mapy měl. Nastoupal jsem 2916 metrů a klesnul 2905 metrů. Na start závodu se postavilo 235 jedinců, 95 závodníků nedokončilo. Vítěz to dal za obdivuhodných 18 hodin 27 minut, kompletní výsledky jsou zde.

Pin It on Pinterest