GeoKoPr 2013 podruhé a tentokrát až na Praděd

V den startu dostala naše idylka mírné trhlinky. Hanka se pouhých 20 hodin před začátkem pochodu vrátila ze služební cesty, unavená a nevyspalá. Něco málo sice dohnala, ale i tak to dvě hodiny před startem vypadalo s naší účastí všelijak. Nakonec všechno „dobře dopadlo“ a my dojeli na Svatý Kopeček taxíkem 15 minut před šestou. Stihli jsme se akorát několikrát vyfotit a protáhnout, vyslechnout si poslední pokyny od Geldy a něco málo po šesté hodině vyrazit na cestu.

Počasí nám z počátku přeje. Je jasno bez mráčku, teplota kolem třicítky, proto je cesta lesem příjemnější než cesta po poli. Proházíme vesnicí Pohořany a hned poté nás čeká první náročnější kopeček na Jedovou horu. S potěšením konstatujeme, že naše fyzička se za rok výrazně zlepšila. Nahoru vybíháme svižným krokem a ani se nijak výrazně nezadýcháváme (s pocením to už je horší;) ). Někteří pochodníci po zdolaném vrcholu odpočívají, jiní loví „kešky“, my se jen trochu občerstvíme a jdeme dál.

Pokračujeme dál. Ráz krajiny se moc nemění, chvíli jdeme po poli, chvilku lesem, chvíli do kopečka, chvíli z kopečka. Tempo je svižné, ale příjemné. V Jívové si dáváme rychlou Kofolu, za 5 minut už jsme zase na cestě. Už jen ve dvojici, „startovní pole“ se natáhlo a roztrhalo na malé skupinky, dvojice i jednotlivce.

Asfaltka nepatří mezi naše příjemné povrchy, ale sil je dost a tak cesta rychle utíká. Hanka je v pohodě, mně cestu znepříjemňuje zatím jen odřená pata kvůli příliš nízkým novým ponožkám. Na rozdíl od některých kačerů jdeme naplánovanou trasou po silnici přes Hraniční Petrovice. Cestou si fotíme větrníky, romantický západ slunce i východ měsíce, a pobaveně sledujeme kačery krátící si cestu přes pole, ke kterým se s hlubokým bučením žene stádo skotu:) Z Hraničních Petrovic míříme po silnici dolů k Trušovickému potoku a pak dál až k prameni Těšíkovské kyselky, kam docházíme kolem půl desáté večerní. Pramen je zdrojem silně mineralizované uhličité minerální vody hydrogenuhličinato vápenatého typu ze zvýšeným obsahem kyseliny křemičité, hořčíku a železa, které způsobuje rezavé zabarvení. Z počátku mi chutná, ale po 20 kilometrech už ji nemůžu ani cítít:) Čerpáme si ji do zásoby, fotíme se na památku, nasazujeme čelovky a pak se jde dál.

Už po pár metrech jsme v lese čelovky poprvé zapnuli, není proč riskovat vymknutý kotník nebo podobnou nepříjemnost. Pohybujeme se ve skupince v přední části pelotonu, pár kilometrů jdeme jen sami s Geldou. Příjemně konverzujeme a cesta rychle utíká. Křižujeme silnici 46 a pokračujeme až do Huzové, kam přicházíme chvilku před půlnocí. Na rozdíl od loňského roku je v hospodě čilý ruch tvořený „domácími“ myslivci a omladinou. Objednáváme si Kofolu a slané brambůrky na doplnění soli, mezitím se snažíme trochu si odpočinout. Nohy už začínají bolet, asi jsem si raději měl vzít ověřené Adidasky než skoro nové Salomony:)

Před námi je obávaná louka, ze které mívá nejeden kačer vlhko v botách. Letos k nám však je příroda milostivá, tráva je vesměs nízká a skoro suchá. Nezamotat se v jednom hodně mokrém úseku, zůstaly by nohy suché úplně. Ale i tak to je příjemné překvapení, můžeme jít dál bez čvachtání a promoklé kůže na nohách. Podle mizejících hvězd se zatahuje a trochu začíná foukat, předpověď počasí slibující noční déšť a bouřky se asi vyplní. V Sovinci se Gelda místo kešky snaží ulovit pár síťových paketů, aby si z internetu stáhl aktuální radarové informace. Když se mu to po delším snažení podaří, nemá moc dobré zprávy, před bouřkou máme náskok maximálně 30 minut. Rychlým tempem vyrážíme dolů do Valšova dvora, kde máme v plánu se před bouřkou schovat v opuštěné autobusové zastávce. Stíháme to přesně, pár minut po našem příchodu se spouští prudký déšť.

Postupně se nás v boudě sešlo asi osm. Venku lije jak z konve, občas se zablýskne, ale nám je pod střechou relativně příjemně. Po půl hodině déšť polevuje, tak se většina kačerů zvedá, navléká pláštěnky a další ochranné pomůcky, a vyráží směrem k Rešovským vodopádům. To já si vybírám slabou chvilku. Hodně slabou chvilku. Asi z přebytku cukru, který během neplánované přestávky nebylo jak spalovat, se mi dělá šoufl od žaludku, motá se mi hlava a celkově je hodně bídně. Lehám si na lavičku a chce se mi spát. Naše zastávka se tak protahuje na skoro 60 minut, než se začínám cítit alespoň přiměřeně dobře. Nebýt podpory Hanky, asi jsem to zabalil… K Rešovským vodopádům vyrážíme něco málo před třetí hodinou ráno. Déšť dokonce na chvíli skoro ustává, ale naše radost je předčasná, za chvíli je zase vše při starém.

U vodopádu už naštěstí skoro neprší, ale i tak jsou kameny opět až nepříjemně kluzké. Díky trekovým holím je zdoláváme skoro bez problémů, pochodníci bez nich na tom jsou o poznání hůř. O kousek dál na rozcestí trefujeme tu správnou cestu hned napoprvé, malinko si zacházíme jen před Tvrdkovem. Naštěstí šlo v konečném účtování jen o pár stovek metrů. Stoupání nahoru kolem Špičáku až do Dobřečova je bez problémů, prudký sešup k Dobřečovskému potoku zakončený silně podmáčeným terénem už je příjemný méně. Další vesnicí na naší trase je Bedřichov, pak následuje otravný, vysoký a táhlý kopec na Rabštejn.

Na Rabštejně už je v kempu živo. Aby ne, v půl osmé ráno. Z kohoutku doplňujeme vodu a já se konečně můžu napít tekutiny bez kovové příchuti, už mi z ní rezavěla pusa. Chvilku po nás přichází i „otec se synem“, posledních pár kilometrů naši stále častější souputníci. Po doplnění tekutin není na co čekat, dalším průběžným cílem je motorest Skřítek. Cesta k němu je ale dlouhá, asfaltová a ubíjející. Občas máme pocit, že usneme za chůze. Teprve v sedle kousek od motorestu z asfaltky odbočujeme a jdeme příjemnou lesní pěšinkou. Já už melu z posledního a jen vidina teplé polévky mě udržuje při smyslech. Snad bude otevřeno!

Otevřeno naštěstí je. Sedáme si ke stolku na zahrádce, objednáváme dvě polévky, pivo a Kofolu. Spolu s námi sedí u stolku „otec a syn“, u vedlejšího se občerstvuje čtveřice dalších kačerů a během našeho hodování dorazí ještě pár dalších. Navzájem se trochu hecujeme, občas má někdo mírně poraženeckou náladu, ale relativně blízký cíl spolu s velmi nepravidelnou dopravní obsluhou nakonec přesvědčí skoro každého, že končit teď je nemoudré. Česneková i hovězí polévka jsou vynikající a do žil nám vlévají spoustu energie. Už hodně bolavé nohy si vynutí druhou dávku Ibalginu, ale na cestu se vydáváme ještě než může zabrat. Před námi je poslední část pochodu a na jejím konci čeká Praděd.

Prvních pár stovek metrů vede cesta skoro po rovince, ale pak následuje brutální stoupání na hřeben. Na zhruba třech kilometrech vylézáme skoro 450 výškových metrů, což je s 60 kilometry v nohách už pořádný zápřah. Cestu nám zpříjemní krásná vyhlídka na Ztracených kamenech i stále se lepšící počasí, ale jinak je to boj. Trvalo to asi hodinu, ale konečně jsme na hřebeni!

Tam už tušíme, že tato naše výprava skončí úspěchem. Postupně procházíme přes další vrcholy, fotíme památeční fotky. Dáváme si rychlou pauzu na Jelení studánce, ale vidina cíle nás žene kupředu. Obzvlášť Hanka má očividně sil na rozdávání, já jsem na to o poznání mizerněji. Sluníčko začíná pálit, v důsledku čehož budeme mít slušně spálený krk. Potkáváme mnoho výletníků, s některými prohodíme pár slov. Výraz většiny po odpovědi na otázku „Odkud jdete?“ je k nezaplacení:)

Vysoká hole je posledním kopcem před Pradědem. Výškový rozdíl proti Pradědu je méně než 30 metrů, bohužel se nejdříve musíme podívat zblízka na Ovčárnu, která leží o hodně níž. Kamenitou cestu dolů sbíháme lehkým klusem, adrenalin, Ibalgin a bolavá kolena dělají své. Ale konečně jsme na Ovčárně, před námi je posledních 3600 metrů. TŘI TISÍCE ŠEST SET metrů! Nahoru se suneme co noha nohu mine, pomáháme si hůlkami, používáme různé mysl-rozptylující techniky, ale metry ubíhají zatraceně pomalu. Pozvolna se přibližujeme na dosah dvojice „otec se synem“, naopak od Ovčárny nás dohání kačer Honza v sandálech. Na vrchol Pradědu nás tak dochází v krátkých odstupech hned pět. Je přesně jedna hodina, po necelých 19 hodinách a 83 kilometrech jsme v cíli!!!

Po nezbytném focení a vzájemné gratulaci na lavičce před vysílačem doplňujeme kalorie a tekutiny. Prohlížíme si nohy, vyměňujeme ponožky, převlékáme trička. Hanka si posezení „zpříjemní“ vytahováním hned dvou klíšťat, naštěstí úspěšným. Ale čas letí jako splašený a je na čase začít plánovat cestu domů. Autobus z Ovčárny na Hvězdu jezdí každou hodinu v přesně půl, a protože nám spoj do Olomouce jede za pět minut tři, je nejvyšší čas vyrazit. Velmi lákavou pomocí pro cestu na Ovčárnu se zdají býti koloběžky, jdeme je tedy vyzkoušet. Za pouhých 100 Kč na osobu jsme vyměnili bolestné klopýtání z Pradědu za 10 minut adrenalinového sjezdu, prostě sladká tečka na závěr.

Dál už to byla rutina, autobus, další autobus a před pátou hodinou večerní jsme v Olomouci. Cestou si povídáme s Davidem, parťákem Geldy, ale únava je silnější a část cesty na střídačku prospíme. A tím končí naše víkendové putování ze Svatého Kopečku u Olomouce až na Praděd…:) Na úplný závěr zase něco ze statistického soudku se spolupráci s Garmin Connect. Během pochodu GeoKoPr jsme ušli celkem 82,69 kilometrů a nastoupali rovných 2 900 metrů. Celkový čas na trati byl 18 hodin 54 minut, z toho jsme se sunuli vpřed 15 hodin 46 minut průměrnou rychlostí 5,2 km/h.