Začátek treku je tu, bude to pořád do kopce (Los Cristianos -> Vilaflor de Chasna)

Den 1. — Den D nadešel! Po půl roce plánování, celodenním cestování na ostrov zaslíbený, přespání v luxusním hotelu a velmi dobré snídani nandavám batoh na záda, upravuji popruhy, pořizuji poslední předstartovní selfíčko, zapínám hodinky a rozvážným krokem vyrážím na cestu. Pokud všechno dobře dopadne, čeká mě přes 400 kilometrů kolem ostrova. Spousta šplhání po kopcích, sestupů do údolí, sluníčka, větru a na severu asi i mraků a deště. A snad i nějaké to koupání, když už jsem na Kanárech!

Po překročení dálnice táhnoucí se téměř kolem celého ostrova se naštěstí situace uklidní a já už v poklidu ukrajuju první kilometry a desítky výškových metrů. Do kroku mi cinkají kovové hroty trekových hůlek, které jsem si tentokrát vzal na pomoc s sebou, a já se začínám potit. Sluníčko je sice schované za mraky, ale není úplně zima a navíc je dost vlhko. Kráčím po okraji velké kaldery zvané Králova kaldera (Caldera del Rey), kde se aktuálně pěstují ve velkém banány. Proti sluníčku se vesměs chrání průsvitným plátnem, takže plantáž z dálky vypadá jako velká hnědá, trochu podivná plocha. Na delší dobu poslední větší výdobytek civilizace je pak nějaká čistička vody či odsolovací zařízení na okraji kaldery, ke kterému vede spousta sloupů elektrické energie a jezdí jeden kamión za druhým.

Za průmyslovým podnikem končí kromě dalších výdobytků civilizace i asfaltová silnice, dál už vede pěkný trailík. Hned na jeho počátku potkávám jednoho turistu s batůžkem a jednu běžkyni, na dlouhou dobu poslední. Cestička je docela široká a vyšlapaná, což ocením především při pohledu na dlouhé trny různých kaktusů, opuncií a dalších na pohled sice pěkně kvetoucích, ale malinko nebezpečných rostlinek. Kromě různorodých zástupců místní, často endemické flóry mě zaujme taková dlouhá, světlá linka vinoucí se podél kopce hned v několika úrovních. Co by to tak mohlo být…? O pár stovek metrů dál už jsem moudřejší, jedná se o akvadukt vedoucí krásně čirou a chladnou vodu! Na pití mám sice ještě zásob dost, ale tak se alespoň trochu opláchnu, k plné aklimatizaci mám ještě hodně daleko a teplo je stále vražednější.

Stále stoupám, následující dny to jiné nebude. Cesta je sice dobře vidět, ale jsou tu vyšlapány i další různými směry, takže čas od času nejdu úplně podle plánu. Někdy se to dá další cestičkou srovnat, jindy se musím vrátit. Po nějaké době si všimnu nepravidelných bílých skvrn na kamenech – podle všeho je to místní značení té „správné“ stopy. Od tohoto okamžiku se mi navigace trochu zjednoduší a bloudím výrazně méně. Jen občas se mezi kamením mihnoucí se ocásek mě trochu znervózňuje, jestli něco nemusím, tak jsou to hadi. Naštěstí se ukáže, že jedinými obyvateli zdejších kopců jsou různé druhy ještěrek, vesměs velmi plachých. Některé jsou dokonce endemické, tedy bydlí jen na Tenerife nebo Kanárských ostrovech.

Zhruba po dvou hodinách od opuštění hotelu nalézám první zeleno-bílou značku značící výstup na kopec Roque del Conde. Tento 1001 metrů vysoký krasavec bude mojí první vážnější zkouškou. Stoupání je často kolmo na vrstevnice, mé tempo s plnou krosnou osciluje mezi 2 a 3 kilometry v hodině. Potím se čím dál tím víc, mimo jiné proto, že sluníčko stále častěji vykoukne zpoza mraků a pálí a pálí a pálí. Ještěrky se mi smějí, občas mě laškovně popíchne některý z kaktusů, prostě taková kanárská idylka. Poslední úsek stoupání je nejhorší, je to vlastně taková dlouhá chůze do schodů se zátěží. Ještě, že jsem před dovolenou tuto aktivitu trénoval v posilovně! Za 45 minut jsem nahoře a můžu si kromě dechberoucích výhledů dopřát i příjemné osvěžení v podobě studeného vánku vanoucího od moře.

Nahoře se moc nezdržím, odpočívat netřeba, sil mám zatím dost. A když zajde sluníčko, docela to fouká, nerad bych se nastydnul. Udělám jen pár fotek, doplním tekutiny a zobnu si něco malého na poškádlení chuti, pak se chvilku kochám výhledy do daleka. Ale úplně na kraj skal se neodvážím, s přibývajícím věkem očividně ubývá odvaha. Oblačnost se zvedá, už jsou bez problémů viditelné i vrcholky hor. Posilněn a lehce odpočatý začínám hledat cestu dolů.

Značená cesta vede jen z jihu, ale já se nechci vracet. Podle mapy by tu měla být i neznačená stezka na sever; na mapě napřed čárkovaná a pak už dokonce jen tečkovaná. Asi to nebude nic snadného. A skutečně, na několika místech je to s batohem na zádech docela výzva. Snažím se být opatrný, skončit první den s naraženým kotníkem by bylo dost smutné. Když neskáču z metrové výšky, obezřetně se posouvám po úzké římse u skály a jistím se holemi. Jde to sice pomalu, ale nakonec mám nejhorší pasáž za sebou, dál už je to relativně rutinní sestup.

S další vydatnou náloží digitálních fotek v mobilu se po chvíli rozhlížení a kochání vracím k batohu a pokračuju na sever. Další zastávka by mě měla potěšit primárně zevnitř, v osadě Ifonche by snad měla být hospoda. A usměje-li se na mě štěstí, bude i otevřená! O 20 minut později s radostí usedám do stínu na zahrádku a u hodně kulhajícího a pomalu se pohybujícího (asi) pana majitele restaurace s názvem El Dornajo si objednávám 2 piva. Chvilku laškuju s kočičkou a pozoruji okolí. Nejsem tu sám, u vedlejšího stolu sedí trojice asi rusky či ukrajinsky hovořících jedinců, u stolu na druhé straně zahrádky popíjí manželský pár. Sedí se tu hezky, v chládku, ale při představě další cesty se po krátkých 5 minutách zvedám a loučím.

Během následujících kilometrů se naučím dvě věci. V prvé řadě se tu asi také potýkají s méně opatrnými turisty, protože některé výstražné cedule jsou trochu… podivné… Upozornění na to, že bych měl potok zdolávat jen „pokud to proud dovolí“, působí úsměvně už jen proto, že jediná voda široko daleko je aktuálně ta v mých plastových vacích. Na druhou stranu v době tání nebo po nějaké tropické bouřce to tady může být docela hukot. Druhým poznáním je to, že i když to na mapě vypadá „blízko a snadno“, v reálu je to úplně jinak. Pokud mě trasa GR-131 žene kilometr na sever a pak paralelně další kilometr na jih cestičkou jen o pár metrů vedle, není to proto, že autoři trasy jsou sadisté, ale proto, že mezi stezkami vede 10 metrů hluboké, jednoduše nepřekonatelné koryto…

Jen pár minut poté, co oslavím virtuální výstup na Sněžku (aktuálně jsem od moře z nuly vystoupal do nadmořské výšky 1.602 metrů), se přede mnou rozprostře několik obdělávaných políček s různými plodinami, například bramborami, a vzápětí i výhled na malé městečko s názvem Vilaflor de Chasna. Už bylo načase, v břiše mi kručí dost nahlas!

Jako první ale míjím malou cukrárnu Hermano Pedro, bohužel zavřenou. Tady jsem chtěl v původním itineráři posnídat, podle referencí to měl být zážitek. Ale mám smůlu. Stejně jako ve vedlejší restauraci Fuente Hermano Pedro, kde mají taky zavřeno. A když má stažené rolety i samoobsluha, tedy pardon, „supermarket“ Vilaflor o ulici dál, začínám být malinko nervózní. Hlady sice neumřu, ale chtěl jsem tady doplnit zásoby a především vodu na dalších 24 hodin… Naštěstí je to rohový obchod a vchod z druhé ulice je otevřený. Raději se zeptám, jestli mají otevřeno, a po kladné odpovědi začnu horečně nakupovat. O pár minut později už se v nedalekém parku cpu, jako bych týden nejedl. Mňam!

Najedený, odpočatý a s doplněnými zásobami nandavám batoh a po velmi prudké silnici scházím k okraji městečka. Nebo možná vesnice? Každopádně už chápu, proč jsem tu zatím neviděl moc cyklistů – sklon ulice je přímo děsivý. Procházím kolem několika zahrádek s vinnou révou a po prašné, kamenité cestě stoupám k cíli dnešního dne, který jsem si naplánoval v oblasti Arenas Negras, neboli Černé písky po našem.

Cesta je z počátku velmi široká, lemována kamennými zídkami, postupně se ale zužuje. Je sice prudká, ale po pauze mám zase spoustu energie a s pomocí hůlek snadno překovávám i obtížnější úseky. V jednu chvíli mě vyděsí výrazná značka se zákazem vstupu, ale porovnání uvedených datumů naštěstí ukáže, že dnes nemusím mít strach, mufloni se budou střílet až v říjnu.

Překvapivě rychle se začíná stmívat. Začíná mi být víc než jasné, že cíl své dnešní etapy budu muset změnit. Další 4 kilometry do kopce do Arenas Negras už nedám. Už proto, že chci spát ve své nové hamace s moskytiérou, kterou jsem si ale nestihl vyzkoušet a někde v klidu rozložit. Takže bych rád svou premiéru při sestavování a vázání na stromy dělal alespoň trochu za světla. Začínám se proto víc rozhlížet kolem sebe a po chvíli se mi podaří najít hustě zarostlé, relativně rovné místo, kde budu (snad) trochu schovaný a kde se (snad) dobře vyspím. Samotné vázání hamaky bylo náročnější, než jsem čekal, mimo jiné proto, že černě kreslený návod na tmavě zeleném obalu je v podvečerním šeru mýma 45 let starýma očima fakt mizerně čitelný.

Nakonec se mi ale povede uvázat všechno na správné místo a uvelebit se uvnitř. Pod sebou mám pro jistotu pěnovou karimatku a podložku pod stan, což mi při mírném šoupání zadku po zemi přijde víc než vhod. No jo no, žádný učený z nebe nespadl, že…? Zabalený ve spacáku a v několika vrstvách oblečení zavírám oči a snažím se usnout, po dnešní desetihodinové šichtě si trochu odpočinku zasloužím. Snad mě nikdo nevyhodí. Snad mě nic nesežere. Snad se hamaka nerozváže. Snad nezačne hořet. Snad mi nebude zima. Snad…

Na závěr malé statistické okénko. Dnes jsem jsem urazil necelých 32 kilometrů, nastoupal 2.656 metrů a klesnul 946 metrů. Na cestě jsem strávil přes 10 hodin, z toho v pohybu 6 hodin a 16 minut, během kterých jsem spálil 4.899 kalorií. Kompletní trasu včetně statistiky jsem nahrál na Garmin Connect i Stravu.