Pohodovým tempem až na severní pobřeží (Chinyero -> Puerto de la Cruz)

Den 6. —  Dneska to konečně vyšlo, tahle etapa byla konečně bez nervů a „na pohodu“! Vesměs celá vedla po příjemné lesní cestě, v chládku, ve stínu mohutných borovic, a navíc z mírného kopce. Jediný drobný zádrhel na mě čekal až na úplném konci etapy, ale uzavřená stezka a nutnost najít alternativní trasu už mě nemůže překvapit. Díky velmi brzkému budíčku a minimálním přestávkám jsem byl v cíli už brzy odpoledne a mohl si dostatečně odpočinout a trochu i prohlédnout přímořské městečko.

Vyspal jsem se tak, jak jsem čekal. Tedy blbě. Zdálo se mi o strážcích parku, loveckých psech, zákazech táboření a divokých zvířatech, a navíc mi celou noc někdo do očí svítil baterkou. Nevzít si s sebou škrabošku byla asi chyba… A opět mě znervózňovalo ticho. Sice trochu foukalo a alespoň šuměl les, ale jinak bylo zase úplné, děsivé bezzvučno. Když jsem se pár minut po páté po několikáté probudil, už jsem to nevydržel, vylezl ze spacáku a hamaky a začal balit. Potichu, nechtěl jsem na sebe moc upozorňovat rangery, lovecké psy, nikoho. Za půl hodiny jsem měl hotovo a bez čelovky, jen za svitu měsíce, jsem se potichounku přesouval směrem ke značené cyklostezce BC 1.12, kde jsem si konečně oddychl a mohl se uvolnit.

Na zpevněné cestě, kam podle značek mohou i auta, se vydávám na východ. Možnost načerpat si z aquaduktu vodu mě potěší, asi poprvé mám možnost udělat to takhle volně v přírodě, ale zásoby mám stále dostatečné, není nutné se táhnout s kily navíc. Pomalu se rozednívá, jdu z mírného kopce a kilometry příjemně rychle naskakují. Pokud se nepřihodí nic neočekávaného, bude to dneska klidná cesta. I když bych měl ujít skoro 40 kilometrů.

Drobnou nevýhodou dnešní etapy bude nedostatek událostí hodných zapamatování. Pokud nenastane nějaká kalamita, budou se dát spočítat na prstech jedné ruky. Tou první je odsolovací zařízení ukryté v kopci v lese. Všechno je ale schované za plotem, účel stavby prozrazuje jen velká tabule na plotu, tak je to spíš drobná zajímavost než nějaká významná událost.

Druhou událostí je průjezd velkého automobilu jedoucího právě do podniku na odsolování. Jo, říkám, že to dneska bude slabší… Sice mi osádka auta na pozdrav zamává, ale jejich vůz zvedá z cesty oblaka prachu, takže následujících několik minut musím dýchat přes nákrčník, jinak bych se asi udusil.  Alespoň, že sluneční paprsky skrz prach vytvářejí zajímavé úkazy a pár okamžiků je na co se dívat.

Další vytržení z rutinního šlapání rychlostí kolem 6 kilometrů za hodinu na mě čeká asi po 18 kilometrech. Přicházím ke kempu s názvem El Lagar. Na první pohled mě zaujme jeho rozloha, je fakt obrovský a určený nejen pro stany, ale i karavany a obytňáky. Zároveň je ale úplně prázdný, nikde není ani živáčka. Což mi nijak nevadí, obzvlášť když si všimnu nízké žluté budovy s piktogramy chlapečka a holčičky. Bezva, právě vhod! O pár minut později na odchodu z toalet přeci jen někoho potkám. Vypadá to jako nějaký zaměstnanec, který na mě hned po pozdravu vybafne „Permiso“! Vysvětluju mu, že tady nechci kempovat, takže permiso nemám. A že jsem jen s dovolením použil WC a jestli je to nějaký problém. Odpoví, že ne, a jde pryč.

Dobrá tedy, kempovat tu sice nechci, ale u nějakého stolu bych mohl poobědvat. Vyndám si z batohu jídlo a pití a v klidu se najím. Moc toho nemám, ale těžkou hlavu si z toho nedělám, večer si to zase vynahradím. A stejně mi v tom horku moc nechutná… Po jídle po sobě uklidím, sbalím si batoh a po krátkém problému s orientací kemp opouštím.

Blížím se k okraji přírodního parku a něco je cítit ve vzduchu. Nemá to nic společného s tím, že se zrovna v této části lesa právě pracuje a několik desítek lidí se tady stará o údržbu stromů. Spíš mi přijde, že je vzduch takový vlhčí, je v něm cítit voda. O pár minut později mi příroda dá za pravdu, protože vlhkost už nejen cítím, ale i vidím. Mezi stromy se líně převaluje mlha nebo chcete-li nízká oblačnost. Ta trochu stíní sluníčku, a tak mírně klesá teplota. Vypadá to, že si možná už brzy od pálícího sluníčka odpočinu.

Za ostrou vracečkou nabere změna počasí grády. Mlha roste před očima, každých 100 metrů je stále hustší a studenější. U cedule značící konec (nebo začátek) přírodního parku to vypadá, jako bych se během pár minut přemístil někam o tisíce kilometrů dál. Obloha už se v mlze ztratila úplně, viditelnost je omezená, teplota klesla snad o 10 stupňů. Ale hlavně je všechno krásně sytě zelené, kolem mě roste spousta různorodých rostlin a valná část z nich kvete. Proti dost omezené flóře na jihu je to neuvěřitelná změna.

Jdu podle navigace dál a nestačím se divit. Husté ostružiní mi okamžitě připomene loňskou expedici do Irska. Na každém kroku potkávám další a další rostliny, část z nich znám i od nás. Často stavím a fotím, až se do mě dá zima. Přes den na Tenerife věc dosud nepoznaná. Po několika zatáčkách a prudkém klesání po asfaltu přicházím ke kukuřičnému poli, za kterým je vidět modré moře. Ale ještě to k němu i do cíle dnešní etapy mám dost daleko.

Přicházím na vysoký útes La Corona. Už z dálky je slyšet hudba, něco se tu děje. Nevím přesně co, ale moji pozornost zaujme spíš než hromada bavících se dětí a dospělých další uzevřená stezka. Z důvodu rekonstrukce je zákaz vstupu na značku vedoucí přímo do městečka Realejo Alto. Chvilku zkoumám na mapě, kudy se to dá obejít. Není to nic složitého, budu se dál držet trasy TF-41. Procházím mezi anténami vysílačů a po asfaltce scházím k hlavní silnici.

Hlavní silnice TF-342 není moc široká, zato je docela frekventovaná. Naštěstí tu mají pro chodce vedle silnice takovou kovovou „cestu v oblacích“. Z počátku našlapuju trochu nedůvěřivě, ale vypadá to, že je bytelná a nespadne ani pod mým narvaným batohem. Po několika stovkách metrů stezka TF-41 odbočuje a už po kamenitém chodníčku scházím blíž a blíž pobřeží. Netrvá dlouho a jsem mezi domy v obydlené oblasti, s parky, kostely, obchody a lékárnami.

Poslední jmenovaný obchod se rozhodnu navštívit. Náplasti zatím fungují zázračně, ale teď bych spíš potřeboval něco na bolavé nohy. Po šesti dnech šlapání už nejsou úplně svěží a nějaká kouzelná mastička by bodla. V lékárně chci Voltaren. Pan lékárník mi ho přinese, ale zpoza pultu vyndá i jinou mastičku a přesvědčuje mě, že to je to samé, jen o polovinu levnější. Nemám úplně důvěru k levným věcem, obzvlášť pokud jde o zdraví, ale nakonec se nechám přesvědčit, že účinná látka i dávkování je identické, a pár Euro ušetřím.

Další tři kilometry jdu více méně zastavěnou krajinou, pak konečně přicházím na pobřeží. Vítá mě divoké vlnobití a brutálně profláklá zoologická zahrada Loco Parque, která má reklamy snad všude. Podle obrázků sice vypadá krásně, ale já mám přírody tak akorát, a to jsem ani nemusel platit 42 Euro vstupné. Těším se na hotel, klimatizaci, sprchu a vydatnou večeři. Jsou zhruba dvě odpoledne a horko je tu skoro nesnesitelné.

Kromě spousty turistů je na pobřeží i něco málo parčíků a historických památek. Postupně míjím malou černou pevnůstku Castillo de San Felipe a s hrozivým dělem, postavenou k obraně přístavního městečka někdy kolem roku 1600, vulkanickou skálu El Peñón del Fraile s malou zaniklou modlitební kaplí na vrcholku, velký kostel Nuestra Señora de la Peña de Francia ze 17. století a nakonec i malou poustevnu Ermita de San Telmo. Všechno je to sice moc pěkné, ale největší radost mám z toho, když nedaleko spatřím hotel Vallemar, cíl mé dnešní cesty.

Hotel Vallemar je 4-hvězdičkový luxus. Až se cítím ve svém smradlavém zpoceném oblečení trochu nepatřičně. Na recepci mě zvou i na večeři, ale jednak nemám, co na sebe, a pak jsem vedle hotelu zahlédl Mekáče a tomu se po dvou dnech na tyčinkách a conrflejcích nedá odolat. Takže děkuji za pozvání a jdu se do svého pokoje ubytovat. I pokoj je, jak jinak, překrásný. A i když jsem to nežádal a vybíral čistě podle ceny, tak je i s malým balkónkem s výhledem na moře. Až je mi líto, že nebudu mít energii si tady sednout a relaxovat…

Jen co si dám sprchu a v umyvadle přeperu špinavé oblečení, hodím se do gala (což v mém případě znamená čisté tričko a trenky) a jen v pantoflích vyrážím do města. Trochu si to tady projdu (ale jen pár bloků), pokochám se Atlantikem, nakoupím zásoby na večer i zítřek, a pak si v Mekáči vyberu hned tři pořádné burgery, které u nás nemáme. Odnesu si to na pokoj a pak si to na balkónku labužnicky vychutnám. Spláchnu to místním pivem a je mi fajn.

Po večeři si začnu všechno dobíjet, kontrolovat a doplňovat. Zítra mě kvůli cestám uzavřeným po požádru čeká přesun autobusem až do San Cristóbalu de La Laguna, takže i když nemusím vstávat vysloveně brzo, raději si pořádně odpočinu a naberu sil. Čekají mě dvě noci v divočině a jelikož se tam zatím moc klidně nejsem schopen vyspat, tak bude lepší si udělat záaoby. Pak ale přeci jen překonám ospalost a jedu se na střechu hotelu kouknout k bazénu. Davy německých důchodců mě od nějakého nadšeného koupání rychle odradí, tak se vrátím do pokoje, dám si ještě jednu sprchu a pak bezmyšlenkovitě koukám na TV, než usnu.

Na závěr malé statistické okénko. Dnes jsem jsem urazil něco přes 39 kilometrů, nastoupal 314 metrů a klesnul 1.716 metrů. Na cestě jsem strávil 8 a půl hodiny, z toho v pohybu o hodinu méně, během čehož jsem spálil 4.192 kalorií. Kompletní trasu včetně statistiky jsem nahrál na Garmin Connect i Stravu.