Vodopád Goðafoss, jezero Mývatn a velryby u Húsavíku

Den 5. — Naše přání vyslovené před usnutím se skutečně vyplnilo, ráno nás místo bubnování deště budí příjemné ticho. Když se ale konečně vyhrabeme ze spacáků a vyvalíme před stan, naše nadšení rychle chladne. A to nejen proto, že trochu fouká a venku je hodně vlezlá zima nepříjemně zalézající za nehty. Především obloha nám dělá starosti, protože neslibuje žádné brzké zlepšení. Nízké, ocelově šedé mraky se líně převalují mezi kopci a zdá se, že další déšť je na spadnutí. Naštěstí se v průběhu dne situace trochu zlepší a i když jsme občas trochu mokneme, nakonec si plánovanou návštěvu Mývatnu a plavbu za velrybami v Húsavíku krásně užijeme.

Ještě před odjezdem ale nesmíme zapomenout na druhou návštěvu mohutného vodopádu Goðafoss (Boží vodopád) ležícím doslova za humny. Tentokrát se vydáváme na opačnou stranu, než ze které jsme si vodopád prohlíželi předchozího dne. Věhlas vodopádu nejlépe dokládá počet turistů, kteří jej přijeli obdivovat, z několika aut a jednoho autobusu se v oblasti pohybuje snad třicet turistů. Po dnech v divočině nám to tu připadá jak na Václaváku. Naštěstí autobus brzy odjíždí a my si můžeme v klidu pořídit pár fotek na památku.

A je skutečně co fotit. Jeden z nejfotogeničtějších vodopádů na Islandu (a podle mnohých i v Evropě) se skládá ze dvou hlavních ramen o celkové šířce 30 metrů. Ledově modrá voda řeky Skálfandárfljót, napájená až ze vzdáleného největšího ledovce Vatnajökull, si zde proráží cestu černými čedičovými skalami, a za hromového rachotu padá z výšky dvanácti metrů. Kolem vodopádu je neustále silný mlžný opar tvořený drobounkými kapičkami vody, které za příznivého počasí nahrávají vzniku krásné duhy.

Když už jsme dostatečně prokřehlí, jen na otočku se ještě jednou vydáváme na pravý břeh. Tentokrát ale sestupujeme až k hladině řeky a fotíme vodopád zespoda. Kromě překrásných záběrů nás těší i blednoucí obloha, protentokrát nás příroda studené sprchy z nebes ušetřila. Vracíme se k autu, balíme stan, trochu něco pojíme a něco po poledni vyrážíme po staré známé silnici číslo jedna směrem k jezeru Mývatn.

Cesta k jezeru Mývatn trvá něco málo přes hodinu. V půl druhé parkujeme v obci Skútustaðir u hotelu Mývatn na jižním břehu stejnojmenného jezera, a po krátkém zdržení v malém obchůdku se jdeme po okolí porozhlédnout osobně. Bohužel trochu prší, ale viditelnost je dobrá. Cestou potkáváme několik dalších turistů, z nichž někteří mají přes hlavu a přes obličej lehkou síťku z gázy, něco podobného jako u nás včelaři. Přijde nám to trochu zbytečné, protože kolem nás není jediný komár, ale proti gustu…

Zahajujeme krátký okruh po břehu jezera kolem několika pseudokráterů. A právě ve chvíli, kdy se z jednoho takového pseudokráteru kocháme pohledem na celé jezero, slabý déšť ustává. Jen několik okamžiků poté se kolem nás ozve zlověstné bzučení a prostor se zaplní neuvěřitelnou koncentrací komárů. Název Mývatn totiž v překladu znamená „Komáří jezero“ a události následujících minut trefnost tohoto jména jen potvrzují.

Komáři naštěstí nejsou krvežízniví, ve skutečnosti jde spíš o drobné mušky než komáry, ale nepříjemné jsou až až. Na rozdíl od množství ryb a ptáků, kterým zde mušky během larválního stádia vývoje poskytují hojnost potravy, z nich máme jen pramalou radost, takže celkem rychle a nedůstojně prcháme zpět do obchůdku, kde si kupujeme pro budoucí použití alespoň jeden repelent. Pak nasedáme do auta a svižně odjíždíme.

Moc daleko ale nedojedeme, jen po silnici poskočíme na severovýchodní okraj jezera do malé vesnice Reykjahlíð, kde je turistům k dispozici velké turistické centrum a supermarket nejen s potravinami. Jelikož se zase rozpršelo, tentokrát dost silně, věnujeme následující desítky minut doplnění zásob a následné prohlídce turistického centra. Když si vystojíme krátkou frontu, probíráme s nápomocným zaměstnancem centra dostupné komerční výlety a akce. Máme zájem především o velryby, ale podle průvodce si rozhodně nemáme nechat ujít ani návštěvu kráteru sopky Askja. Vzhledem k počasí není jasné, jestli se dnes výpravy za velrybami vůbec konají, ale jeden rychlý telefonát vše ověří k naší spokojenosti; zatím co výprava v 18 hodin byla zrušena, ta o dvě hodiny později se uskuteční. Nakonec tedy centrum opouštíme se vstupenkami jak na dnešní večerní „fotolov“ velryb (60€ za osobu), tak i zítřejší celodenní výlet do kráteru sopky Askja (130€ za osobu).

Setkání s civilizací a na islandské poměry až příliš vysokým počtem lidí si hodláme vykompenzovat návštěvou osamocené zatopené pukliny Grjótagjá tvořící jeskyně s nízkým stropem, ve kterých v 18 století přežíval a základní hygienu páchal psanec Jón Markússon. Jako místo ke koupání byla dvě jasně modrá, denním světlem procházejícím skrze vstupní otvor osvětlená jezírka využívána mnoha generacemi islandských obyvatel. A to až do konce sedmdesátých let minulého století, kdy po sérii erupcí vzrostla teplota vody přes 50 stupňů, což z ní udělalo vodu vhodnější spíš na vaření než na koupání. I přes pozvolný pokles teploty na současných 48, respektive 44 stupňů je voda na nějaké to podvodní dovádění stále příliš horká, nicméně během naší návštěvy se jeden odvážlivec do jezírka ponořil (a dokonce se po chvíli vyškrábal ven na břeh:) ). My se spokojili s omytím rukou a nechtěným omytím bot; poskakování po kluzkých kamenech bylo docela napínavé, protože nízký strop byl ještě navíc plný velmi ostrých výčnělků. Ale nakonec jsme se ve zdraví dostali dovnitř i ven a udělali i pár venkovních fotek. Nakupená láva zde tvoří hřeben vysoký asi 5 metrů a neustále zde hrozí riziko pádu kamenů, na což nás upozorňovalo hned několik výstražných cedulí.

Dost bylo zírání na šutry, je skoro pět hodin odpoledne, nejvyšší čas vyrazit na sever za trochu živějšími představiteli islandské přírody. Do přístavu Húsavík to máme po silnici 87 asi 60 kilometrů a protože se chceme ještě před odjezdem na moře ubytovat v objednaném hotelu, je naše jízda svižnější než obvykle. Cesta však probíhá naprosto probíhá bez obtíží, proto se na poslední chvíli rozhodujeme pro krátkou zajížďku k historické farmě v Granjaðarstaðuru.

Statek Granjaðarstaður, který dnes slouží jako muzeum, byl založen již ve středověku, kdy platil za jedno z nejlepších hospodářství na celém Islandu. Technicky vzato jde o farmu v podobném stylu, jako jsme viděli v Glaumbær včera. Bílé dřevěné obložení, střecha porostlá travou, zajímavé původní dřevěné a kovové vybavení. Sice už zavírají, ale rychlou prohlídku nám ještě dovolí.

Součástí farmy je i kostelík z roku 1865, u kterého jsou v brance před vchodem umístěné dva zvony. Starší je z roku 1663 a byl odlit v Dánsku v Copenhagenu, mladší a menší pochází z roku 1740 a byl odlit neznámo kde. Kolem kostelíku je také hřbitov s několika desítkami náhrobků. Za pozornost stojí především náhrobek z 15. století ležící při čelním pohledu na kostel po pravé ruce. Je nenápadný, dobře ukrytý v trávě, ale nálezce odmění nefalšovaným runovým nápisem. Tím je seznam zajímavostí zdejšího místa kompletní a my můžeme pokračovat dál.

Do přístavu Húsavík přijíždíme kolem 19. hodiny a začínáme se porozhlížet po našem ubytovacím zařízení. Na islandské poměry je sice Húsavík se svými více jak 2200 obyvateli už slušně velké městečko, ale i tak máme pocit, že bychom velký hotel měli být schopni najít rychle a bez problémů vlastními silami. Po krátkém marném bloudění to ale vzdáváme, zastavujeme u místního turistického centra a Hanka se jde dovnitř zeptat kudy dál. Když se po chvilce vrátí, nemá zrovna dobré zprávy. Označení Húsavík totiž kromě samotného městečka nese i celá okolní oblast, takže náš hotel, ležící nikoliv ve městečku Húsavík, nýbrž v oblasti Húsavík, je od nás aktuálně vzdálen více jak 50 kilometrů směrem na jihovýchod. Což je dokonce ještě o pár kilometrů po cestě za vodopádem Goðafoss, odkud jsme dnes ráno vyrazili. Operativně proto měníme náš plán a jdeme se místo ubytování poohlédnout po něčem k snědku.

Velmi rychlé výběrové řízení na podnik, který bude mít tu čest nás dnes večer nakrmit, vyhrává místní restaurace jménem Salka. Hanka (jak se nám to pěkně rýmuje;) si objednává nějakou místní specialitu, já nemůžu odolat šťavnatému hamburgeru. Jídlo je vynikající, a i když musíme trochu chvátat, pochutnáváme si dokonale. Před osmou ale rychle platíme a spěcháme se na nedaleké parkoviště převléknout do teplého, na moři bude bezesporu hodně foukat. S úderem osmé hodiny vcházíme do kanceláře společnosti North Sailing, kde po předložení voucherů dostáváme povolení se nalodit. Naše výprava za největšími tvory planety může začít!

Přístav Húsavík představuje jedno z nejlepších míst v zemi pro pozorování velryb a městský rozpočet je dnes velmi závislý na letních příjmech plynoucích z poznávacích výprav. Pravděpodobnost spatření velryb se pohybuje jen těsně pod stoprocentní hranicí a klidné mysli turistů bezesporu pomáhá i příslib společnosti, že pokud bude výprava neúspěšná, budou mít všichni na palubě ještě jeden pokus. My se za velrybami vydáváme na naftou poháněné lodi pokřtěné na Bjössi Sör, na kterou se kromě nás vměstnala zhruba dvacítka turistů a několik členů posádky. Před vyplutím dostane každý záchrannou vestu a neforemný, ale zatraceně praktický modrý overal. Jakmile si ho oblečeme, kapitán nastartuje motor a pomalu odrážíme od břehu. A kromě vzrušení z nadcházejícího dobrodružství nás těší ještě jedna věc – přestalo pršet.

Z počátku cesty dostáváme od kapitána nějaké základní informace o plavbě a bezpečnostní pokyny pro případ nehody, ale především popis nadcházejících hodin a způsob, jakým budeme velryby „lovit“. Pojedeme prý na místo, kde je ještě ráno viděli, proto je vysoce pravděpodobné, že budeme mít štěstí i my. Než velryby spatříme, máme pečlivě naslouchat a čekat, až se ozve charakteristický zvuk doprovázející hluboký výdech při vynoření kytovce na hladinu. A když nějakou velrybu zahlídneme, máme se o to s ostatními podělit prostřednictvím „hodinového“ určení. Například „3 hodiny“ znamená, že se všichni mají podívat na pravobok, „9 hodin“ zase značí velrybu na levoboku. Pro mě jako nováčka jsou to sice dost abstraktní pokyny, ale snažím se uši i oči napínat co to jde.

V první fázi cesty nám hledání kytovců moc nejde. Vidíme jen samé papuchalky a další opeřence, ale jinak ani ploutvičku. Po zhruba 45 minutách už máme štěstí a kolem nás proskotačí několik delfínů. Po chvíli marného čekání se přesouváme na další pozici a zhruba ve čtvrt na deset je naše snažení poprvé korunováno úspěchem! Více jak 10 minut kolem nás majestátně proplouvá, vynořuje se a po mohutném nádechu s efektním vztyčením ocasní ploutve zase mizí v hlubinách hned několik obrovských ryb. Některé se objeví až nebezpečně blízko naší lodi, nezbývá než doufat, že ji ničím nerozdráždíme; z případného souboje bychom nemuseli vyjít se zdravou kůží. Čekání na další vynoření všem napíná nervy k prasknutí, každý sleduje ostřížím zrakem hladinu, prst připravený na spoušti.

A tak to jde minutu za minutou, velrybu za velrybou. Obrovští savci nijak nedovádí, jen se spořádaně a úsporně snaží zajistit si zásoby kyslíku na dlouhé ponoření do hlubin oceánu, a občas i něco malého na zub. Na místo po každém vynoření se ihned sletí obrovské množství ptáků, kteří hodují na zbytcích potravy, která velrybám doslova odpadla od tlamy. Po necelé čtvrthodině je divadlo u konce, velryby se definitivně noří do hlubiny a naše čekání na opětovné vynoření je marné. Kapitán znovu startuje motory a my se, už v mnohem optimističtější náladě, plavíme na místo dalšího předpokládaného setkání.

Po další půlhodince plavby jsme na místě dalšího častého výskytu a opět se na nás usmívá štěstí v podobě malého stáda hned několika velryb. A hned z počátku se Hance daří kapitální úlovek v podobě vynořující se velryby, která ukázala nejen hřbet a ocasní ploutev, ale i celou hlavu! Podle mě jde o Plejtváka malého, ale na tom zas tak moc nesejde. Hlavní je fotka a ta je prostě úžasná:)

Vzrušeni hledáním velryb jsme si ani nevšimli, že už se plavíme skoro 2 a půl hodiny. Je půl jedenácté večer a začíná se šeřit. Větší vliv sice má zhoršující se počasí a husté mraky na obloze, ale výsledek je ve finále stejný – zatímco pro čisté pozorování je světla ještě dost, na focení pohybujících se objektů našimi objektivy už ho je dost málo. Asi si to uvědomuje i kapitán, protože hlásí poslední velrybu a když i ta mizí v hlubinách, nastává čas na návrat.

Cestou zpátky jsme všichni plni čerstvých dojmů. Na lepší třídění myšlenek jsme dostáváme horké kakao a můžeme si udělat pár fotek při romantickém západu slunce. Cesta do přístavu trvá překvapivě dlouho, skoro celou hodinu. Po příjezdu nám ještě kapitán sumarizuje celou cestu a na informačních tabulkách ukazuje velryby, které jsme během naší cesty viděli. Kromě již zmíněného Plejtváka malého (Minke Whale) to byl i Keporkak (Humpback Whale) a Plískavice bělonosá (White-breaked Dolphin). Tím naše výprava ze velrybami končí a my se vydáváme k autu.

Je skoro půlnoc a nás čeká ještě ne úplně krátká cesta do hotelu. Moc se proto nezdržujeme převlékáním. Jen si sundáme pevné boty, navlékneme nějaké pohodlnější, sundáme několik vrstev oblečení a vyrážíme na jihovýchod k hotelu Edda Storutjarnir, kam bez problémů přijíždíme chvilku před jednou hodinou ranní.

Ubytováni jsme za chvilku a stejně rychle se i zabydlujeme ve skromně vybaveném, ale pěkném pokoji. Před spaním si ještě dávám rychlou sprchu a pak už zalézáme do postýlek a ukládáme se ke spánku. Ráno máme budíček naplánovaný už na šestou hodinu, protože odjezd zájezdu na Askju je stanoven na osmou hodinu ráno. A my se ještě nějak musíme dopravit k jezeru Mývatn…