Výlet na Kraflu, vodopád Dettifoss a kaňon Ásbyrgi
Den 7. — I když byl včerejší den jedním slovem úžasný, únava si vybrala svou daň a my se potřebujeme pořádně vyspat. Budíček kolem půl deváté proto je rozumným řešením, přesto v kempu zůstáváme skoro osamoceni; ostatní cestovatelé jsou očividně větší ranní ptáčátka. Když se probereme, rozlepíme oči a po dalším souboji s plynovým vařičem i něco málo posnídáme, začínáme spřádat plány na dnešní den. Podle itineráře na nás čeká výlet na další sopku, tentokrát Kraflu, návštěva nejmohutnějšího vodopádu Dettifoss a nakonec kaňon Ásbyrgi zarostlý skutečným islandským lesem!
Dříve, než se vydáme na cestu za dnešním dobrodružstvím, popojedeme jen pár desítek metrů k místnímu kostelu. Malý kostelík stojící na západním okraji městečka Reykjahlíð je zajímavý především lávovými splazy, které jej lemují po obou stranách. Láva pochází ze srpna roku 1729, když vybuchující pukliny 10 km severovýchodně odtud v Leirhnjúkuru ukončily dlouhotrvající tektonickou aktivitu. Láva rychle se valící ze svahů pohřbila tři sousední farmy, ale jakoby zázračně se lávový proud odklonil od nízko položeného kostela.
Prvním z hlavních bodů zájmu dnešního dne je návštěva nedaleké sopky Krafla vysoká 818 metrů. Celé okolí sopky představuje aktivní tektonickou oblast, která se po dobu posledních tří tisíc let čas od času probouzí k životu. A nezdá se, že by tato činnost měla v nejbližší době skončit. Krafla samotná vybuchla naposledy ve dvacátých letech 18. století během období známého jako Mývatnské ohně, které započalo erupcí západní strany Krafly roku 1724, kde se následně vytvořil nový Víti (v překladu Peklo, stejně jako na Askje). Zemětřesení, které následovalo, trvalo dlouhých pět let. Mnohem později, v letech 1977 a 1984 během tzv. Krafliných ohňů, podobná zemětřesení znovu otevřela pukliny táhnoucí se na sever od Leirhnjúkuru, jež vytvořily dodnes kouřící lávovou sutinu.
Island patří mezi několik zemí na světě, které získávají téměř 100% elektrické energie z obnovitelných zdrojů. K tomuto účelu se využívají především o hydroelektrárny a geotermální elektrárny. A právě třetí největší Geotermální elektrárnu Krafla z roku 1977 a s výkonem 60 MW míjíme na cestě nahoru k jezeru Víti. Kromě dvou hlavních budov je všude kolem plno páry a potrubí, ale jak z principu věci vyplývá, nikde není žádný smog nebo nečistoty. Samozřejmě kromě tradičního sirného zápachu po zkažených vajíčkách.
Za elektrárnou se silnice strmě zvedá nahoru a končí na parkovišti, odkud pokračuje až ke kráteru cestička pro pěší. Kráter Víti je hluboký a překvapivě aktivní, usazený na strmých hnědých štěrkových svazích, zaplavený akvamarínovou vodou. Dolů k hladině se nesmí, nebo alespoň nenacházíme žádnou označenou cestičku, tak se jen párkrát vyfotíme a pokocháme se výhledem do daleka. Potom vyrážíme po cestě na obhlídku po horní hraně kráteru.
Na opačné straně kráteru nacházíme další, mnohem menší jezírko se světlou barvou, kolem kterého se tyčí různobarevné skály a rostou svěží zelené rostlinky. Barvy jsou v ranním sluníčku pěkně syté a plné, dost často až jedovaté. Na některých místech země trochu připomíná včera viděný Námafjall s fumarolami a kouřícími průduchy, ale v mnohem menším měřítku.
Když máme prohlídku dokončenou, v trávě si dáme rychlou svačinku a vyrazíme na cestu za dalšími divy Islandu. Nejdříve se musíme vrátit na hlavní silnici číslo 1. Cestou děláme rychlou zastávku u surrealistického „živého obrazu“ improvizované koupelny skládající se s (nefunkční) toalety a funkční sprchy jen tak, pod širým nebem. Asi nejsme ani první ani poslední, kteří se na tento výtvor dívají hodně překvapeně. 🙂
Na hlavní silnici pak pokračujeme v naší třítýdenní okružní cestě. Tento úsek silnice nám není úplně neznámý, včera jsme tudy jeli na Askju. Po mostě přes druhou nejdelší islandskou řeku Jökulsá á Fjöllum už ale jedeme poprvé. Pár metrů za mostem je odbočka spojená s odpočívadlem, kde na chvilku stavíme a koukáme do mapy. Další část cesty pojedeme na sever skrz národní park Jökulsárgljúfur. Jeho hlavním lákadlem je hluboký kaňon obepínající 35 km dlouhý úsek středního toku řeky Jökulsá á Fjöllum, který dosahuje v některých místech 120 m hloubky a 500 m šířky, a který je ozdoben několika překrásnými vodopády.
Vyrážíme po silnici 864 a projíždíme jen mírně zvlněnou krajinou plnou lávových polí a malých ostrůvků vegetace. Řeku máme pořád poblíž, občas překonáme nějaký z jejích přítoků či ramen. Štěrková cesta je stejně jako většina ostatních kvalitní a provoz minimální, proto jsme za necelou hodinku na místě. Už zdálky vypadá Dettifoss impozantně a vzbuzuje respekt. Se svými 45 metry výšky, 100 metry na šířku a klidovým průtokem 193 kubíků vody za vteřinu (během povodní při jarním tání je průtok vody dokonce několikanásobný) se jedná o nejmohutnější vodopád nejen na Islandu, ale i v celé Evropě. My se k němu blížíme po pravém břehu; na druhém břehu jsou lidé také, ale podle průvodce je tam horší a nijak neupravený přístup.
Takový krásný přírodní úkaz si samozřejmě žádá důkladnou fotodokumentaci. Při snaze o nejlepší záběr se snažíme přiblížit víc okraji, ale vzhledem k síle vodopádu a lomozu, jaký vytváří, jsme maximálně opatrní. Jako na většině podobných míst na Islandu nejsou nikde zábrany, všechno je ponecháno jen na inteligenci a zodpovědnosti návštěvníků. Při pobíhání kolem vodopádu jsme během chvíle celí navlhlí, protože i když je bezvětří, silný proud a pád vody víří vzduch silou vichřice. Každou chvilku nás osvěží pořádná sprška vodní tříště, ale vzhledem k pěknému počasí to není zas tak nepříjemné. Focením i obdivováním vodopádu trávíme skoro 90 minut, teprve kolem druhé odpoledne se rozhodneme pokračovat v cestě.
Jen o pár stovek metrů dál je odbočka na vyhlídku na další vodopád nazvaný Hafragilsfoss. Na rozdíl od Dettifossu nevede cesta až na jeho břeh, musíme se spokojit s celkovým pohledem. Vodopád je sice o něco méně impozantní, ale i tak má se svými 27 metry na výšku a 91 metry na šířku návštěvníkům co nabídnout. A díky barevnějšímu okolí nám přišel i trochu veselejší.
Pokračujeme ještě dále na sever a za slabou půlhodinku se blížíme ke kaňonu Ásbyrgi, který má při leteckém pohledu tvar podkovy. Jako by nějaký gigantický kůň šlápl na obrovskou, mnoho metrů vysokou skalní stěnu a otiskl do ní své kopyto. Legenda praví, že jde o otisky kopyta Sleipnira, osminohého oře severského boha Óðinna. To by samo o sobě asi nestálo za takovou zajížďku, hlavním důvodem naší cesty je spatřit něco na Islandu krajně neobvyklého – les. Tedy spíš lesík… Prostě větší skupinu stromů vyšších než průměrný člověk pohromadě. Na Islandu si totiž v průběhu uplynulých staletí veškeré stromy vykáceli a zpracovali je na stavební materiál, případně je prostě spálili. A protože obnova porostu zde kvůli drsným klimatickým podmínkám a velmi krátkému a studenému létu neprobíhá zrovna raketovou rychlostí, musí se spokojit s málem. Pro nás ale nebyla procházka březovým hájem nijakým dechberoucím zážitkem, tak jsme ušli jen malé kolečko, nafotili pár fotek a vrátili se do auta.
Jsou sice teprve čtyři hodiny odpoledne, ale dnes máme v plánu trochu delší přejezd autem, tak startujeme a vracíme se na jih zpátky na hlavní silnici číslo 1. Počasí nám přeje, je polojasno a sucho. Oblast severovýchodního Islandu je navíc téměř liduprázdná, vesnici nebo jiné auto potkáváme zcela výjimečně. Všude jen samé ovce, občas koně a samozřejmě lávová pole, řeky, vodopády a další rekvizity, na které si už pomalu začínáme zvykat. To samozřejmě neznamená, že se nudíme, jen v nás každý vodopád nebo skála u cesty nevyvolává výbuchy nadšení.
Jedno z mála zpestření na cestě na nás čeká asi v polovině cesty od kaňonu, kde musíme překonat takový malý horský hřebínek. Silnice se klikatí jak zběsilá a slabší povahy mohou při pohledu z okýnka dostat i závrať. Na cestě nahoru je viditelnost skvělá, po přejezdu hřebenu na nás kromě zamotané silnice čeká i mlha; naštěstí je viditelnost dostatečná pro bezpečnou jízdu. Pozvolným tempem se spoustou přestávek na obdivování krás Islandu jsme se dostali do oblasti Fljótsdalshérað se stejnojmenným městečkem ve středu, kde pozvolna začínáme přemýšlet nad dnešním noclehem. Z rozjímání nás vyruší mobilní telefon. Islandské číslo. Hanka ho zvedne a v telefonu se ozve majitel penzionu Dyngja s otázkou, jestli dorazíme na domluvené přespání. Po chvilce nechápavého ticha si uvědomíme, že ubytování na dnešek v přístavním městečku Höfn skutečně máme domluveno. Bohužel nám k němu zbývá ještě asi 200 kilometrů.
S kocháním se přírodou je pro dnešek konec, musíme trochu zrychlit. Občas se ručička tachometru na chvilku dostane i nad povolenou 90 kilometrů, ale nepřeháním to. Ovce čas od času kempující na silnici jsou dostatečným důvodem pro dodržování povolené rychlosti. K penzionu nakonec dojíždíme před druhou hodinou ranní a po zavolání chvíli po nás doráží i majitel penzionu. Má Škodu Fabia s děravým výfukem, tak je slyšet na kilometr daleko. Nás to ale netrápí, přesouváme se do postelí a rychle usínáme. Celkem jsme dneska ujeli 640 kilometrů, z toho skoro 500 na jeden zátah od kaňonu až sem. Snad to zítra bude klidnější.