Skútry na ledovci Vatnajökull a návštěva jezera Jökulsarlón
Den 8. — Včerejší nečekané prodloužení cesty mělo za následek, že jsme se do postele dostali až po druhé hodině ranní. Proto jsme to dnes s ranním vstáváním moc nepřeháněli a trochu si přispali. Během snídaně vymýšlíme program pro dnešní den, protože kromě místa přespání poblíž národního parku Skaftafell máme prázdný diář. Nakonec z naší debaty krystalizují dvě akce – pojedeme se podívat nahoru na ledovec Vatnajökull, konkrétně na ledovcový splaz Skálafellsjökull, a prohlédneme si ledovcové jezero Jökulsarlón. V půl jedenácté jsme se loučíme s majiteli penzionu a chystáme se na cestu. Ještě předtím se chceme kouknout k moři, ale zuřivé nálety rybáků bránících svá hnízdiště nám tento plán překazily. Dobrá, prohlédneme si ho jinde.
A jsme zase na cestě. Dnes budeme celý den kopírovat pobřeží, protože na vnitrozemské straně silnice se rozkládá jeden z největších evropských ledovců Vatnajökull. Čas od času tak v nevelké vzdálenosti mineme jeden z jeho mnoha splazů, případně přejedeme některou z řek, kterou ledovec napájí. Pokračujeme po silnici číslo jedna a počasí nám přeje, je polojasno a relativně teplo.
Prvním dnešním úkolem je objednat si výlet na ledovec. Máme sice adresu, kde se tak dá učinit, ale orientace po islandském venkovu není zrovna nejjednodušší. Po delším bloudění se nám nakonec podaří natrefit na tu správnou farmu, kde si v „kanceláři“ agentury Jöklajeppar – Glacierjeeps rezervujeme místo v terénním jeepu. Na okraj ledovce u horského hotelu Jöklasel totiž sice vede silnice, ale „F-ková“, s naším vozítkem tedy nesjízdná. O pár minut později máme zaplaceno, odvoz na nás bude čekat na křižovatce silnic 1 a F985 přesně ve dvě hodiny odpoledne. Což je zhruba za dvě hodiny.
Čas před odjezdem trávíme u ústí ledovcové řeky Jökulsarlón. Jedná se o velké jezero rozlévající se mezi předním koncem ledovcového splazu Breiðamerkurjökull a mořem. Je poseto malými modravými ledovými krami, které se uvolnily z čela ledovce a lenivě se sunou do moře. Jezero vzniklo až v letech 1934 – 35 díky „telení“ ledovce Breiðamerkurjökull. V době zrodu mělo sotva 8 km², dnes se rozloha ustálila na 18 km². Hloubkou až 200 m patří mezi nejhlubší jezera Islandu. Magii místa podlehli mimo tisíce návštěvníků také filmaři, proto jeho chladnou ledovou krásu můžeme spatřit v takových trhácích, jakými jsou Tomb Raider, „bondovka“ Dnes neumírej, Batman Begins a dalších.
Břeh jezera i z něj vytékající řeky tekoucí do moře je doslova obsypán fotografy. Tedy na islandské poměry, ale je nás tam prostě docela dost. Kromě krásných scenérií, kdy se v různě zbarvených ledových krách láme světlo a pomalu plující kry vytvářejí různé kompozice, čekají všichni na nějakou akci. A čas od času se skutečně dočkají. To když se například za ohlušujícího rachotu nějaká kra rozpadne na více částí, které se pak s mohutným šplouchnutím ponoří pod hladinu, aby se po chvilce objevily o pár metrů dál. Nebo když jedna kra uchvácená proudem řeky tekoucí do moře narazí do kry druhé. Vzhledem k tomu, že 90% kry je schováno pod hladinou, to občas byla srážka až nečekaně silná.
Parametry ledovce Vatnajökull jsou skutečně úctyhodné. Pokrývá více jak osm tisíc sto čtverečních kilometrů a je téměř 150 km široký. Z pohledu objemu přesahujícího 3 100 kilometrů krychlových jde dokonce o nejobjemnější ledovec v Evropě. Průměrná tloušťka ledového krunýře je 400 metrů, ale v některých místech přesahuje i 1 000 metrů. Podle instruktora na skútrech je průměrný roční přírúustek sněhu 15 metrů. Nejvyšší vrchol ledovce sahající do výše 2 109 metrů se jmenuje Hvannadalshnúkur a nachází se v jižní části poblíž národního parku Skaftafell.
Před druhou hodinou se přesouváme na sjednané místo pro výpravu na ledovec, na křižovatku hlavní silnice 1 s horskou F985. Odtud pak s dalšími pasažéry vyrážíme dodávkou Ford s obrovskými koly k horskému hotelu a restauraci Jöklasel. Cesta je to sice krátká, podle mapy jen asi 7 kilometrů, ale v některých pasážích až vražedně prudká; naše i30 by neměla nejmenší šanci.
Na místě si po nezbytném focení a průzkumu okolí stoupáme do fronty a fasujeme přilbu a teplou kombinézu, protože na sněžném skútru to občas bude pěkně foukat. Následuje prohlídka našich vozítek spojená s krátkým instruktážním představením jen ve tričku s krátkým rukávem oblečeným instruktorem. Ovládání skútru je prý snadné, stačí přidávat plyn. Bez plynu se skútr během pár vteřin zastaví, setrvačnost je minimální. Nic, co bychom neměli zvládnout.
Vyrážíme na projížďku. Jede nás skupinka asi 15 skútrů obsazených většinou dvojicí jezdců. Mezi sebou si necháváme bezpečné rozestupy několik desítek metrů, pro jistotu. Teoreticky bylo řízení skútru triviální, v praxi je to přeci jen složitější. Aby ta obrovská těžká mrcha zatáčela, je třeba nejen natáčet řídítka, ale i měnit těžiště. Když se k tomu připočte celkem silně rozježděná cesta, já jako řidič jsem za pár minut zpocený až běda. Podle instruktora, který jede v čele, je skoro nemožné skútr překlopit, ale občas s ním jeho jistotu nesdílím. Křečovitě se držím rukama nohama a obdivuju Hanku, že v klidu stíhá i fotit a točit video. Naštěstí po každé cestě následuje přestávka, kde se fotíme, koulujeme a stavíme sněhuláky, takže mám čas se dát trochu dohromady. Sluníčko svítí, je krásně, prostě ideální odpoledne. Kudy jsme se projížděli je dobře patrné z následujícího záznamu trasy.
Po hodině dovádění na nekonečných sněhových pláních ledovce nás náčelník na prvním skútru bezpečně vede do výchozího bodu, k chatě. Začíná padat mlha, ale viditelnost je stále dostatečná. Když dorazíme k cíli, svlékáme si jezdecké vybavení, bereme si batoh a nasedáme do auta, které nás veze zpátky dolů na malé parkoviště. Sedíme v poslední řadě dodávky a poletujeme na sedačkách jak nudle v bandě. Poté, co se během prvních pár minut cesty potřetí praštíme do hlavy o strop, se raději pořádně zapřeme a zbytek cesty už absolvujeme bez dalších boulí. Poté nasedáme do auta a znovu se vracíme k jezeru Jökulsarlón na místo, odkud jsme před pár hodinami odjeli.
Děláme pár fotek, ale protože se toho za pár hodin naší nepřítomnosti moc nezměnilo, přejíždíme autem silnici na parkoviště u moře a další desítky minut trávíme tam. Fotíme plující kry, se kterými si hrají mohutné vlny, a radujeme se, když čas od času dojde k nějakému efektnímu karambolu. V moři kry celkem rychle tají, ale některé z větších ker stihne moře vyvrhnout na břeh, kde se o ně další vlny s efektním vodotryskem tříští. Počasí se bohužel nadále zhoršuje, začíná drobně mrholit a je nám zima, tak se pozvolna začínáme chystat focení ukončit. Když tu se nad hladinou objeví hlava! V první chvíli si myslíme, že do moře někdo spadl, ale po chvíli se hlava objevuje znovu a my zjišťujeme, že jen pár metrů od nás plave tuleň. A ne jeden! Focení tak rádi protahujeme o dalších asi 20 minut a končíme teprve ve chvíli, kdy jsou tuleni nadobro pryč.
Protože se počasí zase trochu zlepšilo, děláme poslední krátkou zajížďku a vracíme se zpátky k jezeru, tentokrát na druhý břeh. A protože z mraků dokonce čas od času vykoukne i sluníčko, protahujeme focení na další hodinku. Hanka zapojila i stativ, takže jsou některé fotky jak do časopisu. V půl deváté už je ale nejvyšší čas focení ukončit a jít se do auta trochu ohřát. Jako již po několikáté oceňujeme vyhřívání sedadel, protože díky této vymoženosti je nám ze pár minut zase krásně teplo.
Dnešní nocleh máme domluvený v kempu v NP Skaftafell v blízkosti ledovcového splazu Skaftafellsjökull. Od jezera je to asi 60 kilometrů daleko, pohodlným tempem tam dorážíme za necelou hodinku v půl desáté. Kemp je to obrovský, rozdělený do remízky oddělených sekcí. Vybíráme si jednu na konci kempu v místě, kde jsme skoro sami. Stavíme stan a Hanka začíná připravovat večeři. Po celodenním pobytu na nohách chutná skvěle! Zapíjíme ji nízkoalkoholickým pivem Viking a pak zalézáme do spacáků. Dobrou noc. 🙂