Zpátky do civilizace, zpátky na pobřeží (Barranco del Río -> El Médano)

Den 12. — Dnes mě čeká poslední etapa. Poslední přenocování v hotelu na břehu moře. Poslední kapitola v itineráři mé letošní expedice. Do cíle v hotelu El Médano ve stejnojmenném turistickém centru mi zbývá necelých 30 kilometrů, svou destinaci mám už před očima. A mám smíšené pocity. Na jednu stranu se mi tu moc líbí a klidně bych tu zůstal i déle, na stranu druhou jsem už dost unavený a celkově opotřebovaný. Takže je asi nakonec dobře, že se moje letošní letní soukromá dovolená chýlí ke konci.

Dnešní noc nebyla moc dobrá. Zhruba v půl druhé mě vzbudilo ostré světlo svítíci mi skrz látku hamaky do očí. Přesně z místa, kde začíná stezka ze silnice, kudy jsem sem přišel. Panikařím, to je určitě ten policajt, co mě se světlometem hledá! Když pomalinku rozepínám zip na boku hamaky, mám srdce v krku a tepovku na dvojnásobku své běžné noční hodnoty. Světlo mě na chvilku oslní. Zdá se, že se hýbe. Tak to není dobrý, to není dobrý…!

Konečně se moje rozespalé oči přizpůsobí světlu a… Měsíc! Měsíc, skoro v úplňku, který se právě vykulil nad zapadlou rokli a nečekaně vysokou intenzitou mi šajní do očí jak 10000 lumenová lampa. Neuvěřitelný…! Vážně, je dobře, že zítra už budu v letadle. Je načase nechat své nadledvinky odpočinout a nechat tělo si od adrenalinu trochu vyčistit. Na tohle už nemám nervy…

Zbytek noci jsem spíš probděl, než prospal. Jakmile to bylo alespoň trochu možné, vylezl jsem ze spacáku, sbalil si svých 5 švestek a před sedmou ráno už šplhal nahoru na cestu, kde o kousek dál pokračuje cyklostezka BC4, násilně přepažená hlubokou roklí, kde jsem strávil dnešní neklidnou noc. Je krásné svítání, ale já si přeju jediné – na cestě do Granadilly nepotkat žádné příslušníky ozbrojených složek, ideálně nepotkat vůbec nikoho.

Nejvíc nervózní jsem na cyklostezce. Jestli tady ten šerif někde brousí ve svém služebním voze, nevím, jak mu budu vysvětlovat, že jsem přespal tady a ne v Granadille. Cesta k odbočce na červenou značku mi trvá skoro hodinu. Teprve když zahnu ze silnice na vyšlapanou stezku a zmizím z dohledu mezi stromy, můžu si konečně z hluboka oddechnout. Původně jsem sice chtěl zahnout na druhou stranu a ještě si prohlédnout zvláštní skalnaté útvary Paisaje Lunar, ale nějak už nemám energii.

Stezka není úplně jednoduchá, hlavně proto, že je dost prudká. Aktuálně jsem ve stejné nadmořské výšce, jakou má naše nejvyšší hora Sněžka, a během následujících 24 kilometrů musím klesnout na nulu. Ale cíl se blíží a já se už nemůžu dočkat, až sundám batoh a začnu si užívat ty pravé, „válecí“ Kanáry. Postupně se začínají objevovat první znaky civilizace – napřed jen vodovodní potrubí, později vinice, a nakonec i silnice a lidská obydlí. A také první důkazy o tom, že ne všude mají turisty v lásce. Ale není jich naštěstí mnoho.

Klesám stále níž a níž. Už mě z toho kodrcání po asfaltu bolí nohy. Občas se zastavím a vyfotím si nějaký kostelík, vinici nebo přírodní vodní nádrž, ale můj hlavní cíl je jiný – chci se v městečku Granadilla de Abona pěkně nasnídat. V mapě mám několik tipů, ale jelikož je neděle a ještě relativně brzo ráno, otevřené není nic. Naštěstí až na jednu pěknou malou kavárničku Mencey de Abona, kde se na chodníku před ní právě uvolnil jeden malý stoleček. Rychle ho obsadím a hodování může začít.

K snídani si objednám bagetu se šunkou a vajíčkem, k tomu pomerančový džus a samozřejmě kafe. Obsluha je milá a bageta krásně čerstvá a křupavá, prostě ideální ráno. Postupně to všechno spořádám, na cestu si koupím ještě jednu velkou vodu, pak se rozloučím a uvolním místo dalším zájemcům. Mají tu celkem tlačenici.

Čím jsem blíž pobřeží, tím je cesta míň zajímavá. Občas mě z nudy vytrhne jen nějaký zajímavý domek, zahrada nebo jen cedule upozorňující na přechod pro kočky. Ale jinak je to jen asfalt, horko a spousta aut a lidí.

Občas se ohlédnu a pokochám se panorámatem dvoutisícovek s Pico del Teide v pozadí. Tam všude jsem šel, tam všude jsem byl! Využívám užitečnou aplikaci PeakFinder, díky které je pojmenování libovolného vrcholku hračka. Teď už vážně nikam nespěchám, je dost času i na nějakou tu sladkou, studenou odměnu.

Pod frekventovanou dálnicí TF-1 je podchod, kde už po několikáté potkávám dvojici stejných cyklistů. Očividně je tu nějaký okruh, který jezdí kolem dokola. Jdu dál, blížím se k letišti. Startující letadla mi létají skoro nad hlavou. Já si ale víc všímám stanového městečka v malém údolíčku a množství pomalu jedoucích pickupů. Nevím, co tu hledají, ale o smradlavého turistu očividně nemají zájem. I tak ale budu radši, až budu mít tenhle úsek za sebou.

Těsně u letiště je jeskyně Santo Hermano Pedro a u ní nečekaně hodně aut. Na davy věřících obdivujících jakousi jeskyni se spoustou sošek ale nemám náladu, kouknu proto do mapy a zabočím zase na jih, k moři. Poslední úsek je překvapivě hezký, v pískovcových skalách jsou vydlabané zajímavé útvary, docela nečekané zpestření posledních kilometrů.

Na obzoru se začínají objevovat pestrobarevní draci. Kajty! Už jsem skutečně blízko moře. Zbývá přejít frekventovanou pobřežní silnici a o pár desítek vteřin později jsem na hranici letoviska El Médano. Procházím se po molu na pláži a blížím se ke stejnojmennému hotelu. Zvykám si na ty davy lidí, zase jsem si trochu odvyknul. Ale moje cesta je téměř u konce!

V recepci hotelu se přihlásím a dostanu klíč. Cena je výrazně nižší, než jsem čekal, za pokoj platím jen necelých 50 Euro. Chvílli myslím, že to je jen záloha, ale po příchodu do pokoje to vypadá spíš na nějakou změnu kategorie. Pokoj je skutečně velmi malý a jednoduchý. Ale čistý, a když se hodně vykloním z okna, vidím i moře. Nicméně to je pro mě teď míň důležitý, hlavní je zapít úspěšný příchod do cíle! Otevírám litrovku piva a dopřeju si pořádnou porci chmelové pochoutky. Dokázal jsem to, expedice Tenerife 2024 byla právě úspěšně dokončena!

Protože jsou teprve dvě hodiny odpoledne, dopřeju si dlouhou, očistnou sprchu, a pak se vydám na obchůzku města. Cílem je najít nějakou hezkou, méně přelidněnou rybí restauraci, kde si konečně budu moct dopřát nějakou tu místní rybí pochoutku. Po krátkém bloumání nacházím restauraci Familiar, kam nakouknu a kde se vzápětí i usadím.

U milé obsluhy si objednám dnešní rybí specialitu. Ani se neptám, co to je, ale vypadá to na nějakou pečenou tresku či tak něco podobného. Mám k tomu několik omáček a příloh, navrch si dám dvě sklenice místního bílého vína. Vychutnávám si to, dneska už nemám kam spěchat. Po jídle si dám ještě nějaký dezertík a s plným břichem se loučím.

Cestou zpátky si ještě trochu procházím okolí hotelu, ale je tu hodně lidí, tak mě to moc nebaví. To samé se dá říct i o mé touze se jít vykoupat. Pláž je sice hned vedle hotelu, ale je tam hlava na hlavě. A hledat nějakou prázdnou pláž daleko odsud se mi moc nechce. Tak si jen smočím nohy, zalezu si zpátky na pokoj a zbytek večera už jen prachsprostě proflákám. Zítra mě čeká cesta zpátky, čímž se moje letošní trajdání po světě definitivně ukončí.

Na závěr malé statistické okénko. Závěrečná etapa byla opět pohodu, celkem jsem urazil jen 28,5 kilometrů, nastoupal pouhých 335 metrů a klesnul 1806 metrů. Na cestě jsem strávil pohodových 7 hodin, z toho ale v pohybu jen zhruba 5,5 hodiny, během čehož jsem spálil 1.763 kalorií. Kompletní trasu včetně statistiky jsem nahrál na Garmin Connect i Stravu.