Gejzíry El Tatio za mrazivého rozbřesku
Den 5. (dop) — Dnešní program začíná už „trochu dříve“, přesně před čtvrtou hodinou ranní. Naším cílem je dopravit se do oblasti nazvané Geyser del Tatio a obdivovat tam horkou vodu tryskající z hlubin země. Nekřesťansky časné probuzení je nutné proto, že nejkrásnější a nejviditelnější jsou prý gejzíry za ranního rozbřesku ve stále ještě ledově vymrzlém vzduchu. A protože podle místních cestovek trvá 90 km ze San Pedra tři hodiny, nedá se nic dělat, budeme si hrát na ranní ptáčátka.
Budíček ve 3:45 nás zastihne relativně vyspalé. Relativně… Bez otálení se začínáme oblékat a balit na cestu. Vzhledem k nočním teplotám hluboko pod bodem mrazu dbáme na rady průvodce a bereme si s sebou i spoustu teplého oblečení, čepice a rukavice. Dnes to bude bez snídaně, zobneme něco cestou od gejzírů. Něco málo před čtvrt na pět ráno nasedáme do vymrzlého auta, poprvé a naposledy zapínáme topení a vyrážíme na sever.
Prvních 30 kilometrů zvládáme vysokou průměrnou rychlostí. Silnice je dobrá a provoz nulový. Překvapivě. Až se divíme, proč má cesta trvat celé tři hodiny. Odpověď přichází rychle, dalších 30 kilometrů je totiž asi nejhorších, které v Chile absolvujeme. Prudké kopce i klesání a ostré zatáčky jsou jen začátek. Většina cesty je prohrnutá do úzkého koridoru jako u nás ve sněhu, akorát tady to v prachu a písku. V některých obzvlášť prudkých a zasypaných úsecích poprvé litujeme, že nemáme čtyřkolku. Na silnici jsou díry a hrboly, občas malé písečné duny, ale nejhorší ze všeho jsou takové vodorovné vlnky, které při rychlosti více než 20 km/h drncají tak, že máme strach, jestli to auto vydrží. Vrže v něm, skřípá, ale nakonec vydrží.
Chile se může považovat za hlavní město astronomie. V současné době je zde umístěna skoro polovina světové infrastruktury teleskopů a do roku 2018 má podíl vzrůst dokonce na 70%. Na sever od pouště Atacama je neobyčejně čistá obloha, s minimálním až nulovým obsahem vzdušné vlhkosti a více jak 300 bezmračnými dny v roce. Nikde jinde na Zemi nejsou pro pozorování vesmíru lepší podmínky. Mezi nejdůležitější projekty využívající zdejší klimatické podmínky patří Atacama Large Millimeter/submillimeter Array (ALMA) nebo European Extremely Large Telescope.
Nepříjemný a zdlouhavý úsek nám zpříjemní jednak malá chilská příbuzná činčily, zvaná viskača, sedící na silnici (utekla), ale hlavně neuvěřitelně krásné nebe plné hvězd. Díky naprosté tmě a nulovému světelnému smogu se nám při pohledu vzhůru naskýtá pohled, jaký u nás nikdy neuvidíme. A to nejen proto, že jsme na jižní polokouli. 🙂 Miliardy hvězd, jakoby mlhavé galaxie a samozřejmě krásný měsíc skoro v úplňku. Úžasný pohled! Není divu, že jsou zde mnohé z největších světových observatoří, Chile je prostě pro astronomy země zaslíbená.
Posledních 30 km už je, až na několik náročnějších úseků, zase relativně v klidu. Průměrná rychlost roste a po poslední odbočce přijíždíme ke vjezdu do oblasti nazvané Parque Geotérmico – Geyser del Tatio vzdálené pouhých 10 kilometrů od hranice s Bolívií. Zhruba 80 aktivních gejzírů různé velikosti se nachází ve výšce 4.320 metrů, čímž se řadí mezi nejvýše položené oblasti na světě.
Platíme vstupné $5000 za osobu a do archu návštěvníků se zapisujeme jako první v pořadí. Zatím je tma a jak brzo zjistíme, i ukrutná zima. Přesouváme se na parkoviště mezi gejzíry, které s postupným rozbřeskem začínají být pozvolna vidět. Jedním slovem nádhera! Ještě v půl sedmé jsme mezi gejzíry skoro sami. Fotíme sebe i tryskající a bublající vodu, a je nám fajn. I když docela zima, louže jsou zamrzlé, odhadem může být -5 až -10 stupňů.
S prvními slunečními paprsky se atmosféra mezi gejzíry ještě zlepšila, přibližně o 329%. Přeje nám i počasí. Nebe je azurové bez jediného mráčku, a v ranním sluníčku (ale stále hlubokém mrazu) bere kontrast bílé páry a modré oblohy dech. Bohužel už tu ani zdaleka nejsme sami, kolem nás se kochají desítky lidí a další neustále přijíždějí v autobusech a osobních autech.
Program na následující desítky minut je tedy jasný, s foťáky v ruce pronásledujeme a fotíme malé hlodavce příbuzné činčilám. Jsou však hodně plaché, chce to buď dobrý zoom na foťáku, nebo opatrný postup vpřed pomalým plížením. Docela se nám to daří, a tak bude při procházení fotek z čeho vybírat.
Po půl hodině už máme hlodavců víc než dost. Vracíme se do auta a míříme k výjezdu. Cestou však těsně vedle silnice narážíme na dvojici domorodých lišek. Možná to jsou ty od jezer Miscanti a Miñiques, kde jsme byli včera. 🙂 Klidně klušou po cestě a pak si sedají kousek od nás. Parkujeme přímo na cestě a jen co stáhneme okénko, začínáme další kolo focení. Lišky líně pózují a my jsme na vrcholu blaha. A jako sladký bonbónek se poblíž pase malé stádo vikuňí.
Chvilku čekáme, jestli se neobjeví i puma, ale marně. Naposledy zamáváme gejzírům i čtyřnohým obyvatelům oblasti a jedeme pryč. Kousek se vracíme po stejné silnici, jakou jsme sem přijeli, ale pak odbočujeme mimo „hlavní“ cestu. Kolem nás se prohání stáda lam, sluníčko svítí a my se kocháme okolní krajinou. I když trochu se musíme soustředit i na řízení, cesta není moc dobrá, místy jsou hluboké díry, písečné duny, ostré zatáčky, prudké kopce i klesání a podobné nástrahy. Zato jedeme skoro sami, jen výjimečně potkáváme protijedoucí auto. Kromě lam, kterých je tu vážně hodně, míjíme i dvojici oslů a několik chilských křepelek.
Na křižovatce silnic B-157 a B-159 se chvilku rozhodujeme, kam dál. Nakonec se na radu průvodce vydáme doprava na zhruba pětikilometrovou zajížďku, na jejímž konci nás má čekat kouzelná Caspana. Cesta je to výživná, jedna ostrá zatáčka střídá druhou a navíc je to neustále nahoru a dolů jako na horské dráze. Konečně dorážíme do oázy obývané přesně 429 obyvateli, kde silnice končí. V Chile jsou podobné „konce světa“ docela běžné, ale nás nepřestávají fascinovat.
Celá oáza je posazena do údolí v nadmořské výšce 3200 metrů, které ve skále vyhloubila řeka Salado. Řeka přinášející životně důležitou vodu má na svědomí zdejší prosperující zemědělství a chov dobytka. Na malých políčkách se pěstuje zelenina, květiny a ovoce jako jsou jablka, hrušky a meruňky. Z domácích zvířat jsme osobně spatřili stádo ovcí hlídaných několika psy a malinkaté stádo lam. Podobně jako ve většině malých vesniček zde byl malý kostelík a muzeum představující místní historii. My bychom raději dali přednost malé kavárně, ale nedá se nic dělat. Tak si to kolem jen prohlédneme a jedeme pryč.
Další zastávku děláme až ve vesnici San Francisco de Chiu Chiu, nebo zkráceně Chiu Chiu, která je asi 30 kilometrů severovýchodním směrem od Calamy. Sedneme si na lavičku v parčíku na malém náměstí, dojídáme nanuky, srkáme studené nápoje a pozorujeme vojenské auto, jak se tu nemotorně snaží zaparkovat. Když nás to přestane bavit, dopijeme, smočíme ruce ve fontáně uprostřed parku, a pak si jdeme prohlédnout místní dominantu, sněhobílý kostelík ze 17. století.
Obejdeme si ho pěkně kolem dokola, ale dovnitř se nedostaneme, je zavřeno. Tak alespoň děláme pár fotek exteriéru ze všech stran a pomalu se s jihoamerickým San Franciscem loučíme. Ještě předtím ale Hanka telefonicky prosí sestru o potvrzení našeho letu z Antofagasty do Santiaga a případnou o rezervaci míst vedle sebe. V Chile totiž vyžadují potvrzení cestujících 48 hodin před odletem a když jsme se o to pokoušeli včera večer z hotýlku nebo i přes den přes mobil, stránky letecké společnosti odmítaly spolupráci. Bohužel brzy dorazí SMS zpráva, že i tentokrát je snaha o rezervaci marná.
Konečně jsme v Calamě. Ale moc se tu nezdržíme, kdybychom špatně neodbočili, ani bychom nepřekročili hranice města. Malá zajížďka nás však zdrží jen pár minut a po najetí na správnou silnici pokračujeme na nedaleko ležící letiště, kde máme v úmyslu zkusit rezervaci letenek osobně. Bohužel, letiště je v totální rekonstrukci, a i když v nějakém omezeném provozu funguje, jen se na parkovišti se silně redukovaným počtem míst otáčíme a jedeme zpátky. Po sjetí na silnici Ruta 23 je před námi posledních 100 kilometrů dnešní dopolední cesty.
Slovo „dopolední“ je důležité, protože dnes večer vyrazíme autem ještě jednou. Nedaleko San Pedra je oblast zvaná Valle de la Luna (měsíční údolí), které obzvlášť při západu slunce nabízí nezapomenutelný pohled na krásně zbarvené duny, skály a solná pole. Když cestou spatříme velkou silniční ceduli ukazující na Valle de la Luna, je jasno, večer jedeme na duny. Po příjezdu do San Pedra si v supermarketu San Francisco kupujeme malé osvěžení a pak se jedeme na 3 hodiny natáhnout na pokoj.