Výlet podél jezera Grey až ke stejnojmennému ledovci
Den 12. — Ráno se v kempu pod pohořím Paine Grande budíme opět relativně časně, ale přesto odpočatí. Jen co si rozlepíme oči, pozvolna se začínáme chystat na dnešní celodenní výpravu podél jezera Grey až ke stejnojmennému ledovci. S potěšením zjišťujeme, že je venku polojasno a hlavně žádný déšť. Pravda, mohlo by být trochu větší teplo, ale na cestě nás zahřeje mládí a rychlá chůze. Jen by mě zajímalo, proč mě tak svědí nos…
Prvních pár desítek metrů jdeme stejnou trasou jako první den treku, ale brzy na prvním rozcestí odbočujeme doleva na cestu vedoucí severozápadním směrem takovým miniaturním údolíčkem mezi dvěma kopečky. Vyšlapaná pěšinka usnadňuje chůzi i orientaci, a i když není v posledních dnech o přeháňky nebo silnější déšť nouze, žádná bahenní lázeň na nás naštěstí nečeká. I zde nedávno řádil požár, jak nám ostatně každých pár metrů připomínají ohořelé stromy a keře. Přesto není krajina bez života, všude je plno mechu, trávy a dokonce i pestrobarevně kvetoucích rostlinek.
Po dvou hodinách na cestě si ve výšce 262 metrů nad mořem můžeme poprvé pořádně vychutnat krásně bílo-modře zbarvený ledovec Grey, jehož splaz je díky skalním masivům uprostřed rozdělen hned na tři části. Samozřejmě také můžeme obdivovati jezero Grey, ve kterém pluje několik ker různých velikostí a vítr je unáší pryč od ledovce. A mezi tím se proplétá malá červená lodička vezoucí turisty. Takže je tu dost důvodů se na chvilku zastavit a udělat pár fotek na památku. Focení se nám nakonec protáhne na čtvrt hodiny a nebýt studeného větru, byli bychom tam ještě déle.
Za dalších pár desítek minut přicházíme k chatě Grey obklopené vzrostlými, nepoškozenými stromy. Když zjistíme, že tu berou kreditní karty, kupujeme si dvě Coca-Coly a dvě piva v plechovce. Kreditní transakce se sice protáhne, k ručnímu vyplnění několika formulářů jsou třeba dva zaměstnanci chaty a přes 10 minut práce, ale nakonec máme zaplaceno a můžeme pokračovat dál.
Když jsme dostatečně pokochaní a vymrzlí, radíme se, kam půjdeme dál. Nakonec se rozhodujeme pokračovat ještě kousek kolem jezera až na úroveň ledovce, k jeho levému (z našeho pohledu pravému) splazu. Podle mapy bychom se měli dostat hodně blízko, tak jdeme na na to! Stačí jen najít správnou cestu, což nám dá trochu víc práce, než jsme čekali.
Pár minut poté, co se znovu vydáme na cestu, začínáme stoupat do prudkého kopce. Cesta vede hustým lesem, který trochu připomíná lesy někde na Šumavě. Přicházíme k hodně dlouhému, visutému a hlavně divoce prohnutému mostu přes řeku neznámého jména. I když je most zjevně nový, není chůze po něm zrovna příjemná. Raději ho překonáváme samostatně a přestože to nakonec zvládáme bez nejmenšího problému, na pevné zemi je nám přeci jen lépe. Hned za mostem stoupání pokračuje a postupně šplháme na nejvyšší bod naší výpravy umístěný 305 metrů nad hladinou moře.
Trochu se vyděsíme, ale nakonec se ukáže, že se náš milý turista trochu spletl. Nebo myslel něco jiného než my. Protože už po pár minutách totiž přicházíme do nyní již opuštěného a zpustlého kempu Los Guardas, kde si po chvilkovém odpočinku všímáme oblíbené cedulky „Mirador“, tedy „Vyhlídka“ ukazující někam do lesa. Vydáme se po ní a chvilku na to se nám vyjeví krásný pohled na ledovec i jezero, kde se můžeme vzpamatovat z náročného stoupání a dát si druhé (a poslední) pivo.
Po 40 minutách vyrážíme přesně ve 4 odpoledne na zpáteční cestu. Podle GPSky před sebou máme něco přes 15 kilometrů více či méně náročným terénem, takže dostat se zpět do tábora nám bude odhadem trvat 3-4 hodiny. Pokud se nestane nic nepředpokládaného, dorazíme ještě za světla.
Tak trochu podle předpokladu jsme se do tábora dostali v půl osmé večer. Během cesty se nepřihodilo nic, co by stálo za zmínku. V klidu jsme došli k našemu stanu, který jsme (možná i díky malému zámečku na zipech) našli bez nejmenšího poškození. Něco málo jsme pojedli a pak se unavení, ale spokojení zavrtali do spacáků. Zítra na nás čeká poslední procházka po parku a odpoledne se už vydáme na cestu zpět do civilizace, do Puerto Natales.