Za sochami Moai kolem Velikonočního ostrova (velký okruh)

Den 19. — Je odpoledne kolem druhé hodiny a my se po sedmi rychlých kilometrech vracíme do města Hanga Roa, abychom doplnili hladinu benzínu v nádrži našeho vozítka. Tankujeme jen pár litrů a navíc se ještě stíháme podívat na startující letadlo, jehož příštím letem odletíme z ostrova i my. Spolu s letadlem opouštíme podruhé během dnešního dne městečko Hanga Roa i my a vydáváme se na možná nejdelší úsek cesty až k severnímu pobřeží ostrova, kde na nás čeká…

…velké překvapení! Zátoka Anakena totiž jako by na Velikonoční ostrov ani nepatřila. Přímo u malebné zátoky s tyrkysovou vodou je sněhobílá písečná pláž tvořená rozemletými korály, v okolí je hned několik palmových hájů a na to vše hledí celkem 8 soch Moai na dvou Ahu. U vody leží na Velikonoční ostrov netypicky vysoký počet slunících se a koupajících se lidí, v palmovém háji piknikují nebo se v několika restauracích občerstvují další skupinky mnoha desítek domorodých obyvatel i turistů, prostě pohoda. Tu naruší jen stádo asi 40 divokých koní, kteří se tryskem přeženou přímo středem. Nikomu se nic nestalo a alespoň už víme, proč tu všude visí cedule varující před splašenými Šemíky.

Ani my neodoláme a v palčivém sluníčku se jdeme smočit. Naše nadšení vyprchá s první malou vlnkou, která se nám tříští o kolena, voda je totiž příšerně ledová. Tichý oceán očividně není Karibik nebo Středozemní moře, tak si jen omyjeme nohy a ze břehu pozorujeme několik otužilých odvážlivců, kteří ve vodě dovádí jako by se nechumelilo. Brrrrrrrrr…

Jdeme se proto ohřát do písku a prohlédnout si místní Ahu a Moai. Ahu Ature Huki s jedinou sochou bylo právě restaurováno a obaleno v nevzhledném modrém obalu, o to víc jsme se zaměřili na plošinu Ahu Nau Nau nesoucí sedm soch. Čtyři z nich mají na hlavě nasazený klobouk Pukao. Dvě ze sedmi soch jsou již pouze torza, zbývajících pět soch se však dochovalo ve velmi dobrém stavu, protože byly jako ležící zaneseny pískem. Jsou na nich zřetelně vidět vytesané obrazce znázorňující tetování na zádech nebo detaily rukou. V písku se také našly zbytky očí soch Moai, vyrobené z bílých mořských korálů, přičemž oční panenky byly zhotoveny z červené sopečné strusky. Nalezené zbytky očí jsou dnes uloženy v místním muzeu.

Kousek od obou Ahu leží zrekonstruovaná chatka, ale nás momentálně mnohem víc zajímá něco studeného k pití, protože pobyt na sluníčku je skutečně vražedný. Sedáme si proto do stínu jedné z malých restaurací a dáváme si Coca-Colu, respektive malé osvěžující pivko pro neřidiče. Po čtvrt hodině se už cítíme zase docela svěží, a proto se vydáváme zpět k autu. Hanka se jde ještě podívat na takový malý kopeček nad zátokou, aby pořídila poslední fotky, ale já už se moc těším do auta. Cestou si musím dávat pozor na padající kokosové ořechy a pobíhající splašené koně, ale nakonec se mi v bezpečí podaří dostat až k autu a schovat se do něj. Hanka přichází jen o pár minut později.

I když je to možná trochu s podivem, stále jsme ještě ani zdaleka neviděli všechno, co Velikonoční ostrov nabízí. Naše další zastávka je u plošiny Ahu Te Pito Kura, kde si hoví asi největší Moai nazvaný Paro měřící téměř 10 metrů a vážící neuvěřitelných 82 tun. Předpokládá se, že se jedná o jednu z posledních soch, které byly vytvořeny a vztyčeny. Svá nejlepší léta však už má bohužel za sebou. Nejen, že leží čelem k zemi a jeho klobouk se povaluje pár metrů od něj, ale navíc je v polovině rozlomen, což spolu s jeho obrovskou hmotností poněkud komplikuje jeho rychlou opravu a vztyčení.

Dalších pár minut jízdy autem a máme tady opět něco zajímavého. Pro změnu se nejedná o mohutné Moai, ale o místo nazvané Papa Vaka, kde je k vidění několik skvostných petroglyfů, tedy obrazců vytesaných do kamenů. Na většině z nich jsou vyobrazené různé druhy ryb a jednoduchých plavidel, ale viděli jsme i kraby a další mořské potvory. Někdy musíme na kameny koukat trochu déle, ale nakonec si nějaký ten pěkný vyrýpaný obrázek najdeme pokaždé.

Krátkou přestávku si děláme i u zdobeného posvátného kamene Pu O Hiro, jehož původ je sice neznámý, ale obecně se soudí, že šlo o nějaký posvátný hudební nebo signální instrument. Zkušený hudebník na něj dokázal vyloudit několik hlubokých tónů, slyšitelných na velkou vzdálenost, takže mohl být využíván k signalizaci nebezpečí nebo jako svolávací znamení. Domorodí obyvatelé také věřili v jeho schopnost přilákat ke břehu množství ryb.

Něco málo před pátou hodinou se začínáme blížit k jednomu z nejkrásnějších míst na ostrově, k posvátné a více jak 100 metrů dlouhé plošině Ahu Tongariki. Už z dálky vypadá impozantně, vedle sebe tam směrem do vnitrozemí hledí hned patnáct Moai různých tvarů i velikostí. Jedna Moai má na sobě i klobouček, další se se svými 86 tunami řadí k těm úplně nejtěžším, jaké kdy byly na ostrově vztyčeny. Ještě před 20 lety však byly všechny sochy poškozené silnou vlnou tsunami, která v roce 1960 odnesla některé ze soch až 150 metrů do vnitrozemí. Teprve v letech 1992 až 1995 byla Ahu Tongariki, se souhlasem chilské vlády, zrestaurována japonským týmem pod vedením chilských archeologů Claudia Cristina a Patricia Vargas.

Jelikož nám skvěle vyšlo počasí, docela jsme se tady vyblbli. Z počátku se mezi námi mísilo i několik turistů z Japonska nebo nějaké podobné asijské země, ale po pár minutách všichni naskákali do autobusu a alespoň na chvíli jsme v celém areálu zůstali sami. Takže jsme měli volné pole působnosti jak a kde se vyfotit. Jedinou malou vadou na kráse byla rozlehlost celého areálu, než jsme se přesunuli z jedné strany na druhou, bylo 5 minut pryč.

Nemůžeme si pomoci, ale celé místo je prostě úžasné. Kromě největší Ahu je v areálu i jedna samostatně stojící socha Moai, minimálně jedna ležící socha a několik samostatných kloboučků Pukao. Běháme od jednoho místa ke druhému a když už máme pobíhání dost, jen si sedneme do trávy a kocháme se. Ani nám nepřijde, že už tady trávíme přes hodinu čistého času.

Sluníčko je sice stále hodně vysoko na obloze, ale máme před sebou ještě minimálně jednu zajímavou oblast, tak se pomalu vracíme k autu a skrz stádo divokých koní pokračujeme v cestě, nyní již po pobřeží směrem zpět k hlavnímu městu. Cestou kromě koní potkáváme i stádo krav a několik malinkých chilských koroptví s malými koroptvičkami.

Poslední významnou zastávkou na naší cestě za starodávnými Moai je návštěva jejich „továrny“ na úpatí vulkánu Rano Raraku. Vnější svah kráteru Rano Raraku totiž byl v době od šestého do osmnáctého století lomem, ze kterého původní obyvatelstvo ostrova monolitické sochy Moai tesalo. Už z dálky bylo vidět mnoho soch, stojících i ležících, v různém stádiu dokončení. Podobně jako například vesnice Orongo je celý areál uzavřený a ke vstupu je nutné projít branou. Což se v našem případě ukáže být nepřekonatelným problémem, protože mají otevřeno jen do šesti a je pár minut po šesté. Nedá se nic dělat, máme přijít jindy…

Vracíme se po příjezdové cestě zpět k pobřeží a na jednom místě si děláme krátkou fotografickou zastávku. Hanka díky teleobjektivu s ohniskem 300 mm pořizuje úžasné fotky soch, mezi kterými se prohánějí divocí koně a čas od času poslední šťastlivci, kteří na místo dorazili před šestou. Pár soch nacházíme i v našem bezprostředním okolí, jak je tady domorodí sochaři a stěhováci z nějakého důvodu zanechali nosem k zemi. Když máme nafoceno, nasedáme znovu do auta a pokračujeme dál.

Nastal čas vrátit se zpět do městečka Hanga Roa. Během závěrečných kilometrů děláme několik krátkých zastávek, tu na focení krásných vln tříštících se o pobřeží, tu na focení obrovského opeřence plachtícího si v silném větru, ale celkově se rychle blížíme zpět k hotelu.

Něco málo po sedmé hodině parkujeme před hotelem, čímž naše dnešní výprava za sochami Moai končí, počítadlo na tachometru auta se zastavilo na 78 kilometrech. Ale náš den není u konce ani zdaleka. Jdeme se proto do pokoje trochu zregenerovat, dát si malé občerstvení a hlavně sprchu, kterou si po celodenním pachtění v ostrém sluníčku bezesporu zasloužíme.

Poslední dnešní zážitek bude gastronomický. Hanka někde na internetu zjistila, že jedna z nejlepších restaurací na celém ostrově se jmenuje Kotaro vařící japonské speciality, tak tam hned zařídila rezervaci na osmou hodinu večerní. Restauraci vede nadšenec do japonského života z Ameriky, který spolu se svojí manželkou představuje kuchaře a číšníka v jedné osobě. Klidná atmosféra je zajištěna mimo jiné zákazem vstupu domácích mazlíčků a dětí, takže nás po celou dobu pobytu nic nerušilo v poslechu krásné hudby.

Jídlo je vážně vynikající! Nechali jsme si doporučit celé menu skládající se z polévky a hlavního jídla. Po pravdě si už ani moc nepamatujeme, co jsme jedli, jen víme, že jsme se po tom hodně olizovali. K pití si dáváme nějaké chilské pivo, které sice možná není tím nejlepším doplňkem k japonské kuchyni, ale po celodenním putování nám přijde k chuti.

Po zhruba dvou hodinách se loučíme s majitelem, platíme a pozvolna se vydáváme směrem k hotelu. Je to jen kousek, za chvilku jsme v pokoji a za další chvilku už spokojeně usínáme. Zítra si můžeme přispat, kromě obhlídky hlavního města Velikonočního ostrova máme v plánu už jen odpolední odlet.