Ohlédnutí za dovolenou v Chile na podzim roku 2013 (část 2.)
V první části tohoto dvoudílného shrnutí naší cesty po jihoamerickém Chile jsme si zavzpomínali na naše toulání po severních končinách nacházejících se mnohdy ve výšce přes 4.000 metrů nad mořem, pekelnou výheň na Atacamě nebo několikadenní trek po jihochilské Patagonii, konkrétně v národním parku Torres del Paine. V této části s pořadovým číslem 2 se ohlédneme za naším návratem z Patagonie, výletem na osamocený bod v Tichém oceánu nazvaný Velikonoční ostrov a naše vyprávění zakončíme krátkým pohledem do ulic a parků hlavního města Chile Santiaga.
Po návratu z národního parku Torres del Paine do městečka Puerto Natales jsme měli několik dní na odpočinek, který jsme z různých důvodů docela ocenili. Hlavním důvodem trochu volnějšího programu byla časová rezerva vytvořená naší hlavní architektkou pobytu pro případ, že by se něco pokazilo a někde jsme zůstali viset. Ale jak je v podobných situacích obvyklé, když je k dispozici rezerva, není potřeba. To však rozhodně neznamenalo, že se následující dny budeme jen poflakovat po městě, Hanka obratem vymyslela náhradní program. Výlet do argentinského El Calafate za obrovským ledovcem Perito Moreno se nám sice operativně a na poslední chvíli nepodařilo zajistit, ale plavba lodí za ledovci Balmaceda a Serrano byla víc než důstojnou náhradou.
Pravda, bez předem objednaných lístků mohl být ranní poklus do přístavu zbytečný, ale tentokrát se na nás usmálo štěstí a nejen, že jsme se plavby mohli zúčastnit, ale navíc jsme jeli jako VIP pasažéři za základní cenu! Při pohledu z okna se sice zdálo, že jsme si všechno štěstí vybrali na lístky a na počasí nic nezbylo, ale po několika desítkách minut jsme nepříjemnému dešti a větru ujeli. I když byla plavba po zátoce možná trochu monotónní, naštěstí bylo na co koukat a občasné občerstvení ze strany posádky bylo příjemným zpestřením. Jako první jsme jen projeli kolem ledovce Balmaceda, u druhého ledovce Serrano už jsme asi na hodinu zakotvili; muselo se k němu pár stovek metrů dojít.
Když jsme se dostatečně pokochali namodralým kusem ledu plazícím se po skále, vydali jsme se na zpáteční cestu. První překvapení pro nás přichystala posádka už pár minutách plavby, protože každý podle své chuti dostal nějaký alkoholický drink chlazený ledem z ledovce. My si vybrali Chodícího Honzíka (Johnnie Walker) a moc nám chutnal. 🙂 Mnohem větší překvapení pro nás ale znamenalo kotvení v nějaké malé zátoce, ve které jsme v nedaleko stojící rodinné restauraci dostali pořádně a hlavně hodně dobře najíst. Chutnalo všem a víno teklo proudem, takže to v podpalubí katamaranu cestou zpět vypadalo asi jako při návratu z teambuildingu Oriflame; všichni do jednoho jsme spokojeně spali.
Další den jsme se přesunuli zpět do Punta Arenas. Kromě krátké procházky a výborné večeře jsme si akorát prošli městečko a nabírali síly, abychom byli připraveni na den následující, kdy jsme se rozhodli ještě jednou si z blízka prohlédnout tučňáky magellanské, tentokrát na ostrově Magdalena. Plavba velkým starým trajektem trvala asi dvě hodiny a po příjezdu na nás čekaly tisíce tučňáků a obrovské spousty dalších mořských opeřenců. Škoda jen, že nebylo lepší počasí, během courání po ostrově jsme docela vymrzli. Ale kdy budeme mít další možnost prohlédnout si tučňáky volně v přírodě?
Poslední den v Patagonii jsme zakončili další skvělou večeří následovanou rychlým přesunem do postýlek, protože venku se z příjemného počasí stalo něco hodně nepříjemného. Celou noc se po obloze proháněli čerti a tak nás ani moc nepřekvapil ranní déšť se sněhem. V poklidu jsme si sbalili, taxíkem se přesunuli na letiště a pak zase odletěli do výchozího bodu všech našich cest, do Santiaga. Přenocovali jsme ve stejném hotelu jako posledně a následující ráno jsme už v 8 hodin stáli připraveni v odletové hale letiště a čekali na náš let na Velikonoční ostrov.
Velikonoční ostrov
Po mnohahodinovém letu se pilot zkušeně a hned napoprvé trefil na 4 kilometry dlouhou přistávací dráhu na jihozápadním okraji ostrova, naše dovolená v dovolené mohla začít.
Díky časovému posunu jsme před sebou měli ještě celý půlden, který jsme kromě nezbytného ubytování a seznámení se s místními reáliemi mohli věnovat výstupu ke kráteru vyhaslé sopky Rano Kau a tamějšímu posvátnému místu zvanému Orongo, na kterém se konaly posvátné činnosti spojené s proslaveným kultem Ptačího muže. Cestou na téměř dokonalý kužel sopky jsme mimo krásné přírody a několika domorodých obyvatel viděli i první sochu Moai tyčící se na posvátné plošině Ahu. Bomba!
Nahoře na kopci jsme si prošli malou historickou vesničku Orongo, pokochali se krásným výhledem na všechny strany a nakonec i docela vymrzli, protože bez jakékoliv překážky byl silný pasát hodně studený a nepříjemný. Raději jsme se vydali na cestu zpět do hlavního a jediného městečka Hanga Roa. Pro zpestření jinou cestou skrz louky a pole, kudy měla vést turistická stezka. Bohužel nevedla, nebo jsme ji nenašli, takže sestup z kopce dolů se nesl ve znamení klopýtání po kamenech a drnech vysokou a notně seschlou nažloutlou travou. Na závěr jsme ještě museli prchat před obrovskými kusy dobytka a rozzuřenými malými dravými ptáky, ale až do městečka si za námi naštěstí netroufli. Den jsme zakončili skvělou večeří v malé restauraci v centru městečka.
Následující den jsme měli celý vyhrazen na okruh po ostrově za sochami Moai i dalšími památkami. I když je Velikonoční ostrov dost malým kusem skály v moři, prochodit ho pěšky by vyžadovalo přeci jenom delší pobyt, než jsme měli k dispozici, proto jsme vzali zavděk malým terénním Fordem, který jsme si vypůjčili přímo v hotelové autopůjčovně. A bez dalšího zdržování jsme vyrazili na cestu kolem ostrova.
Nejdříve jsme si udělali takový malý okruh, během kterého jsme postupně měli možnost obdivovat zhruba dvacítku soch Moai na několika různých posvátných místech Ahu v různém stupni zachování i poškození včetně sedmi soch na místě Ahu Akivi, které je unikátní hned ze dvou důvodů. Jednak se jedná o jediné místo se stojícími sochami ve vnitrozemí ostrova, ale hlavně se všech 7 soch kouká směrem k moři a nikoliv od něj, jako je tomu ve všech ostatních případech. Ale nejen sochami živ je návštěvník ostrova, dále jsme si například mohli prolézt dobře ukrytou a dříve obývanou jeskyni se dvěma „okny“ s výhledem na moře, nebo „továrnu“ v kráteru Puna Pau na klobouky vyrobené z červeného lávového kamene, které jsou posazené na hlavách některých soch.
Po natankování paliva na zbytek dne jsme pokračovali v naší vyjížďce velkým okruhem kolem celého ostrova. Navštívili jsme kouzelnou zátoku Anakena, která jako by na Velikonoční ostrov nepatřila. Místo tradičních černých a velmi ostrých lávových kamenů ztěžující přístup do moře zde byla kouzelná písečná pláž, bíle svítící do dálky. Škoda jen, že voda měla asi 18 stupňů… Nedaleko pláže byl i malý palmový háj, kterým se prohánělo čtyřicetihlavé stádo divokých koní. A na to vše klidně z výšky hledělo 5 a 3/4 sochy Moai na plošině Ahu Nau Nau. O kousek dál stojící samostatná socha byla zrovna v rekonstrukci.
Cestou k největší plošině s hned 15 sochami vedle sebe jsme minuli jednu z největších a nejtěžších soch na ostrově vážící 82 tun, bohužel ležící a rozlomenou v půli, posvátné místo Papa Vaka s několika petroglyfy (obrazci vyrytými do skály) či kouzelný kámen Pu O Hiro určený pro šamanské obřady. To nejkrásnější na nás však čekalo na místě Ahu Tongariki, kde 15 mohutných a velmi dobře zachovalých soch vypadalo v odpoledním sluníčku jednoduše impozantně! A protože jsme tam byli občas i úplně sami, docela jsme se vydováděli při focení a blbnutí.
Ani jsme si nevšimli, že se přiblížila šestá hodina večerní. Že se připozdívalo nám nevadilo, světla bylo stále víc, než dost, ale vzhledem k pozdnímu příjezdu jsme se už nedostali do “továrny” na úpatí vulkánu Rano Raraku, kde se všechny Moai sochy vyráběly a odkud byly dopravovány po celém ostrově na místa určení. Správci parku byli neoblomní, tak nám nezbylo prohlédnout si desítky soch Moai v různém stupni dokončení prohlédnout jen z dálky, takříkajíc „přes plot“. Tím se zajímavá místa naplánovaná na dnešní okružní cestu po ostrově vyčerpala a my se začali vracet do hotelu, kam jsme také po nějakých deseti hodinách a 85 ujetých kilometrech dorazili. Krásný a na zajímavá místa bohatý den jsme zakončili návštěvou vynikající japonské restaurace. Druhý den odpoledne jsme nasedli na letadlo a vydali se na poslední návrat do Santiaga, kde před námi byly poslední dva dny pobytu.
Santiago de Chile
V porovnání s klidným a tichým prostředím Patagonie a Velikonočního ostrova pro nás byl pobyt v Santiagu výraznou změnou. V neděli jsme si prošli historické centrum plné lidí a podívali se na město i pěkně z vršku Metropolitního parku. Pondělní výprava do nejstarší vinice v okolí Santiaga pojmenované Cousiño Macul nás sice zavedla na klidnější okraje města, ale cesta metrem nebo silný provoz na silnicích už v plné kráse ukázal pulzující hlavní město s více jak 6 miliony obyvatel.
I poslední hodiny v Chile jsme si krásně užili a když jsme se kolem pondělní půlnoci zase vznesli nad svítící jihoamerickou metropoli, bez ohledu na zdlouhavou a úmornou dvoudenní cestu zpátky domů jsme si spokojeně mohli začít třídit vzpomínky. Naše druhá poznávací dovolená byla právě u konce!
Pár slov na závěr
I když se to před rokem zdálo být nemožné, naše druhá poznávací dovolená pokud jde o zážitky a radost z poznávání tu první na Islandu minimálně vyrovnala, v mnoha ohledech možná překonala. Srovnání malého ostrova relativně kousek od Evropy a obrovské země na jihoamerickém kontinentu je samozřejmě obtížné a zrádné, ale na rozdíl od Islandu nám Chile nabídlo vlastně 4 naprosto odlišné pobyty v jednom balení. Na severu jsme si mohli užít vysoké hory a rozpálenou pouštní krajinu. Na jihu jsme obdivovali krásné přírodní scenérie plné zeleně a života, spoustu jezer a drsné patagonské počasí. Velikonoční ostrov nabídl kombinaci tichomořské přírody a tajuplné historie s mohutnými sochami v čele. A Santiago, kde žije zhruba 40% všech obyvatel Chile, to byla kapitola sama pro sebe.
Během 22 dnů strávených v Chile jsme toho viděli hodně. A hodně jsme také cestovali. Především letadlem, kde jsme během 62 hodin uletěli zhruba 48.000 Km a s vysokou rezervou tak de facto obletěli zeměkouli kolem dokola, ale i 2.600 kilometrů ujetých za jediný týden terénním autem stojí za zmínku. Zapomenout nesmíme ani na chození po vlastní ose, kterého jsme si užili také víc než dost, protože jen v Patagonii jsme vesměs s batohy na zádech našlapali sympatických 101 kilometrů.
| Dat. | Odkud – kam | Let | Letadlo | Vzdál. | Čas |
| 9.11. | Praha – Barcelona | OK0688 | Airbus A320 | 1362 km | 2h20m |
| 10.11. | Barcelona – Miami | AA0113 | Boeing 767-300 | 8014 km | 9h52m |
| 10.11. | Miami – Santiago | AA0957 | Boeing 767-300 | 6747 km | 8h51m |
| 11.11. | Santiago – Iquique | H20124 | Airbus A319 | 1470 km | 2h20m |
| Iquique – Arica | Airbus A319 | 225 km | 0h35m | ||
| 16.11. | Antifagasta – La Serena | H20101 | Airbus A319 | 735 km | 1h10m |
| La Serena – Santiago | Airbus A319 | 410 km | 1h00m | ||
| 17.11. | Santiago – Puerto Montt | H20021 | Airbus A319 | 921 km | 1h35m |
| Puerto Montt – Punta Arenas | Airbus A319 | 1330 km | 2h10m | ||
| 27.11. | Punta Arenas – Puerto Montt | H20020 | Airbus A319 | 1330 km | 2h05m |
| Puerto Montt – Santiago | Airbus A319 | 921 km | 1h35m | ||
| 28.11. | Santiago – Velikon. ostrov | LA0641 | Boeing 767-300 | 3815 km | 5h40m |
| 30.11. | Velikon. ostrov – Santiago | LA0642 | Boeing 767-300 | 3770 km | 4h45m |
| 2.12. | Santiago – Miami | AA0226 | Boeing 767-300 | 6824 km | 8h23m |
| 3.12. | Miami – Paříž | AA0062 | Boeing 767-300 | 7782 km | 8h41m |
| 3.12. | Paříž – Praha | OK4767 | Airbus A320 | 860 km | 1h05m |
Na četné dotazy a žádosti připojuji i přehled o výdajích. Zpětně to možná nesedí úplně na peso, ale na 99% to odpovídá skutečnosti a i když se ceny od té doby asi změnily, minimálně pro představu to myslím poslouží dobře.
A to je poslední a definitivní tečka za naší dovolenou v Chile. Ještě pro pořádek upozorním na samostatnou fotogalerii těch nejkrásnějších fotek, které jsme během našeho pobytu v jihoamerické zemi pořídili. A také několik autentických videí, ale ty spíš jen pro pobavení.
Ahoj.Předem chci ohodnotit tvoje zápisky z cest,všechno je je skoro perfektní,opravdu sis s tím pohrál a pěkná práce!!!!
Chtěl jsem tě poprosit,uvažuji že bychom s manželkou vyrazili v 2020 na 2-3 týdenní trip do Chile.Díky tvoji fotodokumentaci a popisům jsem si udělal nějakou představu díky,ale dokázal by jsi mi trochu nějak popsat jak jste si bookovali půjčovaní aut,pobyty v hotelech,letenky atd.To jste bookovali asi všechno předem že??A vzpomeneš si v průměru kolik stalo třeba půjčovné auta,pobyt v hotelu jídlo atd.Snažím se si udělat nějaký předběžný rozpočet kolik to bude všechno stát.Děkuji ti.Možná v jakou roční dobu je dobré cestovat do Chile?
Přeji hodně cestovatelských zážitků.
Ahoj. Dík za pochvalu. Jelikož to není první dotaz na podobné téma, přidal jsem na konec článku odkaz na excelovou tabulku, kde je více méně přesný rozpis toho, kolik jsme za co utratili. A pokud jde o rezervace, tak hotely, auto a výlety jsme měli dopředu, kempy v Patagonii ne. Nicméně co mám informace od dalších cestovatelů, tak turismus v Chile roste závratným tempem a v sezóně je nutné už mít rezervace snad všude včetně kempovacích míst… Tak asi tak, ať se vám tam líbí:)