Krakonošova 100 2015 aneb můj první dokončený 100 km závod

Ten měl vypuknout přesně v 9 večer. Na náměstí se tísnilo skoro 450 ultrabežců a dálkoplazů spolu s desítkami dalších lidí, kteří sledovali ne zrovna povedený program. Vyvrcholením měl být startovní výstřel provedený samotným Krakonošem, který však bohužel nedorazil, takže to celé odstartoval nějaký zastupitel. Ale co, jsou horší věci…

První kilometry se nesly v tradičním duchu dálkových pochodů. Běžci brzy zmizeli z dohledu a my ostatní, normální dálkoplazové, jsme svižným tempem začali ukrajovat první metry z toho stokilometrového koláče. Počasí nám zatím přálo, trasa nebyla nijak náročná, takže jsme první kontrolou ve Valteřicích prošli už za necelou třičtvrtěhodinku.

Stoupání na druhou kontrolu začalo hned vzápětí. Byla totiž u rozhledny Žalý, kterou stavitelé postavili na pořádném kopci. Jak už to tak u rozhleden bývá, tedy pokud se nestaví za peníze EU;) Z počátku rostla nadmořská výška pozvolna, ale na osmém kilometru se to zlomilo a dalších 1500 metrů nás poprvé pořádně prověřilo.

U kontrolního stanoviště byla malá zácpa, ale krátký odpočinek přišel vhod. Za pár minut jsem byl odpípnut, občerstven a na cestě. Protože koleno drželo nad očekávání dobře, zkusil jsem z kopce dolů popoběhnout a ono to šlo! S novou čelovkou s proměnlivou intenzitou svícení jsem navíc viděl jak ve dne, takže jsem to valil na plný pecky. Předběhl jsem spoustu soupeřů a za necelé 3 hodiny si mohl prohlédnout osvětlený Špindlerův mlýn. Na kochání ale nebylo moc času, začalo se zase stoupat na Horní Mísečky. Na rozdíl od HV po cyklostezce s přeci jen příjemnějším sklonem. Odměnou za další zdolaný kopec nám byla třetí občerstvovačka, kde jsem vydanou energii doplnil skvělým čokoládovým muffinem a Kofolou.

Abychom nevyšli z tempa, stoupání po pěkné cestičce pokračovalo dalších pět kilometrů. Teprve kousek nad Dvoračkami se to zlomilo a následujících 8 kilometrů, až do Harrachova, se šlo pro změnu z kopce. Bohužel téměř výhradně po asfaltu, tak jsme úpící tělo mohli potěšit maximálně krásnými vyhledy na osvětlenou Rokytnici a další města a vesnice; viditelnost byla pro tuto chvíli skvělá.

V Harrachově jsme po krátkém hledání našli kontrolní stanoviště a občerstvení. Já si dal chleba s marmeládou, vylepšenou o pořádnou porci soli, doplnil vodu v lahvi i žaludku a vydal se na na skoro 13 kilometrů dlouhé stoupání až k Česko-Polským hranicím. Nejdříve kolem Mumlavy a bouřících vodopádů, pak lesem a nakonec kolem Vosecké boudy až na hřeben ke Svinským kamenům. Stále plný energie, až jsem se divil:)

Tou dobou se už začalo rozednívat. Ale moc pěkné výhledy na kameny jsem si neužil, protože jestli bylo něco svinské, bylo to počasí. Už po odchodu z Harrachova začalo drobně mrholit a na hřebeni už regulerně pršelo. Teplota prudce klesla k nule, a tak, když se mi kousek od Sněžných jam po několikakilometrové hřebenovce stezkou Česko-Polského přátelství na rukavicích a bundě uhnízdily první vločky, ani jsem se nedivil. Horskou atmosféru vkusně dokresloval silný vítr, naštěstí fučící převážně do zad, prostě pohádka. Ale na druhou stranu, sníh koncem června, no kdo z vás to má? 🙂

Do vysílače u Sněžných jam jsem kvůli husté mlze skoro vrazil. Mnohem větší obavy než z mlhy jsem měl z lišejníkem porostlých kamenů, ze kterých je poskládána další cesta skoro až k Petrově boudě. Naštěstí neklouzaly tak moc, i když na velkou divočinu to z mé strany rozhodně nebylo. Čest svému jménu jsem vážně nedělal…

Další kilometry vedly po červené po hřebeni. Počasí se začalo pomalu, ale jistě zlepšovat, mlha se pozvolna zvedala, takže se občas poštěstilo zahédnout i nějakou tu pěknou scenérii. Víc než na pohledná panorámata jsem se ale těšil na gulášovku na další občerstvovačce, ke které jsem po 53 kilometrech v nohách a 9 hodinách na cestě konečně dorazil.

Gulášovka byla vynikající, stejně tak přeslazený čaj, který jsem si od teď začal lít i do lahve místo vody. Jisté rozčarování přinesl pohled do peněženky, odkud jsem po otevření vylil asi půl deci dešťové vody. Vodu v lahvi pro případ ztroskotání jsem si proto koupil za poslední (a jedinou suchou) dvacetikorunu. A do paměti si zapsal, že příště to s ochranou proti vodě musím trochu vylepšit. 😉

Dost zahálení, znovu na cestu. A do ciziny, do Polska! S plným žaludkem se mi šlo skvěle. Dokonce tak skvěle, že jsem se místo sledování trasy kochal pohledy do krajiny a vyšplhal zbytečně pár stovek metrů. No co, stane se.

Dalších pár kilometrů vedlo technicky náročným terénem plným kamení, klouzajících kořenů a hlubokého bahna. A hektolitrů vody, protože déšt se v náhodných intervalech vracel znova a znova! Prostě nic pro mě. Snažil jsem se jít opatrně, proto mě postupně začalo dohánět a předbíhat větší množství lidí. U desátého jsem se hecnul a trochu zrychlil, za což jsem byl po zásluze odměněn potopou v obou botách. Cholerny!

Konečně jsme dorazili do města Karpacz, kde měla být další kontrola. Kousek před centrem jsem dohnal další závodní dvojici a (bohužel) se nechal přesvědčit, že ukazatel trasy neukazuje doleva, ale rovně… Ale co, trochu jsme si zašli a kontrolu nakonec našli i tak.

První kilometry za kontrolou jsem, naštěstí naposledy, zakufroval, a po 68 kilometrech stál před rozcestím s černou turistickou značkou. Nevím, jestli je to tak pokaždé, ale tahle černá značila něco jako „stůj, je-li ti život milý“! Samozřejmě jsem neuposlechl, za což jsem byl potrestán 450 výškovými metry na 2 kilometrech. Cpal jsem do sebe hroznový cukr po hrstech, lil do sebe sladký čaj, pot ze mě stříkal, prostě masakr. Ale nakonec jsem se na Soví sedlo nějak vyškrábal. Průměrný čas sice už ani zdaleka nebyl tak pěkný, jako na začátku pochodu, ale taková tragédie jako před týdnem to nebyla ani zdaleka také.

Cestou na Pomezní boudy jsem se dal do řeči s nějakým Petrem, taktéž vášnivým poloběžcem dálkových tras. V družné konverzaci nám kilometry, vesměs po asfaltu, utíkaly přeci jen trochu lépe. Na Pomezky jsme dorazili po 14 hodinách chůze právě ve chvíli, kdy se z nebe spustilo další Boží dopuštění.

Během deseti minut bylo naštěstí po všem, takže jsme mohli pokračovat. Nohy už byly docela cítit, obzvlášť při cestě po asfaltu, kterého bylo bohužel čím dál tím víc. A aby nám počasí udělalo radost, začalo na plný pecky pálit sluníčko. Kolega už toho měl docela dost, proto jsem se s ním mezi Horní a Dolní Malou Úpou rozloučil a začal útočit na čas začínající číslem „18“. Až do Úpy na hlavní silnici jsem seběhl skoro na jeden zátah a dole se vedle silnice vydal do Pece na poslední kontrolu před informačním stánkem.

Když jsem se naposledy občerstvil, byl přede mnou poslední z velkých kopců na trati, vedoucí k Hrnčířským boudám. S vypětím všech sil jsem se na něj vyškrábal a na jeho vrcholu dokonce zkusil zase trochu popoběhnout. Nadšení mě ale rychle opustilo po zjištění, že z kopce to teď jde hůř, než do kopce. A že těch sešupů bylo! Obzvlášť ten poslední, končící ve vesnici Horní Láno, mě definitivně odrovnal.

Poslední 4 kilometry jsem šel vysloveně na krev. Ani zdaleka se nešlo po rovině, i když nazývat to lehké zvlnění terénu kopcem asi taky nejde. Mně ale každá metrová nerovnost připomínala div ne K2… Sprostých slov a nadávek jsem ze sebe sypal víc než dost, mimo jiné na sluníčko, které mi vypalovalo díru do hlavy. Střídavě jsem propadal beznaději, že pěknou „18“ v cíli nezvládnu, ale pokaždé jsem to nějak rozdejchal. A když jsem asi 800 metrů před cílem uviděl skrz stromy v městském parku kostelní věž na náměstí a na hodinkách svítilo 18:36, bylo mi jasné, že to už dám.

Nakonec jsem se v cíli za mohutného fandění Eli objevil za 18 hodin a 48 minut. V nohách jsem měl 3800 výškových metrů a 99,56 kilometrů dálkových, což sice není ta správná kulatá stovka, ale co se dá dělat, na chození koleček před cílem nebyla chuť ani energie:) Tak snad příště!