Horská výzva 2015 na Šumavě
Poslední Horská výzva letošního roku konaná druhý říjnový víkend na Šumavě v okolí Železné Rudy měla dát odpověď na otázku, jestli s mým parťákem Kódlem zakončíme soutěžní sezónu 2015 bez ztráty kytičky s úžasným výsledkem 100% dokončených závodů. Nadšení pro věc jsme měli bezmezné, ale to je u takových pochodů jen jedna z mnoha podmínek pro úspěch.
Úspěchu v závodě jsem se snažil podřídit všechno, ale od začátku to nevypadalo moc dobře. Několik dní před startem jsem hodně špatně spal a ani brzký odchod z práce za účelem krátkého předcestovního spánku v den závodu se nepovedl podle představ, místo potřebného odpočinku jsem se 3 hodiny jen tak převaloval. Nakonec jsem marnou snahu ukončil předčasně, v poklidu se sbalil a pak už jen čekal na to, až v 7 večer dorazí odvoz.
Zvoní mi telefon, pan Karel je tu! Beru si věci a za chvilku už se vítáme v autě. Čeká nás 170 kilometrů po dálnici a silnici první třídy, za 2 hodiny bychom tam měli být. Provoz je naštěstí mírný a i s jednou zastávkou na natankování jsme těsně po deváté na místě, v Železné Rudě u fotbalového hřiště. Parkujeme hned vedle hrací plochy a jdeme se do velkého stanu zaregistrovat. Venku je příjemné počasí, teplota kolem 12 stupňů a polojasná obloha. Snad to vydrží.
Registrace je dílem několika okamžiků, dostáváme papírové tašky s čísly, čipy, tričky a dalšími drobnostmi, a tím je celý proces u konce. Cestou ze stanu na nás někdo mává a když přijdeme blíž, jsou to Lukáš a Zbyněk, naši „staří známí“ z cíle Beskydské sedmičky. Dáváme si společně jedno rychlé pivo, pak se vracíme k autu a chystáme se přeparkovat na 3 kilometry vzdálené parkoviště u Špičáku. Rebel Karel se ale nakonec rozhodne risknout případné nepříjemnosti a nechat auto tam, kde je teď. Takže máme skoro 2 hodiny na odpočinek. Což by bylo skvělé, kdybych na sobě nezačal pociťovat příznaky počínající migrény. Beru si proto rychle 2 Ibalginy a se zavřenýma očima jen tiše doufám, že zaberou…
Když nám půl hodiny před půlnocí začnou pípat mobily a naznačovat nám, že je nejvyšší čas začít s přípravou, s úlevou mám pocit, že hlava bude v pořádku. Není to sice úplně ono, ale klasický bolehlav to není ani náhodou. V dalších minutách se oblékáme a připravujeme na mnohahodinový výlet Šumavou. Příště ale bude lepší nechat si delší rezervu, protože do prostoru startu a cíle přicházíme jen pár minut před startem. Stihneme si s druhou dvojicí jen popřát hodně zdaru, nechat se vyfotit a už je tady startovní znělka, která pět minut před půlnocí celý závod odstartuje.
Na startu se tísní kolem 80 dvojic, účast je tedy zdaleka nejnižší ze všech 4 závodů. Ale je podzim, počasí nestálé, tak není čemu se divit. Ti nejlepší hned po startu prásknou do koní a mizí v dáli, většina startovního pole spolu s Lukášem a Zbyňkem se volnějším tempem žene za nimi, a my spolu s několika dalšími dvojicemi jistíme konec pelotonu. Cesta po asfaltu vede podél silnice a neustále do kopce, ale jsme plni síly a energie, tak se nám jde dobře. Když se navíc po pár kilometrech dostaneme do provozní teploty, zkusíme popoběhnout a hned cesta ubíhá ještě rychleji. Adrenalin navíc úspěšně zahnal moji migrénu, cítím se teď skvěle!
Míjíme Černé jezero, které ve tmě skutečně není vidět 🙂 a o pár stovek metrů dál zaokrouhlujeme průběžný účet závodu na 10 kilometrů s převýšením 350 metrů, které jsme zvládli ve skvělém čase 80 minut. Následuje několikakilometrový úsek z kopce, který skoro celý běžíme, pak chvilku stoupáme, abychom na první občerstvovačku v Hamrech zase běželi a doběhli (a předběhli) naše dva úhlavní soupeře. 🙂
Na první občerstvovací stanici je tradiční nabídka životabudičů a kalorických bomb. Dáváme si rohlík se salámem a navrch koláč, zapíjíme to sladkým čajem. Je tu dokonce i otevřená hospoda, ale chuť na chmelové občerstvení ani nemáme, proto po jídle jen doplníme vodu a pokračujeme v cestě k vodní nádrži Nýrsko. Je půl třetí ráno, za sebou máme přesně 20 kilometrů a 55 ještě před sebou. Počasí je skvělé, občas polojasno, většinu času je ale obloha zcela vymetená. Zima však rozhodně není, teplota se drží hodně stupňů nad nulou. Pravda, kolem vody je to trochu slabší, ale máme dost energie ctít sportovní přísloví „Když je ti zima, přidej“. Navíc už nejdeme sami, L+Ž tentokrát dohnali nás a ve 4 se to lépe táhne. Jediné, co nám trochu vadí, je cesta vedoucí skoro stále po asfaltu.
Na 31. kilometru nás ve vesnici Děpoltice vítá druhá občerstvovačka, kam jsme došli v čase 4 hodiny 17 minut. Kromě jídla a pití máme možnost si i chvilku pohrát s malým kotětem, které si tu užívá nečekané noční pozornosti. A přijít tak na jiné myšlenky, protože závod začíná trochu bolet. Bohužel, bude ještě hůř, protože nevýhodou vodních nádrží bývá jejich umístění v údolích. A rychle poznáváme, že stoupání sem bylo jen slabé demo toho, co nás čeká vzápětí. Sice nestoupáme až na Můstek (zatím), ale i tak ním 3,5 kilometru a skoro 400 výškových metrů dá pořádně zabrat. Začíná sice svítat, ale jasná obloha je pryč a na nás se valí hustá bílá mlha. Cestou dolů do Hojsovy Stráže proto běžíme, začíná být docela i zima.
Na občerstvovačce ve Stráži se zdržíme o trochu déle, musíme si upravit výstroj a trochu popadnout dech. Jsme sice za polovinou, ale cíl je stále v nedohlednu a před námi 6 kilometrů dlouhé stoupání na Můstek. Nahoru se cestou v náročném terénu soukáme celých 80 minut, ale nakonec jsme přeci jen tam. Uděláme pár fotek pro dokreslení podzimní atmosféry a začneme sestupovat dolů směrem k obci Javorná. V jednu chvíli trochu bloudíme, ale je to naše vina; značení závodu je to nejlepší, jaké jsme na Horské výzvě zažili. Podle mapy se nakonec na značku zase napojíme a v půl deváté ráno přicházíme na hlavní silnici.
Moc dlouho si ji ale neužijeme, po pár metrech odbočujeme zase na polní cestu. Následuje dlouhá, ale dost nudná pasáž mírně do kopce až do obce Keply. Pravé podzimní počasí si po 60 kilometrech moc neužíváme, tak se snažíme zabavit alespoň sportovním houbařením. Od klasického houbaření se liší tím, že houby hledáme, ale nesbíráme. A že jich v lesích kolem roste požehnaně! V Keplech se pak jen otočíme a z mírného kopce se vracíme do vesnice Javorná, kde na nás čeká poslední kontrola s občerstvením.
Dobrou zprávou je, že nám do cíle zbývá už jen 10 kilometrů. Poněkud horší se jeví informace, že nás čeká ještě pořádný výšlap na Pancíř. Vyrážíme do prudkého kopce přímo pod lanovkou, pak se přes hodně promáčenou louku napojujeme na žlutou značku a dál jdeme zase po zpevněné cestě. Potkáváme čím dál tím více turistů a houbařů, ale naše mysl se upíná jen a jen na cíl. Kódla pobolívá palec, já jsem relativně bez problémů. Nahoře na Pancíři prohodíme pár slov s kameramanem točícím záznam pro Sport5, což nám asi zajistí 5 vteřin slávy (čas 11:05 na videu) 🙂 a pak už nás čeká jen finální úsek do cíle.
Po nezbytných gratulacích a fotkách na památku se zdravíme se soupeři z týmu KroMat 2014, kteří do cíle dorazili přesně hodinu před námi, kvůli velké frontě se vzdáváme nároku na oběd a protože jsem překvapivě při síle, o chvíli později vyrážíme se mnou za volantem směrem ku Praze. Čímž naše čtyřdílné letošní společné dobrodružství zvané Horská výzva definitivně končí.
Na závěr malá statistická rekapitulace. Celý závod měřící 77,14 kilometrů jsme zvládli za 13 hodin 07 minut průměrnou rychlostí 5,9 kilometrů za hodinu. Během závodu jsme nastoupali a sestoupali 2477 metrů. Na start závodu LONG se postavilo celkem 78 dvojic, přičemž do cíle se podívalo dvojic 65. Naše dvojice pak svým dosaženým časem obsadila konečné 43. místo. Pro případné zájemce tu jsou i kompletní Výsledky Horská Výzva 2015 Šumava.
P.S. O pár dní později jsme si pak mohli přečíst, že jsme se společně s Kódlem po započtení výsledků ze všech čtyř závodů umístili na úžasném 18. místě. 🙂 Což je až úsměvné, ale nedá se nic dělat, jsme prostě dobří!
