Lužická Šukačka 2015
I když to tak podle názvu nevypadá, celý průběh víkendové Lužické Šukačky se dá odvyprávět bez uzardění před 22. hodinou. Jedná se totiž o ryze cyklistický a (lehce) orientační závod pořádaný v Lužických horách v okolí Nového Boru, byť o závodění tady jde skoro až v poslední řadě. Kromě času je důležité především plnit úkoly, vesměs typu „co je napsáno na ceduli“ nebo „kolik matek je na mostě“. Na svědomí ho má a hlavou organizačního výboru je Petr Správka, za což mu patří velký dík!
Po úvodním kopečku následovala tradiční střelba ze vzduchovky. Tříminutové intervaly mezi závodníky na startu se ukázaly být nedostatečné, kolem stanoviště se tísnily davy. Když jsme asi po půl hodině přišli na řadu, Eli zaujala střeleckou pozici a začala kanonádu. Nebylo to špatné, ale když si příště nezapomene vzít kontaktní čočky, bude to určitě ještě lepší. 🙂
Další kilometry vedly po pěkných cestičkách, sluníčko svítilo, prostě příjemný výlet. To se ale brzo mělo změnit. Kousek za Kytlicemi jsme spočítali matky na železničním mostku a pak se začali drápat po lesní cestě do dalšího kopce. Z cesty se posléze stala cestička a pak pěšinka, aby se nakonec na takové pěkné mýtině ztratila docela. Díky GPSce jsme sice přesně vědeli, kde jsme, ale dostat se odsud na jen pár desítek metrů vzdálenou cestu nám dalo trochu zabrat.
Úkol opsat z maringotky její maximální povolenou rychlost byl v porovnání s následujícím výšlapem na vrchol Velká Tisová a hledáním „usměvavého pařezu“ vysloveně primitivní. Ale dali jsme to, stejně jako následující úkol spočívající v určení barvy střechy nevelkého seníku. Proto není divu, že jsme příjezd k železniční stanici Jedlová spojený s obědem brali jako zcela zasloužený.
Jestli byla u střelnice dopravní zácpa, tak tady to byla přímo barikáda. Na pivo se čekalo čtvrt hodiny a na oběd typu plněné bramborové knedlíky nebo pečené kuřecí stehno s bramborem rovnou celou hodinu. Inu, hotovky Ale počasí nám přálo a na sluníčku pivo chutnalo skvěle, takže nám ani nevadilo, že naše skupinka postupem času na nádraží skoro osiřela.
Když jsme se odhodlali zase zvednout kotvy, naše skupinka se rozdělila. Keith s Lukášem to zabalili úplně a vlakem ČD se vydali do cíle hledat odpovědi na záludné otázky organizátora na internetu. Eli s Krustym pokračovali ve zkrácené variantě závodu přes Svor a my s Péťou jsme pokračovali dle plánu směr Germánie.
Jestli to doteď bylo náročné, tak následujících 20 kilometrů byl hotový očistec. Převážná část se jela po turistické značce, rovinku aby člověk pohledal. A jako by prudké stoupání nebo klesání nestačilo samo o sobě, poskakovali jsme chvíli po kořenech, jindy po kamenech nebo v jílu vymletých dírách, většinou však v různých kombinacích všeho najednou. Při závodech typu Horská výzva podobný terén označuji jako dost náročný, a to s sebou nemám horské kolo… 🙂 Občasné přejezdy po silnici nebo zpevněné cestě jsme si vysloveně užívali, ale jinak jsme se s jazykem na vestě plazili do kopce nahoru nebo s vytřeštěným zrakem a sevřeným svěračem řítili z kopce dolů.
Na dvacátém kilometru jsme přímo na státní hranici splnili další úkol, a pak už „Herzlich willkommen in Deutschland“! Na přivítanou nás čekal sešup dolů jako krá** prudký, na necelých dvou kilometrech jsme sjeli přes 200 výškových metrů. Dole u rybníčka jsme spočítali lavičky (další úkol) a vydali se pro změnu do kopce. Pořádného krpálu podél sjezdovky, plného stromů a kořenů. Však se na nás také protijdoucí turisté dívali jak na blázny. A to jsme své bicykly zatím jen tlačili. Když jsme je o kousek dál museli mnoho desítek schodů nést na zádech, asi by na nás rovnou zavolali doktora Chocholouška. Naštěstí se nemuselo jít až nahoru na horní konec sjezdovky, místo toho jsme sjeli do míst, kde 22. září 1938 došlo k jedné z prvních vážných šarvátek mezi henleinovci a československými družstvy Strany obrany státu. Po krátkém odpočinku jsme zase sedli na kolo a vyjeli na Myslivny, kde jsme si dopřáli malé plzeňské, respektive radhošťské občerstvení.
Následující dlouhé a prudké klesání do Horní Světlé jsme projeli během pár okamžiků; já si dokonce ustanovil nový rychlostní rekord na kole, skoro 62 km/h! O pár stovek metrů dál za vesnicí ale zábava končila a ke slovu přišly zase kořeny a kameny. Obzvlášť jedna mýtinka byla hodně výživná, na některých úsecích jsme raději sesedli a kolo vedli pěkně vedle sebe. A tak to šlo dál až k vodní nádrži Naděje, kde nás čekal další, trochu botanický úkol.
Cesta od naděje do Rousínova byla posledním úsekem, který jsme se rozhodli zdolat po turistické značce. Oba jsme toho začínali mít plné zuby, i když chrup byla jedna z nemnoha částí těla, která nás zatím nijak výrazně nebolela. Proto jsme učinili rozhodnutí, že i když to možná bude občas znamenat i malou zajížďku, zbytek cesty do cíle pojedeme výhradně po silnici. A jak jsme se rozhodli, tak jsme také udělali. Z Rousínova do Svoru a pak dál zpátky do Nového Boru jsme to drandili pěkně po silnici, kilometry rychle naskakovaly a cíl před námi začal mít stále reálnější obrysy. V Boru jsme ještě malinko zakufrovali, ale i přesto jsme už za 9 hodin byli v cíli!
Tam jsme dostali zasloužený kus kančího masa, žízeň zahnali několika pivky a po vyhlášení výsledků mohli sledovat závěrečný bod programu, kterým byl přednes básní obsahujících sadu povinných slov. A nutno podotknout, že sobotní chvilka poezie byla neočekávaně zábavná, v některých případech dokonce i mírně lechtivá. Stejně jako střelbu si v našem týmu vzala básničku na starost i Eli a šlo jí to i bez čoček výborně; dostala za ni dokonce medaili!
A tím se tento dlouhý, ale povedený den nachýlil ke konci. Rozloučili jsme se, dojeli / došli zpátky do chalupy a po krátké očistě a společenské vložce šli spát.
