…ale, jděte třeba do Prčic 2013!

Ten byl, jako poslední dobou u nejdelší trasy pokaždé, přímo ve vestibulu stanice metra Háje. Oficiální začátek akce je v 5 hodin ráno, proto jsme se rozhodli přenocovat někde poblíž a dostavit se na start co nejdříve. Volba padla na hotel Apartman Student, který je od stanice metra v „docházkové vzdálenosti“, což v reálu znamenalo 3 kilometry navíc. Pokoj byl nově rekonstruovaný a moc pěkný, ale moc jsme si ho neužili.

Proti původnímu plánu se na pochod pořádně vyspat se totiž postavilo počasí. Den před pochodem rosničky z ČHMU upravily své věštění, první polovinu cesty mělo propršet. A tak jsme místo důkladného odpočinku strávili večer chozením po obchodech a vybíráním vhodné nepromokavé bundy v pánském i dámském oddělení sportovních a outdoorových potřeb. To se nám nakonec povedlo, já si navíc koupil i nové sportovní boty, takže operace „nákupy na poslední chvíli“ dopadla úspěšně. Méně příjemným důsledkem nákupů byl příjezd na hotel až kolem jedenácté hodiny večerní. Rychle jsme se osprchovali, nastavili budík na 4:20 a zalehli.

Po necelých pěti hodinách spánku byl budíček. Trochu energie do žil nám vlil pohled z okna, protože po dešti nebylo ani památky. Během několika minut jsme se sbalili a ve tři čtvrtě na pět vyrazili na start. Hned před hotelem bohužel začalo být jasné, že rosničky se tentokrát strefily, z nebe začaly padat kapky se stále se zvyšující frekvencí. Než jsme došli na Háje, lilo už celkem slušně. Po zakoupení map, posledních úpravách výstroje a prvním kontrolním razítku jsme kolem půl šesté vyrazili. Chvilku to sice vypadalo jako by déšť ustával, ale po pár minutách se opět hustě rozpršelo a podobný scénář se opakoval následující 4 hodiny stále dokola.

První fáze pochodu vedla přes Milíčovský les a rybníky. Tam jsme potkali jednoho z organizátorů, který nám prozradil, že navzdory hnusnému (škaredému;) počasí byl zájem o nejdelší trasu obrovský a že všech 520 připravených map už je rozdaných. O kousek dál byla první tajná kontrola, kde jsme dostali do kontrolního formuláře fialové „P“. Dál jsme pokračovali Průhonickým parkem, kde už začalo být hodně vody i bláta, stále na jih přes několik středočeských městeček a vesnic.

Po 23 kilometrech jsme dosáhli nejvyššího vrcholu našeho putování, kopce zvaného Grybla. Cesta nahoru byla pomalá a vyčerpávající, lesní stezka připomínala bahenní lázeň a kdo si nedal pozor, pěkně se v bahně vykoupal. Úplně na nejvyšší bod jsme se nedrápali, i tak ale bylo 510 metrů nad mořem ten den nejvýš. Následoval sestup zakončený prvním oficiálním kontrolním bodem v Týnci nad Sázavou. To už bylo naštěstí po dešti a od té chvíle bylo počasí už jen lepší a slunečnější. V Týnci jsme doplnili zásoby, malinko si odpočinuli a ošetřili první puchýře. Kolem jedenácté hodiny jsme už byli zase na trase.

Střední pasáž pochodu nebyla moc zajímavá, většinou vedla skrz rozbahněné polní cesty a relativně často i po silnici. Drobné rozptýlení z rutinního ťapání nám přinesl zoufalý ztracený pejsek a jeho stejně zoufalá majitelka, kteří se nemohli najít, a pak pohled na někdy i velmi staré pochodníky s desítkami botiček na batůžcích a chlebnících. Oblečeni v naprosto běžném oblečení vypadali spíš jako na odpolední procházce v parku a ne na pochodu s délkou převyšující 70 kilometrů. Palec nahoru;)

Další kontrolní bod byl v Neveklově na náměstí. To už bylo počasí krásné, občas nějaký mráček, jinak azúro. Dali jsme si sušenky a Coca-Colu, protáhli a ošetřili nohy a nachytali trochu bronzu. Během půlhodinového odpočinku jsme zaslechli hovor nějakého páru, že snad bude prodloužen časový limit v cíli kvůli hodně špatnému terénu v první třetině pochodu, takže snad to na botičku stihneme i my. Došli jsme si pro razítko, správně zodpověděli záludnou otázku od pořadatelů „Kampak máte namířeno?“ a vyrazili na poslední třetinu cesty.

Kromě počasí zkrásněla i krajinka a občas se nám naskytl pohled hodný zaznamenání. Bohužel pouze na mobilní telefony, protože náš oblíbený kompaktní fotoaparát Panasonic nepřežil ranní lijavec a odebral se (snad jen dočasně) do věčných lovišť. Nohy nás bolely čím dál tím víc, ale stále ještě to bylo snesitelné. A soudě podle sledování ostatních pochodníků jsme rozhodně nebyli sami:) Chvíli se šlo do kopce, chvíli z kopce, chvíli lesem, chvíli polem, prostě se to příjemně střídalo a měnilo. Poslední oficiální kontrolní bod byl v Kosově Hoře, kdy nám do cíle chybělo už jen 14 kilometrů. Dali jsme si jednu malinovku, vydechli a za 10 minut pokračovali dál

Asi 8 kilometrů před cílem jsme v Mezném dostali druhé razítko do políčka „Tajný punkt“ a s vidinou blízkého cíle radostně vyrazili skoro do cílové rovinky. Ale jak se ukázalo, také do nejhoršího úseku pochodu. Do Jesenice to ještě šlo, ale posledních 5 kilometrů bylo vysloveně krizových. Mírně zvlnění cesta vedla podél Sedleckého potoka a i když jsme se snažili, utíkala zatraceně pomalu. Z apatického ťapání nás vytrhla společná halucinace v podobě malého prasátka jménem Maruška, které se naštěstí ukázalo být skutečným vepříkem podměrečné velikosti:) Po překonání rozřádkovaného bramborového pole se na obzoru objevila kostelní věž a my věděli, že tentokrát do cíle skutečně dojdeme! A co víc, že to snad stihneme i v původním časovém limitu do 20:00. Na poslední metry jsme si pustili písničku Ivana Mládka Praha – Prčice na YouTube a pak už se jen kochali pohledem na zaplněné prčické náměstí. Byli jsme tam!

Při pohledu na hodiny svítilo na displeji přesně 20:00, zvládli jsme to tedy i v časovém limitu. I když jak jsme se později dozvěděli, na opozdilce se čekalo snad až do půlnoci. Nechali jsme si dát poslední razítko, dostali botičku a pamětní medaili o absolvování „skutečného“ pochodu a šli si dát limonádu na osvěžení. V cíli na nás čekala i moje sestra, která došla s chřipkou a kamarády asi 15 minut před námi. Nechali jsme se vyfotit, na chvilku si sedli (já i lehl, udělalo se mi hodně zle…) a pak začali hledat cestu domů. Na nádraží v Heřmaničkách jezdila pravidelná kyvadlová doprava, vydali jsme se proto kousek vedle náměstí na zastávku. Tam nám prodali lístky, ale hned poté jen tak mimochodem dodali, že vedle stojí přímý autobus do Prahy, který za chvilku odjíždí. Doběhli (!!!) jsme k němu, obsadili dvě z posledních 4 míst a vyrazili na cestu domů. Bylo tři čtvrtě na devět.

V autobuse moje nevolnost pokračovala, ale naštěstí pomohla krátká přestávka na vyprázdnění plného močového měchýře. Pak už to celkem šlo, autobus nás zavezl na stanici metra Opatov. Tedy přesně na to stejné místo, kde naše cesta před necelými 24 hodinami cestou do hotelu začala. Metrem jsme popojeli pár stanic, doplazili se do kanclíku, dali si rychlou sprchu a s pocitem úspěšně zvládnutého pochodu ulehli na provizorní matrace… Tím náš pochodový den skončil a my se můžeme těšit na další ročník:)

Na úplný závěr ještě něco pro statistiky ve spolupráci s Garmin Connect. Během pochodu Praha – Prčice jsme ušli celkem 73,25 km kilometrů a nastoupali 1441 metrů. Celkový čas pochodu byl 14 hodin 38 minut, z toho jsme se sunuli vpřed 13 hodin průměrnou rychlostí 5,6 km/h.