Běhej lesy 2021 aneb masový skoro-půlmaraton kolem Karlštejna
Blíží se Beskydská sedmička, asi nejmasovější ultra u nás. Je na čase se začít socializovat a zvykat si na lidi, během Covidu si člověk tak nějak odvykl. Běhej lesy, ryze komerční akce pro stovky a možná tisíce běžeckých nadšenců, se jeví jako dobrá příležitost. I přes občasnou reklamu na Facebooku mě tato událost doposud nechávala klidným, ale když mi přišla do emailu pozvánka od kolegů, navíc s příslibem placeného startovného a funkčního trička navrch, po krátkém rozmýšlení jsem se nakonec přihlásil.
Kromě Pražského půlmaratonu před pár lety jsem se snad nikdy neúčastnil závodu kratšího než 50 kilometrů. Běhej lesy tak měla být moje teprve druhá více méně „sprinterská“ zkušenost. Že to ale nebude úplná procházka dávala tušit kromě hodně zaplněné startovní listiny, rozdělené dokonce do dvou startovních vln, i předpověď počasí. Letošní léto je, slovy klasika, tak trochu nešťastné, takže předpověď hlásající jasno a teploměr atakující třicítku byla poněkud překvapivá a vzhledem ke kopcovitému terénu závodu ne zrovna potěšující.
Dalším důvodem pro překonání společenského ostychu byla vzdálenost na start závodu. Z místa nového bydliště to mám na Karlštejn papírově slabou třičtvrtěhodinku, takže za pár hodin mělo být bez problémů po všem a mohl jsem se věnovat rodině a zvelebování rodinného hnízda. Ale jak už to bývá, šedá je teorie, zelený strom života.
Pravda, rosničky se tentokrát výjimečně nespletly a už kolem deváté ráno, kdy jsem vzal na procházku našeho domácího čtyřnohého hlídače, sluníčko připalovalo víc, než nám oběma bylo příjemné. Zato doprava byla předpokladům nahony vzdálena. První překážkou byla (asi) plánovaná celovíkendová údržba dvou tunelů na Pražském okruhu, která na navigaci obarvila významnou část navazujících silnic a silniček do temně rudé barvy. Ani objízdná trasa nebyla bez překážek, ale za slabých 80 minut jsem byl na místě. Tedy na místě, parkoval jsem na druhém parkovišti na louce u letiště v Bubovicích, odkud to bylo na start ještě pěkný kus cesty. K dispozici sice byla kyvadlová autobusová doprava, ale proč se před před závodem neprotáhnout a nerozehřát, že?
Konečně jsem na místě. Vítá mě kolega David a předává mi startovní číslo 22301, které si několika připínáčky připevňuji na pravé stehno. Po chvíli se nás sejde z Trasku všech 5, a v družném hovoru se připravujeme na start – dva běžíme 19 kilometrů dlouhou variantu (jak se ale brzy ukáže, kvůli nedávné větrné kalamitě je závod o kilometr zkrácen), dva před sebou mají kilometrů třináct. David překvapivě neběží, tak se nám jako neběhací kapitán stará o zázemí.
Ve 4 hodiny si závodníci ve spartakiádním stylu trochu zacvičí a na trasu vyrazí první vlna nejdelší trasy. Já s kolegou se po pár minutách řadíme na start druhé, která má vyrazit o deset minut později. Neprozřetelně si stoupám až na konec startovního pole, čehož lituju už pár vteřin po startu. Celý dav se sice po startu dává do pohybu, ale tempem volným, možná až vlažným. Předbíhání není vesměs možné, když občas předběhnu trochu na prasáka mimo cestu, slyším za sebou ironické poznámky. Sorry jako…
První kilometr tak rozhodně neprobíhá podle mých představ. Teprve až kousek před administrativními a technickými budovami lomu Mořina se cesta rozšíří a můžu běžet svým tempem. Rychlý a vesměs pohodový cval ale netrvá moc dlouho, vbíháme do areálu lomu a rozpálený vzduch mi hrozí sežehnout plíce. Navíc je to trochu do kopce, tempo ostatních poněkud vadne. Mě se ho daří celkem držet, třetí kilometr zvládám pod 5 minut. Kolem občerstvovací stanice začínám klesat a za pár chvil vbíhám do chodby vedoucí dolů, až na samotné dno lomu Velká Amerika. Cesta dolů je asi nejpříjemnější část závodu – je tu chladno, beží se z kopce, na cestu svítí různobarevná světla a atmosféru dokresluje živá trojčlenná kapela hrající hudbu jihoamerických indiánů.
O pár desítek vteřin později se situace zase dramaticky mění. Dole v lomu je sice voda, ve které se někteří závodníci osvěžují, ale jinak je to peklo mezi rozpálenými skálami a kameny. Značení nás vede pár stovek metrů po břehu jezera, teprve pak máme povoleno se otočit a běžet zpátky. Cestou potkávám spoustu závodníků, které jsem předběhl, některé dokonce z první vlny; ti už nevypadají zrovna svěže. Já jsem zatím v pohodě, zdravím o 106 fotící fotografy a doufám, že budu mít na památku i nějakou pěknou profi fotku.
Začínám stoupat a těším se do tunelu, vedro je tu vážně nesnesitelné. Zatím dokážu běžet i do kopce, každých pár vteřin někoho předbíhám, což mi docela zvedá náladu i sebevědomí. Znovu nám do kroku hraje malá kapela, je to tu prostě nejlepší část závodu. Po výběhu z tunelu je po pár metrech již jednou proběhnutá občerstvovací stanice. Já mám sice své dvě lahve s vodou s sebou, ale nehodlám nic riskovat a nechám si obě doplnit po okraj. Normálně běhám půlmaraton bez vody, ale dneska mám už po 6 kilometrech jednu láhev skoro prázdnou. A do cíle je ještě pěkně daleko.
Následuje prudký seběh do Mořiny. Bežím uvolněně a naplno, krok se mnou drží jen jedna vzrůstem malá běžkyně. Za pár minut jsem dole a skrz vesnici začínám soupat do dalšího kopce. A míjím dvě nečekané, ale velmi milé a příjemné občerstvovací stanice. Na první nás postarší pán zkrápí vodou z hadice, na druhé máme kromě stejné kratochvíle k dispozici i kelímky s vodou. Skvělé a vzhledem k podmínkám nesmírně užitečné, podílám dodatečně díky!
Do kopce za Mořinou poprvé zpomaluji do chůze, nemá smysl se ve třetině závodu odpálit. Sklon kopce spolu s vedrem je vražedná kombinace a já bych se rád podíval až do cíle. Ale pořád je potěšující, že zatímco ostatní v chůzi jedou naplno, mě se daří při stejném tempu regenerovat, takže jen co se dostaneme na trochu běhatelnou část trasy, přecházím do klusu a ostatní nechávám rychle daleko za sebou.
Následuje krátké intermezzo po silnici před druhým občerstvením. Naštěstí v lese, takže teplota je přijatelná. Na rozdíl od většiny ostatních občerstvovačkou jen proběhnu a dál se sápu do prudkého kopce. Krpál naštěstí brzo skončí a pak následuje pár běhacích kilometrů. Běžím na automatiku, naštěstí se nemusím o nic starat. Cestu lemuje spousta žluto-černých fáborků a aby bylo případné bloudění úplně vyloučené, na každé sebemenší křižovatce stojí organizátor nebo organizátorka v červeném tričku a ukazuje cestu. A k tomu fandí. 🙂
Na louce s krásným výhledem na hrad Karlštejn je časová brána a další fotograf. Pohled na hrad mě povzbudí, už jen proto, že teď to zase bude z kopce. Bohužel cestička je velmi úzká, skoro se nedá předbíhat, takže za pomalejšími a opatrnějšími běžci naberu pár vteřin, možná i desítek vteřin ztrátu. Což se při pozdějším pohledu na výsledkovoou tabuli s vteřinovými rozestupy jeví malinko mrzuté.
Na konci dlouhého klesání je silnice vedoucí obcí Karlštejn. Když jsem tu byl naposled, nedalo se tu pro samé davy projít; dneska je to tady vysloveně komorní. Máme pruh silnice vyznačený žlutými kužely, tak se v něm snažím držet. Pokračuju dál chůzí, ale neběží nikdo, kopec je to celkem prudký. Kousek od nádvoří hradu ale zase roztáčím nohy a až k restauraci V Hlubokém letím jak vítr.
Do cíle zbývají 4 kilometry. Kolem Dubu Sedmi bratří vede nejpomalejší část trasy, kilometr zdolávám skoro 7 minut. Přede mnou je poslední občerstvení, ale trochu vody ještě mám, tak opět jen procházím. Jakmile to jen trochu jde, snažím se o běh, už není, na co se šetřit. Prudší úseky střídají pozvolnější, ale pořád je to do kopce. Poslední úsek je na morál. Předbíhám další spousty závodníků a lesem se blížím k cíli. Už slyším hudbu a moderátora, brzy bude konec dnešního dobrodružství. Těsně před cílem se spojí kratší a delší trasa a do cílové rovinky vbíhám spolu s dalšími 5 běžci. Plácnu si s několika malými dětmi a pak protínám cílovou pásku. Jsem v cíli!
V cíli se cítím naprosto v pohodě, asi jsem běžel pod své možnosti 🙂 Potkávám Davida, který mi obstará pití a já se chystám probrat s ním své čerstvé dojmy. Pak si všimnu zmeškaného hovoru, tak volám domů. Sakra, pes zlobil… Musím hned zpátky. Omlouvám se Davidovi a vyrážím k autobusu. Bohužel mi nějak nejsou schopni říct, který jede na letiště (ehm), tak si ty tři kilometry do Bubovic dám na závěr ještě jednou. Občas i popoběhnu, ale zas tolik energie mi nezbylo. Na letišti nasedám do auta a vyrážím na Kloko, čímž pro mě dnešní Běhej lesy definitivně končí.
Co dodat? Jednou větou – líbilo se mi to. Jasně, je to maskovka, všude spousta lidí, v poměru cena/výkon je to pro člověka zvyklého na stovkové pochody předražený cirkus. Ale trasa byla povedená, organizace výborná a vzhledem k dosaženému času můžu být spokojený. Což také jsem, takže pokud někdy bude příležitost, tak možná… 🙂
Na úplný závěr malá statistická rekapitulace na Garmin a Strava. Celý závod měřil 18 kilometrů a já ho uběhl za 1 hodinu 37 minut a 19 vteřin. Během té doby jsem nastoupal a seběhl 536 výškových metrů. Na start nejdelší trasy se postavilo 442 závodníků a běžců, mezi kterými jsem se umístil na pěkném 62. místě. Kompletní výsledky najdete zde.
