Beskydská sedmička 2024 aneb co tělo dovolí…

Ještě 14 dnů před startem jsem byl na vlně. Úspěšně zvládnutý letní EKUT, složený z Týnišťských šlápot a Ne-Krušných hor konaných během jednoho týdne, mi důkladně prověřil fyzičku a dodal dostatek sebevědomí na to pohrávat si s myšlenkou zaútočit na B7 na čas začínající číslem 18. Jen trochu poladím koleno a bude to jízda! V neděli v 5 odpoledne jsem ale najednou zakašlal a kašlat už nepřestal. Následujících 7 dní jsem proto strávil v posteli, lil do sebe hektolitry bylinkových čajů, mlsal kouzelné sirupy, polykal vitamíny a snažil se nepropadat zoufalství.

V pondělí, 5 dnů před startem, jsem z postele vylezl a zahájil bleskovou rekonvalescenci spojenou s intenzivním protahováním, na běhání jsem neměl ani pomyšlení. Každý den mi naštěstí bylo o trochu lépe, takže jsem se ve čtvrtek večer definitivně rozhodl, že to do Beskyd pojedu zkusit. Sbalil jsem si saky-paky a v pátek ve 4 ráno vyrazil po krásně volné dálnici D1 směrem na Brno. Skvělou náladu mi nezkazil ani pomalý průjezd moravskou metropolí a v 8 už jsem parkoval ve Frenštátu v mém tradičním dočasném azylu, místním Autokempu.

V kempu bylo celkem plno, naštěstí jsem pro svůj stan našel místečko v rohu pod několika stromy. Mimo jiné se přes den potřebuju trochu prospat a vzhledem k předpokládaným teplotám přes 30 stupňů bych na přímém slunci asi vysublimoval. Během pár minut jsem se zabydlel a pak vyrazil na tradiční obhlídku Frenštátu. Na náměstí jsem si dal vydatnou snídani a pak šel zavzpomínat na místní nádraží, odkud po mnoho let vyrážely na start v Třinci megadlouhé vlaky plné natěšených pochodníků. Pak ale přišla výluka na trati, nutnost hledat náhradní řešení a s vlaky bylo utrum. Možná už navždycky.

Po návratu do kempu jsem se snažil odpočívat. Po obědě jsem si zobnul prášek na spaní a trochu se prospal, kolem páté pak zahájil předstartovní přípravu. V plné polní jsem se vydal na zastávku autobusu, odkud jezdí kyvadlovka do Třince. Už z dálky jsem viděl, jak na mě organizátorky mávají. Přidal jsem proto do kroku a jen co jsem se uvelebil na posledním volném místě, vyrazili jsme.

V Třinci byl zatím relativně klid, registrace ve sportovní hale byla proto otázkou pár minut. Letos jsem díky programu B7 Masters měl registraci koupenou bez nervů, navíc jsem asi díky rychlé reakci získal velmi protekční startovní číslo 0007. 🙂 Jedno jsem si přišpendlil na batoh, druhé na nohavici kraťasů a vydal se do města sehnat něco normálního k večeři. Měl jsem chuť na těstoviny, případně pizzu. Ale Třinec není zrovna gastronomický ráj, nakonec jsem zakotvil v pizzerii Vergnano a dal si Hawaj. K tomu dvě pivka a bylo mi fajn.

Na stadion jsem dorazil už za tmy, do startu zbývalo asi 50 minut. Většinou se dojímám až v cíli, ale po letošních zdravotních peripetiích jsem byl trochu naměko už teď. Zařadil jsem se do davu závodníků kousek od startovní brány a trpělivě vyčkával. Trochu se to vleklo a ze stání na místě mě začala bolet záda, ale alespoň mi nebyla zima, dneska je vážně teplíčko. Deset minut před startem jsme si vyslechli hymnu a pak už se v tichu soustředili na nadcházející závod. Posledních deset vteřin jsme si hromadně odpočítali a přesně ve 21 hodin a 45 minut vyrazili na 102+ kilometrů trasu s 5600+ metry převýšení. Beskydská sedmička 2024 byla právě odstartována!

Dostat se do pohybu trvá jen pár vteřin, než se rozběhnou závodníci přede mnou, pak můžu začít vyklusávat první metry letošního ročníku. Po tradičním kolečku po běžeckém oválu rychle vyběhnout pár schodů a skrz první časovou branou po asfaltu do parku. Začíná se celkem z ostra, už po pár stovkách metrů mě hodinky upozorňují, že tepovka překročila 150. Prodělané nachlazení vystrkuje drápky, raději trochu zvolním. To budoucí vítěz takové starosti nemá, k první sjezdovce uhání průměrným tempem 3:42!!! Být fit, možná bych s ním dokázal držet krok i celý kilometr!

První desítky minut je to lety prověřená písnička. Obrovský dav natěšených závodníků se žene vstříc Malému Javorovému, čelovkou si na cestu svítí tak každý desátý. Jednotlivci i dvojice se různě předbíhají, čas od času se na poslední chvíli musím vyhnout naopak jen pomalu se šinoucím účastníkům. Trať lemují desítky diváků a fanoušků, kteří volají, tleskají, jásají, nebo si dokonce chtějí „plácnout“. Na poli ultra je to v naší republice fakt dost unikát a je těžké nepodlehnout nadšení a neutavit se hned po startu.

Ale jde to. 🙂 Upravuji tempo podle pípání mých Garminů a jakmile se objeví první větší stoupání, přecházím do chůze. To už jsme na úpatí první sjezdovky na Malý Javorový, kde naši formu prověří první pořádný výšlap. Na 1.500 metrech nastoupáme skoro 450 výškových. Snažím se jít konstantním tempem s ohledem na tepovku a bez zastávek. Za půl hodiny jsem nahoře, cítím se překvapivě dobře. Občasné zakašlání přičítám spíš zvířenému prachu než nemoci, s dýcháním nemám žádný problém, stejně tak koleno zatím drží. Ale do kopce nezlobilo ani předtím, tak uvidíme, jak se mu bude líbit výběh na Velký Javorový.

Kousek pod vysílačem je umístěna časová brána, pak následuje pozvolný, táhlý výstup na Velký Javorový. Postupuji kupředu indiánským během, koleno začíná být cítit. Ale naštěstí ne tím nepříjemným, limitujícím způsobem, v každém případě ho nechci pokoušet. Po zdolání vrcholku Velkého Javorového následuje dlouhý seběh do Řeky. Vyklusávám tempem kolem 5:40 a trnu, kdy v kolenu píchne a bude konec. S přibývajícími kilometry se ale zdá, že moje samo-rehabilitace zabrala a akutní problém na vnitřní straně levého kolene se mi podařilo vyřešit. Na občerstvovačku v Řece tak dobíhám spokojený a relativně uvolněný.

Doplním tekutiny v lahvích, pořádně se napiju a spolu s desítkami dalších závodníků vyrážím na sjezdovku číslo 2. Na rozdíl od té první je užší, na mnoha místech jen pro jednoho, takže se lidský had začíná zadrhávat a čas od času se zastaví úplně. Což vyprovokuje netrpělivější jedince, kteří začnou předbíhat a situaci malinko hrotit. Mě pomalé tempo nevadí, třeba mi zbydou síly na později. Ačkoliv je tato sjezdovka kratší a s menším převýšením, nakonec na ní strávím o dvě minuty déle, než na té první.

Následuje dlouhý seběh na Morávku. Mám takový pocit, že některé technické úseky z minulých let jsou nyní po zásahu dřevorubců hladké a upravené. Nemůžu říct, že by mi to vadilo, chodidla si i tak užijí svoje. Vyklusávám průměrným tempem kolem 7 minut na kilometr a užívám si, že mě skoro nic zatím nebolí. Na Morávce je opět ticho a klid, jediný ruch panuje v bezprostřední blízkosti stanů s občerstvením. Tentokrát si naložím nejen tekutiny, ale i něco na zub. Bohužel to vypadá, že intenzivní léčba kašlíku různými lektvary a sirupy zanechala na mém žaludku nepříjemnou stopu. Kromě melouna nemám na nic chuť, vysloveně na sílu do sebe natlačím alespoň kus rohlíku se salámem, energii doplním půllitrem Kofoly.

Zatím mám ale sil celkem dost, vzhůru na Travný! Ani tentokrát se sice nejde po sjezdovce, ale minimálně první část stoupání na Sviňorky rozhodně není procházka zámeckým parčíkem. Trénink na pohyblivých schodech se nicméně očividně vyplácí, v pohodě a bez zastávek jsem za 71 minut na kontrole na traverzu pod Travným. Aktuálně jsem na 536. místě se ztrátou něco málo přes 2 hodiny na prvního v pořadí. Dolů od kontroly je to celkem prudké, šetřím kolena a vydatně používám hůlky, Poslední úsek před traverzem je asfaltový, pak už následuje jen průchod časovou branou a další souboj s žaludkem.

Posledních pár závodů jsem si vyzkoušel, že pokud si zhruba jednou za 15-20 kilometrů dám proteinovou tyčinku, nohy míň bolí a jsem schopný běžet i po 100 kilometrech. Dneska mi to ale vůbec nechutná, po druhém soustu skoro vrhnu. Vracím tyčinku do kapsy a krmím se osvědčenou kombinací melouna a pár kousků salámu, navíc zkouším i dva stroužky jablka. Na energii si znovu dám půllitru Kofoly, ale můj ideál to rozhodně není. Začínám se těšit na Ostravici, kde je v nabídce i vývar, který mi žaludek snad trochu srovná.

Netrvá dlouho a jsem zase na cestě. S sebou jsem si vzal plné ruce melouna, takže místo vyklusávání po silnici jen jdu a koušu jeden kousek za druhým. Je sice hezky červený, ale není skoro vůbec sladký, je to spíš taková okurka. Ale lepší něco, než nic. Odbočuji z asfaltové cesty a začínám stoupat na Kykulku. Je to náročné, bohužel z Malenovic to bude ještě horší. Do kopce mi to vážně jde, předbíhám dost lidí jak přímo na trase, tak na různých rozcestích, kde se snaží popadnout dech. Fyzicky jsem na tom zatím dost dobře, ale začíná se mi chtít spát. Zatím jen málo, ale i tak mě to překvapí – čekal jsem, že mi odpolední šlofík vydrží déle.

Z mírné letargie mě probere tajná kontrola na Kykulce. Slečna v reflexní vestě mi procvakne katričku připevněnou na kraťasech a při té příležitosti komentuje moje protekční číslo. Dneska už je to snad pátá interakce s cizími lidmi, a to nejsem ani v polovině závodu. To jsou mi věci, ze mě se snad stane společenský člověk… 🙂

Do Malenovic jsou to 4 kilometry z kopce. Na mnoha místech je opět terén takový příjemnější pro nohy, docela by mě zajímalo, jestli je to jen můj pocit nebo se skutečně cesty přeoraly a uválely. Spousta seběhů je ale na mé dnešní rozpoložení příliš prudká, celkově mám tempo hodně přes 8 minut na kilometr. Dneska to na rekord nevypadá… Naštěstí to není můj cíl, tím je závod dokončit a získat další medaili do sbírky. Za 33 minut zdolám další dílčí metu a procházím čipovou branou v Malenovicích.

Občerstvení je tu takové spartánské. Kromě vody a ionťáku je to jen pár sladkých tyčinek nebo sušené ovoce. Jelikož mám na výběr to nebo svoje proteinové tyčinky, ze kterých je mi ale blivno, naberu si alespoň sušené ovoce – toho je tu víc než dost. Ale začínám malinko cítit nedostatek energie a ani touha po spánku nepolevuje. A to mě čeká asi nejdrsnější úsek. Raději o tom moc nepřemýšlím…

Zodpovědné šlapání na schodech v posilovně a dnešní rozvážnější tempo má příznivý vliv na mé tempo, největšího strašáka B7 zvládnu bez jediného zastavení. Po zhruba 800 metrech se napojím na cestu a dál to je sice pořád náročné, ale pro nohy i plíce přeci jen snesitelnější. Z počátku jdu rychle, pak mé tempo začíná trochu upadat a ke konci se občas musím i zastavit. Při finálním výlezu po cik-cak kamenném chodníku k vysílači na Lysé už je světlo a na obzoru se objevuje zářící oranžová koule. Poslední metry zdolám právě ve chvíli, kdy se nad obzorem z mlhy vyloupne celá a já si za tu námahu můžu pořídit pár super foteček na památku.

Na druhé straně Lysé si musím na chvíli sednout, energie už je skoro na nule. V batohu mám zásobu sladkostí, a to jak gumové medvídky, tak i cucavé bonbóny proti suchu v krku. Medvídky nacpu do pusy, bonbóny do kapsy na později, a pak konečně projdu kontrolou. I tady zaslechnu něco o Bondovi, ale momentálně jsem v útlumu a tak nějak rád, že jsem rád, na povídání nemám náladu.Trochu mi ji zvedne pohled na mobil, z Krásné jsem předběhl 113 soupeřů!

Začínám sestup. Nohy už bolí, na běh nemám ani pomyšlení, mé tempo je spíš hlemýždí. Desítky borců a borkyň, které jsem cestou na Lysou předběhl, mi to vrací a na náročném terénu mě předbíhá jedna postava za druhou. Teprve za rozcestím Lukšinec konečně trochu zrychlím a od Staškova je to zase dobré, alespoň už mi každých pár vteřin někdo neukazuje záda. I tak se ale do na úseku do Ostravice propadnu o 75 míst a když po 9 hodinách a 41 minutách vcházím do areálu kontroly, svítí u mého jména průběžné pořadí 506. se ztrátou 4:33 na budoucího vítěze.

V Ostravici bych se chtěl zdržet co nejkratší dobu, hlavní zastávku plánuju až v Čeladné. Ale nohy už trochu vypovídají poslušnost, takže když do sebe vpravím vývar, kousek rohlíku se salámem, čtvrtku melouna a půl litru Kofoly, musím si na chvíli sednout. Chvíle se nakonec protáhne na 23 minut. Nedá se nic dělat – kde nic není, ani koza nebere. Před odchodem si ještě doplním vodu v lahvích, pak přes rušnou silnici zahajuji stoupání na Smrk.

Je skoro 8 ráno, sluníčko už začíná připalovat. Dost často se naštěstí schovává za mraky, ale jakmile vyleze a já zrovna nejsem ve stínu stromů, není to dobré. Navíc se mi chce pořád spát, zatím jsem to nerozchodil. Obzvlášť na asfaltu je to už teď peklíčko, monotónní klapání hůlek a souvislé tempo mě přímo hypnotizují. Když nás trasa zavede do terénu, náročnější terén mě sice probere, ale tempo naopak klesne. Na druhou stranu se tato strana kopce právě halí do chladivého mraku a celkem se mi daří jít bez zastávek. Očividně ve mě nějaká energie ještě zbývá, protože když zapípá kontrola na Smrku, ukáží mi hodinky 1:39 – o minutu nejlepší čas, jakého jsem na tomto úseku z Ostravice na vrchol kdy dosáhl. Za odměnu si dám dva cucavé bonbóny, cukr mi snad dodá i trochu potřebné energie.

Zato sestup do Čeladné mě opět vrátí na zem. První půlka je tradičně technická, takže se dost trápím a jen doufám, že to nějak přežiju ve zdraví. Ale ono to bohužel na moc nestojí ani v půlce druhé, od rozcestí Polana. Sice celý krásně pozvolný úsek vyklusávám, ale průměrné tempo přes 7 minut na kilometr se ani náznakem nepodobá tempu, které bych zde rád předváděl. Dneska to prostě nejde… Navíc se kromě mé nálady kaboní i počasí, skoro to vypadá na déšť. Moje několik desítek kilometrů hýčkaná představa, jak si v Čeladné lehnu na vyhřátou trávu a budu se cpát gulíškovkou a zapíjet to pivem, začíná dostávat trhliny.

Nakonec to není tak zlé. Neprší a skoro ani nefouká. Na občerstvovačce to sice vypadá jinak, než loni, ale mají pivo i guláš, takže u mě dobrý. Místo další Kofoly (malinovku bohužel nemají) si dávám točený ovocný Birell, pak si se vším tím jídlem zalezu na schody a postupně to do sebe natlačím. První kousnutí do chleba mi ale málem přivede infartk. Bolí mě úplně všechny zuby a pokud je v nich plomba, tak dvojnásob. Chvíli nevím, co se děje, ale pak si vzpomenu na cucavý sladký bonbón – to byl vážně super nápad, očividně jsem si podráždil celý chrup… Namáčím si raději chleba do guláše a cucám ho jak bezzubý důchodce, pak mě zuby naštěstí dají pokoj.

Chvíli přemýšlím, jak moc se mi chce převlékat, nakonec z batohu vyndám jen náhradní tričko a zbytek nechám „na potom“, kdyby třeba přeci jen sprchlo. Čas tu ale bohužel běží nějak moc rychle. Než dojím, jsem tu už půl hodiny. Raději se začnu balit, doplním pití a dokonce se mi podaří zajíst půlku proteinové tyčinky melounem, takže nějakou výživu pro svaly do sebe nakonec přeci jen dostanu.

Vracím se na silnici a začínám další dlouhé stoupání, tentokrát až na Čertův mlýn, respektive na Pustevny. Úvodní kilometry opět vedou po asfaltové cyklostezce, monotónní klap-klap-klap. Ale zatím co při cestě na Smrk jsem usínal jen skoro, s plným žaludkem je to teď doopravdy. Usínám za chůze a zdají se mi fakt realistické sny. Když vyděsím už třetího kolemjdoucího tím, že ho nečekaně přiberu do své snové diskuze a vybalím na něj nějakou, vesměs pracovní repliku, radší si na hlavu vyleju trochu studené vody z lahve, abych se malinko probral a přestal dělat ostudu. Pomůže to, ale na tomhle úseku se vážně trápím. Jakmile začne být kopec prudký, každou chvíli musím odpočívat a kromě chodidel mě začíná hodně bolet i koleno. Pořád mi nebrání v běhání, ale jinak je bolest více méně soustavná.

Na rozcestí Čertův Mlýn, kde dříve bývala kontrola, si musím sednout na lavici a ošetřit si kolena chladivou mastí. Úleva je skoro okamžitá, snad to vydrží. Přes Tanečnici mířím k Pustevnám. Tam je tradičně hlava na hlavě. U prodejního okénka v jedné chatě je naštěstí prázdno, tak si poručím pivo a Birella – očividně je to ten správný iontový nápoj, který mi na letních pochodech drží nad vodou. O pár minut později si pípám na kontrole a po návštěvě WC lovím u stánků další energii. Fakt ji potřebuji, od Čeladné jsem se propadl o 120 míst… Polévku, meloun, salám, už nehodlám být jakkoliv kreativní. Po 15 minutách mě čeká sestup na Ráztoku, tak beru hole a jdu.

Nohž už jsou dost rozbité a první část je opět hodně prudká a technická, takže „ideální“ kombinace. Ta druhá je naštěstí sice po tvrdém asfaltu, ale díky příznivějšímu sklonu jsem schopen alespoň předstírat běh, takže mi to na Ráztoku trvá 31 minut. Specialitou této kontroly a občerstvovačky je kafe. Dneska si ho dám s trochou mléka, pak poděkuju a pokračuju v cestě. Ještě kousek je to z kopce, pak se cesta dělí a já začínám stoupat. Napřed po silnici, u Svatého obrázku zase po lesní cestě. Pořád po zelené, celkem 5 kilometrů. Mám toho dost, sílu mi dodává především myšlenka na to, že na Radhošti už mám vlastně vyhráno, do cíle už to bude jen kousek.

70 minut souboje s kopcem končí, o prsa jsem zvítězil a můžu si kousek od kaple sv. Cyrila a Metoděje odpípnout další kontrolu. Do cíle zbývá už jen 15 kilometrů, to už bych měl dát i s bolavou nohou. Takže se přestanu šetřit a trochu to rozbalím. Bohužel sluníčko a únava mému plánu úplně nepřejí – sice běžím, ale tempo je pořád spíš úsměvné než rychlé. Teprve poslední kilometr se mi povede vymáčknout ze sebe zase trochu víc.

Po seběhu mě malinko zarazí, že v místě očekávané kontroly v Pindule je pusto a prázdno. Ale nikdo se nad tím nepozastavuje, proto pokračuji dál po známé trase. Po překročení frekventované silnice se kontrola naštěstí vyloupne a já si můžu doplnit jak energii, tak vodu. Zdržím se jen po dobu nezbytně nutnou. Mám nový cíl, zvládnout Sedmičku pod 21 hodin. A snažím se pro to udělat maximum.

V první části předposledního úseku je to hodně do kopce, ale už jsem dneska zvládnul horší. Po vyšplhání na silnici jsem schopen i popobíhat, předbíhám relativně dost často již hodně dobitých pochodníků. Krátký, ale hodně náročný úsek ústící na rozcestí Pod Kyčerou zvládnu nejen bez zastavení, ale dokonce během toho poučím zvídavé závodníky o tom, proč se Beskydská sedmička jmenuje „Sedmička“, když je těch vrcholů tak nějak víc. Pak už se přede mnou zjeví na notně vykáceném kopci Velký Javorník s rozhlednou na svém vrcholu, a já vím, že jdeme do finále. Z kopce běžím, do kopce jdu, a přesně 20 hodin od startu závodu procházím na vrcholku časovou bránou.

Na splnění svého cíle mám 59 minut. To je hratelné! První dva kilometry jsou opět hodně, hodně prudké a technické. A já, i když se hodně, hodně snažím, to prostě rychle neumím. Každou chvíli mě předběhne nějaký rychlý jedinec. Teprve na rozcestí Nad Horečkami se cesta upraví a sklon zmírní, můžu zahájit drtivý finiš. Běží se mi dobře, nový kilometr na hodinkách pípne každých 7 minut. Přebíhám přes most přes Lubinu a o pár desítek vteřin později jsem už na silnici vedoucí do centra města. Vydávám ze sebe poslední zbytky sil a běžím si pro medaili!

Za normálních okolností je tempo 5:33 něco, co vážně nestojí za řeč. Dneska je to ale nejrychlejší kilometr během celého závodu. Zbývá posledních 200 metrů. Vidím červený koberec, lidi na ulici na mě mávají a tleskají. V cílové rovince si plácnu s několika dětmi a pak s úsměvem probíhám cílem. Je to doma, další Beskydská sedmička je úspěšně dokončena!!! Moderátor se mě ptá, kolikátou B7 jsem právě dokončil. Když odpovídám, že 11. ze 13 pokusů, vysloužím si uznalý potlesk. Pak mě propouští a mě čeká poslední stoupání letošní Sedmičky na symbolickou K2, kde dostanu vytouženou a rozhodně zasloženou medaili.

Při průchodu zázemím dostanu i gumový pamětní náramek, perníček a plechovku pomerančového nápoje. A tím pro mě B7 definitivně končí. Jako obvykle mám v úmyslu co nejdřív zmizet z toho mumraje do kempu, dát si sprchu, dvě pivka a něco k jídlu a zalézt do spacáku. Ale najednou ke mě přiběhne nějaká postava v růžových šatech a začne si se mnou povídat. Teprve po pár vteřinách mi docvakne, že to je Adéla Jemelíková! Bez sportovního oblečení a v brýlích vypadá úplně jinak. 🙂 Ukazuje k lavičce, kde sedí Vašek Jindra, tak si na chvíli přisednu a probíráme čerstvé dojmy. Adéla byla v cíli v čase 16:38 na luxsním 100. místě, prostě wow! Vašek měl čas o necelou hodinu lepší, než já.

Ale jak sedím, padá na mě zase velká únava. A navíc mám strach, abych se zase nenastydnul, oblečení mám totálně promočené a ve stínu už není takový hic, tak se loučím a pomalým krokem vyrážím do kempu. Tam si podle plánu dám sprchu, dvě piva a smažák, a nakonec padnu do spacáku a okamžitě usínám.

Co říci závěrem? I když to tak v průběhu závodu možná nevypadalo a občas mě přepadla touha závodit, v cíli jsem se zase uklidnil a vrátil se pokorně k původní myšlence, že dokončení letošního ročníku bude zázrak, ať už to bude v jakémkoliv čase a jakýmkoliv způsobem. Výsledný čas 20:50 není důležitý, nicméně malinko naznačuje, že pokud budu celý rok trénovat a šlapat do schodů, mohlo by to za příznivé konstelace příští rok být mnohem lepší. A pokud se mi povede natrénovat technické seběhy, abych na úsecích typu Lysá – Ostravice moc neztrácel, může můj výsledný čas začínat třeba i číslem 18.

K organizaci a obecně průběhu závodu toho nemám moc co dodat. Především proto, že letos jsem se extrémně soustředil výhradně na sebe a nenechal se moc rozptylovat. Ani focením, ani konverzacemi s ostatními, ani sledováním okolí a kocháním. I k občerstvovačkám toho letos můžu říct jen minimum, kvůli problémům se žaludkem jsem toho zas tak moc neochutnal. Možná bych obzvlášť v těchto případech uvítal, aby polévky byla normální porce a ne kalíšek jak náprstek, do ceny startovného by se to vejít mělo. Celkově je organizace už leta relativně rutinní a hodně kvalitní, snad to tak bude i do příštích let.

Závěrem chci poděkovat všem organizátorům za další krásný zážitek a budu doufat, že příští ročník zvládnu v lepším zdravotním rozpoložení a zase trochu vylepším svůj rekordní čas z roku 2021.