Dlooooouhý návrat na jihozápad ostrova (La Esperanza -> Barranco del Río)
Den 11. — Po dlouhém a důkladném odpočinku mě dneska bude čekat… No určitě velká porce kilometrů, ale jinak je to stále ve hvězdách. Zázrak se totiž nestal, velká část trailů v oblasti postižené rozsáhlými požáry je stále veřejnosti nepřístupná, a tak, i když to nemám úplně rád, budu muset při cestě na západ improvizovat. Raději jsem si proto nastavil budík na šestou hodinu, abych se na cestu vydal co možná nejdříve a měl dostatek času na řešení případných zádrhelů a překážek.
Abych nešel jen po silnici, podle mapy jsem si naplánoval různé zkratky a odbočky. Ale už ta první v oblasti symbolicky nazvané Las Rosas mě dost vytrestá, protože zkratka je hodně zarostlá růžemi a dalšími trnitými keři. Z počátku se mi daří se nějak proplést, ale po pár desítkách metrů se vegetace ještě zahustí a já musím celý potrhaný a naštvaný zastavit. Tudy to nejde, musím se vrátit. Stejnou cestou, takže je to zase souboj na ostří ostnů. To mi to dnešní pochodování pěkně začíná…
V restauraci si objednávám kafe, obloženou bagetu s vajíčkem, sladkou koblihu a spoustu pití. Na zahrádce to do sebe postupně soukám, a protože horda pumpičkářů už vyrazila za dobrodružstvím, je tu konečně i klid. Zkoumám mapu a vypadá to, že dneska si asfaltu užiju víc, než mi bude milé. Až na výjimky po silnici půjdu skoro až k hvězdárně, co jsem se u ní chystal na výstup na Teide. Po jídle si dokoupím i něco málo na cestu a pár minut po desáté se loučím. Nakonec nadvakrát, protože teprve až na silnici si vzpomenu na hůlky ležící na jedné z židlí a musím se pro ně vrátit.
I když je to pořád do kopce, chůze po silnici není extra náročná. Mnohem víc je nudná. O zábavu se mi starají jen občasné krásné výhledy na Teide a sebevrazi na motorkách, kteří se ze svých strojů snaží vyždímat maximum. Už chápu, proč tu u silnice mají tolik varování. Z rutiny mě měla vyvést jakási rozhledna na kopci El Gaitero, ale zdá se, že je to nějaká telekomunikační věž a že o návštěvníky tam rozhodně nestojí. Alespoň podle nápisů. Tak si ji alespoň z dálky vyfotím a jdu zpátky na silnici.
Před návratem na hlavní asfaltku se musím svléknout a trochu osvěžit. Sluníčko začíná připalovat a i když stromy kolem poskytují vesměs příjemný stín, teplota nezadržitelně stoupá. Mám za sebou 20 kilometrů, třetina dnešní procházky je snad dávno za mnou. V následujících kilometrech občas silnici opustím a jdu po souběžné lesní cestě. Mimo jiné proto, abych v Horobraní ulovil i pár zdejších kopců. Většinou to ale znamená pár výškových metrů navíc. A jehličí klouže jak led, některé úseky bych asi bez hůlek nedal. Ale co, změna je život, že? 🙂
Na vyhlídce Chipeque se zdržím trochu déle. Kromě úžasných výhledů na Teide a okolí tu mají i lavičky, takže si můžu sednout a něco malého pojíst. A přitom se kochat panorámaty a výraznou, žlutě zbarvenou hasičskou cisternou. Asi tu drží pohotovost, kdyby si nějaký inteligent rozhodl někde poblíž udělat ohníček… Po obědě ve společnosti několika ještěrek se sbalím a pokračuji dál ve stoupání.
Začíná to být míň zábava. Sluníčko peče a protože je po poledni, je vysoko na obloze a stromy kolem silnice už jsou skoro bez stínu. Cesta je pořád do kopce a z asfaltu mě bolí mě nohy. A když už se někde objeví zajímavá postranní cesta, dost často je za závorou s jasně vyznačeným zákazem vstupu. Naštěstí se blížím k hranici parku Teide, kde by mohla být zábava alespoň o malinko lepší.
Ráz krajiny se mění, pásmo lesů končí, dál jsou kolem silnice jen keře a květiny. Vzhledem k aktuální teplotě mě pobaví dvojice značek upozorňující na nebezpečí sněhových vloček. To bych si tenhle výlet musel o dost protáhnout, abych se musel bát sněhové kalamity! Zatím mě spíš trápí spálený nos a tenčící se zásoby opalovacího krému…
Často stavím a čtu si, nebo alespoň fotím „na potom“ informační cedule se spoustou zajímavých infografik. Některé jsou nové, některé už zub času mírně ohlodal, a některé jsou na uhel spálené. Nezapomínám se ale ani rozhlížet kolem, na mnoha místech mě zaujmou krásné geomorfologické jevy. Sopečná činnost je v tomto ohledu velice kreativní.
V půl čtvrté jsem pod hvězdárnou v nadmořské výšce skoro 2.300 metrů. Dál to až k letišti bude už jen z kopce. Mám za sebou 36 kilometrů, na cestě trávím už skoro 9 hodin. Docela bych si chtěl odpočinout, ale není tu ani trochu stínu, dokonce ani malé posezení. Jen občasné parkoviště u silnice s informačními cedulemi a vyhlídkami.
Po chvíli odbočuji z asfaltky na prašnou cestu a zahajuji dlouhý sestup po úbočí centrálního skalního masivu. Plánoval jsem si to sice vzít po hřebeni, ale jak jsem hned třetí den zjistil, kvůli vojákům je to tam zavřené. Tak to asi nebude tak pěkné. Informační tabule u vulkánu Fasnia se ukáže být na dlouho posledním alespoň trochu zajímavým bodem, jinak to následující hodiny bude jen prach, pot a vedro.
Kromě nudy mě ale nic netrápí. Jde se z kopce, takže to jde skoro samo, na sluníčko už jsem celkem zvyklý (můj „pampalínovský“ klobouk je prostě k nezaplacení!) a překvapivě mě nic ani moc nebolí. Nohy, záda, ruce, všechno je sice unavené, ale funguje. V 5 odpoledne přicházím na hranici lesa. Je řídký a nedává žádný stín, ale pohled na zelené stromy je přeci jen malinko veselejší, než na kameny a skály.
Blíží se sedmá hodina večerní, začínám se pomalu rozhlížet po místě, kde dnes složím svou hlavu. Podle mapy je nedaleko malý kemp, ale bez jakéhokoliv zázemí. Ale ještě je dost světla a co čím blíž budu moři, tím dříve se v něm poslední den budu moct koupat. Uprostřed rozjímání mě zaujme oblak prachu za zatáčkou. Zaostřím na něj svou pozornost a přemýšlím, co to může být – vítr není, nikde se nehne ani větvička.
Brzy mám jasno. Je to auto! A podle nápisech na boku očividně auto nějakého místního četníka nebo jiné represivní složky. Přijede ke mně, stáhne okénko a začíná výslech. Kdo jsem, proč tu jsem (asi jdu na ryby, ne?), kam jdu, ale hlavně moje oblíbená – kde hodlám spát. Kouknu do mapy a suverénně ohlásím, že v Granadilla de Abona. Strážník si mě dost nedůvěřivě prohlídne a odvětí, že to je fakt daleko. S úsměvem mu tvrdím, že jsem rychlý chodec a že mám i čelovku, ale nevypadá, že ho to nějak moc přesvědčilo. Nakonec ale mávne rukou, vytáhne okénko a odjíždí.
M*erda! Místo klidného večera to zase bude dost stres. Koukám do mapy a jen pro zajímavost hledám ubytování ve městě, kam si to mám namířit. Neúspěšně, k dispozici je jen pár předražených pokojů. No, stejně jsem dneska vážně neplánoval spát pod střechou. Teď se jen musím dostat hodně daleko od tohohle týpka a ustlat si někde v ústraní. Ale to se snáz řekne, než udělá. Rovné místo bez obrovských kamenů je jen na silnici, hned za ní začíná prudký kopec nebo ostrý sráz. A stromy tu taky nerostou úplně ideálně daleko od sebe na natažení hamaky. No, ještě to bude zajímavé…
Uplynula další hodina, začíná se šeřit. A já jsem na tom úplně stejně, jako před 60 minutami, počet vhodných míst k přenocování je stále roven čisté nule. Začínám být malinko nervózní. Ne, že bych po téhle cestě nedokázal jít s čelovkou, ale už mám za sebou 50 kilometrů, dneska potřebuju odpočinek jako sůl. Nakonec se na mě ale paní Štěstěna usměje. V údolí Barranco del Río se hlavní silnice pro auta dělí a já pokračuji po očividně mnohem méně frekventované odbočce, ze které po pár desítkách metrů navíc opět odbočím a po úzké pěšince začínám prudký sestup mezi stromy. To vypadá nadějně!
V půl deváté si můžu oddechnout. Jsem na místě kousek od stezky pro pěší, které je hezky schované mezi stromy a snad trochu chráněné před zvědavými pohledy strážců zákona a přírody. Vybírám si dva blízko u sebe a rychle vážu hamaku. Snažím se být maximálně tichý, nechci budit nechtěnou pozornost. Rychle se pořádně napiju a trochu najím, pak se zavrtám do spacáku a už za tmy usínám. Dobrou noc!