Dovolená v kostce – Skotsko v létě roku 2015

autor: Čvc 28, 2015Skotsko 20151 komentář

Letní dovolená v roce 2015 nás s Eliškou zavedla do Skotska, země velkých jezer, zelených kopců, spousty ovcí a výborné whiskey. Během 14 dnů jsme tam zvládli jak ujít 150 kilometrů dlouhý trek zvaný West Highland Way vedoucí z Glasgow dál na sever až do města Fort William, tak i navštívit pozoruhodný ostrov Skye a udělat si tam pár výletů. Bohužel jediné, co nám na celém krásném pobytu moc nevyšlo, bylo počasí. Na nepřízeň počasí jsme se sice snažili připravit, ale taková mizérie překvapila nejen nás…

V tomto článku je stručné shrnutí daší dovolené ve Skotsku v roce 2015 včetně vybraných fotek pro ty, kteří nemohou nebo nechtějí trávit hodny čtením mých zážitků den za dnem. Nicméně, pokud vás čas netlačí, klikněte sem a projděte si mé dobrodružství pěkně podrobně, případně si prohlédněte samotnou fotogalerii. 🙂
Let letadlem ČSA s mezipřistáním v polské Lodži proběhl bez větších problémů. Během několika týdnů příprav jsme dokoupili vše potřebné a utratili relativně dost peněz. Proto jsme byli rádi, když v den D dorazily do skotského Edinburghu spolu s námi v pořádku i naše batohy plné nezbytné výbavy, jídla i oblečení.  Starobylé sídlo skotských králů jsme ale ihned opustili a dálkovým autobusem se vydali na hodinovou cestu do Glasgow, kde jsme měli objednaný nocleh. Už během cesty nám skotské počasí pustilo takové demo, jak to bude v následujících dnech vypadat. Prostě celou cestu lilo jak z konve. V Glasgow se počasí umoudřilo, tak jsme kromě procházky do obrovského outdoor shopu zvládli i dobrou večeři v italském stylu a něco málo piv z nabídky skotských pivovarů.

West Highland Way

Zhruba sedmidenní trek s názvem West Highland Way jsme začali ve vlaku. Start tohoto 150 kilometrového putování totiž nebyl přímo v Glasgow, ale pár desítek kilometrů daleko, v městečku zvaném Milngavie. Na místě, kousek od žulového obelisku s logem WHW, jsme si dali kafe, přečkali další z mnoha krátkých přeháněk, a něco málo před polednem se vydali na cestu. První etapa treku WHW z Milngavie do Drymenu nebyla zrovna záživná. Z počátku se šlo městským parkem, potom skrz pole, louky a pastviny. Lesy jsou ve Skotsku vesměs soukromé, a tak byly všechny obehnané ostnatým drátem. Cesta ubíhala docela rychle, šlo se vesměs po zpevněných cestách, ale hlavně po rovině. Na jednu stranu to byla nuda, na druhou stranu jsme na zádech oba nesli pěkně těžkou krosnu, na kterou jsme si museli teprve zvykat, a tak se tělo rychle unavilo. Síly jsme nabírali krátkými přestávkami, případně návštěvou hospůdky, jako byla ta u palírny Glengoyne zvaná Beech Tree.
Po 18 kilometrech jsme došli do kempu Drymen, kde jsme se první etapu rozhodli zakončit. Kemp byl sice velmi spartánský, ale byly tam záchody a teplá voda, co víc si po celodenním pochodu přát. Poprvé jsme postavili stan a během kolaudace dominikánským rumem jsme se dali do řeči s vedle bydlícím Davidem z Kodaně. Slovo dalo slovo a za půl hodiny jsme společně vyrazili do městečka Drymen, kde jsme měli v plánu nakoupit nějaké jídlo a hlavně alkohol. Což jsme také do puntíku splnili. Nakonec jsme se stavili v místní hospodě, podle cedule nejstarší licencované hospodě ve Skotsku, na cider či dva. V půl desáté jsme vyrazili zpátky do kempu a hned po návratu šli spát.
Druhá etapa WHW z Drymenu do Sallochy pro nás začala ve chvíli, kdy už byli všichni ostatní na cestě. Inu, brzké vstávání nebylo naší nejsilnější stránkou… Po snídani a sbalení stanu jsme se vydali na cestu i my. První kilometry vedly po stejné trase, jakou jsme šli včera do města, ale kousek před ním jsme odbočili a dál pokračovali na sever, kde jsme v dálce poprvé spatřili 361 metrů vysoký kopec Conic Hill a za ním i jezero Loch Lomond, největší to sladkovodní jezero ve Velké Británii. V dalších kilometrech se střídají louky, lesy a mýtiny. Obzvlášť mýtiny nám silně připomínají přírodu na Šumavě, takže se cítíme jako doma. Jen tu je na červenec dost nepříjemná zima.
Conic Hill je hodně populární kopec, kolem se totiž pohybovalo řádově víc lidí, než jsme potkali včera během celého dne. Jednotlivce, dvojice i celé skupiny. Cesta nahoru nám dala pořádně zabrat. Bylo to sice jen pár výškových metrů, ale stezka byla občas hodně prudká a krosna na zádech vážila snad tunu. Nahoře jsme odolali možnosti vylézt až na úplný vrchol kopce, místo toho jsme došli až do místa, odkud byl nádherný výhled na jezero Loch Lomond. Po chvilce kochání a focení jsme začali sestupovat do vesnice Balmaha, kde jsme si v restauraci Oak Tree Inn dali zasloužený oběd.
Po občerstvení jsme pokračovali dál kolem jezera. V jeho těsném okolí to vypadalo jako u nás na Lipně, tady asi přes léto bydlí skotská smetánka. V půl osmé se před námi otevřel pěkný kemp Sallochy. Původně jsme měli v plánu dojít až do kempu v Rowardennanu, ale po rozhovoru s paní správcovou jsme svůj záměr přehodnotili. Mimo jiné proto, že kemp v Rowardennanu je prý zrušený a kempování mimo oficiální kempy je kolem celého jezera Loch Lomond zapovězeno pod vysokou pokutou. Takže jsme postavili stan, prohodili pár slov s našinci i se sympatickou dvojicí staro-nových kámošů z Holandska, téměř partyzánsky si ve stanu dali pár loků z placetky a pak šli spát.
Třetí den treku WHW ze Sallochy do Doune Bothy jsme začali už brzo ráno. Před stanem nás přivítalo sychravé počasí, kromě nízké teploty také hodně silně a studeně foukalo. Zato cesta se nám moc líbila, byla to pěkná a pohodlná pěšinka s hezkými výhledy do dáli. V Rowardennanu, kam jsme měli přijít už včera, jsme skutečně žádný kemp nenašli, včerejší rozhodnutí bylo jednoznačně správné. Bohužel tu ale nebylo ani nic jiného, tak jsme bez zastavení pokračovali dál. Po pár hodinách na cestě jsme si udělali na krásné vyhlídce piknik. Ale jen krátký, protože začala být zima přímo nepříjemná.
Z nejvyššího bodu dnešního úseku jsme začali pozvolna klesat k jezeru. Chvilku jsme šli lesem, pak pokračovali přímo po břehu jezera. Počasí se po malém nadechnutí opět zhoršilo, vrcholky kopců mizely v mlze a teplota stále klesala. Proto jsme uvítali možnost odpočinout si v luxusním hotelu v Inversnaidu. Dali jsme si 2x polévku, pivo, cider a kafe, a pak trochu relaxovali. A s hrůzou pozorovali, jak zavřené okenní tabule bičoval silný vítr s deštěm. Psa by nevyhnal, ale my museli dál. Oblékli jsme se do pláštěnek a vyrazili.
Kousek od hotelu měla být jeskyně, ve které se ukrýval psanec Rob Roy, ale vzhledem k počasí jsme ji ani moc nehledali. Spíš jsme se soustředili na cestu, protože následující 4 kilometry byly opravdovou pomstou Roba Roye všem odvážným hledačům jeho přechodného obydlí. Ani metr rovinka, neustále jsme skákali z kamene na kámen, bořili se do bahna, šplhali po kořenech a kmenech stromů, abychom o pár kroků dál zase po jiném kořenu sklouzli dolů. Do toho nás porážely silné poryvy větru, takže neustálou masáž miliony kapek deště jsme skoro ani nevnímali.
Když byl konečně tento pekelný úsek za námi, byli jsme ochotni dát cokoliv za suchý a teplý koutek. Při představě, že nás v tomhle lijavci čeká ještě minimálně 5 kilometrů do dalšího kempu, se o nás pokoušely mrákoty. Naštěstí se znenadání před námi objevila tři stavení! Jednomu se kouřilo z komína, a když jsme přišli blíž, vyklubalo se z něj Bothy jménem Doune! S nadějí jsme nakoukli dovnitř, a protože v chatě bylo místo, společné rozhodnutí bylo jednomyslné – jsme zachráněni, tady strávíme noc!
I když jsme měli hodně luxusní stan, spát pod pevnou střechou byl rozdíl prostě obrovský. Obzvlášť v počasí, jaké ve Skotsku panovalo. Ráno jsme se, odpočatí a vyspalí do růžova, rychle sbalili a v relativně slušném počasí vyrazili na čtvrtý den treku WHW z Doune Bothy do Tyndrumu. Snídani jsme si dali v 5 kilometrů vzdáleném kempu Beinglas, kam jsme měli dorazit už včera. Vypadalo to tam moc pěkně a i když byla zima, občas dokonce vysvitlo sluníčko. Jenže ještě než jsme stihli dojíst, obloha se zatáhla a začalo znovu pršet. V pláštěnkách jsme se proto vydali zase na cestu.
Prší stále víc a ke všemu se k tomu přidává skutečně velká zima a silný vítr, je někde kolem nuly. Jsme promočení a nevrlí, spolu s námi se s nepřízní počasí pere dalších několik batůžkářů a turistů. Alespoň že trasa, po které jdeme, není nijak obtížná, střídáme asfaltky s polními a lesními cestami. Po několika hodinách vyčerpávající chůze se konečně počasí začíná měnit. Obloha se protrhává a dokonce vysvitne i sluníčko, což vítáme s nadšením; jsme promrzlí na kost.
V poslední fázi dnešního treku se příroda chová tak, jak by se asi v létě chovat měla. Je teplo, svítí sluníčko, na obloze se prohánějí bílá oblaka a do toho vane mírný a nijak studený větřík. Chvíli jdeme pastvinami se stovkami ovcí, jindy zase procházíme lesíkem silně připomínajícím naše Krkonoše. Cestou se stavíme na malé občerstvení v kempu Strathfillan Wigwam, prohlédneme si místo bitva u Dalrighu a o chvilku později i Jezero ztraceného meče, odkud je to už jen kousek do kempu v Tyndrumu.
V samotném závěru treku nám náladu trochu pokazilo zdánlivě banální špatné došlápnutí Elišky spojené s píchnutím v kotníku, které však ani po několika minutách nechtělo odeznít. V luxusním kempu jsme proto rychle postavili stan a když bylo hotovo, šli jsme pomalinku a polehoučku na nákup do centra vesnice tvořeném několika baráky a benzínkou s obchodem. U benzínky jsme byli svědky nepříjemné dopravní nehody, tak jsme si večer spravili náladu společenským večerem s našimi známými Holanďany. A po náročném dni šli brzy do hajan.
Na pátý den treku WHW jsme sice měli jiné plány, ale Eliščina noha řekla „NE“! A tak jsme místo pokračování ve zdolávání kilometrů zůstali v kempu, pořádně se prospali, lenošili a relaxovali. Vadilo nám to jen trochu, protože i pátý den bylo počasí hodně mizerné. Když nás to odpoledne přestalo bavit, přesunuli jsme se do hospůdky v centru vesnice na cider a klasické pivo, koukali u toho na fotbal a bylo nám fajn. Večer jsme se vrátili zpátky do stanu a pokračovali v pití z našich zásob, abychom nakonec kolem deváté znaveni ulehli do spacáků a usnuli.
Šestý den treku WHW z Tyndrumu do Kingshouse začal opět mizerně. Jako by nestačilo, že z oblohy pro změnu padaly trakaře a Elišku pořád bolela noha, navíc ještě byla pořádně nastydlá. Takže jsme místo společného odchodu řešili „Plán B“. Což znamenalo, že zatímco já půjdu po vlastní ose po trase WHW, Eliška mě bude stínovat hromadnou dopravou. Konkrétně dneska pojede Eli jednu stanici vlakem do osady nazvané Bridge of Orchy, a až se tam potkáme, popojede zase, tentokrát autobusem, do osady Kingshouse, kde máme v plánu přenocovat.
Kolem desáté hodiny vyrážíme. Doprovázím kulhající, ale bojující Eli kousek na vlak, pak se vracím do kempu a napojuji se na WHW stezku. Jdu na sever, po levé ruce vede pár desítek metrů daleko silnice, napravo je železniční trať. Chvilku čekám, jestli nepojede Eli, ale nejede a nejede, tak v stále sílícím dešti pokračuji dál. Je to trochu nuda, kromě kopců po pravé ruce není moc na co koukat. Výjimku tvoří krásný železniční most přes řeku Allt Kinglas, jinak tu je jen tráva, ovce a kopce kolem mě.

V hotelu v Bridge of Orchy máme s Eli krátké rande. Vypijeme společně čaj a jeden Staropramen za 4 libry, trochu se ohřejeme a pak vyrazíme před hotel čekat na autobus, který ji zaveze k hotelu Kingshouse, místu našeho dnešního noclehu. Já poté vylezu na kopeček jménem Mam Carraigh. Celkem nastoupám asi 180 metrů, ale cesta je hodně promáčená, všude plno bláta, takže jdu pomalu a těžce. Nahoře se pokochám výhledem na jezero Tulla a pak to vesničkou Inveroran střihnu po staré vojenské cestě skrz mokřady a malá jezírka, mezi kterými pramení řeka s krátkým názvem Ba. Na pravé straně vidím desítky kilometrů daleko, dopředu několik kilometrů dlouhou vlnitou stezku a nalevo jsou zase stále vyšší kopečky, na jejichž vrcholcích občas dokonce září sněhové závěje. Nádhera!

Podle mapy mě čeká už jen jeden kopec a jsem v kempu.Mám toho už docela dost, takže když nahoře spatřím další údolí s mohutným kopcem Bienn a’ Chrulaiste, ve kterém rozpoznávám bílou budou hospody Kingshouse, mám nefalšovanou radost. Cestou dolů mě ještě překvapí lyžařské středisko s několika sjezdovkami a vleky nazvané Glencoe Mountain Resort, a pak už mě čeká jen cílová rovinka do kempu. Večer strávíme s Eli v hospodě ve společnosti několika mlaďochů z různých koutů světa, ale v deset to balíme a jdeme se prospat. O dvě hodiny později nás ale budí větrná smršť kombinovaná s prudkým deštěm. Chvilkami to vypadá, že se celý stan zvedne a odletí někam do teplejších krajin. Je nový a neotestovaný, tak jen tiše doufáme, že vydrží. Uvidíme ráno…

Stan vydržel dobře, ale s naší náladou je to sedmý den treku WHW z Kingshouse do Kinlochlevenu o dost horší. Kvůli počasí jsme se moc dobře nevyspali a mizérie trvá i ráno během balení, které se kvůli tomu protáhne až do poledne. A aby toho nebylo málo, Eli už není jediná s podlomeným zdravím. U mě naštěstí rýmička není tak hrozná, takže moje ješitnost převáží nad pohodlností a rozhodnu se WHW dokončit. S batohy na zádech se před hotelem loučíme a zatímco Eli odchází k silnici čekat na autobus, já jdu na druhou stranu a pak pokračuji rovnoběžně se silnicí na západ.

Dnešní etapa bude sice krátká, ale s jedním ostrým výstupem na kopec Stob Mhic Mhartuin s pěšinkou, jejíž finální části pod vrcholkem se říká Ďáblovo schodiště (Devil’s Staircase). V průvodci před ním varují méně zdatné sportovce, ale nakonec se ukáže, že to není tak hrozné. Mnohem horší než strmá klikatá cestička je velmi silný nárazový vítr, který mě nejednou málem shodí dolů. Navíc je studený, takže mi je zima a bez většího zdržení na vrcholu musím pokračovat dál. Malým údolíčkem teče spousta vody a mimo jiné tam nacházím i několik masožravých rostlinek. Zajímavé. Na dalším vrcholku se cesta láme a v dálce před sebou už vidím vesnici Kinlochleven, kde v kempu Blackwater strávíme dnešní noc. Večer strávíme nakupováním, popíjením a sušením mokrých věcí. Večerka je hodně brzo, protože nás zítra čeká velký den.

Závěrečná etapa WHW končící ve Fort Williamu začíná hodně brzy, protože z tohoto 25 kilometrů vzdáleného města máme na druhou hodinu už dopředu koupený lístek na autobus na ostrov Skye. Něco po deváté ráno se proto s Eli loučíme a zatímco ona dobaluje poslední usušené věci, já procházím městečkem Kinlochleven a mizím v horách. První kopec, mimochodem horší než včerejší Schodiště, mě dostatečně probudí a tak se v klidu můžu kochat krásným výhledem na jezero Loch Leven.

V další fázi se přestává ostře stoupat, stará vojenská cesta se už jen mírně vlní. Procházím údolím mezi dvěma masivy, kolem mě je jen tráva, pastviny, ovce a občas nějaká ta skoro rozbořená budova. A také spousta vody, která je prostě všude. Jsem promočený skrz naskrz, ale vidina konce útrap mě pohání dál. Občas se zastavím na focení, ale nízká viditelnost, vrcholky hor zahalené v mlze a všudypřítomná skoro 100% vlhkost mé nadšení pro tvorbu snímků redukují skoro na nulu. Občas potkám další turisty, ale většinu času jdu sám.

Po osmnácti kilometrech zdolávám na poslední kopeček a přede mnou se rozprostírá výhled na město Fort William, kde na mě už netrpělivě čeká Eliška. A také horu Ben Nevis, která je se svými 1344 metry nejvyšší horou Skotska i Velké Británie. Její vrcholek se mi ztrácí v mlze, ale i tak vypadá dostatečně majestátně. Když konečně dorazím na okraji města k ceduli „The Original End of the West Highland Way“, mám toho plné zuby. A jsem rád, že už nikam nemusím jít. Což se po chvíli ukáže jako ne zcela přesný předpoklad, protože druhý a „skutečný“ konec treku je až v centru Fort Williamu, kde na mě už netrpělivě čeká Eliška. Ale i tam se přes rostoucí bolest v levé noze dostanu a závěrečnou fotografií si můžu zdolání treku West Highland Way ze svého seznamu s úlevou odškrtnout.

Isle of Skye a Portree

Tříhodinový přesun z Fort Williamu na ostrov Skye proběhl hladce, i když celou dobu lilo jak z konve a k pití jsme měli jen dva nesmírně hnusné dia-džusy. Po vystoupení z autobusu v centru hlavního města ostrova jménem Portree se snažíme najít nějaké suché a útulné místo ke krátkému odpočinku a případně i malému občerstvení, ale restaurací a hospůdek je tu očividně mnohem méně, než lidí, takže si nakonec jen kupujeme pár věcí v místní samoobsluze a vyrážíme do kopce směrem k místnímu kempu. Když po půlhodině chůze spatříme před kempem ceduli FULL (Obsazeno), pokouší se o nás mrákoty, ale naštěstí se místo pro stan ještě najde. I když je to na trávníku, který svým podmáčením připomíná vodní postel, hit devadesátých let. Ale nakonec se nám daří postavit i stan a naše druhá část dovolené může začít.

 

Isle of Skye je bezesporu fotogenickou perlou Skotska. Ovšem za předpokladu alespoň trochu snesitelného počasí, o kterém si však bohužel můžeme nechat jen zdát. První noc jsme jím dokonce tak deprimováni, že se snažíme přes internet zjistit možnosti ukončit předčasně pobyt ve zdejších krajích a odletět někam za teplem. Ale kvůli ceně to nakonec vzdáváme a děsíme se rána. Nicméně když kolem deváté vstaneme, nestačíme se divit – na obloze je sluníčko! Zrychlujeme proto přípravu a o hodinu později se vydáváme na prohlídku Portree.

Než však stačíme ujít těch pár kilometrů do centra, počasí se vrací zpátky do místního normálu, je zima a občas prší. Během jedné, obzvláště vydatné přeháňky se rozhodujeme zajít někam pod střechu něco pojíst a popít, ale narážíme na problém, že je všude naprosto plno. Po několika marných pokusech rezignujeme, kupujeme si kafe na zahřátí a pokračujeme v prohlídce města. Město jako takové je malebné, s živým centrem a klidnějšími vilovými čtvrťmi na okrajích. Významnou částí je přístav, ve kterém kotví několik desítek malých loděk. Budovy na molu tvoří jednu z nejkrásnějších dominant města, jejich barevnost vynikne především ve večerním sluníčku, což se nás bohužel momentálně netýká. Takže se kocháme, krmíme, a když nás přestane bavit střídavě moknout a usychat, jdeme se bavit do stanu.

Druhý den pobytu na ostrově Isle of Skye si děláme okružní jízdu spojenou s návštěvou Muzea života, kde je v několika budovách shrnut život zdejších obyvatel za několik posledních staletí. Nejdříve si musíme za £2.50 na osobu koupit vstupenku reprezentovanou zelenou samolepkou, a pak už se můžeme ponořit do prohlídky starých věcí, fotek a novinových výstřižků. Jednotlivé vnitřky budov ukazují typickou obývací místnost, kuchyň, stodolu, dílnu s tkalcovským stavem, kovárnu a jakousi společenskou místnost. V každé místnosti je mnoho různých předmětů, ale nejzajímavější jsou různé písemnosti, které vdechují věcem život. Obzvlášť dokumenty popisující život (a smrt) během různých válek a konfliktů jsou hodně působivé.

Když se nabažíme minulosti, projdeme se po silnici k nedaleko se nacházející zřícenině hradu Duntulm. Technicky se jedná jen o několik hodně pobořených zdí, ke kterým je vstup zakázán. Podle Wiki byl hrad postaven ve 14. a 15. století, kdy o nadvládu nad touto částí ostrova bojovaly klany MacLeodů a Macdonaldů. Svému účelu jako obranné sídlo sloužil až do roku 1732, kdy si Sir Alexander MacDonald postavil nové sídlo o pár mil na jih. A protože je v těchto končinách nouze o stavební materiál, použil pro něj velkou část materiálu právě z tohoto hradu. Jinak toho ale k vidění moc není a protože je jediný hotel v okolí už několik let uzavřen, nasedáme na autobus a vracíme se zpátky do kempu.

Po návratu si dáváme siestičku a když se probudíme, nestačíme se divit. Je prostě nádherně! Rychle se balíme a vyrážíme na procházku, protože by byl hřích takové pěkné počasí nevyužít. Podle mapy je kousek odsud cesta, která nás dovede do města Portree, ale jinudy, než chodíme běžně. Takže když vyjdeme před kemp, dáváme se místo doleva doprava. Jsme nadšeni, protože příroda je v odpoledním nízkém sluníčku prostě nádherná. Škoda, že s tím skotská příroda tak šetřila…

Po krátkém stoupání jsme na kopci a kocháme se výhledem na zátoku i protější břeh. Viditelnost je skvělá, v dálce je kopec jménem Ben Tianavaig, všechno se barví do zelené a žluté, je nám teplo, prostě pohoda. Sluníčko však rychle padá k obzoru, za chvíli bude tma. Pokračujeme proto dál a začínáme sestupovat až k hladině moře. Ale protože se začíná šeřit, vracíme se do města a pak zpátky do kempu. V půl desáté jsme ve stanu, večeříme, popíjíme pivo a pak jdeme spát.

Co nám včera skotské počasí dalo, to si třetí den na Skye vzalo a nás donutilo strávit den jídlem a pitím. A když jsme se z toho následující ráno probudili, začala naše pozvolná, několikadenní cesta domů.

 

Edinburgh

Den velkého návratu nastává, dnes se vrátíme zpátky do Edinburghu, kde náš čtrnáctidenní výlet po Skotsku začal, a kde zítra také skončí. Máme toho před sebou hodně, proto máme budíček nařízen už na tři čtvrtě na šest ráno. I když ve skutečnosti je Eli kvůli “milým a ohleduplným” sousedům vzhůru už od pěti a mě bolavá záda probudila ještě o pár minut před ní. Ale nedá se nic dělat, v šest hodin začínáme co nejtišeji balit i my. Jde nám to od ruky, 14 dnů praxe je znát, takže přesně podle plánu můžeme už v půl sedmé vyrazit do centra Fort William na vlak.

Cesta trvá skoro věčnost, ale konečně jsme na místě. Stojíme před řadovým činžákem, kde máme mít rezervovaný jeden pokoj v bytě nějakého Simona díky službě zvané Airbnb. Technicky vzato je to služba umožňující komukoliv začít pronajímat třebas jen jeden pokoj, který v bytě zrovna není využitý. A web tomu dává určitou záruku serióznosti a kulturu. Přesto jsme trochu zvědaví, jak to vevnitř bude vypadat. Ale když nás dovnitř pustí přítel majitele, všechny obavy jsou pryč. Náš pokoj je nádherný, velký, klasicky zařízený, s vysokými stropy, připadáme si jak na zámku. A s krásnou a pohodlnou postelí, což je věc, kterou po 14 dnech spaní na zemi oceníme asi nejvíc.

Ale moc dlouho se tu teď zdržet nechceme, vyrážíme do města. Nejdříve se jdeme podívat do centra na kopec zvaný Calton Hill. Kromě krásného výhledu na všechny části starobylého města Edinburgh je na něm postaveno i několik významných budov a památníků. Mimo jiné památník skotského filozofa Dugalda Stewarta, Skotský národní památník v podobě repliky Panthenonu věnovaný vojákům a námořníkům padlým během Napoleonských válek, Městská observatoř složená hned z několika budov různého stáří a určení, památník skotského básníka Roberta Burnse, a v neposlední řadě i památník britského námořního velitele, viceadmirála Horatio Nelsona, který padl v poslední velké námořní bitvě plachetnic u Trafalgaru.

Odpoledne po jídle si ale chceme odpočinout od ruchu velkoměsta. Vyrážíme proto na přírodní dominantu Edinburghu, čedičové skalní útesy Salisbury Crags, ležící ve velkém parku Holyrood. Jsou sice jen 50 metrů vysoké, ale výstup na ně nám v příjemném odpoledním sluníčku dá zabrat. Fouká totiž velmi ostrý, silný a studený vítr, který nás je schopen v nestřeženém okamžiku pěkně popostrčit. Ale nakonec to všechno ustojíme a na vrcholku si dáváme zaslouženou odměnu v podobě plechovky s pitím.

V našem krásném ubytování chvilku relaxujeme, brouzdáme po internetu a mentálně se připravujeme na zítřejší konec dovolené. Balení necháváme na ráno, tak si jen dáme příjemnou očistu ve sprše a pak se zaboříme do voňavých peřin. Dobrou poslední noc!

>> Příprava a cestování na dovolenou do Skotska 2015

1 komentář

  1. Marcela Tauferová
    Marcela Tauferová na 24. 6. 2018 v 21:53

    Ahoj, jedeme s manželem v červenci na týden do Skotska a tak brouzdám po internetu a narazila jsem na Váš cestopis. Nám je padesát a nejsme žádní sportovci (teda aspoň já), takže obdivuji celé Vaše putování a to, jak jste ustáli ten neustálý déšť. Ty fotky jsou nádherné! A podle Vašeho vyprávění si dovedu představit aspoň částečně jak to ve Skotsku chodí. Už je mi jasné, že i když se asi budeme hlavně pohybovat kolem Edinburghu a snad zajedeme na pár výletů po okolí, tak není radno podceňovat změny počasí a opravdu si koupit pořádnou bundu a boty. Moc se mi Vaše psaní líbilo. Vidím, že je z roku 2015. Docela by mě zajímalo, jestli jste se se slečnou Eli vzali. Pokud se po takovýchto 14 dnech pořád usmívá, je to správná holka do nepohody. Přeji hodně štěstí a další krásné fotky a zážitky z cest!
    Díky!
    Marcela Tauferová

    Odpovìdìt

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Pin It on Pinterest