Pro svou první sólo expedici jsem si vybral 250 kilometrů dlouhý trek v Irsku vedoucí z městečka Oughterard až do pustiny mezi městy Ballina a Tobercurry. Cílem bylo nejen ujít v průměru 30 kilometrů za den, ale především si vyvětrat hlavu a odpočinout si od lidí. Což se povedlo, ovcí, krav a dalších čtyřnohých zvířat jsem potkal nesrovnatelně víc, než dvounohých pánů tvorstva. Být trochu lepší počasí, trochu méně asfaltu a v neposlední řadě si třetí den nepochroumat pravou nohu, byla by to naprosto dokonalá dovolená.

Po obědě mě čekala příjemná cesta na hranici parku a pak méně příjemná cesta po frekventované hlavní silnici N59. Omezenou rychlost z důvodu opravy povrchu tu dodržovaly asi 0,2% řidičů, byl jsem vážně rád, že jsem těch pár kilometrů měl za sebou. Už na klidné asfaltce k farmě větrníků jsem zavolal na další plánované ubytování, jestli by bylo možné posunout si ho o den už na zítřek – aktuálně jsem byl dost v předstihu a pokud se nestane nic zvláštního, tak bych si mohl udělat rezervu na poslední den, který jsem z tepla domova naplánoval hodně odvážně. Větrníková farma byla zajímavá, část byla ještě rozestavěná, tak bylo na co se dívat. Stejně jsem ale radši v přírodě. Průchod rašeliništi a příchod do lesa Sheskin tak byl příjemnou změnou, sluníčko zapadalo, nepršelo, prostě idylka. Přes jisté problémy s hledáním místa na stanování nakonec den skončil úspěšně a i přes trochu stresu kvůli nedaleko lomozící lesní strojům jsem na svých dvou karimatkách spal jako miminiko.

Koupání v moři se ukázalo, jako ostatně všechny ostatní plány na divoké koupání, úplně mimo. Kromě velkých vln mě od vodních radovánek zrazovaly i výstražné cedule upozorňující na to, že voda není úplně čistá. Nebylo to poslední zklamání tohoto dne, dál už to totiž byly převážně asfaltové orgie. Občasným zpetřením byla nějaká zřícenina kláštera nebo panství, ale většinou ležela mimo hlavní trasu na soukromém pozemku obklopena spoustou výstražných cedulí, tak jsem se je vesměs ignoroval, maximálně z dálky vyfotil. Do cíle ve městečku Killala jsem dorazil hodně vyčerpaný. Po ubytování se v hotelu The Acres dopřál vydatnou večeři v místním hotelovém baru a večer se podíval na zápas v ragby. Den uzavřel telefonát do dalšího hotelu, kde jsem si pobyt prodloužil o den a tím definitivně stvrdil plán na poslední 2 dny.

Předposlední den treku jsem zahájil prohlídkou pamětihodností městečka Killala, což by se zpětně dalo označit za highlight celého dne. Jinak to ale byl takový den „blbec“. Počasí už ráno nestálo za moc, navíc se v průběhu dne postupně zhoršovalo a zhoršovalo, až bylo fakt hodně nepěkně. Cesta vedla vytrvale po asfaltu, navíc v dlouhých, nudných a rovných úsecích, takže jsem měl kromě bolavé nohy i hodně špatnou morálku. Z letargie mě občas vytrhnul buď na volno pobíhající pes, nebo za plotem nebezpečně funící dobytek. Ani jedno mi na klidu ani dobré náladě moc nepřidalo.

Kousek před cílem dnešního putování mě čakala prohlídka lesoparku Belleek. Asi bych si to užil víc, kdyby zrovna tou dobou nefoukal silný ledový protivítr a z nebe nepadaly provazy vody. Minimálně betonová loď z období konce první světové války stála za pozornost, ale vzhledem k počasí jsem ji jen rychle vyfotil a upaloval pryč. Stejně jako další památky v lesoparku schované. Jediné, co jsem skutečně chtěl, byl suchý pokoj a teplá sprcha. Naštěstí se mi to splnilo a po krátké konverzaci s majitelem jsem se mohl konečně zahřát. V podvečer jsem se ještě zašel porozhlédnout po městě, najíst a nakoupit něco malého na zítřek, ale noha bolela jak čert, tak raději jsem ji radši přestal trápit a zalezl do postele. Zítra to bude ještě boj…!

Ráno byla noha zralá na ručník, ale tak blízko před cílem jsem skončit nechtěl. Poslední den treku jsem prostě chtěl zvládnout za každou cenu. Vyrazil jsem brzo ráno, abych měl fóra, a po pár kilometrech se zdálo, že dnes bude můj šťastný den. Počasí bylo na Irsko přímo nádherné a noha se rozhýbala k nevídanému výkonu, takže mi hodinky odpípaly další kilometr zhruba každých 10 minut. Asi jediným nepříjemným elementem byl asfalt, ale podle itineráře se to mělo brzy změnit. Bohužel, když jsem se po 13 kilometrech konečně dočkal jiného podkladu než černého asfaltu, píchlo mi v noze a moje dobrá nálada byla v háji. Dál už to bylo jen kulhání, ledování nohy v potůčcích kolem cesty a odpočítávání posledních kilometrů. Na dohled cíle jsem měl nervy už na pochodu, relativně hezkou cestu jsem si ani neužíval, zato jsem hodně nadával, když jsem si opakovaně nabral do bot další a další dávku ledové kapaliny. Do cíle treku, který je nesmyslně uprostřed země nikoho, jsem tak dorazil už hodně vytočený. A zjištění, že na mě nečeká ani blbá cedule „Gratulujeme“, měl uvedlo skoro až do apatie.

Cesta zpátky do hotelu nebyla ani zábavná, ani příjemná. Celou jsem ji absolvoval po silnici, vedle jezdila velkou rychlostí auta, občas velký náklaďák nebo autobus. Vážně nic moc po 250 kilometrech. Třešínkou na závěr byla pohřební kolona z automobilů, která už v Ballině přímo přede mnou vyjela ze dvora a na pár minut zablokovala dopravu. Měl jsem toho plné zuby, tak jsem jen rychle doplnil kalorie a po neúspěšném hledání obchodu se suvenýry ulehl naposledy v Irsku do peřin.

Návrat autobusem do Dublinu a zpáteční let do Prahy přes Schiphol byl už jen rutinní záležitostí. V autobuse jsem si užil spoustu „zábavy“ s jistou pobožnou osobou, na letišti pak urputně a draze nakoupil dárky a dárečky na památku pro rodinku a příbuzné. Oba lety proběhly bez komplikací, a když si mě drahá ženuška na pražském letišti vyzvedla a odvezla domů, mohl jsem začít plánovat další expedici. Tentokrát ale určitě do tepla a do sucha!

Co říci o mé expedici do Irska závěrem? Tento trek jsem si vybral tak nějak na blind, důkladný průzkum jsem si předtím nedělal. Celkové dojmy jsou proto trochu smíšené, i když ty pozitivní asi převažují. Počasí navíc nechávám stranou, že v Irsku hodně prší je známý fakt a nelze se tomu divit. Když bych měl vybrat tři nejhezčí věci, kvůli kterým budu na trek vzpomínat v dobrém, tak by to byly asi následující:

• Příroda – před pár lety jsem byl ve Skotsku, tak to pro mě nebylo zas takové překvapení, ale příroda v Irsku je hodně odlišná od té naší. Lesy jsou tam většinou umělé a slouží primárně jako zdroj dřeva, nejtypičtější je však vřesoviště a vysoká vrstva rašeliny. Místa jako Derroura Forest, Sheeffrey Woods, okruh kolem kopce Tawny a v neposlední řadě národní park Wild Nephin byly potěchou pro oko i pro duši.
• Liduprázdno – do Irska jsem si jel odpočinout od lidí a v tomto ohledu expedice splnila a předčila mé očekávání. Když pominu průchozí města a vesnice, tak chodců a turistů jsem potkal za celých 250 kilometrů jen pár desítek.
• Bezpečí – i když jsem byl po celou dobu primárně sám, nikdy jsem neměl byť jen nepříjemný pocit. Ve stanu jsem spal po mnoha letech a nadivoko úplně poprvé, ale největší nepříjemností byla propíchnutá karimatka.

Pokud jde o tři hlavní negativní dojmy, všechny se točí primárně kolem toho, že v Irsku je naprostá většina území soukromá a majitelé většinou nevidí rádi, když se jim po pozemku courají lidé. Obzvlášť, když si s sebou vezmou psa. Krásné úseky cesty proto byly často střídány dlouhými, úmornými přesuny po asfaltu.

• Asfalt – při plánování treku mi to nepřišlo tak strašné a i proto jsem si primárně vzal boty do terénu, ale po asfaltu jsem ušel určitě minimálně polovinu treku, spíš víc. V kombinaci s věčně mokrýma nohama to je asi hlavní příčina, proč jsem od třetího dne kulhal a proč jsem si trek neužil tak, jak jsem asi mohl. Kromě nepohodlí byly cesty po asfaltu velmi často ohraničeny i vysokými ohradami z ostnatého a jiného drátu, člověk si připadal skoro jako ve vězení.
• Úsek z Ballycastle – jestli se to první 3/4 treku tak nějak střídalo, tak poslední čtvrtina z Ballycastle do cíle byla až na vzácné výjimky asfaltová úplně. Nebýt občasných hezkých výhledů na moře a spousty ostružin, asi by mi hráblo…
• Cíl treku – zakončení 250 kilometrů dlouhé cesty bylo… No prostě žádné. I vzhledem ke spoustě relativně nových cedulí i značek mi přišlo hodně smutné, že cíl byl, nebo vlastně nebyl nijak označen. Prostě na silnici pod kopcem na hranici okresu Mayo a Sligo už nebyl další ukazatel a basta, můžeme jít domů. Což samo o sobě bylo docela obtížné, protože Ballina byla 20 kilometrů daleko a autobus jezdí jen v pondělí a na podzim…

Jinými slovy, expedice do Irska nijak nelituji a v mezích možností, zdravotních i povětrnostních, jsem si to docela užil. Celkově ale asi nebudu mít potřebu se do Irska vracet.

A na úplný závěr malé statistické okénko. Trek The Western Way jsem zvládl (do cíle, zpáteční cesta do Balliny už není započtena) za 9 dnů. Reálně jsem ušlapal 261 kilometrů za 58 hodin průměrnou rychlostí 4,5 km/h, při kterých jsem vystoupal 3.838 metrů a sklesal 3.680 metrů. Nejdelší etapa měřila 39,2 kilometru, nejkratší pak jen 15,2 kilometru. Na nejvyšší bod na cestě jsem vylezl třetí den, kdy jsem pod Tawny Rower prošel ve výšce 489 metrů.