Expedice v kostce – Irsku na podzim roku 2023

autor: Zář 16, 2023Irsko 20236 komentáře(ů)

Pro svou první sólo expedici jsem si vybral 250 kilometrů dlouhý trek v Irsku vedoucí z městečka Oughterard až do pustiny mezi městy Ballina a Tobercurry. Cílem bylo nejen ujít v průměru 30 kilometrů za den, ale především si vyvětrat hlavu a odpočinout si od lidí. Což se povedlo, ovcí, krav a dalších čtyřnohých zvířat jsem potkal nesrovnatelně víc, než dvounohých pánů tvorstva. Být trochu lepší počasí, trochu méně asfaltu a v neposlední řadě si třetí den nepochroumat pravou nohu, byla by to naprosto dokonalá dovolená.

V tomto článku je stručné shrnutí mé expedice do Irska v roce 2023 včetně vybraných fotek pro ty, kteří nemohou nebo nechtějí trávit hodny čtením mých zážitků den za dnem. Nicméně pokud vás čas netlačí, klikněte sem a projděte si mé dobrodružství pěkně podrobně, případně si prohlédněte samotnou fotogalerii. 🙂
Po nezbytné aktualizaci mého vybavení, které bylo z větší části pořizované před 10 lety na expedici na Island, jsem mohl nasednout do letadla, a s jedním přestupem v Amsterdamu vyrazit do Dublinu. Cesta byla spíš úmorná než náročná, dva krátké lety byly rámovány především dlouhým, nudným čekáním. Ještě víc času jsem ale strávil čekáním na autobus, ať už v Dublinu na expres do Galway, nebo na můj finální spoj do Oughterardu. Suma sumárum jsem na cestě strávil asi 18 hodin, během kterých jsem zamhouřil oči tak maximálně 90 minut. Na svůj první den treku jsem tak vyrazil poněkud unavený.
Sportovní terminologií začal můj první den na treku letmým startem. Po vystoupení z autobusu v městečku Oughterard jsem prošel pár místních obchodů ve snaze koupit si pár drobností, které nesmí do letadla, jako třeba sirky nebo lihové tablety, ale moc úspěšný jsem nebyl. Místo sirek jsem dostal zapalovač a místo lihových tablet do vařiče nějaké dřevěné podpalováky. Tak jsem si raději hodil krosnu na záda a vyrazil. Navigace byla bez problémů, značení kůly se žlutým piktogramem bylo na každém rohu, zato počasí se rychle zkazilo. Kromě deště mě trochu děsila spousta výstražných cedulí, na každém plotě a ohradě byla alespoň jedna. Jelikož se chystám spát na divoko, neměl jsem z toho dobrý pocit.
Po úvodní asfaltové pasáži jsem se konečně dostal do přírody. Lesem pod kopcem Lackavrea vedla pěkná cesta, často vylepšená dřevěným chodníkem, aby si člověk nemusel namočit nohy. V jednom místě se ale moje GPS podklady ukázaly nepřesnými, a tak jsem se místo nové písečné cesty poprvé udatně utkal s místními rašeliništi. Kromě mokrých chodidel to dopadlo dobře. Poté mě čekalo několik kilometrů po celkem frekventované silnici, až do vesnice An Mám, kde jsem u benzínky doplnil zásoby a koupil si něco na večer. Zbývajících pár kilometrů jsem se docela strachoval, jestli bude cesta průsmykem průchozí – dle nejasných informačních cedulí to vypadalo, že můj trek skončí dřív, než vůbec začne. Naštěstí zákaz vstupu platil jen pro psy, takže jsem si mohl na pastvině pod vysokými kopci poprvé rozbalit stan a pořádně se vyspat.
První noc strávená ve stanu byla dost větrná a bouřlivá, ale ráno mi počasí ukázalo vlídnější tvář. Ne na dlouho, než jsem sbalil stan a vyrazil na trasu druhého dne treku, už opět pršelo. Nejdříve jsem musel vyšplhat do sedla pod kopcem Binn Chaonaigh, kde je poutní místo Mám Eán. Je tam kaple, křížová cesta, oltář a něco málo dalších relikvií. A hlavně žádní turisté, moc jsem si to tam užil. Po sestupu k parkovišti mě čekalo několik kilometrů po silnici zpestřených sledováním práce ovčáckého psa, pak mě GPSka zavedla na stezku skrz pastviny. Suché nohy tady asi budou vzácností, po pár minutách jsem je měl promočené skrz naskrz. Během pár kilometrů lesem, který následoval a kde jsem potkal prvního turistu, ale stihly uschnout, a tak jsem do městečka Leenaun vstoupil suchou nohou.
Docela jsem se těšil na nějaké teplé jídlo, ale hledání restaurace se úplně nepovedlo. Nakonec jsem si k obědu připravil několik sendvičů z ingrediencí nakoupených v místním obchůdku. Po jídle jsem dokoupil pár drobností „na potom“ a objednal si přes Booking na zítřek nocleh pod střechou, jelikož předpověď počasí nebyla moc optimistická a už by to chtělo někde pořádně proschnout. A protože mi byla zima, vyrazil jsem na druhou polovinu dnešní tůry. Po půl hodně jsem dorazil k další dnešní zastávce. Vodopád Aasleagh na řece Erriff byl plný vody a celkem fotogenický. V původních plánech bylo i koupání, ale vzhledem k teplotě vzduchu jsem to oželel. Další kilometry vedly po břehu řeky, na druhé straně jsem měl pastviny různých farem. Počasí se trochu umoudřilo, tak to byla docela příjemná procházka. Komplikace mě potkaly až na úplném konci cesty, protože najít místo pro stan bylo hodně napínavé. Obzvlášť vzhledem k přicházejícímu dešti a silnému větru. Naštěstí se mi podařilo postavit stan tak, že vydržel i noční silné poryvy. Jen ta noha mi začíná dělat starosti…
Noc byla dost děsivá. Kromě velmi nepříznivého počasí jsem podle všeho píchnul karimatku, dvakrát dobře jsem se nevyspal. Ještě, že mám na konec třetího dne treku domluvený nocleh ve Westportu. Ráno už sice nepršelo, ale silný vítr foukal stále a navíc bylo jen těsně nad nulou. Na první dnešní zastávce jsem si mohl prohlédnout les Sheeffrey, kde jsem strávil dnešní noc, pěkně z výšky. Následně jsem po silnici přes sedlo dlouho klesal až k místu, kde jsem si mohl vybrat, jestli dál půjdu pohodlně a nudně po silnici nebo „zkratkou“ kolem jezera Lugacolliwee, která je ale poněkud náročnější. Vybral jsem zkratku a brzy začal litovat, bylo to prudké, bylo to náročné a ve větru občas až nepříjemné. Obzvlášť, když se k silným poryvům přidala i nejedna dešťová přeháňka. Na jezeře byly vlny větší než v Chorvatsku a jestli jsem doteď byl většinu času mokrý, tak dneska jsem úroveň promočenosti posunul na další level.
Po krátkém intermezzu po silnici mě čekala druhá trailová zkouška vedoucí lesem, dneska jsem si na rozmanitost terénu rozhodně nemohl stěžovat. Tentokrát jsem měl výhled na jezero Nacorra, ale jinak bylo vše při starém, jednou mě poryv větru dokonce dostal do kolen. Po opuštění lesa jsem bez povšimnutí minul odbočku na horu sv. Patrika, na kterou jsem chtěl původně vylézt, ale kombinace počasí a stále bolavější nohy mě donutila změnit plány. Odbočil jsem až o 2 kilometry později a přes třetí trailovou cestičku, tentokrát už celkem pohodovou, jsem došel až na předměstí Westportu, kde jsem si na benzínce nakoupi pořádné zásoby na večer – na návštěvu nějaké restaurace jsem už neměl sil. Zbytek dnešní cesty jsem už pomalu dokulhal až do penziónu Ros na gCloch, kde jsem měl zajištěné ubytování a kde jsem se po třech dnech mohl konečně pořádně vyspat.
Po noci strávené v posteli jsem měl smíšené pocity. Vyspal jsem se relativně dobře, ale noha je problém. Naštěstí jsem na čtvrtý den treku plánoval jen 20 kilometrů vesměs po lehkých cestách. V první řadě jsem se ale chtěl podívat do asi největšího města na trase, do Westportu. Tam jsem konečně našel outdoorový obchod prodávající nejen lihové tablety, ale i karimatky. Koupil jsem si jednu pěnovou, protože ani v penzionu jsem nebyl schopen najít a zalepit dírku v mé nafukovací. A taky lékárnu, kde jsem si koupil velkou mast na nateklou nohu. Pak už jsem se vydal na cestu. Počasí se po počátečních rozpacích umoudřilo a tak jsem skoro celou cestu mohl jít v tričku s krátkým rukávem. Jinak to ale není moc zábavná etapa, vlastně celá vede po cyklostezce vedle hlavní silnice.
Když pominu dvojí krátké zmonkutí a jedno marné hledání kavárny, během celé cesty do Newportu se nestalo vůbec nic zajímavého. Šel jsem fakt pomalu, šetřil nohu, a i tak jsem do cíle dorazil už ve 3 hodiny. Těšil jsem se na Fish and Chips, ale měli zavřeno, tak jsem jako pozdní oběd zhltnul hamburger a dva Guinessy. Po ubytování se v krásném penzionu spravovaném milou, postarší paní, jsem si zašel na večeři a tentokrát jsem už smaženou rybu s hranolkami dostal. Jako bonus se mi navíc na druhý pokus podařilo zalepit nafukovací karimatku, takže o další spaní ve stanu jsem už nemusel mít strach. Večer jsem se ještě kouknul na televizi na právě probíhající MS v ragby a relativně brzy šel spát.
Pátý den treku začal skvělou snídaní, pak jsem si v místním krámku dokoupil nějaké dobroty na cestu a v devět už razil na sever. Ze začátku to byla podobná nuda jako včera, ještě že počasí přálo a dalo se jít v tričku. Ale pozvolna se na obzoru začaly vynořovat kopce, blížil se vstup do národního parku Wild Nephin. Podle průvodce to mělo být nejodlehlejší místo v Irsku, takže jestli jsem doteď nepotkal moc kolemjdoucích (kromě měst, samozřejmě), tak teď by to měla být úplná samotářská nirvána. U vstupu do parku bylo malé tábořiště a nouzová chata, dobré místo se naobědvat. Během oběda jsem se skamarádil s pánem z Dublinu, který sem prý jezdí už léta a který mi rozptýlil některé obavy, například o spaní na divoko nebo o rozdělávání ohně. S plným pupkem a klidnější myslí jsem tak mohl vyrazit na odbočku z klasické trasy Western Way, na cestu zvanou Bangor trail.
Podle průvodce je Bangor trail velmi náročný a vhodný jen pro zkušené pochodníky. Prvních pár kilometrů to ale byla spíš taková procházka po Krkonoších. Největší problém byly kameny, ze kterých bolely nohy, ale jinak pohoda. Postupně ale začalo kamení ubývat, cesty se zužovaly a přibývalo vody. Potkal jsem i velkou skupinku študáků na nějakém školním výletě, od kterých jsem se dozvěděl, že dál to je už vážně maso. A bylo. Úzká cestička vyšlapaná v trávě byla často celá pod vodou, dřevěných chodníků bylo málo a nevalné kvality, a navíc se zhoršilo počasí, tak jsem měl mokré nejen nohy. Postupně ze mě vyprchalo nadšení a odhodlání dojít až do plánovaného místa přespání, už proto, že moje průměrná rychlost klesla někam ke 3 kilometrům za hodinu. Když jsem tak potkal jedno pěkné místečko u potoka, kde jsem po krátkém hledání našel ideální místo pro stan, neváhal jsem a ukempoval jsem se tu. Večer jsem se hezky navečeřel, vykoupal se v potoce a šel spát.
Probuzení do šestého dne treku začalo výborně, sluníčko svítilo a já byl plný optimismu. Ten mě trochu přešel při představě zpáteční cesty k jednomu ze vstupů do parku Wild Nephin, tak jsem sedl k telefonu a zkoumal možnosti. Nakonec jsem se rozhodl jít mimo značenou stezku přes kopec přímo k útulně Altnabrocky, kde se rozhodnu, co dál. Stoupání do sedla pod Nephin Begem bylo na úvod dost náročné, ale zato nabídlo fakt krásné výhledy do daleka. Kolem jezírka Scardaun už to byla příjemná procházka rašeliništěm, pak jsem začal klesání k fakt hustému lesu. Měl jsem skrz něj projít k útulně, ale skoro to vypadalo, že to bude nad moje síly. Hledání průchodu skrz prales mě dost vyčerpalo, proto jsem uvítal delší odpočinek spojený s obědem u útulny.

Po obědě mě čekala příjemná cesta na hranici parku a pak méně příjemná cesta po frekventované hlavní silnici N59. Omezenou rychlost z důvodu opravy povrchu tu dodržovaly asi 0,2% řidičů, byl jsem vážně rád, že jsem těch pár kilometrů měl za sebou. Už na klidné asfaltce k farmě větrníků jsem zavolal na další plánované ubytování, jestli by bylo možné posunout si ho o den už na zítřek – aktuálně jsem byl dost v předstihu a pokud se nestane nic zvláštního, tak bych si mohl udělat rezervu na poslední den, který jsem z tepla domova naplánoval hodně odvážně. Větrníková farma byla zajímavá, část byla ještě rozestavěná, tak bylo na co se dívat. Stejně jsem ale radši v přírodě. Průchod rašeliništi a příchod do lesa Sheskin tak byl příjemnou změnou, sluníčko zapadalo, nepršelo, prostě idylka. Přes jisté problémy s hledáním místa na stanování nakonec den skončil úspěšně a i přes trochu stresu kvůli nedaleko lomozící lesní strojům jsem na svých dvou karimatkách spal jako miminiko.

Jelikož byla moje včerejší žádost o posunutí termínu ubytování ve městečku Killala posouzena kladně, čeká mě sedmý den treku rovných 40 kilometrů. Což je vzhledem k mému stále akutnějšímu problému s nohou docela dost, na druhou stranu na to mám celý den, vstával jsem ještě za tmy. Úvodní část trasy vedoucí lesem po pohodlné cestě byla příjemná, ráno bylo jak malované. Na některých místech byly sice známky intenzivní těžby dřeva, ale většinou jsem procházel netknutou přírodou. Po příchodu do městečka Ballycastle, kde se ve stejný den konaly běžecké závody, jsem se důkladně nasnídal a doplnil zásoby, pak pokračoval dál na sever až k moři.

Koupání v moři se ukázalo, jako ostatně všechny ostatní plány na divoké koupání, úplně mimo. Kromě velkých vln mě od vodních radovánek zrazovaly i výstražné cedule upozorňující na to, že voda není úplně čistá. Nebylo to poslední zklamání tohoto dne, dál už to totiž byly převážně asfaltové orgie. Občasným zpetřením byla nějaká zřícenina kláštera nebo panství, ale většinou ležela mimo hlavní trasu na soukromém pozemku obklopena spoustou výstražných cedulí, tak jsem se je vesměs ignoroval, maximálně z dálky vyfotil. Do cíle ve městečku Killala jsem dorazil hodně vyčerpaný. Po ubytování se v hotelu The Acres dopřál vydatnou večeři v místním hotelovém baru a večer se podíval na zápas v ragby. Den uzavřel telefonát do dalšího hotelu, kde jsem si pobyt prodloužil o den a tím definitivně stvrdil plán na poslední 2 dny.

Předposlední den treku jsem zahájil prohlídkou pamětihodností městečka Killala, což by se zpětně dalo označit za highlight celého dne. Jinak to ale byl takový den „blbec“. Počasí už ráno nestálo za moc, navíc se v průběhu dne postupně zhoršovalo a zhoršovalo, až bylo fakt hodně nepěkně. Cesta vedla vytrvale po asfaltu, navíc v dlouhých, nudných a rovných úsecích, takže jsem měl kromě bolavé nohy i hodně špatnou morálku. Z letargie mě občas vytrhnul buď na volno pobíhající pes, nebo za plotem nebezpečně funící dobytek. Ani jedno mi na klidu ani dobré náladě moc nepřidalo.

Kousek před cílem dnešního putování mě čakala prohlídka lesoparku Belleek. Asi bych si to užil víc, kdyby zrovna tou dobou nefoukal silný ledový protivítr a z nebe nepadaly provazy vody. Minimálně betonová loď z období konce první světové války stála za pozornost, ale vzhledem k počasí jsem ji jen rychle vyfotil a upaloval pryč. Stejně jako další památky v lesoparku schované. Jediné, co jsem skutečně chtěl, byl suchý pokoj a teplá sprcha. Naštěstí se mi to splnilo a po krátké konverzaci s majitelem jsem se mohl konečně zahřát. V podvečer jsem se ještě zašel porozhlédnout po městě, najíst a nakoupit něco malého na zítřek, ale noha bolela jak čert, tak raději jsem ji radši přestal trápit a zalezl do postele. Zítra to bude ještě boj…!

Ráno byla noha zralá na ručník, ale tak blízko před cílem jsem skončit nechtěl. Poslední den treku jsem prostě chtěl zvládnout za každou cenu. Vyrazil jsem brzo ráno, abych měl fóra, a po pár kilometrech se zdálo, že dnes bude můj šťastný den. Počasí bylo na Irsko přímo nádherné a noha se rozhýbala k nevídanému výkonu, takže mi hodinky odpípaly další kilometr zhruba každých 10 minut. Asi jediným nepříjemným elementem byl asfalt, ale podle itineráře se to mělo brzy změnit. Bohužel, když jsem se po 13 kilometrech konečně dočkal jiného podkladu než černého asfaltu, píchlo mi v noze a moje dobrá nálada byla v háji. Dál už to bylo jen kulhání, ledování nohy v potůčcích kolem cesty a odpočítávání posledních kilometrů. Na dohled cíle jsem měl nervy už na pochodu, relativně hezkou cestu jsem si ani neužíval, zato jsem hodně nadával, když jsem si opakovaně nabral do bot další a další dávku ledové kapaliny. Do cíle treku, který je nesmyslně uprostřed země nikoho, jsem tak dorazil už hodně vytočený. A zjištění, že na mě nečeká ani blbá cedule „Gratulujeme“, měl uvedlo skoro až do apatie.

Cesta zpátky do hotelu nebyla ani zábavná, ani příjemná. Celou jsem ji absolvoval po silnici, vedle jezdila velkou rychlostí auta, občas velký náklaďák nebo autobus. Vážně nic moc po 250 kilometrech. Třešínkou na závěr byla pohřební kolona z automobilů, která už v Ballině přímo přede mnou vyjela ze dvora a na pár minut zablokovala dopravu. Měl jsem toho plné zuby, tak jsem jen rychle doplnil kalorie a po neúspěšném hledání obchodu se suvenýry ulehl naposledy v Irsku do peřin.

Návrat autobusem do Dublinu a zpáteční let do Prahy přes Schiphol byl už jen rutinní záležitostí. V autobuse jsem si užil spoustu „zábavy“ s jistou pobožnou osobou, na letišti pak urputně a draze nakoupil dárky a dárečky na památku pro rodinku a příbuzné. Oba lety proběhly bez komplikací, a když si mě drahá ženuška na pražském letišti vyzvedla a odvezla domů, mohl jsem začít plánovat další expedici. Tentokrát ale určitě do tepla a do sucha!

Co říci o mé expedici do Irska závěrem? Tento trek jsem si vybral tak nějak na blind, důkladný průzkum jsem si předtím nedělal. Celkové dojmy jsou proto trochu smíšené, i když ty pozitivní asi převažují. Počasí navíc nechávám stranou, že v Irsku hodně prší je známý fakt a nelze se tomu divit. Když bych měl vybrat tři nejhezčí věci, kvůli kterým budu na trek vzpomínat v dobrém, tak by to byly asi následující:

  • Příroda – před pár lety jsem byl ve Skotsku, tak to pro mě nebylo zas takové překvapení, ale příroda v Irsku je hodně odlišná od té naší. Lesy jsou tam většinou umělé a slouží primárně jako zdroj dřeva, nejtypičtější je však vřesoviště a vysoká vrstva rašeliny. Místa jako Derroura Forest, Sheeffrey Woods, okruh kolem kopce Tawny a v neposlední řadě národní park Wild Nephin byly potěchou pro oko i pro duši.
  • Liduprázdno – do Irska jsem si jel odpočinout od lidí a v tomto ohledu expedice splnila a předčila mé očekávání. Když pominu průchozí města a vesnice, tak chodců a turistů jsem potkal za celých 250 kilometrů jen pár desítek.
  • Bezpečí – i když jsem byl po celou dobu primárně sám, nikdy jsem neměl byť jen nepříjemný pocit. Ve stanu jsem spal po mnoha letech a nadivoko úplně poprvé, ale největší nepříjemností byla propíchnutá karimatka.

Pokud jde o tři hlavní negativní dojmy, všechny se točí primárně kolem toho, že v Irsku je naprostá většina území soukromá a majitelé většinou nevidí rádi, když se jim po pozemku courají lidé. Obzvlášť, když si s sebou vezmou psa. Krásné úseky cesty proto byly často střídány dlouhými, úmornými přesuny po asfaltu.

  • Asfalt – při plánování treku mi to nepřišlo tak strašné a i proto jsem si primárně vzal boty do terénu, ale po asfaltu jsem ušel určitě minimálně polovinu treku, spíš víc. V kombinaci s věčně mokrýma nohama to je asi hlavní příčina, proč jsem od třetího dne kulhal a proč jsem si trek neužil tak, jak jsem asi mohl. Kromě nepohodlí byly cesty po asfaltu velmi často ohraničeny i vysokými ohradami z ostnatého a jiného drátu, člověk si připadal skoro jako ve vězení.
  • Úsek z Ballycastle – jestli se to první 3/4 treku tak nějak střídalo, tak poslední čtvrtina z Ballycastle do cíle byla až na vzácné výjimky asfaltová úplně. Nebýt občasných hezkých výhledů na moře a spousty ostružin, asi by mi hráblo…
  • Cíl treku – zakončení 250 kilometrů dlouhé cesty bylo… No prostě žádné. I vzhledem ke spoustě relativně nových cedulí i značek mi přišlo hodně smutné, že cíl byl, nebo vlastně nebyl nijak označen. Prostě na silnici pod kopcem na hranici okresu Mayo a Sligo už nebyl další ukazatel a basta, můžeme jít domů. Což samo o sobě bylo docela obtížné, protože Ballina byla 20 kilometrů daleko a autobus jezdí jen v pondělí a na podzim…

Jinými slovy, expedice do Irska nijak nelituji a v mezích možností, zdravotních i povětrnostních, jsem si to docela užil. Celkově ale asi nebudu mít potřebu se do Irska vracet.

A na úplný závěr malé statistické okénko. Trek The Western Way jsem zvládl (do cíle, zpáteční cesta do Balliny už není započtena) za 9 dnů. Reálně jsem ušlapal 261 kilometrů za 58 hodin průměrnou rychlostí 4,5 km/h, při kterých jsem vystoupal 3.838 metrů a sklesal 3.680 metrů. Nejdelší etapa měřila 39,2 kilometru, nejkratší pak jen 15,2 kilometru. Na nejvyšší bod na cestě jsem vylezl třetí den, kdy jsem pod Tawny Rower prošel ve výšce 489 metrů.

Pin It on Pinterest