Expedice v kostce – Tenerife na jaře roku 2024

Namlsán povedenou expedicí v Irsku jsem se pro letošní rok rozhodl trochu přitopit pod kotlem a obejít po vlastní ose celé Tenerife, krásný to ostrov v souostroví Kanárské ostrovy. Nakonec jsem sice kvůli loňskému rozsáhlému požáru v centrální oblasti musel na jednom místě využít služeb místního autobusového dopravce, ale i tak je těch 405 kilometrů a skoro 18 kilometrů převýšení pěkný posun kupředu. A pokud jde o zábavu a subjektivní dojem, Tenerife trumflo Irsko několikanásobně!

Protože jsem většinu nezbytného vybavení dokoupil pro expedici v Irsku už loni, na tu letošní ji stačilo už jen doladit. Mezi nejdůležitější novinky patřila hamaka na přespávání mezi stromy a péřovka pro přečkání chladných dnů a nocí. Pak už stačilo jen nasednout na letadlo a vyrazit vstříc dobrodružství. Společnost Smartwings sice nepatří mezi nejvyhlášenější letecké společnosti na světě, ale přímý let bez přestupů dokázal přebít všechny ostatní nabídky. Krátký přesun autobusem na místo startu v letovisku Los Cristianos do hotelu Catalonia Oro Negro už byla jen formalitka, na první etapu jsem tak mohl na rozdíl od Irska vyrazit odpočatý a vyspaný do růžova.

První den expedice jsem začal u hotelu. Počasí bylo takové všelijaké – sice teplo, ale sluníčko se schovávalo za mraky, kopce v dálce obklopovala nízká oblačnost. Ale protože to bylo do kopce, absence pálící žluté koule na obloze mi nijak nevadila. První ostrou zkouškou mé kondice představoval výstup na kopec Roque del Conde mající o metr víc, než vertikální kilometr. Výhledy byly krásné, ale trochu tu foukalo a bez sluníčka nebylo úplně teplo. Sestup po neznačené stezce byl dost náročný, ale s trochou štěstí jsem všechny nástrahy zdolal a už po napojení na nejznámější tenerifskou trasu GR-131 vylezl na další tisícovku

Po krátkém občerstvení v malé restauraci El Dornajo v osadě Ifonche jsem pokračoval ve stoupání. Brzy se přiblížila hranice borového lesa. To už sluníčko pálilo o 106, tak jsem byl vděčný i za to málo stínu, co stromy poskytly. Většina z nich měla kůru opálenou od ohně, lesní požáry jsou očividně častou a nedílnou součástí zdejšího ekosystému. V nadmořské výšce odpovídající naší Sněžce jsem ve vesnici Vilaflor poprvé nakoupil zásoby na další dny a i něco k večeři. Člověku při tom šplhání do kopce pěkně vyhládne! Protože se ale začalo docela rychle stmívat, pokračoval jsem už jen necelou hodinu a rozhodl se to pro dnešek zabalit. Vázání hamaky se ukázalo být malinko složitější,  než jsem čekal, ale povedlo se a já mohl strávit svou první noc na Tenerife v naprostém tichu zavěšený mezi dva vzrostlé stromy.

První noc v hamace jsem si moc neužil. Kromě lehce špatného svědomí mě vadilo i ohlušující ticho. Krátce po startu jsem se přiblížil k oblasti Paisaje Lunar, zajímavé skalní formaci tvořené rychle erodujícím skaliskem. Pokračoval jsem dál skrz oblast Arenas Negras, kde zmizel les a pod nohama začala chroupat zvětraná černá láva. Na rozdíl od včerejška jsem se už od rána smažil a pekl ve vlastní šťávě, na obloze nebyl ani mráček. Už na území národního parku Teide jsem začal stoupat na horu Guajara vysokou 2817 metrů, ze které jsou nádherné výhledy na protější Teide. A taky jedna hodně rozbořená, první vysokohorská astronomická observatoř na světě. Od ní to pak bylo k další skalní přírodní památce, Roques de Garcia, jen co by lávovým kamenem dohodil. Po krátném, ale drahém občerstvení v návštěvním centru jsem svižným tempem obešel místní vyhlídkový okruh a pokochal se spolu s davy spoustou zajímavých skal s Roque Cinchado, symbolem Tenerife v čele. Ale asi i proto, že jdu pěšky přes hory a doly, zas tak velký dojem to na mě neudělalo – podobných skal jsem cestou už viděl docela dost.

Po dokončení okruhu jsem pokračoval dál na východ po stezce GR-131. Celou dobu jsem se kochal pohledem na Teide a nespálit si nos, nemělo by to žádnou chybu. Před šestou večerní jsem dorazil do malé obytné osady Portillo Alto u hlavní silnice a v jednom z motorestů povečeřel. Následně jsem se po stezce číslo 2 vydal zase do kopců, kde jsem hodlal přenocovat. Ale nešlo to úplně podle plánu. Jedna neznačená stezka byla zavřená a musel jsem ji složitě obcházet, ale hlavně bylo místo mého plánovaného noclehu v nepřístupné armádní oblasti. Takže jsem si nakonec ustlal na zemi přesně na hranici vojenského prostoru a parku, kde se zítra od rána budou střílet mufloni. No, asi to ani dneska nebude moc klidná noc…

Podle očekávání ani druhá noc nebyla úplně odpočinková. Navíc se k tomu přidalo i nepříliš povedené ráno s komáry a studenou snídaní. Změna plánu tak na sebe nenechala dlouho čekat a já se výrazně v předstihu vydal na hranici oblasti, kde od rána až do 17:00 střílí přemnožené prapředky našich oveček. Putování po asfaltu jsem si zpestřil malou odbočkou k hoře Montaña de Guamaso, ale pak jsem se na dlouhých 5 hodin ubytoval na zahrádce motelu El Portillo. Nudné čeká jsem si vyplnil jídlem, pitím, čtením a psaním deníčku. Ale i tak jsem byl rád, že jsem se po čtvrté odpolední mohl kolem návštěvnického centra přesunout na start té zábavnější části dnešního dne, a po příjemném rozhovoru ve španělštině s domorodým ultraběžcem s úderem páté vyrazil na cestu.

K vrcholu mi zbývalo asi 12 kilometrů a 2.000 výškových metrů, docela nálož na to, že jsem začal tak pozdě. Bylo to sice pořád do kopce, ale první část byla nádherná a relativně snadná. Procházel jsem kolem různobarevných sopek, kochal se výhledy, zkoumal místní flóru a trochu i faunu. Pak to začalo být náročnější a v oblasti s Teidskými vajíčky už jsem se při šplhání dost potil. Před závěrečným pekelným stoupáním jsem si odskočil na kráter Bílé hory – Montaña Blanca, pak už mě čekala jen závěrečná „cesta do schodů“. během fyzického utrpení mě rozptyloval obrovský stín Teide a pak několik muflonů, kteří očividně přečkali lovecký den bez úhony. Po průchodu kolem zavřené chaty Altavista jsem se začal rozhlížet po nějakém vhodném místě k přespání, a po krátkém pokochání na vyhlídce La Fortaleza kousek pod vrcholkem jsem se na jednom pěkném i utábořil.

Pro čtvrtý den expedice jsem si nachystal dvě hlavní akce – výstup na vrchol Teide, a pak dlouhý sestup až k moři kousek od skalních masivů Los Gigantes. Výstup na samotný vrchol Teide ještě za tmy a při teplotě jen těsně nad nulou byla pěkná rozcvička. Šly nás tam v porovnání s včerejškem o samotě doslova davy. Východ slunce z 3715 metrů vysoké sopky byl krásný zážitek, ale ne tak úplně jasno zabránilo tomu, aby to byl zážitek naprosto nezapomenutelný. Připil jsem si na úspěch s Johnnie Walkerem a pak kolem horní stanice lanovky zahájil sestup.  Ale aby to nebyla taková nuda, zpestřil jsem si to výlezem na sopky Pico Viejo a Pico Sur, přičemž ta druhá jmenovaná mi dala docela zabrat. Ostatně stejně jako celý sestup po stezce číslo 9, bylo to sypké a velmi rozpálené peklo!

Po překročení silnice TF-38 pod sopkou se situace změnila a z převážně fyzicky náročného sestupu začala být v permanenci spíš moje psychika. Začalo to zmateným telefonátem z hotelu, kde jsem měl být dneska ubytován. Pokračovalo to nepříjemně odřenými prsty na nohách, a vyvrcholilo to nedostatkem vody. Tuhle část trasy jsem si proto moc neužil, navíc jedno z hlavních lákadel, endemický Hadinec teidský, jsem na svém putování viděl už několikrát. Náladu mi spravil teprve výborný pozdní oběd v restauraci Brasas de Chirche, pak už to až do cíle v hotelu Aparthotel Los Dragos del Sur byla jen brnkačka. Koupel v moři jsem si kvůli do masa sedřeným prstům raději odpustil, ale vana a dlouhý, klidný a vydatný spánek v opravdové posteli měly taky něco do sebe.

Jídlo, pití a vydatný spánek měly na mou psychiku kouzelný vliv, ráno jsem se do pátého dne probudil jako znovuzrozený. Po snídani a nákupu dostatečné zásoby náplastí jsem se vydal na sever prohlédnout si Los Gigantes pěkně zezhora. Sluníčko peklo už od časných ranních hodin, výstup to nebyl úplně snadný. O to větší radost jsem měl z krásných výhledů. Tu mi následně zkazila vyhlídka u bílého kříže nedaleko vrcholku hory Guama, kde byla další část stezky TF-65.2 uzavřena a já musel sejít na rovnoběžnou neznačenou trasu, což mi stálo spoustu sil, oděrek a jednu na batohu se sušící ponožku. Odpočinek spojený s příjemnou večeří v Santiago del Teide tak přišel vhod.

Po večeři mě čekal delší úsek po silnici a pak táhlé stoupání až k sopce Chinyero vysoké 1551 metrů. Pozůstatky poslední erupce v roce 1909 jsou stále ještě jasně patrné, okružní stezka často vedla skrz lávové pole. Sluníčko se už pomalu chystalo schovat za obzor, takže scenérie osvětlovalo krásné nízké světlo. Kromě lávy jsem mohl obdivovat někdy i velmi vzrostlé borovice a další krásy zdejší přírody. Po krátkém setkání s dvojicí anglických turistů jsem se mohl vzdálit ze značené trasy a začít hledat nocleh. Po překladu cedule značící celou oblast jako místo pro výcvik loveckých psů mi ale bylo jasné, že ani dneska to pod širákem nebude klidná noc.

Poslední den první poloviny mé expedice jsem zakončil dlouhým klesáním končícím až u moře. Začal velmi časně, v 6 ráno už jsem kráčel nocí bez čelovky, na cestu mi svítil jen měsíc. Trasa nebyla nijak náročná, ale ani zajímavá. Za zmínku stojí snad jen dvě věci – odsolovací zařízení vyrábějící z mořské vody vodu sladkou, a pak liduprázdný kemp El Lagar, kde po mě přesto chtěli ukázat permit. Jinak to byla pohodová cesta lesem s občasnými povedenými výhledy na Teide nebo naopak dolů na pobřeží.

Na hranici národního parku Corona Forestal to začalo být zajímavější. Už proto, že se kolem začala valit mračna a já během pár stovek metrů přešel z vyprahlé jižní přírody do zelené a vlhké přírody severní. Až jsem si musel vzít mikinu! Ale jinak se i tato část dnešního putování obešla bez větších překvapení, postupně jsem klesnul až na úroveň hladiny moře a po krátké exkurzi ve městě Puerto de la Cruz se mohl ubytovat v luxusním hotelu Vallemar.

Sedmý den mé expedice začal autobusovým přesunem dál na východ. Tedy ihned poté, co jsem se luxusně nasnídal a zaplaval si v hotelovém bazénu na střeše. Po poledni jsem se trochu pocoural ve starém městě San Cristóbal de la Laguna, ale víc mě to táhlo do kopců a do přírody. Hned na úvod jsem si díky získanému permitu mohl prohlédnout netknutý deštný vavřínový les Zona de Exclusión de Monte de Aguirre se spoustou vody a zeleně, a samozřejmě vavřínů. Následující oběd mě mile překvapil, tak výborný steak jsem v nenápadné budově u silnice vážně nečekal.

Přes městečko Afur jsem se dostal kousek od moře, ale můj itinerář mi velel vrátit se na hřeben víc na jih. Počasí bylo v těchto chvílích dost nepříjemné, mrholilo a od severu foukal silný vítr. Hřebenovka a občasné daleké výhledy za tu námahu nicméně stály! Postupně jsem stále intenzivněji hledal místo k přespání, ale bez úspěchu. Na silnici na hřebeni foukal uragán. Plánovaný nocleh u Montaña Pelada se ukázal nereálný, tak jsem se rozhodl jít dál až k pobřeží. Byly to pekelné dvě hodiny, náročné a občas i nepříjemné, skrz loveckou oblast. Ale nakonec jsem, jen trochu odřený a unavený, za svitu čelovky dorazil do krásně nasvícené vesnice Igueste de San Andrés. Po půlnoci ji prošel a vyšplhal na útes ke starému, polorozbořenému majáku, kde jsem si konečně ustlal.

Probuzení s výhledem na moře je zážitek, který se nezapomíná. Sluníčko sice vyšlo za mraky, ale i tak osmý den mé expedice začal bombově. Dál už to ale bylo míň dobrý. Cesta na sever přes kopečky se totiž ukázala jako velmi náročná. Kvůli nečekaně pomalému postupu jsem musel oželet plánovanou zacházku na pláž, a i tak jsem se zpátky do zalesněné oblasti dostal až relativně pozdě. Navíc hodně unavený. Alespoň že výhledy byly famózní! Cestu mi zpestřil hodinový, silný deštík, díky kterému jsem alespoň mohl doplnit zásoby vody.

Díky permitu jsem mohl bez obav vstoupit i do další chráněné oblast jménem El Pijaral. Průvodce sliboval nádherné výhledy, ale severním směrem to vypadalo stejně, jako včera – silný vítr a minimální viditelnost. Tropický les byl opět krásný, ale hodně vlhký a studený. A cesta byla hodně náročná, pořád do kopce a z kopce.  Na rozcestí Cruz del Draguillo jsem tedy znovu změnil plán a místo dlouhého výletu na pláž na východním pobřeží jsem to stočil na západ a přes pozdní oběd ve vesnici Benijo došel až do Almácigy, kde jsem měl od včerejšího večera zamluvený nocleh.

Do devátého dne expedice mě probudilo bouřící moře. Ale jinak bylo hezky a já mohl vyrazit na vinařskou naučnou stezku po pobřeží. Ve vesnici Taganana jsem doplnil zásoby a pak už se jen kochal a vzdělával. Hlavním dopoledním cílem byla pláž Playa de Tamadite, kde jsem se chtěl konečně vykoupat v moři. Ale ani tentokrát se to nepovedlo – na pláži jsem byl sice sám, ale místo písku či kamínků byl vstup do moře tvořený obrovskými balvany a navíc bylo moře celé rozbouřené, vlny minimálně metrové. Tak jsem si dal alespoň malé pivko a vyrazil na dlouhé stoupání k Roque de Taborno.

Roque de Taborno je velká skála trčící do výšky. Dá se obejít kolem dokola a kromě okukování kopce samotného je vidět i spousta krásných výhledů. Počasí mi docela přálo, tak jsem se kochal skoro hodinu. Horší to bylo s mým kručícím břichem, v žádné vesnici cestou jsem nenašel nic otevřeného. Nakonec jsem se najedl na autobusové zastávce v Cruz del Carmen a pokračoval dál tajuplným Lesem záhad. Podle itineráře jsem se na jeho okraji chtěl někde mezi stromy v klidu prospat, ale nečekané setkání se správcem parku mě donutilo na poslední chvíli hledat volný pokoj v Tegueste. Naštěstí se mi to povedlo a přes adrenalinovou vložku jsem se nakonec krásně vyspal.

Den číslo 10 byl krátký a hodně odpočinkový. Dopoledne jsem si prohlédl památník největšího leteckého neštěstí (nejen) na Kanárech a severní letiště. Pak se nasnídal, nakoupil nové ponožky a podruhé se trochu prošel městečkem San Cristóbal de la Laguna.

Posléze jsem nehezkou cestou kolem silnice obešel letiště a do mírného kopce zamířil k vesnici La Esperanza, kde jsem měl domluvené ubytování. Majitel penzionu byl trochu zvláštní Amík, ale hezky jsme si popovídali. Den jsem zakončil přiměřeně dobrou večeří v jedné z restaurací a pak šel rychle do hajan, protože následující den byla v plánu obrovská porce kilometrů.

I když jsem do poslední chvíle doufal, zázrak se nekonal a velká část národního parku postiženého požárem zůstala uzavřena. Jedenáctý den expedice jsem tak musel strávit převážně na silnici. Z počátku to ale vypadalo nadějně a několik hodin jsem strávil příjemnou lesní cestou do kopce až k osadě Las Lagunetas, kde jsem se nasnídal. Pak už to ale bylo na dlouhé hodiny převážně po asfaltu. Na druhou stranu jsem díky tomu navštívil spoustu vyhlídek a z informačních cedulí se dozvěděl mnoho zajímavostí o zdejší krajině.

Nedaleko areálu velké hvězdárny se cesta lámala a dál jsem pokračoval po štěrkové cestě z mírného kopce dolů. Postupně se začaly objevovat stromy, které mi mírně ulevily od celodenních zabijáckých slunečních paprsků. Klidný večer byl ale opět přerušen neplánovaným setkáním se členem bezpečnostních složek. Tentokrát jsem se ale rozhodl zůstat v přírodě a přespat někde v ústraní mezi stromy. Po skoro 60 kilometrech se mi nakonec podařilo takové místo najít a až na jednu stresovou epizodu proběhla noc celkem v klidu.

Poslední den mého putování už byl pořád z kopce. Z počátku liduprázdnou, lehce zalesněnou krajinou, později skrz stále obydlenější a zastavěnější oblasti. Noční stresovou situaci jsem zahnal dobrou snídaní v městečku Granadilla de Abona, abych pak už lehkým tempem došel až k letišti.

U letiště to bylo také míň přátelské, tak jsem bez rozhlížení napravo a nalevo dorazil k moři. Poslední úsek byl naopak velmi zajímavý, jarními přívalovými dešti a táním sněhu posílenými řekami vytvořené pískovcové útvary by si zasloužili moji plnou pozornost, ale moje myšlenky se již upínaly k hotelu v samotném cíli mé cesty. El Médano a stejnojmenný hotel na pobřeží se staly mým parťákem při oslavě dokončení cesty. Večer jsem si ještě zpříjemnil vynikající večeří, a pak šel na kutě.

Poslední, třináctý den, byl dnem loučení. Po snídani jsem si konečně zašel zaplavat do moře, a po nákupu dárků vyrazil na letiště. Cesta proběhla bez problémů, zato na Ruzyni byl chaos. Kvůli nedostatku lidí se mi řekání na batoh protáhlo na více jak 2 hodiny, ale to byla jen malá tečka za jinak skvělou dovolenou, na kterou budu bezesporu dlouho vzpomínat!

Co říci o mé expedici na Tenerife závěrem? Jedním slovem jsem nadšen! Pečlivá příprava se vyplatila, a tak jsem až na velmi vzácné výjimky navštívil a viděl vesměs vše, co jsem si naplánoval. Jistá dávka improvizace samozřejmě není na škodu, ale bylo jí tak akorát. Obecně se mi celý pobyt líbil řádově víc, než Irko, ale pokud bych měl vybrat ty úplně top věci, tak by to byly asi následující:

• Příroda – krásná a především rozmanitá příroda je ten hlavní důvod, proč vnímám celou expedici tak pozitivně. Je s podivem, kolik typově naprosto rozdílných míst se dá během 400 kilometrů najít. Suchý jih s kaktusy, agáve a spoustou sluníčka, vlhký a větrný sever se spoustou vody a deštných pralesů, vysoké hory s 3715 metrů vysokým, dominantním Pico del Teide, zařízlá údolí, sopky, moře, pláže… Prostě nádhera.
• Liduprázdno – protože jsem jel až koncem června, měl jsem trochu strach, jak moc bude Tenerife praskat ve švech. Ale až na města na pobřeží a několik turisticky exponovaných míst jsem neměl nejmenší problém být sám a užívat si v klidu přírodních krás. V tomto ohledu mě to vážně mile překvapilo, čekal jsem to o dost horší.
• Lidé – i když společnost vysloveně nevyhledávám, těch pár setkání s domorodci mě příjemně potěšilo. Ať už se jedná o majitele uvytovacích prostor, zaměstnance v hotelu, číšníky nebo kolegu běžce, vždycky jsem měl pocit, že jsem tady vítán. A díky základům španělštiny jsem si většinou i hezky popovídal.

Pokud jde o tři hlavní negativní dojmy, po pravdě řečeno jsem musel dlouho přemýšlet. Nakonec jsem dal tři dohromady, ale kromě prvního jsou to spíš drobnosti.

• Permity – i když mi permity samy o sobě nevadí a naopak oceňuji, že vesměs všechny povolenky, které jsem potřeboval, byly k dispozici zdarma, způsob registrace jen na určitý počet dnů dopředu mě v případě smůly mohl dost zkomplikovat život. A protože se zdá, že povolenek bude přibývat (už teď jsou nově potřeba i pro úseky kolem Teide a to maximálně 15 dnů předem), může to být pro cestovatele v následujících letech docela problém. Obzvlášť pro ty, kteří jsou jako já vázáni na itinerář, který je dost obtížné měnit. Osobně bych klidně akceptoval delší čas za peníze…
• Uzavřené stezky – v tomto případě je samozřejmě nutné férově říct, že letní požár 2023 byl obrovský a není jednoduché to dát do pořádku. Nicméně i když chápu důvody, stejně mi to, že jsem se nedostal na všechna místa, bylo líto. Zároveň všem musím doporučit výborný web a aplikaci TenerifeOn, kde je spousta užitečných informací o tom, co je právě zavřené.
• Provozní doba hotelových bazénů – to už je fakt jen blbost, abych měl tři negativa, ale provozní doba mezi 10-18 není z pohledu celodenního cestovatele moc dobrá. Vykoupal jsem se vlastně jen jednou. Myslím v bazénu. 🙂

A to je vše. Expedice na Tenerife zvedla laťku mého očekávání hodně vysoko a jsem zvědavý, jestli ji mé budoucí výlety budou schopny minimálně dorovnat, když už ne překonat.

A na úplný závěr malé statistické okénko. Okružní cestu po Tenerife jsem zvládl (z Los Cristianos do El Médano) za 12 dnů. Reálně jsem ušlapal 405 kilometrů za 98 hodin průměrnou rychlostí 4 km/h, při kterých jsem vystoupal 17.869 metrů a sklesal 18.433 metrů. Nejdelší etapa měřila 57,8 kilometru, nejkratší pak jen 19,4 kilometru. Na nejvyšší bod na cestě jsem vylezl čtvrtý den, kdy jsem zdolal 3.715 metrů vysoké Pico del Teide.