Fabiánova 100 2019 aneb jarní očistec ve východních Brdech

Když jsem loni touto dobou, po pouhých 40 kilometrech a v bolestech, předčasně končil první „obnovený“ ročník Fabiánovy stovky, bylo mi jasné, že pokud se nestane nic zásadního, musím to letos zkusit znovu. A když, po organizátorských problémech s domlouváním trasy, bylo pár týdnů před startem jasné, že se nakonec 52. ročník pochodu definitivně uskuteční, mohl jsem se začít těšit. Vzhledem k hektickému období v práci to však bylo těšení velmi krátké – teprve v pátek v den pochodu jsem si rychle naklikal trasu do hodinek, naházel do batohu potřebné vybavení, na pár hodin zalezl do postele a před desátou večerní vyrazil směr Mníšek pod Brdy.

Cestou mě přepadla trudomyslná nálada. Kromě únavy, kterou pár hodin spánku nepomohlo zahnat, jsem cítil i počínající nachlazení, předpověď počasí byla všelijaká, a ještě jsem si zapomněl doma náhradní čelovku. Trasa závodu mi přišla čím dál tím méně lákavá, obzvlášť v porovnání s loňskem. Jel jsem pozdě, podle navigace jsem měl do Mníšku dorazit těsně před jedenáctou večerní, přičemž registrace končí v 11. A jako by toho nebylo málo, po dlouhých 15 letech si mě znovu vyhlédla Policie ČR k namátkové silniční kontrole. Takže jsem místo nahánění vteřinek foukal do alko-testeru, a pak 10 minut čekal, než se příslušníci pokochají mými osobními doklady. Hmmm…

Nakonec jsem k registraci dorazil včas. Dostal jsem kontrolní kartu a itinerář, pozdravil se s Jirkou Větvičkou a pár dalšími stovkaři, a pak se jel dopřipravit k tátovi. Jen na otočku, půl hodiny před startem byl naplánovaný „brífink“, kde jsme se od hlavního organizátora dozvěděli pár organizačních drobností. Jako že není dobré to napálit hned od začátku nebo že v Červené rokli budeme bloudit. 🙂

A tak stojím na startu a odpočítávám poslední vteřinky do půlnoci, kdy celá akce vypukne. Chvilku klábosím s Evou Kubrichtovou a ostatními. Začínám mít trochu lepší náladu, protože počasí se zdá být milosrdné, na nebi je spousta hvězd, a i ta trasa nakonec určitě bude v pohodě – Jirka by nás na žádnou asfaltovou odyseu neposlal. S úderem půlnoci se masa 108 závodníků a pochodníků dává do pohybu. Je odstartováno!

První metry pochodu nás vedou skrz potemnělé náměstí Mníšku, ale pak se místo šplhání na Skalku stáčíme doleva a podél několika rybníků (a také první samostatné kontroly) míříme mírně trailovou stezkou směrem k obci Chouzavá a Kytín. Důvod, proč letos nejdeme přes Skalku, je jen jeden, diplomaticky vyjádřený jako že „někteří majitelé a správci lesů jsou podobným volnočasovým aktivitám nakloněni více, jiní méně“…

Druhá samostatná kontrola je u Kytína, na vyhlídce u sochy Fabiána. Dělám tu pár fotek, pak se napojujeme na zelenou TZ vedoucí po do kopce po úzké asfaltové silnici. Tady to znám, jel jsem tu párkrát na kole. Obzvlášť ten krátký, ale hodně prudký úsek kousek pod rozcestím na vrcholu mám v živé paměti. Po asfaltu je to ale naštěstí jen malý kousek, pak následuje dlouhý seběh dolů po lesní cestě až na rozcestí Halouny, kde na nás čeká první živá kontrola spojená s občerstvením. Doplňuji vodu, zobu pár drobných dobrot a bavím se s Jirkou, že zatím je to celkem pohoda. Směje se, že teď už to bude trochu náročnější. Tak uvidíme…

Jak praví klasik, „Nekecal“! Šplhání k Jezírku poprvé důkladně prověří moje nohy a plíce, krátký oddech při klesání k Nezabudickému potoku opět střídá prudké stoupání až na samotný vrchol Babka, kde je umístěna SK3. Chvilku se kochám výhledem do daleka, pak hledám další odrazky a chci pokračovat dále. Je to tady řešené chytře, přes vrchol vede takový malý okruh, aby se pochodníci mezi sebou nepomlátili, teprve o kousek dál se cesty spojují a pár metrů se jde po stejné trase zpátky.

Cesta nahoru byla náročná, ale dolů to také není žádný med. Nejde se totiž po turistické značce, ale (ne)hezky neupraveným terénem, takže si dosyta užívám spousty kamení, větví a kořenů, důkladně schovaných pod vysokou vrstvou spadaného listí. Každou chvilku o něco zakopnu, podklouznu, probořím se nebo si jinak ublížím. Začínám se trochu děsit podobného scénáře, který byl na loňské nedokončené Pražské stovce, ale kyčle i třísla zatím drží na jedničku, skoro o nich nevím. U Babského potoka odškrtávám v kartě SK4. Po krátkém intermezzu na relativně kultivované lesní cestě se zase vydávám do divočiny a šplhám (ne)cestou na Strážný vrch, za kterým na mě čeká SK5.

Další stovky metrů vedou z kopce směrem k Řevnicím. Tempo je slušné, občas popobíhám, kilometry naskakují. Na okraji Řevnic trasa chvíli kopíruje naučnou Fabiánovu stezku. Právě tu probíhá rekonstrukce, ze které mám smíšené pocity. Je sice hezké dát možnost se procházet přírodou i fyzicky méně zdatným jedincům, ale tohle řešení v podobě vydlážděné cesty lemované kamennou zídkou mi přijde až moc. Tak se alespoň na vyhlídce pokochám pohledem na noční Řevnice a pak pokračuji dál směrem k Červené rokli.

Červená rokle. Že je mi to jméno z předstartovního povídání povědomé si naplno uvědomím ve chvíli, kdy hodinky začnou pípat jako zběsilé a já zjistím, že jsem mimo trasu. Což je nepříjemné dvojnásob, jelikož těch 200 metrů bylo do celkem příkrého kopce. Přede mnou jdoucí zahraniční pochodník už taky zjistil, že něco není v pořádku, tak se společně vracíme a hledáme, kde jsme udělali chybu. Nakonec tu správnou odbočku nacházíme a že jdeme tentokrát dobře nám napovídá i svit čelovek několika dalších pochodníků, kteří se pohybují pár desítek metrů před námi. Bohužel, i oni už zase bloudí. Nakonec ale společnými silami trasu nacházíme a po chvilce jsme přímo na dně Červené rokle. Jirka nás varoval oprávněně, bylo to tady hodně divoké.

Během dlouhého stoupání na Hvíždinec si značím SK6 a za dalších 25 minut jsem na vrcholku u sedmé SK. Sejde se nás tu hned skupinka, tak se fotíme, kocháme, občerstvujeme z vlastních zásob a po chvilce odcházíme za dalším dobrodružstvím. Trasa je výborně značena, reflexní šipky se kombinují s papírovými značkami, a jako geniální zlepšovák vnímám malé žluté odrazky, které se začínají objevovat na trase vždy pár stovek metrů před kontrolou. Tradiční panika, jako že jsem podle hodinek již za plánovanou kontrolou a ta přitom stále nikde není vidět, se tak dneska konat nebude.

Dokonalé značení ale občas může mít slabinu. A to když se nějaká dobrá duše rozhodne „pomoci“ a část značení strhá. Nebo, a co je ještě mnohem zákeřnější, část trasy regulérně přeznačí. Což se stalo právě pár metrů za Hvíždincem. Pípající hodinky informující mě o špatné trase jsou v příkrém rozporu s několika zářícími reflexními šipkami uklidňujícími mě i ostatní, že jdeme správně. Chvilku nám trvá se s tím popasovat, ale nakonec si z toho vyvodíme, že chyba je ve značení. Pro jistotu volám Jirkovi, který mě smutně sdělí, že je to práce nějakého záškodníka a že nejsme první, kdo mu to volá. Vracíme se tedy pár stovek metrů podle GPS a dál pokračujeme už správně; od teď ale GPS začínám sledovat mnohem častěji.

Ještě nejsem ani na 30. kilometru a už mám v nohách kvůli mnoha větším či menším kufříkům o 2 kilometry víc. Pro moji závodní psychiku je to docela nápor, jakékoliv prodlužování trasy mě prostě deptá. Profil trasy mě naštěstí nenechá utápět se příliš v depresivních myšlenkách, je to stále nahoru a dolů, cestou a necestou. Naštěstí začíná svítat, začíná nový den. Pod kopcem Chlum značím SK9 a přes vrchol Červené hlíny se blížím k Černolickým skalám, u kterých má být druhá živá kontrola s občerstvením. Skály jsou mi povědomé a skutečně, v prosinci tu přece vedla Pražská stovka, akorát tehdy v opačném směru.

Těsně před kontrolou doháním Andy Novakovou, která zde ve skalách už poněkolikáté praktikuje způsob pohybu nazvaný „po zadku dolů“. Ale chápu to, bez hůlek bych měl taky velký problém, jak ty obzvlášť prudké úseky zdolat bez zlomené nohy. Jen co se skulím na přilehlý plácek, má znavená pochodnická duše zaplesá. Pokud jde o atmosféru, K2 si zaslouží čistou desítku! Spousta světýlek, táborák na zahřátí a velká spousta dobrot k jídlu i pití. Celou dobu, co jsem zde pobyl, se sympatická dvojice nezastavila a pilně mazala, krájela, nalévala a doplňovala, jen občas se rozhlédla kolem, usmála a prohodila pár slov. Jedním slovem nádhera!

Následující kilometry jsou trochu klidnější. Kolem Jíloviště navštívím Přírodní park Hřebeny, odkud je kromě SK10 na jednom ze stromů z několika vyhlídek krásný pohled na Berounku a část Černošic zvanou Dolní Mokropsy. Občas doháním Andy, chvilku spolu klábosíme a pak mi zase utíká. Po náročném technickém úseku mě bolí nohy a moc se mi nechce se s ní předhánět; stejně vím, jak by to dopadlo. 🙂 Z dálky je vidět televizní vysílač Cukrák, v pěkně zbarvené obloze se jeho štíhlá věž obzvlášť hezky vyjímá. U hradiště Humensko klesám až na břeh řeky, abych po chvíli skrz starou zástavbu mohl vyšplhat zase nahoru až na vyhlídku u pozůstatků hradu Kazín. Na staré české báje a pověsti ale nemám moc náladu, tak cvaknu jen pár fotek, vyplním kontrolní kartu fixou z SK11 doplním tekutiny a zase zpátky na cestu.

U SK12 u Humenského potoka už jsem zas sám, Andy je v nedohlednu. Skrz podchod křížím dálnici D4 a po červené TZ se dostávám do těsné blízkosti vysílače Cukrák. O pár stovek metrů dál se pode mnou otevírá výhled na další řeku, tentokrát Vltavu v oblasti vodní nádrže Vrané. Kochání na tu nádheru rychle končí zjištění, že se nacházím nad údolím Nazaret, o kterém se mezi dálkovými pochodníky vyprávějí doslova legendy. Pro mě je to premiéra, proto k štěrkovitému extrémnímu sešupu skrz řídký porost přistupuji s extra respektem. Nakonec se ale, i díky mému tolikrát chválenému obutí, žádné peklo nekoná, za několik minut jsem bezpečně dole. Nahoru by to asi bylo o dost horší…

Hned na kraji dalšího stoupání je SK13, kde si značím další barevnou značku. A pak vzhůru proti proudu malého bezejmenného potůčku. Z počátku to jde jak po másle, je tu příjemně chladno, terén je měkký, ale ne rozmočený a vůbec mi to pěkně rychle odsýpá. Brzy se ale situace začne dramaticky měnit. Na vině je kalamita, kdy přes cestu leží desítky popadaných stromů a překonání každého z nich znamená buď prodírat se větvemi, nebo si cestu prodloužit oklikou kolem. Průměrná rychlost klesá a každý kilometr bolí víc a víc.

Na rozcestí U Nádrže mě trasa vyžene do krátkého prudkého kopce a pak si můžu údolí Nazaret prohlédnout i z druhé strany. Stezka je to teď mnohem hezčí, bez popadaných stromů. U Vltavy na mě čeká zase několik pěkných vyhlídek a nakonec i SK14. Obloha se již skoro vyjasnila, začíná být krásný teplý jarní den. Rychlejším tempem sbíhám do vesnice Trnová, kde na mě čeká třetí živá kontrola v čele s Egonem.

Po mém příchodu se uvolní pár míst, tak si rozložím věci a při čekání na polévku a pivo se převlékám do něčeho lehčího. Polévku jsem sice napřed s díky odmítl, ale jak se brzy ukáže, přijít o takový skvělý, hustý hovězí vývar plný těstovin a masa by byla velká škoda. A protože mi Nazaret ubral vážně dost sil, nakonec se moje předsevzetí trávit na občerstvovačkách co nejméně času vypaří jak ranní mlha nad řekou a já si zde užívám jídla i sluníčka skoro půl hodiny. Pak už ale musím vyrazit, proto platím za pivo a po doplnění vody a nabrání si pár gelových bonbónů na cestu jdu zase o dům dál.

Po kratším, méně záživném úseku moji pozornost opět zbystří okolí Bojovského potoka. Přesně řečeno dvojice brodů, které mezi sebou ukrývají patnáctou samostatnou kontrolu. Jejich zdolání suchou nohou vyžaduje jistou dávku obratnosti i štěstí, ale po krátkém intenzivním úsilí se mi podaří je překonat bez ztráty kytičky. Následné stoupání na Starou horu s SK16 je celkem pohodové, stejně jako opětovný seběh k Bojovskému potoku. Stačím se i rozhlížet kolem sebe a občas je to vážně pěkné pokoukáníčko.

To další cesta vzhůru na hřeben je přeci jen méně příjemná. Trasu lemuje spousta popadaných stromů, a když už tu nejsou celé stromy, rychlému postupu vpřed brání desítky odřezaných suchých větví. Člověk aby tu skákal jak v minovém poli, jinak riskuje minimálně roztržené kalhoty, ne li vymknutý kotník. Podobně náročný terén trvá až k SK17 V Dubinách, odkud je už jen kousek do Bojova a možnost chvilkového oddechu. Před výstupem na Babku (ano, během pochodu vylezeme na dvě různé Babky;) ) ho budeme potřebovat.

Výstup začíná několika desítkami schodů, pak už se jde „jen“ do kopce. Nahoře na mě čeká odměna v podobě fixek u SK18, pak dolů k zastávce Bojanovice, a přes jeden malý kopeček (bohužel zarostlým kůrovcem naprosto zdecimovaným smrkovým lesem) do Fantasy vesničky Čisovice, kde je pro nás přichystána 4. živá kontrola s občerstvením. Fantasy vesnička prý slouží hráčům LARP, ale to momentálně není nic, co by mě zajímalo. Hlavně, že si můžu na chvíli sednout. Opět se zde zdržím déle, než je mi milé, ale nedá se svítit, tělo je po 65 kilometrech už dost bolavé a druhá polovina pochodu mě teprve čeká. Takže si zvolna doplním vodu, zásoby, najím se, napojím a mezitím polehávám a protahuji se.

Přes Bojanovice se dostávám až k dalšímu potoku či možná malé říčce. Údolí Kocáby je hodně malebné a občas mi připomíná svým charakterem údolí kolem Sázavy. Ale nějak nemám sílu si to užívat, protože kde se vzala, tu se vzala, na ramenou mi sedí pořádná krize. Představa, že je přede mnou ještě odhadem 50 kilometrů je prostě děsivá, a i když objektivně vzato nejdu úplně pomalu, aktuální ETA do cíle je hodina po půlnoci. A to je fakt hodně. Hlavou se mi honí spousta myšlenek, několikrát mám v ruce dokonce mobil a hledám místo, kam si domluvím odvoz. Ale nakonec si vždycky představím pohrdavý úšklebek na tváři hlavního organizátora poté, co mu (zase) oznámím své DNF a tato představa mi donutí mobil zase schovat a šlapat dál a dál.

Na dalších 20 kilometrech z Čisovic mi, kromě několika samostatných kontrol, utkvělo v paměti jen minimum věcí – romantické dřevostavby kolem Kocáby, krátký úsek u Malé Lečice, který jsem si pamatoval z pochodu Kudy chodili trempové 2016, krásnou louku s posedem nad Velkou Lečicí, kde jsem to na 15 minut zapíchnul a ohříval se v teplých paprscích k obzoru se sklánějícího sluníčka, a nakonec vesnice s poněkud podivným názvem „Krámy“. Jinak to ale především byl souboj se sebou samým a neústupným nutkáním se na všechno vykašlat a jít domů. Teprve po příchodu do městečka Nový Knín a občerstvení v místní restauraci, kde byla rovněž pátá kontrola, se moje trudomyslnost začala vytrácet, krize opustila vyhřáté místo na ramenou a já začal s mírným optimismem hledět k cíli.

V restauraci U Mikulášků si dávám oblíbenou kombinaci piva a malinovky, jím dva namazané rohlíky z vlastních zásob, doplním vodu, dojdu si na záchod, promažu si namáhaná místa a připravím výbavu na druhou noc. Pár slov prohodím i s Jirkou, který je zde na inspekci svých kontrolních míst a který mě ujišťuje, že to nejhorší je za mnou a že až do cíle už nebude žádná drsná zkouška. Což mi zvedne náladu víc, než pivo a limonáda dohromady.

Na loukách kousek od Nového Knína si nejdříve dosyta užívám posledních slunečních paprsků, pak sundavám batoh a oblékám se do teplého; druhá noc bude hlavně kvůli mému vyčerpání o dost krušnější, než ta první. Na kopečku nad Zábornou Lhotou si píšu do karty SK22, u kostelíka nad Libčicemi pak SK23 a na lavičce ve vesnici dávám trochu dohromady svá již hodně bolavá chodidla. Čisté ponožky a koňská dávka čisté vazelíny je trochu vrací do formy, během mazání navíc stíhám i krátký rozhovor s místním hasičem na téma „Kam to dneska všichni chodíte“? 

To už ale sluníčko mizí za obzorem a než se dostanu na SK24 na Čihadle, je zase tma jak v ranci. Zatím ovšem příjemně teplá, což se ovšem brzo změní; někdy kolem desáté během okamžiku teplota klesá pocitově někam k bodu mrazu a rychlá chůze je jedna z mála možností, jak se zahřát. To už ale dávno šlapu jen na autopilota. Druhá noc je pro mě jen a jen o morálce a touze dokončit, jinak je to čistá koncentrace nudy a utrpení. Bez většího zájmu míjím Starou Huť, odkud v roce 2014 startovala Pražská stovka a blížím se k poslední živé kontrole.

Do cíle mi chybí 15 kilometrů a padá na mě krize číslo 2. Pořádná, jen co je pravda. Bolí mě chodidla a nemám si kde odpočinout, tak jen více či méně hlasitě nadávám na všechno a na všechny. Naštěstí jsem široko daleko sám, nebo si to alespoň myslím. Po překročení silnice 114 se mě během dlouhé rovné cesty ke Královské stolici navíc začne ukrutně chtít spát. Několikrát doslova usínám za chůze a nejsem si schopen vybavit nic z toho, co jsem viděl před pár vteřinami. Šinu se šnečím tempem a Královská stolice, jejíž název mi nevím proč evokuje jednu otcovražednou scénu ze Hry o Trůny, se blíží ještě pomaleji.

Konečně jsem u ní. Je to vlastně dřevěný altán s několika lavičkami po obvodu. Ignoruji kontrolu a na 15 minut se kácím na jednu z nich, abych se trochu sebral. Je mi šoufl, ale alespoň se teď nemusím chvilku hýbat. Teprve po chvilce se mi začne vracet chuť jít dál, tak se trochu občerstvím, nezapomenu si cvaknout kontrolu a vydávám se na cestu do Voznice, kde je poslední živá kontrola.

V malém baru s milou obsluhou je útulno, ale do cíle to mám už jen 10 kilometrů a pokud bych se teď rozseděl, budu tady do rána. Takže s díky odmítám polévku, kupuji si jednu Vineu v plastové lahvi a za pár desítek vteřin jsem zase na cestě. Jako tradičně poslední kilometry utíkají nejpomaleji. Na sporttester se dívám každých 20 vteřin a pokaždé mě vyděsí, jak málo jsem za tu dlouhou dobu ušel. Když se konečně ozve pípnutí a hodinky hlásí další zdolaný kilometr, oslavím to hlasitým výkřikem.

Sice to neutíká, ale trasa je pořád pěkná, mimo asfalt i hlavní cesty. Tři kilometry před cílem značím poslední kontrolu, a pak už jen odpočítávám posledních 3000 metrů, které mě dělí od slastného pocitu vítězství. Na dohled cíle už ve mě začínají cloumat emoce a když se vynořím z podchodu pod D4 a do cíle zbývá 200 metrů, jsem celý na měkko. S nesmírnou úlevou beru za kliku školní jídelny a pár minut po druhé hodině ranní vcházím do prostoru cíle.

Vítá mě potlesk několika organizátorů a Olafa, který zde po zdravotní indispozici v počátku pochodu nakonec dobrovolně pomáhá s kontrolou kontrolních karet. Ta moje je jako vždy bez chybičky, proto ji mohu dát dál a děvčata mi začnou vypisovat diplom. Mezitím se ze spacáku souká hlavní organizátor, který vypadá, že má taky radost, že jsem dorazil až do cíle. Po slavnostním předání diplomu všem děkuji, ale hned se loučím, protože venku už na mě čeká odvoz na zasloužený odpočinek. Bude se mi spát určitě dobře, protože první úspěšný brdský pochod je právě za mnou!

Na závěr pár slov k akci jako takové. Je úžasné pozorovat, co se Jirkovi s pomocníky podařilo vytvořit. Obzvlášť s vědomím spousty překážek, které je při organizaci podobného podniku třeba zdolat. Trasa byla perfektní a zpětně se stydím, že jsem si před pochodem myslel něco jiného. Občerstvovaček bylo tak akorát a především K2 byla z říše pohádek. Velkou zásluhu na úspěšném víkendovém putování má i počasí, být ještě před týdnem slibovaný lijavec, asi by to dopadlo neslavně. Každopádně se mi Fabiánova 100 hodně líbila a pokud se i příští rok uskuteční a bude se držet v mezích přiměřené délky (110 kilometrů), nebudu nad účastí váhat ani minutu.

Na závěr malá statistická rekapitulace. Celý závod měřící 113 kilometrů (dle GPS jsem nachodil asi o 5 km víc) jsem zvládl za 26 hodin 8 minut průměrným tempem 13:01 na kilometr (4,6 km/h). Během závodu jsem nastoupali a sestoupal 3.493 metrů. Na start závodu se postavilo 108 účastníků, se svým časem jsme se umístil na hezkém 49. místě. Vítěz to dal za 14 hodin 45 minut, 19 účastníků závod nedokončilo. Kompletní výsledky jsou tady.