Horská výzva 2021 v Jeseníkách aneb Výzva po pěti letech znovu přijata
Je tomu bez pár dní přesně 5 let, co jsem si naposledy připevnil startovní číslo s logem Horské výzvy a ve dvojici spolu s parťačkou Míšou vyrazil na trasu šumavského závodu. Od té doby se toho hodně změnilo – do našeho každodenního slovníku se vloudila slova jako Covid, rouška nebo karanténa, Horská výzva se otevřela i jednotlivcům a v neposlední řadě už dokážu uběhnout ve slušném tempu nejen pár prvních kilometrů, ale rovnou celý závod.
Jeseníky jsou jedny z mých nejoblíbenějších hor. Vzhledem ke kovidovým omezením jsem se tam ale už celkem dlouhou dobu nepodíval. Proto jsem rád využil příležitosti a přihlásil se na jeden ze závodů seriálu Horské výzvy. Před lety jsem se účastnil i několika jejich závodů ročně, ale pak především z důvodu mít někoho do dvojice došlo k dlouhé pauze. V současné době už po vzoru BZ nabízejí možnost přihlášení i pro singláky, a tak mé cestě na Červenohorské sedlo nic nebránilo.
Plán dorazit na Červenohorské sedlo těsně před startem plánovaným na 10 minut před páteční půlnocí byl výborný, nechal jsem si dokonce i celkem slušnou rezervu. I ta se ale ukázala jako nedostatečná, protože vydávání startovních čísel dle propozic mělo končit už v půl jedenácté. Když na to po zhruba hodinové jízdě trochu náhodou přijdu, malinko mě to znervóznilo, ale díky lehce ostřejší jízdě (v mezích pravidel silničního provozu) se mi podařilo srazit Googlem odhadovaný čas příjezdu až na 22 hodin 20 minut. Pak ale přišla dvojice uzavírek, kde auta jezdila kyvadlově, a najednou byl odhadovaný čas o 15 minut pozdější. A jak se ukázalo, trefil se Google naprosto přesně. Po příjezdu jsem proto jen zaparkoval a upaloval do prostoru startu a cíle, kde dle tradice sídlili orgové.
Čtveřice slečen se mi sice snažila vyděsit, že jdu pozdě a že už mi startovní číslo nedají, ale moc dlouho to nevydržely a s úsměvem kapitulovaly. Prý že ani nejsem poslední. Poděkoval jsem a šel se do auta připravit. Venku to docela foukalo a teplota byla tak akorát na slabou mikynu. V poklidu jsem se převlékl a 10 minut před startovním výstřelem vyrazil znovu na start. Tam už se tísnilo zhruba 130 příznivců horské turistiky a nadšenců do běhání, kteří se stejně jako já nemohli dočkat okamžiku, až zazní startovní výstřel a budeme moci vyrazit.
Přesně deset minut před půlnocí se tak stalo a já se za doprovodu hlasité hudby v chumlu mnoha čelovkou osvětlených postav vydávám na cestu. Z počátku to je, jako tradičně, celkem chaos. Každý upaluje, jako by to byl závod na 65 metrů a ne 65 kilometrů. Já si předsevzal se trochu krotit a jet podle tepovky, takže volným tempem vyklusávám směrem k mostíku přes silnici a pak prvnímu kopci. Zajímavostí prvního stoupání je, že kromě několika zanedbatelných úseků se bude stoupat rovných 10 kilometrů, až na Praděd.
Nakloněná rovina je znát, tempo většiny ostatních zvolna vadne, moje zůstává tak nějak konstantní. Prvních pět kilometrů je z hlediska převýšení náročnějších, druhá pětka už je o poznání běhatelnější. Mimo širokou cestu ale běžím opatrně, někde jsem zašantročil svoji oblíbenou čelovku Fenix HM65R, tak si na cestu svítím malou čelovčičkou od Black Diamondu, kterou mám jen na večerní pobíhání kolem baráku. Z úsporných důvodů jimám nastavenou na hodně malý výkon, zatím to ale bohatě stačí.
To se ale začíná měnit od zhruba 1300 metrů nad mořem. Dostávám se do mraků, a navíc se začíná zvedat vítr. Letní počasí jako malované… Cestou na Praděd na rvní kontrolu to nevadí, tam je to pěkně po silnici. Ani opačným směrem mě mizerná viditelnost moc neomezuje, naopak jsem tam schopen bez většího úsilí běžet v tempu 4:50 na kilometr. Po občerstvení u Ovčárny ale přichází první větší výzva závodu.
Opět tak od 1300 výškových metrů začíná být zase viditelnost bídná, určitě horší, než před pár desítkami minut na Pradědu. Je problém sledovat značenou trasu, část závodníků si to místo po turistické značce střihne po trase vytýčené vysokými dřevěnými tyčemi. Na hřebeni pak hustota mlžné pokrývky kulminuje. Silný vítr žene mraky velkou rychlostí a když se poštěstí, nedosvítí mi čelovka ani pod nohy na zem. Což je docela problém, terén tu sice není obtížný, ale je to tu samý kámen a palec si můžu ukopnout jen jednou. Nakonec to řeším tak, že se „pověsím“ za jednu lehkonohou soupeřku a následující kilometry poskakuji skoro přesně v jejích šlépějích.
Po 4 kilometrech hodně náročného vyklusávání se na rozcestí Nad Malým kotlem konečně stáčíme a z hřebenovky začínáme sestupovat do údolí. Stále se držím své vodičky, ale asi už jí mé funění moc nebaví, tak odbočuje do lesa a předstírá problém s výbavou. Pokračuju dál sólo, naštěstí mlha řídne a viditelnost se zlepšuje, tak už to není tak o ústa. V každém případě dost často vzpomínám na svoji ztracenou čelovku a doufám, že tahle ještě pár hodin vydrží.
Úsek od Františkovy myslivny až po Vyhlídku je oddychový, běží se z mírného kopce a po široké lesní cestě. V hodinkách mám velké upozornění na odbočku, protože v uplynulých letech jsem ji hned 2x minul. Tentokrát si naštěstí další metry navíc nepřidám a do prudkého kopce začínám další velké stoupání, tentokrát na Dlouhé stráně. Do kopce už ani zdaleka neběžím, ale jakmile to je jen trochu možné, přecházím z chůze do klusu. Pro změnu se zase zhoršuje viditelnost a klesá teplota, ale zatím mi v tričku s krátkým rukávem a návleky na ruce zima není.
Poslední úsek před vodní nádrží vybudovanou v místě kopce vede po schodech. Jestli si to dobře pamatuji, bylo jich 179 a bylo to pro stehna celkem výživné. Místo odměny s panorámaty a možností se trochu pokochat mě ale na vrcholku vítá zima, mlha a fáborky vlající rovnoměrně se zemí. Ne, tady se fakt nechci občerstvovat, rychle pryč!
O pár desítek metrů dál začínám chápat, jak se lidé v mlze můžou ztratit. Jednoduše, hodně jednoduše! Já mám čelovku, GPSku a turistický ukazatel, ale stejně tu správnou cestu kolem Mravenečníku najdu až na třetí pokus. Mlha by se tu dala krájet a hustá vegerace, kudy se cestička proplétá, mi taky moc napomáhá. Naštěstí vede vesměs rovně, a u Tetřeví chaty, kde se napojuje na silnici, už je zase mlha skoro pryč. To nám ale nebrání v tom trochu bloudit. Značená cesta se totiž liší od té v GPSce, nakonec se ve skupince 4 závodníků rozhodujeme sledovat značku a jít po silnici.
Seběh z Medvědí hory do Koutů je dlouhý, náročný a hodně bolí. Především poslední část vedoucí po sjezdovce už je na morál. Naštwstí je předemnou doping v podobě třetí kontroly spojené s občerstvovačkou. Snad tu bude i záchod, kde své naklepané břicho budu moci trochu uvolnit a připravit na druhou půlku závodu.
Čipová kontrola tu je, jídlo tu je, pití tu je, milá obsluha tu je, jen na můj dotaz ohledně WC odpoví, že musím do lesa. Jasně, proč při ceně startovného 800 Kč utrácet za zbytečnosti, jako je ToiToi, že… Místo pořádného doplnění kalorií tak jen uzobávám a hlavně plním lahve vodou. V současné situaci je sice v horách vody nadbytek, ale z důvěryhodného zdroje je to přeci jen bezpečnější…
Po chvíli se loučím a ztichlými Kouty nad Desnou sbíhám k silnici, odkud vede další hlavní stoupání závodu. V nohách mám 33 kilometrů, na hodinkách svítí čas 3:50, což je vzhledem k počasí a spoustě nastoupaných výškových metrů naprostá bomba. Ale to nejtěžší mám ještě před sebou.
Stoupání na Keprník je stupňované a zrádné. Nejdříve se jde do mírného kopce, po silnici mezi řídkou zástavbou, střídavě se dá i popoběhnout. Pak se silnice zužuje a asfalt nahradí uježděná, lehce zpevněná cesta. I sklon se trochu mění, ale pořád je v mezích pohodlné a rychlé chůze. Po dalších 3 kilometrech už nabírá stoupání na obrátkách, cesta se zužuje a tempo klesá. Za ostrou zatáčkou na mě čeká dřevěné schodiště a dál už je to čistá divočina. Stoupání přes 150 metrů na kilometr, bláto, kamení, kluzké kořeny. A všude hektolitry vody, de fakto celé stoupání lesem se jde korytem potoka. Na to, že má být nejsušší část roku, je to docela nezvyk.
Po 80 minutách jsem konečně na hřebeni, v sedle pod Vřesovkou. Ale Na hřebeni neznamená na konci stoupání, k tomu mě čeká ještě hodně přes 2 kilometry a skoro 200 výškových metrů. Dobrá zpráva je, že se začíná rozednívat a tak si náhradní čelovka může konečně vydechnout – vydržela celou cestu, dobrá práce! Míň dobrá je přetrvávající nízká oblačnost, pokud se to v nadmořeské výšce přes 1300 metrů tak dá nazvat, a silný nárazový vítr. Na Keprníku tak mám výhledy tak nějak „jako obvykle“, tedy žádné. Příroda mi to zklamání vynahradí o chvíli později, kdy se z mlhy vyloupne sluníčko a na pár minut mě potěší svým svitem.
Z Keprníku na Šerák to je pohoda. Cesta je sice kamenitá, ale s trochou snahy se dá běžet celkem svižně a bez zdržení. To klesání na Černavu je jiná káva. Oblíbený trok pro prodloužení životnosti davy pochodníků a turistů namáhané lesní cestičky kladením plochých kamenů na výšku možná šetří správcům parku čas a peníze, zato moje chodidla obyčejně trpí a úpí. Naštěstí se ukazuje, že silná stránka mých relativně nových Inov-8 TerraUltra spočívá v tlumení. Kromě několika skutečně špičatých kamenů jsou nohy jako v bavlnce a rychle výškové metry rychle ubývají.
Běžím rychlýn tempem, za mnou dvojice závodnic. Najednou slyším hluk, jedna z nich upadla! Naštěstí je jen trochu odřená a krvavá. Ptáme se jí, jestli je OK; prý ano, vliv na běžecký aparát její pád naštěstí nemá. Běžím dál, holky o trochu pomaleji. Cestou mě fotí profi fotograf, a tak mám konečně dynamickou profi fotku ze závodu! Poslední úsek před kontrolou je znovu hodně prudký, ale pak se ukáže oranžový stan a můžu na chvíli zvolnit. Pípám si čip a krmím se tradičními dobrotami. Čeká mě poslední velká výzva, druhý výstup na Šerák.
Po pár minutách se loučím a vyrážím na poslední čtvrtinu závodu. Z počátku to jde ještě trochu z kopce, ale u Vražedného potoka u malého vodopádu se sklon láme a dál je to zas do kopce. První část je přiměřeně prudká lesní cesta, tak akorát na rozehřátí. Následuje prudká, „schodišťová“ fáze pod Obřími skalami, tam už funím jak lokomotiva. Poslední, z mého pohledu nejhorší, je závěrečný lesní úsek až k chatě Na Šeráku. Tempo osciluje kolem 4 km/h, první sluneční paprsky rychle rozehřívající okolí také moc nepomáhají. Ale konečně jsem nahoře a rychle uháním ke Keprníku. Pár výškových metrů sice ještě nastoupám, ale to už je jen taková drobnůstka na závěr.
Na Keprníku je trochu lepší počasí, ale teď už je mi to jedno, pádím k cíli. Potkávám spoustu protijdoucích závodníků, od Sedla pod Vřesovkou pak už běžím sám. Kolem Červené hory a Vřesové studánky je poslední neopatrné stoupání, dál už je to jen 4 kilometry z kopce. Sklon silnice a šotolinový povrch mi umožní vyvinout maximální rychlost, poslední kilometr letím za 4:15. Předbíhám několik soupeřů včetně kulhající dvojice. Vbíhám do cíle a ukazatel času se zastavuje na 8:40:44. Jo, je to doma, zvládl jsem to pod 9 hodin!
V cíli dostanu medaili a nechám si udělat pár fotek. Vzhledem k odpolednímu programu v Praze se ale nemůžu zdržovat, tak ještě 5 minut nasávám atmosféru a pak jdu k autu. Parkoviště se proti večeru výrazně zaplnilo, denní běhy přilákaly hodně zájemců, takže je tu hlava na hlavě. O jednou auto míň jedině dobře, takže se jen přezouvám, převlékám si suché tričko a po klikaté silnici vyrážím dolů do Koutů, čímž pro mě dnešní závod definitivně končí.
Do dodat závěrem? Zavzpomínal jsem si na staré dobré časy, užil si zase po delší době Jeseníky a korunoval to fakt dobrým výkonem, obzvlášť s přihlédnutím k náročným podmínkám. Z organizačního hlediska mě nic nepřekvapilo, bylo to přesně takové, jaké jsem si pamatoval a jaké jsem čekal. Milí lidé, velmi dobře zásobené občerstvovačky, bezproblémové značení. Počítám, že jsem na Horské výzvě rozhodně nebyl naposledy, snad se jim za rok povede uspořádat kompletní seriál všech 5 závodů.
Na úplný závěr malá statistická rekapitulace na Garmin a Strava. Celý závod měřící 64 kilometrů jsem zvládl za špičkových 8 hodin a 40 minut průměrným tempem 8:07 minut na kilometr na 17. místě. Během závodu jsem nastoupal a klesnul 2826 metrů. Na start závodu se postavilo 73 závodníků (jednotlivců), 10 z nich nedokončilo. Vítěz to dal za fantastických 6 hodin 17 minut, kompletní výsledky jsou zde.