Jesenická stovka 2016 protrpěna až do sladkého konce
Mám rád Jeseníky i dlouhé pochody, proto je moje účast na letošním již třetím ročníku Jesenické stovky celkem logická. Trasa vedoucí ze Šumperku skrz celý Hrubý Jeseník sice měří přes sto kilometrů, ale slibuje skvělé zážitky a dostatek míst ke kochání. Obzvlášť, pokud vyjde předpověď a bude krásné počasí. V pátek odpoledne proto sedím ve vlaku směr Zábřeh na Moravě, odkud je to do Šumperka jen kousek, a těším se na to, až spolu s ostatními 200 závodníky vyrazím na trať.
Na druhou stranu mám trochu strach. Celý pátek jsem měl sice volno, ale proti plánu jsem přes den skoro vůbec nespal, což v kombinaci s dlouhou tratí s výrazným převýšením může být docela zásadní komplikace. Ale moc se tím netrápím, ono to nějak dopadne. V Zábřehu přesedám na lokálku do Šumperka a po krátké procházce centrem města přicházím pár minut před osmou do tělocvičny vedle místního SOU. Registrace je dílem okamžiku, dostávám přehledně zpracovanou mapu s vyznačenou trasou, kontrolami a místy pro doplnění vody, itinerář, kontrolní kartu, chip a tričko se zajímavým potiskem. Pak už jen najít místo pro spacák a může se začít relaxovat.
Při rozbalování spacího pytle přicházím na první zádrhel – zapomněl jsem si karimatku, což v kombinaci s parketami na podlaze neslibuje zrovna pohodlné spaní. Ale co, třeba spacák ani nebudu potřebovat. 🙂 O hodinu později přichází ex-kolega z Oriflame Kuba Ferenc, tak si trochu povídáme a začínáme se připravovat na závod. Drobnou komplikací je jediné WC, jinak je organizace bez chybičky. Před jedenáctou se ještě rychle vylosuje výherce bundy Tilak, místního výrobce outdoor vybavení a hlavního sponzora akce, a může se jít před tělocvičnu na start, odkud se s úderem jedenácté hodiny dává celé stádo běžců a chodců do pohybu.
První kilometry vedou nenáročným terénem po asfaltu nebo zpevněné lesní cestě. Je krásná noc, nebe plné hvězd, prostě nádhera. Procházíme vesničkou Rejchartice, kde nás čeká první trochu náročnější stoupání loukou. Největším nebezpečím jsou jen elektrické ohradníky, které jsou však díky značení ve formě odrazek k nepřehlédnutí už z velké dálky. Značení jako takové je vůbec na výborné úrovni, obzvlášť v noci stačí jen občas zvednou hlavu a hned je jasné, kam dál.
Na rozcestí Pod Lázeňským vrchem se o slovo hlásí zažívací soustava. Hledám vhodné místo pro úlevu a pak už jen z dálky sledují, jak mě postupně předchází snad 30 světlušek. Ještě že nemám ambice na nějaké lepší umístění… Po chvíli se vracím na cestu a dostávám se do tempa. Jde se mi výborně, nic mě nebolí a když je možnost, zkouším i běžet. Trasa stále pěkná, kopečky nahoru a dolů, občas se jde kousek po asfaltu, jinak cesty a pěšinky. Dostávám se ke druhé kontrole na vyhlídce u Tří kamenů a pak pokračuji po modré turistické značce až do obce Branná, kde je kromě první živé kontroly i možnost dočerpat vodu a energii. Tankuji Kofolu a Red Bull a po krátké chvilce odpočinku pokračuji dál.
Velmi pomalu začíná svítat. Po pěti hodinách na cestě mám v nohách přes 30 kilometrů a optimisticky (a bohužel i hodně pošetile) začínám odhadovat, kdy dorazím do cíle. Na další kontrole u mohutného betonového bunkru už je vidět i bez čelovky. Razím si další sadu dírek do kontrolní kartičky a po promazání všech důležitých tělesných partií lékařskou vazelínou pokračuji svižným tempem do Ramzové. Jde se stále více méně po vrstevnici, takže kilometry naskakují tempem přímo závratným. Ale to se má brzo změnit.
První varování mi dává kolega závodník, který mi popisuje změnu v minulém ročníku, kdy se výrazně ztížilo posledních 30 kilometrů a místo asfaltového poklusu do cíle se začalo výrazně víc stoupat a padat. Můj optimismus si ale poradí i s touto informací a pln síly střídavým během rychle mířím k páté kontrole u Vražedného potoka. Cvakám si kartičku, doplňuji vodu (nápad organizátorů dát do mapy studánky na doplnění vody je geniální) a začínám stoupat na Obří skály. Poprvé si pořádně propotím tričko, ale stále je to ještě relativně OK. Mnohem horší je kilometrový úsek od Skal na Šerák. Kromě velmi prudkého stoupání kolmo k vrstevnicím je to především silně podmáčený terén plný hlubokého bahna, sněhovými jazyky a ledovými plotnami, který mi rychle ubírá sil. Průměrná rychlost padá dramaticky dolů skoro ke 2km/h, každou chvilku musím odpočívat a pozvolna začínám přehodnocovat své plány na čas kolem 20 hodin.
Nahoře na Šeráku mi sluníčko vlije trochu energie, ale jakmile seběhnu dolů do sedla pod Keprníkem, celá situace s náročným terénem se opakuje. A aby toho nebylo málo, po zdolání Keprníku a následném seběhu na Trojmezí následuje odbočka na Vozku. Cesta sama o sobě by nebyla špatná, ale neustálá chůze potůčkem či podmáčeným a bahnitým koridorem dává zabrat nejen nohám, ale i hlavě. U Vozky si za odměnu alespoň fotím celkem fotogenický kus skály, a pak rychle dolů do Sedla pod Vřesovkou. Tedy, rychle, poskakování po kluzkých kamenech a kořenech nikdy nebylo moje a v tomto terénu na nějaký rychlejší pohyb nemám ani pomyšlení.
Ze Sedla je to zase nahoru až k Vřesové studánce, kde doplním zásoby vody a občasným mírným poklusem ukrajuji poslední kilometry k Červenohorskému sedlu, kde se těším na nějakou polévku a pivo. Bohužel marně. Jelikož je uzavřena silnice dolu do Koutů, vypadá to tam jak po vymření a všude je zavřeno. V cíli se sice dozvídám, že jedna restaurace otevřena byla, ale v daný okamžik jsem prostě rezignoval a smutně vyrazil po červené na Klínovec. Nahoře na kopci pěkně peče sluníčko a já si z rostoucího pocitu pálení na rukách začínám uvědomovat, že jsem se zapomněl namazat. Celý závod proto nesundám rukavice z ruky a zmožen tímto zjištěním na 20 minut uléhám do trávy.
I tak krátká doba pomáhá znavenému tělu i mysli a já zase vyrážím na cestu. Následující kilometry patří mezi mé oblíbené, pořád je čím se kochat, navíc v tomto počasí vypadá všechno tak nějak jako z pohádky. Část cesty skrz mokřiny a rašeliniště vede po dřevěných chodníčcích, které však až na jeden nově zbudovaný mají nejlepší léta za sebou. Občas je to tak trochu o ústa, ale naštěstí mě žádné uvolněné prkno nepřekvapilo. Poslední prudší stoupání na Slatě je zamnou a přede mnou chata Švýcárna. Naštěstí otevřená, takže vcházím dovnitř a přisedám si k dvojici dalších dálkoplazů. Objednávám si vynikající česnečku, zapíjím ji pivkem a relaxuji.
O chvilku později (přesně 48 minut, ten čas je vážně relativní) zvedám své znavené tělo a začínám pozvolné stoupání k Pradědu. Až na vrchol nás naštěstí organizátoři neženou, tak si jen fotím vysílač a spolu s dvojicí kolegů běžím skoro až na Ovčárnu, odkud bez zastavení začínáme šplhat zase nahoru až k Petrovým kamenům. Poprvé a naštěstí naposledy začíná trochu zlobit počasí, sluníčko se na dlouhé minuty schovává za mraky a navíc fouká silný, ledově studený vítr. I do kopce si proto radši beru větrovku a prokousávám se blátem i zbytky sněhu nahoru na kopec. Nahoře není na nějaké kochání se chuť, tak jen rychlé foto a pak dál až na Vysokou holi.
Jsem sice nahoře na hřebeni, ale se silami jsem u konce, takže se místo plánovaného popobíhání jen ploužím. Jednou si dokonce musím na čtvrt hodiny sednout a odpočinout si. Ačkoliv je z tohoto hřebínku nádherný výhled a žlutá tráva, která se po zimním pobytu pod sněhem ještě nestihla zazelenat, působí hodně fotogenicky, dneska už mám trochu jiné touhy. Krok za krokem mířím na jih, u Jelení studánky si nabírám vodu, fotím si Ztracené kameny, a pak už si během prudkého klesání skoro až k motorestu nadávám, do čeho jsem se to zase uvrtal.
Na druhé (a poslední) živé kontrole u motorestu Skřítek mám v nohách 80 kilometrů, které jsem zvládl za 17 hodin a 29 minut. Na půl hodiny si zouvám boty, což se v posledních 27 kilometrech ukáže jako velká chyba. Nohy natekly a jako „odměnu“ za tuto „geniální“ myšlenku jsem vyhrál asi 6 pěkných puchýřů. Jinak si ale užívám sluneční paprsky, dávám si trochu čokolády, baštím poslední Tatranku a na cestu si beru další Red Bull, protože křídla budu asi určitě potřebovat. Během odpočinku pozoruji oblaka a díky spánkové deprivaci mám fantazii jako nikdy předtím – co mrak, to okamžitá asociace s nějakým člověkem nebo zvířetem.
Další kilometry po červené značce jsou takovou příjemnou dovolenou. Žádné extrémy, pěkná cestička, jde se mi vážně moc pěkně. Až se divím, čeho se to kolega v Ramzové tak bál. Navíc se ke mně přidává nějaký mladý borec z Olomouce, takže jdeme ve dvou. A to se to, jak se říká, lépe táhne. Jedinou větší nepříjemností je vlk, který nepobíhá kolem, ale uhnízdil se mi v kalhotách. Provádíme značení na kontrole Smrčina a přicházíme do Sobotína. Bohužel, tam moje vysněná idylka končí. Žlutá značka k vysílači vede lesem kolmo nahoru a nemít hůlky, asi bych se nahoru drápal ještě teď. Nahoře rychle označit kartičku a zase podobnou cestou dolů. A tak se to opakuje ještě několikrát.
Začíná se smrákat. Sluníčko se kloní k horizontu, stíny se prodlužují a teplé žluté světlo kouzlí kolem nás dech beroucí scenérie. Škoda, že si toho zas tak moc nevšímáme, každý máme problém sám se sebou. Skrz Rapotín se dostáváme do zámeckého parku u Velkých Losin, kde na nás čeká další várka kopců. Na jednom z nich jménem Bukový kopec si označíme 11. políčko v kontrolní kartě. To už si na to svítíme čelovkami, druhá noc závodu je tu.
Během sestupu se loučím s parťákem, protože mi začínají hodně bolet chodidla a potřebuji trochu zvýšit tempo. V Rejcharticích už jsme dneska jednou byli, ale tentokrát půjdeme po žluté značce jinudy. Nevím sice odkud, ale sbírám poslední zbytky sil a kde to je možné, snažím se zrychlit. Běh se tomu trhanému křečovitému pohybu říkat nedá, ale je to rychlejší než chůze.
Na Městské skály, kde na mě čeká předposlední kontrola, vede zase žlutá značka. Takže je to zase pěkně do kopce. Sunu se stále volnějším tempem nahoru a jen vidina blížícího se cíle mě drží při vědomí. V místě, kde podle mapy má být kontrolní bod, však není nic. Nevyspalý unavený jedinec jako já snadno podléhá rozrušení, proto při představě na byť jen stometrového bloudění nadávám na organizátory, organizátorky a lesní skřítky. Po konzultaci s mapou v telefonu se trochu uklidním, protože vrchol je ještě pár stovek metrů daleko, ale cesta mlázím a mladými stromky mě z nedobré nálady nijak nepomáhá.
Konečně jsem u kontroly a značím si políčko s číslem 12. Hned vzápětí na mě čeká krátký kovový žebřík ze skály dolů, za kterým je další z mnoha hodně prudkých klesání. Křečovitě se držím hůlek, které mi několikrát zachrání minimálně vyvrknutý kotník, a pokračuji v sestupu. Když jsem na silnici, potkávám dalšího pochodníka, který s sebou za chůze každou chvíli tak divně škubne. Teprve po chvilce mi dojde, že usíná za chůze! Prohodím s ním pár slov a doufám, že ho to alespoň malinko probralo.
Poslední kontrola na kopci Kokeš je pro mě malým vítězstvím. To velké na mě čeká ještě o dva kilometry dál, ale ještě to bude boj. Sestup z Kokeše není žádná procházka růžovou zahradou a metry přibývají zoufale pomalu. Konečně je na dohled Šumperk a s ním posledních 1000 metrů. Sunu se dopředu už jen silou vůle, každou chvilku kontroluji GPSku, o kolik metrů jsem se posunul, a jen doufám, abych neusnul kousek před vchodem.
Konečně jsem u tělocvičny, kde mě vítá potlesk příjemných usměvavých organizátorů. Chvilku trvá, než začnu vnímat, ale pak si to užívám. Na diplomu mám čas 25 hodin a 5 minut, chvilku se bavíme o trase (především posledních 30 kilometrech), pak si dávám pivko, skvělou polévku a ještě jedno pivko, prohodím pár slov s ostatními závodníky, osprchuji se a jdu spát. Závěrem bych rád poděkoval organizátorům za skvěle připravený podnik, pivovaru Holba za skvělé pivo a paní Přírodě za úžasnou krajinu a překrásné počasí. A i když jsem si to během posledních kilometrů závodu nechtěl za žádnou cenu připustit, možná si tuto akci ještě někdy zopakuji.
Na závěr tradiční rekapitulace. Podle Garmina jsem ušel a uběhl 107 kilometrů a zdolal převýšení skoro 4 kilometry. To celé mi trvalo 25 hodin a 5 minut, z čehož jsem něco přes 4 hodiny odpočíval. Z 200 účastníků na startu jsem skončil na 116. místě, ztráta na vítěze činí obrovských 14 hodin. Inu, každý den není posvícení… 🙂