Kolečko po Jeseníkách aneb Jesenická 60 2013
Po úspěšně zdolaných Prčicích a aktivně prochozeném víkendu na Zadově jsme na další víkend plánovali především klid a odpočinek. Ale jak už to tak bývá, nakonec dopadlo všechno úplně jinak. Stačil jeden email od Hanky, můj nadšený souhlas a místo lenošení jsme si začali chystat vybavení na náš první a celkově čtyřicátý závod kolem Jeseníků nazvaný jako Jesenická 60.
Sobotní budíček v nekřesťanskou hodinu jsme zvládli se ctí a po rychlé přípravě v půl páté vyrazili na Náměstí Republiky, kde jsme měli sraz s naším odvozem. Filip už byl na místě, Vítek spolu s autem dorazil za čtvrt hodinky. Naskládali jsme se do stříbrné Škody Felicie a vyrazili směr Jeseník. Cestou jsme se stavili na pumpě nakrmit Feldu, nakoupit vodu v PET lahvi a něco malého na zub. Další mírné zdržení proti původnímu plánu nastalo v okolí Velkých Losin, protože cesta na Červenohorské sedlo byla uzavřena a my museli hledat objízdnou trasu. Nakonec jsme do Jeseníku dorazili těsně před sedmou ráno a po zaparkování došli až na start. Tam jsme se rychle zaregistrovali, dostali kartičky s trasou a itinerářem a po společném fotu na památku vyrazili směr Rejvíz.
První část trasy vedla po silnici, ale jakmile jsme opustili Jeseník, odbočili jsme na polní cestu a začali šplhat do prvního, z pohledu stoupání pak druhého nejprudšího kopce. I přes značné převýšení ubíhala cesta rychle, byli jsme plni síly a i polojasné počasí bylo pro dlouhý pochod perfektní. Občas nás předběhl rychlejší pochodník, ale jinak jsme šli většinou o samotě. Po vyšplhání na první kopec následoval mírný sestup až do obce Rejvíz, kde byla umístěna první kontrola. Dostali jsme napít a první kontrolní razítko do itineráře. Moc jsme se tam ale nezdrželi a po krátké přestávce pokračovali dál.
Na dalším rozcestí Pod Rejvízem jsme se kochali výhledem do dálky přes kouzelné mokřady a louky. Viditelnost byla skvělá, i když se obloha skoro celá zatáhla a sluníčko už se ukazovalo jen sporadicky. Ještě na kopci Kazatelny ve výšce 925 metrů jsme pořídili několik krásných fotek.
Pokračovali jsme dál svižným tempem lesní cestičkou i zpevněnou silnicí. Prošli jsme kolem hřbitova ruských válečných zajatců, kousek od Opavské lovecké chaty, a mířili dál na rozcestí nazvané Kristovo loučení. V té době už počasí definitivně usoudilo, že pro letošní červen už byl příděl slunečního svitu a pěkného počasí vyčerpán, a začalo pršet. Z počátku jen nesměle, nic nepříjemného. Jen jsme si pro jistotu zabalili do pláštěnky batohy a šli dál. Bohužel, s přibývajícími kilometry intenzita deště sílila, a tak nám kousek od Lysého vrchu nezbylo nic jiného, než zatnout zuby a pořádně se obléknout. A jak se později ukázalo, do konce závodu už jsme teplé a nepromokavé oblečení nesundali.
Když jsme došli na druhou kontrolu u Videlského kříže, lilo už jak z konve. Občerstvení nabízelo už jen studené a teplé nápoje, my zvolili Kofolu. Velkou. Každý jednu. Vypitou skoro na ex. Což se, alespoň v mém případě, ukázalo být hodně nerozumné. Hned po obdržení razítek a dopití Kofoly jsme vyrazili dál. Cesta vedla lesní pěšinkou, důkladně rozrytou těžkou lesnickou technikou, takže spolu s dostatkem vody šlo v některých místech o značnou bahenní lázeň. To nejhorší však nebyl povrch, ale sklon. Jednalo se o naprosto nejobtížnější úsek, na dvou kilometrech jsme nastoupali skoro 450 výškových metrů. Prali jsme se s tím více jak 45 minut, ale nakonec jsme byli nahoře, na Malém Dědu.
Na počasí už jsme rezignovali. K dešti se přidal i mírný studený vítr a nepříjemná mlha, takže z výhledů nebylo nic a celkové podmínky stály lidově řečeno za prd. Trpělivě jsme ťapali dál po hřebeni a těšili se na závětrnou stranu, kde snad bude foukat méně. Mlha byla stále hustší a hustší, viditelnost byla jen pár metrů, proto jsme při sestupu z Malého Děda do chaty Švýcárna skoro vrazili. Ani tam jsme si neodpočinuli déle než pár minut během focení a vydali se na cestu s vědomím, že za sebou i před sebou máme asi polovinu závodu.
Dalším dílčím cílem na naší výpravy bylo Červenohorské sedlo. Abychom se k němu dostali, museli jsme překonat mokřady a slatě, louky a řídké lesíky. Počasí bylo stále beze změny, lišila se jen intenzita deště a rychlost větru. Když jsme vyšplhali na Klínovec, věděli jsme, že dál do Sedla už budeme jen sestupovat. O 350 výškových metrů méně jsme překřížili silnici a vešli na parkoviště uprostřed Červenohorského sedla.
Vzhledem k počasí nebylo divu, že třetí kontrolní stanoviště bylo v jednom z otevřených bufetů. Další razítka se otiskla do našich itinerářů, do našich žaludků zmizely dva kalíšky jemně perlivé vody a šli jsme dál. Před námi byl poslední velký kopec Keprník. Cesta na vrchol byla překvapivě snesitelná. Na počasí jsme si už zvykli, stoupání nebylo nijak vražedné a i vítr se utišil. Na hřebeni Kousek za vrcholem Červené hory na nás čekalo zjevení v podobě do půli těla svlečeného a v ruce bez jakékoliv ochrany zrcadlovku Nikon třímajícího poutníka z Polska, který si to klidně šinul proti nám a až na zajímavou barvu těla to nevypadalo, že by mu silný déšť a teplota jen lehce nad nulou vadily. Zato nám už zima začala pomalu zalézat za nehty, proto jsme se stavili v kapličce u Vřesové studánky a lépe se oblékli. Kromě toho jsme si dali i skvělou a stále ještě trochu teplou rajskou a hovězí polévku od Vitany a zahnali tak hlad. Po 15 minutách jsme vyrazili dál.
Od Studánky jsme nejdříve trochu sestoupili až do Sedla pod Vřesovkou, pak následoval táhlý výstup až na Keprník. Cesta místy připomínala víc než lesní pěšinku malou horskou bystřinu. Bylo jen otázkou času, kdy naše obuv přestane plnit funkci izolační a „poteče nám do bot“. Díky skvělému oblečení z Merina ale ani v tomto stavu ponožky nestudily a čvachtání v botách tak bylo víc nepříjemné pocitově než skutečně. Na Keprníku jsme se společně několikrát vyfotili, ale ani při naší třetí návštěvě tohoto vrcholu jsme neviděli dál, než na pár desítek metrů. Alespoň, že tentokrát nesněžilo…
Na cestě k Šeráku nenastalo nic hodného zapamatování. Počasí pokračovalo ve své snaze nám závod co nejvíce znechutit, na boty i oblečení neustále útočily potoky vody a tuny bláta, ale poslední kontrola se blížila stále víc a to nám dodávalo sílu a energii. Konečně se z mlhy vyloupla zvonice před chatou a pak i samotná chata Šerák. Po krátké diskuzi jsme se dohodli se ani zde moc dlouho nezdržovat. Nechali jsme si dát poslední razítka, odskočili si na záchod, doplnili tekutiny a vykročili na poslední úsek závodu.
Pokud jsme cestou na Keprník doufali, že sestup už bude jen takovým formálním završením cesty, už první desítky metrů nás vyvedly z omylu. Kromě toho, že déšť opět nabyl na intenzitě, byla cesta tím nejhorším, čím jsme si během závodu prošli. Bahno po kotníky nemělo smysl řešit, úhybný manévr jsme prováděli jen pokud hrozilo nebezpečí zapadnutí po holeň. Bez trekových holí bychom na trase byli ještě dnes, klouzalo to přímo děsivě. Jako takový malý bonus jsme občas procházeli úsekem plným mokrého spadaného listí (pro změnu kluzkého) nebo po ještě klouzavějších kamenech a kořenech. Ani náš nový digitální fotoaparát se na to nemohl dívat a mlžil se tak, že nebylo možné si tu pohromu zaznamenat. Ale i tento divoký úsek jsme nakonec zdolali a z ničeho nic se před námi konečně otevřel výhled na kraj města Jeseník.
Poslední kilometry jsme už šli s příjemným pocitem, že se i tentokrát dostaneme do cíle po svých. Dokonce i počasí se umoudřilo a postupně přestávalo pršet; občas bylo dokonce možné zahlédnout i modrou oblohu. Blížila se devatenáctá hodina, měli jsme tedy dostatečnou rezervu na to dostat se do cíle před limitem. Poslední stovky metrů byly označené značkami, které však z důvodu nepříznivého počasí nebyly moc dobře vidět. Jednou jsme špatně odbočili a trasu si tak trochu protáhli, ale i tuto poslední nesnáz jsme nakonec překonali a ve čtvrt na osm dorazili do cíle!
V cíli jsme místo posledního razítka dostali diplom potvrzující zdolání celé trasy a trochu neplánovaně i modrá tématická trička na památku. Obzvlášť Hanka měla z velikosti XL velkou radost:) Na oslavu heroického výkonu i na zahřátí jsme si v pizzerii v cíli dali štamprli rumu a něco k pití. Na stojáka, protože místo k sezení nebylo k dispozici. Po chvíli čekání jsme vyrazili do města hledat náš hotel Praděd. Našli jsme ho celkem rychle a ač byl pouze dvouhvězdičkový, pokoj byl téměř luxusní. Dali jsme si sprchu, malinko se najedli, koukli na závěr filmu Sněženky a Machři a šli spát.
Ráno jsme se nasnídali, sbalili si více či méně vlhké oblečení a vyrazili před hotel, kde jsme měli zajištěný odvoz. Cestou do Olomouce jsme si s klukama příjemně popovídali a po jedenácté hodině dorazili do bytečku. Unavení, ale spokojení, že to i tentokrát dobře dopadlo:) A na závěr zase něco ze statistického soudku se spolupráci s Garmin Connect. Během závodu Jesenická 60 jsme ušli celkem 56,20 kilometrů a nastoupali 2 149 metrů. Celkový čas na trati byl 12 hodin 10 minut, z toho jsme se sunuli vpřed 10 hodin 55 minut průměrnou rychlostí 5,1 km/h.
