Kolem jezera Álftavatn z Emstruru do Hrafntinnuskeru — (Skógar-Landmannalaugar, den 3.)

Po probuzení při návštěvě umývárny kontrolujeme počasí, bohužel prší. Nijak intenzivně, ale vytrvale, s odchodem z chaty tedy nespěcháme. Po deváté hodině nás ale začíná tlačit čas, takže navlékáme pláštěnky na batohy a vydáváme se z chaty do mírného kopce na severovýchod směrem k jezeru Álftavatn. Prvních 10 kilometrů jdeme cestičkou vyšlapanou v lávovém popelu a dalších produktech vulkanické činnosti. Kvůli dešti nefotíme, ani se jinak nezdržujeme, takže cesta ubíhá relativně rychle. Po dvou hodinách se vyjasňuje a přestává pršet. Bohužel zrovna ve chvíli, kdy dorazíme k dalšímu z mnoha brodů poblíž křižovatky horských silnic F210 a F261. Budeme se zase koupat!

Aby to nebylo tak jednoduché, v místě křižovatky dvou horských silnic není řeka jen jedna, ale jsou tu hned dvě. První z nich, řeku (nebo možná potok Bláfjallakvísl) musíme přebrodit. Jde to ztuha. Vody je sice málo, ale i tak někdy sahá až ke kolenům a všechno navíc komplikuje silný proud. Stejně jako včera i dnes brodím naboso a zase to v okolí nevyvolává souhlasné reakce. Naštěstí se během křížení potoka nic nestalo… Druhou, trochu mohutnější řeku Kaldaklofskvísl, musí naštěstí brodit pouze auta; pro pochodníky je k dispozici dřevěný most. Jako většina podobných konstrukcí ponechaná na Islandu drsné přírodě napospas sice nevypadá dvakrát přesvědčivě, ale funkci plní. Díky němu jsme na druhém břehu suchou nohou během několika okamžiků a cestou se ještě stihneme dívat na brodící se terénní automobily a jeden autobus.

Pokračujeme po rovinaté cestě obklopené kužely vyhaslých sopek. Dalším místem, kterým procházíme, je malá chatová oblast Hvanngil. Sestává se z několika dřevěných obydlí, které spolu s dalšími na trase treku Laugavegur patří Islandské Turistické Asociaci. Bez zastavení pokračujeme dál, chvilku po horské silnici, pak zase horskou pěšinkou, až k dalšímu brodu. Poučen z předchozích událostí se nechávám přesvědčit o pošetilosti brodění bez bot a nazouvám si sandály. Dokonalé to sice není, ale ochrana chodidel před kameny i bezprostřední zimou je příjemná, překonání řeky proběhlo bez problémů.

Po krátkém výstupu na náhorní plošinu a přebrodění dalších mělkých potoků dojdeme k chatě Álftavatn u nádherného stejnojmenného jezera s možností ubytování. My však pro dnešek ještě nemáme v úmyslu končit, proto si jen na verandě chaty rozložíme věci a trochu se občerstvíme; na cestě jsme už více jak 4 hodiny. Během žvýkání tradičního trekového oběda se bavíme s další dvojicí z České republiky, pro kterou zde na rozdíl od nás dnešní etapa končí. Mimo to také sledujeme opravu kola terénního autobusu, při které je použita velká palice a silné lano. Co přesně ale bylo rozbité a jestli se to podařilo opravit jsme však nezjistili. Za slabou hodinku se rozhodujeme rozloučit se znovu vyrazit.

Následující úsek je zvláštní v tom, že kdykoliv se otočíme, vidíme osadu Álftavatn i jezero za ní. Máme stále podobný pohled, jen se všechno pozvolna zmenšuje. Počasí je solidní. Panuje sice velká zima, proto máme bundy i čepice, ale neprší, a občas se dokonce kromě modré oblohy ukáže na pár minut i sluníčko. Cesta příjemně pokračuje, ale po hodině přichází náhlá změna. Čeká nás stoupání na okraj plošiny u Jökultunguru s nádhernými výhledy zpátky na Alftavatn i jeho široké okolí.

Než si je ale můžeme vychutnat, musíme během dvou kilometrů vystoupat skoro 400 výškových metrů po ne zrovna příjemné cestě. Je plná kamení, které se občas nebezpečně kutálí kolem, vůbec z toho nemáme dobrý pocit. Panoramatické výhledy z vrcholku zpátky na jezero Álftavatn či ledovec Torfajökull však prožité nepohodlí rychle vynahrazují. Hanka cvaká foťákem o sto šest, já alespoň mrkám očima.

To nejkrásnější na nás ale čeká při pohledu kupředu, protože nahoře na plošině se ocitáme v úplně jiném světě – jsme na okraji duhových hor! Ráz krajiny se okamžitě mění. Ubývá zeleně a místo černé a šedé barvy je najednou všude kolem světle hnědá, okrová, oranžová a bílá. Navíc se na nás zase usmívá sluníčko, které náš zážitek ještě umocňuje. Z některých míst vychází bílá nebo lehce zabarvená pára; tam najdeme horké prameny nebo zemní průrvy. Na jiných místech je zase díky minerálům skála zbarvená do jedovatě žluté, zelené, červené nebo lehce namodralé barvy. Během pár minut jsme naprosto okouzleni, Duhové hory si své jméno bez nejmenších pochybností zaslouží.

Když se dostatečně vynadíváme, pokračujeme přes planinu s množstvím sněhových polí dál k místu našeho dalšího zamluveného ubytování. Bohužel začíná znovu pršet a padá mlha, takže je s focením konec. Kousek před chatou se ráz krajiny zase mění. Všude je černý popel, ze kterého vystupují desítky zvláštních kamenů. Při bližším prozkoumání zjišťujeme, že se jedná o sopečné sklo; jeden malý kousek si bereme s sebou na památku. Těsně přiléhající hřebeny na západě ukrývají nejhustší koncentraci horkých pramenů na Islandu, ale ty zatím necháváme bez povšimnutí.

Konečně jsme na chatě. I když kromě první chaty Fimmvörðuskáli byly všechny ostatní slušně zaplněné až plné, chaos na chatě Hrafntinnusker připomíná orientální tržiště. Dřevěná chatka je jednoduše nacpaná k prasknutí, fronta žadatelů o azyl vede až do předsíně a můžeme jen děkovat skvělé přípravě, díky které máme ubytování dopředu objednané. Odmítnutých totiž je spousta. Pokud mají stan, mohou si ho postavit v okolí chaty, ale vzhledem ke stále se zhoršujícímu počasí to rozhodně není lákavá představa. Ostatní musí pokračovat dál; alespoň že na Islandu v létě není nikdy úplná tma.

Jsme ubytovaní. Máme sice trochu nepraktickou spodní postel na palandě hned u vchodových dveří, ale jsme rádi i za to. Navíc později se v chatě přeci jen uvolní. Část lidí se odebere do stanů, ale hlavně s přibývajícím časem řídne počet nově příchozích, takže máme větší klid se najíst, rozložit prádlo a uložit ke spánku. I když dnešní tůra nepatřila mezi nejobtížnější, po třídenním celodenním toulání Islandem toho máme až až, takže nám ani tlumená konverzace spolubydlících nebrání v klidném spánku.