Kolem letiště zpátky k národnímu parku (Tegueste -> La Esperanza)
Den 10. — Na dnešek jsem si naplánoval nejjednodušší etapu z celého pobytu, která se navíc po včerejším neplánovaném setkání se strážcem parku ještě o pár kilometrů zkrátila. Místo v lese jsem totiž přespal v luxusním domečku v městečku Tegueste, takže dnes musím zdolat pouhopouhých, vesměs nenáročných 19 kilometrů. Největším dobrodružstvím tak podle všeho bude sehnat nějaké trekové ponožky velikosti 48, protože se mi do věčných „chodišť“ odebral druhý a poslední pár. A jít bez nich by nemuselo dopadnout dobře…
Závěr včerejšího dne byl zase hektický, pomalu si začínám zvykat. Spal jsem jak dudek, ráno se ještě jednou důkladně osprchoval a poté si šel prohlédnout své nebohé ponožky. Nevím, jak se mi to povedlo, ale po obvodu té pravé bylo tolik děr, že mi sotva držela na noze. Protože jsem měl na začátku svého putování páry jen tři, a o první jsem přišel při náročném sestupu už pátý den, měl bych se cestou poohlédnout po nějakém outdoorovém obchodu. A poučit se pro příště, že lichá ponožka se nikdy nevyhazuje, protože může někdy v budoucnu vytvořit s druhou lichou krásný páreček.
Což o to, obchod Tenerife Outdoor na hlavní silnici nejde přehlédnout, ale najít v něm nějaké ponožky mé velikosti 48, to už je trochu komplikovanější. Po 10 minutách opakovaného průzkumu jednotlivých věšáků mám na výběr jen 4 páry, přičemž dva jsou naprosto shodné a poslední pár nabízí ponožky „prsťáky“, které jsem nikdy neměl a nevím, jak si s nimi moje dost rozbité nohy poradí. Výběr vskutku dechberoucí. Nakonec si je po delším rozmýšlení vezmu, ale pro jistotu do košíku přihodím i jeden pár „normální“. U pokladny zaplatím a vracím se do teď už celkem vyhřátého okraje města San Cristóbal de la Laguna.
Centrum městečka jsem si trochu prohlédl už před pár dny, kdy jsem odsud vyrážel na východ. Ale to jsem spěchal, dneska mě čas rozhodně netlačí. Tak si to tady lehce projdu ještě jednou, dám si kafe, něco malého na zub a pokochám se relativně prázdnými ulicemi. Už ale začíná být vážně horko, proto kouknu do mapy a zamířím na západ k letišti. Procházím pěknou vilovou čtvrtí, kolem silnice jsou palmy, prostě pohoda.
S napojením se na silnici vedoucí podél rušné Severní dálnice ale pohoda končí. Chodník vesměs chybí, tak se mačkám na krajnici a snažím se odsud co nejrychleji zmizet. Na druhé straně silnice je vidět velký letištní terminál, odkud každých pár minut odlétá jedno různobarevné letadlo za druhým. Chvíli mlsně pokukuju po McDonaldu u benzínky, ale večer chci jít na pořádné jídlo, tak chuť na prefabrikovaný burger potlačím a jen si koupím něco k pití. O pár minut později přecházím po mostě na druhou stranu dálnice a brzy nato konečně odbočuji na klidnější cestu vedoucí na jih. Kromě toho na ní není nic zajímavého, snad jen že vede do kopce. Za slabou hodinku jsem v městečku La Esperanza u benzínky, kde si koupím pivo a spoustu nealko limonád na večer. V půl třetí odpoledne, po necelých 5 hodinách na cestě, jsem u cíle dnešní etapy a zvoním na zvonek penzionu Casa Ramon B&B.
Ubytování by si zasloužilo samostatnou kapitolu. Krásně zrekonstruovaný dům je moderně a „chytře“ zařízený. Před příjezdem jsem dostal tolik informací, že jen o ovládání dveřního zámku to bylo víc textu, než u ostatních ubytování dohromady. Ukáže se, že majitel je amík a ajťák, který se sem přestěhoval a teď to tady zvelebuje. O jeho skoro až obsesi svědčí nejen dokonale označkovaná každá polička, každý košík s věcmi, ale obecně výčet veškerých dostupných pomůcek, předmětů a služeb. V košíku s hygienickými potřebami jsem schopen identifikovat tak třetinu věcí, v koupelně je sprchových gelů a pěnových koupelí víc, než v průměrné drogerii. K dispozici je i pračka a sušička, plážová lehátka, slunečník a dalších asi 1000 věcí.
Ze střechy je krásný výhled, sluníčko a příjemné posezení mě zláká chvilku lenošit. Tak jen co všechno své špinavé prádlo nacpu do pračky, dojdu si pro pivo a uvelebím se na jedné z židliček. Celkem tu může být ubytovaných několik hostů, ale zatím jsem tu očividně sám, tak si to chci užít. Popíjím, brouzdám na internetu a hledám informace o tom, jak je to s aktuální přístupností požárem zničených stezek, protože si musím udělat plán na zítřek. Nakonec do svého brainstormingu zapojím i pana majitele a po několika iteracích mám jasno. Zítra to bude dlouhé, ale asi nezáživné, velkou část trasy půjdu po asfaltu, protože stezky včetně GR-131 jsou stále uzavřené.
Ze všeho toho plánování mi vyhládlo. Nechám si od pana majitele doporučit restauraci, kde mají dobré steaky, potřebuju doplnit bílkoviny. Z nabízených možností mě zaujme restaurace Las Rosas asi 1500 metrů dál po silnici. Vydám se tam a v 6 hodin si objednávám pořádnou flákotu masa s hranolkami a k tomu sklenici místního červeného vína. V restauraci je rušno, nějaké dítě tu slaví narozeniny. Ale sedím ve stínu, mám co jíst a pít, tak mi to nijak nedráždí. Jídlo je dobré, žádná extratřída se sice nekoná, ale mě to teď bohatě stačí. Po druhé sklenici vína platím a k účtu dostanu i malý digestiv, asi něco citrónového.
Cestou zpátky nakoupím zásoby na poslední dva dny, doma vezmu ze sušičky usušené a voňavé prádlo a jdu si sbalit, abych zítra ráno mohl s kuropěním vyrazit. Čeká mě pořádná porce kilometrů, tak chci začít co nejdřív! Ještě se zajdu pana majitele zeptat, jestli bude bude brzo ráno vzhůru, a pak už se zavřu do pokoje a připravuju se na noc. Plánovaná luxusní koupel ve velké vaně se bohužel nekoná, je nějaký problém s teplou vodou, tak si dám jen rychlou studenou sprchu a zavrtám se do peřiny. Dobrou noc!
Na závěr malé statistické okénko. Dnes to bylo na pohodu, celkem jsem urazil jen asi 20 kilometrů, nastoupal 687 metrů a klesnul 259 metrů. Na cestě jsem strávil jen necelých 5 hodin, z toho ale v pohybu jen zhruba 3,5 kilometru, během čehož jsem spálil 1.337 kalorií. Kompletní trasu včetně statistiky jsem nahrál na Garmin Connect i Stravu.