Krakonošova 100 2018 aneb po roce zase v cíli stovky!

364 dní. Přesně tolik jich uplynulo od chvíle, kdy jsem naposledy proťal cílovou pásku nějaké „stovky“. Od té doby se už ve výsledkových listinách u mého jména objevovala jen samá DNS a DNF. Obzvlášť smutný byl poslední pokus, kdy jsem krásnou Fabiánovu stovku skrz Brdy jen nakousl, abych pro stále se stupňující bolest v levé kyčli musel vzdát už po 40 kilometrech. Navíc se z několikadenního naordinovaného klidu staly 2 měsíce, během kterých jsem se procházel maximálně se psem kolem baráku.

Naděje ale umírá poslední, takže jsem i s malým sebevědomím a nulovým optimismem na cestě do Vrchlabí, kde jako každý rok Krakonošova stovka alias K100 začíná i končí. Vzhledem k rozsáhlé přestavbě náměstí poprvé parkuji na organizátory doporučeném parkovišti, kde je prý dostatek místa. Auta svatebčanů minimálně jedné svatby i truchlících pozůstalých minimálně jednoho pohřbu ale toto tvrzení poněkud zpochybňují, a tak hledám volné místo skoro půl hodiny. Teprve pak se konečně můžu uvelebit v autě a zkusit se trochu prospat.

Po probuzení se převlékám do sportovního, balím batůžek a jdu se zaregistrovat na start. Dostávám sympatické startovní číslo 333 a spolu s ním i igelitku s mapou, Hořickými trubičkami a praktickým skládacím kelímkem s logem K100. Organizátoři se totiž rozhodli snížit ekologickou stopu závodu, a tak kromě uchránění Sněžky před nohami pěti stovek zběsilých závodníků (no dobrá, v tom má prsty především KRNAP) je konec i s plastovými kelímky na kontrolách. Což je, na rozdíl od prvního jmenovaného, čin jednoznačně záslužný.

Rychle si odnáším igelitku do auta a vracím se zpátky do Pelíšku. Zdravím se s Jirkou, Radkem a Olafem, a pak už jen čekám na start. Ten je opět volný, první metry pochodu je možné absolvovat kdykoliv mezi osmou až desátou večerní. Organizačně je K100 pojata většinou dost volně, letos je to ale ještě o kousek volnější. Pár minut před osmou si bere mikrofon podivný pán v červeném tričku, jehož monolog na téma „proč s vámi letos nepůjdu“ za současného láskyplného hlazení pivního mozolu vyštve na trať i ty, kteří to třeba ještě neměli v úmyslu. Je „odstartováno“!

Místo na náměstí míříme rovnou doleva po zelené značce. První kroky nás vedou tradičně kolem hřbitova do prudkého kopce a pak po mostě přes silnici vedoucí do Špindlu, na jehož konci je nultá, startovní čipová brána. Na rozdíl od loňska pak nepokračujeme na severozápad směrem k rozhledně Žalý, ale dál po zelené značce přímo na západ do Valteřic, kde je u místního koupaliště první kontrola. Jdu svižně, ale soustředěně, hlídám si každý krok. Kyčel je zatím v pohodě, ale raději ji nebudu pokoušet, proto neběžím ani když by to z mírného kopečka šlo. Místo toho se kochám výhledy do krajiny zalité zapadajícím sluncem, počasí je zatím naprosto dokonalé. Teplota tak akorát na tričko s dlouhým rukávem a kraťasy, paráda.

U koupaliště ve Valteřicích se mnou místní budoucí novinář učiní rychlý rozhovor, pak procházím první kontrolou. Jde se sice pořád po asfaltu, ale ze začátku mi to nevadí, menší šance špatně došlápnout. Procházíme vesnicí a stáčíme se na severovýchod po modré. Na rozcestí Křížovky se napojujeme na starou známou žlutou značku a testujeme svoji fyzičku na prvním ostrém stoupání „zkratkou“ na rozhlednu Žalý. Jde se mi dobře, celkem držím tempo, a tak na druhou kontrolu přicházím ještě za světla. I zde je elektronická brána, tak si jen „odpípnu“, doplním čaj v silikonové lahvičce na popruhu batohu a pokračuji dál.

Poprvé se na chvilku rozběhnu. Všechno se zdá být v pořádku, ale pořád mám na paměti, že před sebou mám ještě přes 80 kilometrů. Po odbočení z široké cesty na lesní pěšinku zapínám čelovku a přes Janský vrch už mě doprovází její svit. Při stoupání na Mísečky mě začínají zběsilým tempem předbíhat první vytrvalci, kteří dokážou dát celou trasu za 12 hodin. Mezi nimi i pozdější vítěz Radek Brunner v zeleném tričku. Nijak mě to nedrásá, dál se plazím svým tempem a do kroku mi klapají hůlky na betonu. Klik… Klap… Klik… Klap…

Na Mísečkách je kontrola číslo 3. Loni zde už silně pršelo, letos si počasí zaslouží velkou jedničku. Vody mám dost, proto zde vůbec nestavím, jen si zkontroluji odpípnutí elektronickou branou a dál po červené značce procházím potemnělým lyžařským areálem. Startovní pole se už celkem natáhlo, takže jdu úplně sám. Po chvilce odbočuji ze silnice a po zelené značce procházím mou oblíbenou pasáží kolem Kotelních jam. Většinou vede cesta do kopce, ale sil mám překvapivě dost a hlavně noha slouží nad očekávání dobře, raději to pověrčivě zaťukám na několik vzrostlých stromů. Dokonce se mírně redukuje moje nervozita, snad mi to vydrží.

Fotím si Dvoračky a kochám se výhledem na blízké i široké okolí. Rokytnice září do noci, na obloze nespočet hvězd a všemu dominuje obrovský Jupiter. Schází tu totiž měsíc, je skoro novoluní, ale i tak je noční obloha jak z časopisu. Cesta dolů do Harrachova je vesměs asfaltová, ale nohy mám zatím odpočaté, tak se trochu rozbíhám. Kilometry naskakují a já si užívám pochod. A těším se na tradičně luxusní občerstvovačku v Harrachově.

Pár kilometrů před Harrachovem, v Ryžovišti, ticho noci začínají prořezávat veselé výkřiky a salvy smíchu. Asi nějaká oslava, zdá se. Za zatáčkou vidím důvod – dvě postavičky na silnici a skupina očividně skvěle se bavících lidí sedících na terase. Všichni notně posilněni alkoholem. Blíží se ke mně slečna s půllitrem a ptá se, jestli si dám pivo nebo „houbu“. Než se stačím zeptat, jestli tou „houbou“ myslí tradiční míchaný alkoholický nápoj chudých studentů, pořádně si prohlédnu jejího parťáka a… volím pivo. 🙂 Je ho sice jen pár loků, ale chutná báječně. Díky! Jdu dál a sluším, jak se  za mnou znovu ozývá veselé „Dáš si pivo, nebo houbu“?

V Harrachově probíhá rekonstrukce silnice, takže trasa ke K4 v tradičním sportbaru vede mírnou oklikou. Pár závodníků se sice vydává skrz staveniště, ale i vzhledem k výrazným značkám K100 na silnici respektuji přání organizátorů a jdu po nich. Na kontrole je plno závodníků a dvojice milých kontrolorů. Ani zde se ale nehodlám zdržet – plním vodu po okraj, beru do ruky několik krajíců chleba s různým mazáním a vyrážím do tmy. Zatím jsem na kontrolách trávil méně času než Sebastian Vettel v boxu F1, a to je co říct.

I před kontrolou se staví, tentokrát „moderní“ bytový dům plný předražených apartmánů pro bohaté pražské právníky a úspěšné celebrity. Tentokrát musíme skrz staveniště všichni, naštěstí je to jen pár metrů a jsme zase v lese, kousek od Mumlavských vodopádů. Po nedávných deštích je v nich vody dost a mohutně hučí do noci. Fotím si je za svitu čelovky, pak se odhodlaně vydávám na dlouhé táhlé stoupání na hřeben.

Podél vody to trochu táhne, ale teplejší oblečení si schovávám až nahoru. U Krakonošovy snídaně to tradičně střihneme skrz povolenou zkratku kolmo na vrstevnice a za pár minut nás čeká poslední prudký úsek kolem Vosecké boudy až ke Svinským kamenům. S vydatnou pomocí hůlek zdolávám i ten a po 6 hodinách a 50 minutách jsem na hřebeni. Je tu ticho, teplo a naprosté bezvětří, proti minulým ročníkům změna téměř neskutečná. Chvilku popadám dech a pak vzhůru na východ.

Takto za tmy jdu po hřebeni už počtvrté a teprve letos se mohu kochat výhledy, všechny ostatní pochody halila mlha a jiné ohavnosti. Stejně tak do budovy u Sněžných jam tentokrát nenarážím nosem, ale její obrys se v pozvolna počínajícím rozbřesku rýsuje už z velké dálky. I ten zrádný kamenný chodník vedoucí pod Vysokým kolem je letos tak trochu bezzubý – suchý a bez námrazy. Přes několik vrcholků pokračuji kolem Mužských a Dívčích kamenů až k nově postavené Petrově boudě, rozhlížím se po okolí, a když za další půlhodinku dorazím k páté kontrole, je už bílý den.

Na páté kontrole v chatě Malý Šišák je plno. Chvilku svádím vnitřní boj o to, jestli si dát polévku a zdržet se, nebo si vzít jen trochu pečiva, doplnit vodu a jít dál. Nejde mi ani tak moc o čas, spíš mám obavu o kyčelní kloub, jestli mu přestávka a chvilkový oddech nějak neuškodí; zatím totiž až na občasné pobolívání funguje na 100%. Nakonec volím druhou variantu a jdu si doplnit pití, do jedné lahve vodu, do druhé čaj.

U Špindlerovky si uvědomím, že jsem si nevzal ani pečivo. Sakra, to není dobré… Tak si jen kousnu čokoládové tyčinky a mentálně se připravuji na krásnou, ale zatraceně těžkou technickou pasáž vedoucí k polské Polaně. Těch pár kilometrů mě vždycky dostalo a letos tomu podle všeho nebude jinak. Každou chvilku mě předběhne nějaký další závodník, občas se slovy, jak se mu super běží. Nedivím se, zatímco oni mi připomínají ladné gazely poskakující lehce po špičkách kamenů a kořenů, já si připadám jak vrávorající medvěd klopýtající začarovaným temným lesem.

Občas se zastavím a zaháním chmurné myšlenky pohledem na tu krásu kolem. Při jedné zastávce vyprázdním skoro půl lahve čaje z poslední kontroly. Blééé, není ani sladký. Snad zažene alespoň žízeň, když už mi moc nechutná… O pár vteřin později se mi smekne hůlka a já zapadám po kotník do bláta. Ale ještě, než ze sebe stačím vypustit první nadávku, cítím, že čaj mi skutečně, SKUTEČNĚ nesedl. Místo nadávání se jen tak tak chytím stromu a v několika dávkách celou dávku tekutiny zase vydávím. Nádhera… Ještě, že mě nikdo neviděl…

Když se po nové zkušenosti z dálkových pochodů trochu vzpamatuji a vypláchnu si pusu, pustím se znovu do souboje s přírodou. Ale jestli to doteď nebyla žádná hitparáda, teď už je to vysloveně trápení. 1000 metrů z kopce mi zabere 17 minut, kolik lidí mě předběhlo ani nespočítám. A ani terén následující po tomto dobrodružném trailu mě moc netěší, je to dokola opakovaná variace kamenných chodníků, kočičích hlav a asfaltu. Moje chodidla pláčou a stehna přímo kvílí bolestí. Alespoň že trasa skrz město Karpacz je letos značena na jedničku, na rozdíl od 49. ročníku se tu letos zabloudit (snad) nedá.

Konečně jsem na šesté kontrole v informačním centru KPN, kde můžu vylít zbytky „toxického“ čaje a doplnit si vodu. Beru si na cestu i několik sušenek a s odhodláním se blížím ke stoupání na Soví sedlo. Mé vzpomínky na toto místo jsou sice již mírně rozostřené, ale i tak si dobře vybavuji, že to byl očistec. První stovky metrů mě ale trochu matou; je to sice do kopce, ale s pomocí hůlek cesta probíhá nečekaně hladce. Dokonce se mohu kochat divokou okolní přírodou. A nikde ani noha. Tedy až na tu na fotce… 🙂

Zhruba 1500 metrů před vrcholem ale idylka končí a přichází nekonečná řada schodů a velmi strmých úseků, klikatících se navíc jak had. Noční můra je zpět! Za každou zatáčkou se objeví jen další stoupání a další zatáčka, je to ubíjející fyzicky i psychicky. Navíc začíná být horko, na osm ráno až moc velké. Každou chvíli odpočívám, sedlo se blíží nepříjemně pomalu. Můj doposud vynikající časový průměr mizí v nenávratnu. Mám hlad, ale žaludek se mi svírá a nic než malou sušenku a trochu vody do něj nedostanu. Hlavu napadají černé myšlenky, co já tady proboha dělám…

Ani nevím jak, ale konečně jsem nahoře. Padám znaven na dřevěnou lavičku odpočívadla vedle dalších dvou zmožených sportovců. Stejně jako před 3 lety mě i tentokrát vzalo 16 kilometrů Polskem sílu i chuť závodit. Trvalo mi 4 hodiny je zdolat a do cíle mi zbývá ještě celá třetina. S několika kratšími přestávkami se dobelhám na další kontrolu na Pomezních boudách, kde stačím jen nahlásit startovní číslo, rozprostřít pod sebou náhradní tričko a svalit se na zem. Půl hodiny se ani nepohnu, snad jsem vyčerpáním i usnul.

Po probuzení z pochodnického kómatu se cítím překvapivě lépe. Bohužel jen do chvíle, než se chci najíst. Stejně jako poslední dobou skoro pokaždé se mi po dlouhém pochodování udělají v puse na patře takové pupínky, kvůli kterým je konzumace jakékoliv pevné stravy doprovázena zoufalým škrábáním. Asi jako když se snažíte jíst topinky a bramborové lupínky během angíny. Důsledným zapíjením zdolávám jeden krajíc chleba s marmeládou, na další si i přes relativní hlad netroufám. Pak doplňuji zásoby vody v lahvích a po červené značce vyrážím směr Pec pod Sněžkou.

Kousek po odchodu si kontroluji sporttester a v duchu si nadávám. Když už jsem na kontrole strávil skoro 45 minut, mohl jsem si ho dobít… Takto to musím dělat za chůze, což není moc pohodlné. Naštěstí se nabíjí rychle, a tak mám po 20 minutách pomalejšího posunu vpřed energii do konce pochodu. Tedy alespoň v hodinkách. A abych to oslavil, seběhnu ty 2 kilometry ke Spálenému mlýnu skoro jako závodník. Další úsek do kopce už tak rychlý není, ale pak se to u Janových bud zase zlomí a až k hlavní silnici na Pec je to z kopce. Běžím, a kdyby mě cestou neblokoval bagr, mohl jsem tam být ještě rychleji! Ještě, že mám s sebou čelovku a mohu ho pěkně po závodnicku vyblikat. 🙂

Ve Velké Úpě si kupuji litrovou Fantu a než dojdu do Pece, celou ji potrestám. Spolu s ostatními jdu povolenou „zkratkou“ po levém břehu řeky vedle silnice, každý ušetřený výškový metr dobrý. Na hlavní křižovatce v Peci si všímám neobvyklého ruchu, několik policajtů, hasičů a dalších lidí v reflexních vestách tu postává a na něco nebo někoho očividně čeká. Ale auta to nejsou, ta kolem projíždějí bez zájmu. O pár stovek metrů dál je poslední kontrola v hospodě Zelený potok s možností doplnění tekutin v podobě piva a točené malinovky. Okouzlen touto štědrostí si dávám malinovku a po kontrole v evidenci závodníků, jestli mě dobře zapsali, vyrážím na trať.

Cestou potkávám další hasiče v roli organizátorů a pár skupinek lidí postávajících kolem silnice. Koukám, co se děje, ale nic zvláštního nevidím. Pak mi to dojde – že on se tu jede ten v propozicích K100 zmiňovaný závod na kolech, takzvaný Krakonošův cyklomaraton?!? Očividně mám zase „štěstí“, protože po chvíli se ozve zvuk letícího vrtulníku, kolem se začnou rojit desítky silničních motorek se šoféry v reflexních vestách s označením „pořadatel“, projede několik vozidel včetně policejních a zpravodajských, a nakonec se pod kopcem objeví první závodníci na dvou kolech.

Chvíli obdivuji jejich tempo, pak se otáčím a začínám dlouhý výstup k Hrnčířským boudám. Vzhledem k frekvenci závodníků to není zrovna příjemný výšlap, jezdí kolem mě sice pomalu, zato ve skupinkách, a někteří se na kolech motají víc než já v seběhu nad Karpaczem… Takže se každou chvilku otáčím a pokud možno se uklízím mimo asfaltovou silnici. Není divu, že mi výstup trvá pěkně dlouho. U Pražské boudy se naše cesty na chvíli rozdělí, aby se později prolnuty na louce u Hrnčířských bud. Doufám, že naposledy.

Jako obyčejně se pletu. Po dvou kilometrech celkem příjemné procházky loukami a lesem mě modrá turistická značka dovede k silnici, kde několik organizátorů a pár diváků s nadšením sleduje velmi rychlý sjezd závodníků. Ptám se, jestli můžu jít dál; prý ano, ale opatrně. Přebíhám křížení dvou cest a za pár vteřin kolem mě prosviští první cyklista. Nic příjemného… Pravda, v tomto úseku mají organizátoři několik lidí s píšťalkami, kteří hlasitým tónem upozorňují chodce na projíždějící závodníky. Bohužel pískání zní každých pár vteřin, takže nedělám nic jiného, než se otáčím a uskakuji. A začíná mě to iritovat, loni to bylo to samé, jen na horských kolech. Snad máme v roce víc víkendů, než ten třetí červnový, aby se podobné masové akce nemusely krýt…

Jsem z toho tak rozmrzelý, že přecházím odbočku a musím se pár stovek metrů vracet. Definitivně házím závodnickou flintu do žita, najdu si hezký plácek a na pár minut se zase uvelebím na zemi. Pozoruji mraky a je mi fajn. Bohužel jen do té doby, než zjistím, že jsem si na poslední kontrole nedoplnil vodu. Zbývá mi jí asi třetina litru, budu se muset dost uskromnit. Po chvíli se přemluvím vstát a začínám ukrajovat posledních 8 kilometrů z dnešního putování. Cesta do Horního Lánova je dost náročná, prudká a kamenitá, takže nohy melou z posledního. Vodu lokám po malých doušcích a v duchu děkuji mráčkům, které každou chvilku zakryjí pálící žlutou kouli na obloze, jinak je ze mě hromádka popela.

Poslední 4 kilometry jsou malým peklem na zemi. Už pár let je zde asfalt, který pálí jak čert, kolem jen pár stromů a posekané louky. Úplně cítím, jak se mi škvaří mozek. Mechanicky střídám levou a pravou nohu a každých pár minut zoufale koukám na navigaci, kolik mi ještě zbývá do cíle metrů. Na křížení se silnicí naposledy zdravím závodníky na kolech, a pak se přes louku a městský park definitivně blížím do cíle závodu. Trasa přímo ve Vrchlabí je z důvodu rekonstrukce o pár metrů delší, než obvykle, ale to nevadí, to už dám. Konečně zahýbám do dvora DDM Pelíšek a průchodem pod poslední časovou branou pro mě dnešní závod končí.

Ani nemám sílu se moc radovat, jen vypínám hodinky, kontroluji čas a hledám nějakou známou tvář. Jako na potvoru tu nikdo není, tak se jen tiše sunu u stanu k zemi a jsem rád, že to mám za sebou. Po chvíli začnu doplňovat tekutiny, zdravím se s Radkem, nechám si pořídit cílové foto, stavím se pro diplom a cestou k autu dávám letošní Krakonošově stovce definitivní sbohem. Jsem unavený, ale spokojený. Tak zase za rok, pane Krakonoš! 🙂

A co dodat závěrem? K100 je závod s velkou tradicí a hodně volnou organizací, který jsem si zamiloval a ani letošní ročník na tom nic nezměnil. Občerstvovačky i značení jsou však skoro vždy na jedničku, tak to není žádný velký problém. Pravda, průběžný start závodu moc atmosféře nepřidá, ale pokud je to přání KRNAPu, respektuji to. Na druhou stranu pokud KRNAP již podruhé prolomil tradici a přiměl organizátory z trasy vypustit nejvyšší bod Krkonoš i naší republiky, možná by nebylo od věci trochu přeorganizovat i zbytek trasy. 40% asfaltu mi totiž přijde zbytečně moc, a i když je to takový nešťastný trend, stále by se určitě daly najít i méně frekventované a méně zpevněné cesty… Ale to je jen takový povzdech na závěr, jinak dávám za 52. ročník K100 jednoznačně palec nahoru!

Na úplný závěr malá statistická rekapitulace. Celý závod měřící 98,1 kilometru (reálně asi 96 km) jsem zvládl za 19 hodin 09 minut průměrným tempem 11,43 minuty na kilometr (oficiální čas 19:02 nesedí, K100 měří od první časové brány, já od DDM). Během závodu jsem nastoupal a sestoupal 3678 metrů. Na start závodu se postavilo 475 účastníků. Se svým časem jsem se umístil na 214. místě jako 188. muž v pořadí. Vítěz to dal za 9:46, 73 pochodníků nedokončilo. Kompletní výsledky jsou tady.