Mám rád věci s dlouhou, neměnnou tradicí. Obzvlášť u dálkových pochodů mě baví rok co rok zkoušet na stejné trase podat o trochu lepší výkon, posunou své hranice. V případě Krakonošovy 100 však v posledních letech vzala tradice hodně za své. Společným jmenovatelem většiny změn je bezesporu KRNAP, který musí každou do detailu naplánovanou akci v Krkonošském národním parku povolit. A hromadné organizované akce jsou v rámci ochrany přírody bohužel stále častěji obětí oficiálních razítek a povolení.

Po loňském pokusu o přesun stovky na konec září výměnou za přimhouřené oko úředníků se letošní ročník opět pořádá ve skutečně tradičním, červnovém termínu. Těžko říct proč, v každém případě trasa se pojmem „tradiční“ nedá označit ani náhodou. Cokoliv na západ od Míseček chybí, hřebenovka po červené rovněž a Sněžku si můžeme prohlédnout jen z uctivé vzdálenosti. Místo toho na Pomezky dorazíme netradičně z jihu, navštívíme Rýchory a nohy i plíce závodníků prověří v závěrečné části pochodu výstup na Černou horu. Mé tradiční já tedy sice není nadšené, ale třeba se mi to nakonec bude líbit.

V pátek v den závodu jsem si v práci vzal náhradní volno, abych se pořádně vyspal a měl čas na přípravu. Poslední dobou je to tam setrvale náročnější, vnitřně se cítím dost unavený. Podle hodinek jsem se ale na dnešek vyspal do růžova, usínat za chůze snad nebudu. Pečlivě si prohlížím předpověď počasí a snažím se uhodnout, jak asi bude. V noci má být docela chladno, na kopcích jen pár stupňů nad nulou, ve dne to zase vypadá na časté přeháňky. Nakonec si beru teplejší triko s dlouhým rukávem, větrovku a tričko s krátkým na převlečení.

V jednu sedám do auta a vyrážím do Krkonoš. Po dvou hodinách za volantem a jedné krátké přestávce na benzínce jsem na místě. Parkuji pod stromem u místního hřbitova, aby se mi v autě hezky spalo, a jdu si k DDM vyzvednout startovní číslo. Kromě něj dostanu ještě mapu a čelenku. S jednou z organizátorek si decentně zanadávám na KRNAP, ale pak se rychle vracím do auta a zkouším se prospat. Ani s práškem se mi to moc nedaří, ale pár půlhodinek nakonec nasbírám; zítra nad ránem se budou hodit.

V 8 večer mi zapípá budík, je čas se ustrojit. Ještě naposledy kontroluji předpověď, ale žádná změna se nekoná, oblékám se tedy podle plánu. O půl hodiny později zamykám auto a jdu na start. Zrovna ve chvíli, kdy startuje prostřední vlna Lišek. Není jich mnoho, startovní vlna o 15 minut později je na tom ale ještě hůř, Srnek se vydává na trasu jen 7. Během poslední čtvrthodinky před startem se protahuji, poslouchám krátký rozhovor s hvězdou letošního ročníku Radkem Brunnerem a těším se, až to vypukne. Poslední startovní vlna je už přeci jen početnější, na Žalý by nás mělo vyběhnout asi 50. Přesně ve 21:00 se ozve startovní výstřel, zapínám hodinky a jde se na věc!

Přeběhnout silnici, zahřát se v prvním prudkém kopci, přeletět most přes silnici a po žluté turistické značce zamířit do kopců. Tato tradiční úvodní část naštěstí zůstala beze změny, takže se spolu s ostatními můžu těšit z hezkého pozdně jarního večera a nemusím se trápit hledáním cesty. Tu znám jako své boty, proto jediné, na co myslím, je nepodlehnout davu a nepřepálit jako obvykle začátek.

Na první kontrole u rozhledny jsem ještě za světla, o minutu později než před rokem, na průběžném 30. místě. Mezičas 46 minut je podle předpokladů, ale přijde mi, že to do kopce trochu drhne. Cítím se unavenější, než bych chtěl být. Rychle do sebe obrátím jeden kelímek se sladkým čajem a loučím se. V dalším stoupání na Mísečky je i pár seběhů, kde mi to naopak docela jde a začínám předbíhat pomalejší účastníky. Jedním z nich je i Jirka Hofman, což mě trochu překvapí, protože letos není K100 kvůli šibování s termínem v ČSUT. Asi to tady má taky rád.

I na druhou kontrolu u bufetu Stopa na Mísečkách přicházím o trochu později než loni. Zatím nevím, jestli jsem tak opatrný to nepřepálit, nebo mi to letos prostě nešlape. Uvidíme. Na této kontrole se nezdržím, jen co mi pípne startovní číslo, dělám pár fotek a mizím ve tmě. Ale nikoliv po zelené skrz Mísečky a přes Dvoračky dál do Harrachova, ale dolů do Špindlu. Vím, že pro spoustu lidí byl asfaltový seběh a následné stoupání na hřeben neoblíbenou částí pochodu, ale mě se to líbilo.

Po nové trase začínám sestup do Špindlu. Tenhle úsek trochu znám, šel jsem tudy několikrát ve dne, ale vždycky jen nahoru. Dolů by to mělo jít o poznání lépe. Ale co to je??? Ta úzká hezká cesta je rozšířená na trojnásobek, vybagrovaná, takže šlapeme po jílu a nikde ani travička? Zdá se, že správci skiareálu asi umí o razítka žádat líp, než organizátoři K100. Ještě, že neprší, to by tady byla asi hodně nehezká klouzačka…

Na břehu Labe oklepu boty od bláta a po asfaltovém chodníku začínám mírně stoupat k soutoku Labe a Bílého Labe, kde má být další kontrola. Kromě mírného hladu mě trápí pravá noha, při seběhu mě tam něco začalo dřít do prstu. Na občerstvovačce (kontrola je prý až na Lužické) si s díky beru dva krajíce chleba, jeden banán a vodu, a jdu se ke stolku podívat, co je v botě za problém.

Hmm, zdá se, že moje nové rakety od inov8 v barvách B7 mají malý kaz v místě přišitého jazyka, je tam taková boulička opakovaně prošitá silonovou nití a na omak to docela dře. Chvíli přemýšlím, že to zkusím nějak odstřihnout, ale nakonec volím bezpečnější řešení (přeci jen to byla docela drahá legrace a jsou v záruce) a lepím si přes postižené místo náplast. Konečně mi po 5 letech zbytečného tahání přišla k užitku. 🙂

Náplast snížila bolest tak o 50%, takže problém považuji za vyřešený. A zahajuji další náročné stoupání, tentokrát na Lužickou boudu. Po zelené, po stezce plné kořenů a kamení. Brzo je mi jasné, že dneska to do kopců bude trápení. Jdu dost na sílu, tepovka vysoká a pocity o dost horší, než je můj skutečný výkon. Na kontrolu totiž přicházím těsně před půlnocí na 23. místě; od Míseček jsem poskočil o 5 míst vzhůru!

Na Lužické byl většinou čas na polévku a trochu odpočinku, protože například loni jsme měli v nohách už 55 kilometrů. Letos je to teprve 22, tak si jen nechám u dvou organizátorů zapsat čas, nakouknu do jídelny, která je slušně zaplněna, a vracím se do tmy a do zimy. Naštěstí neprší a i vítr je jen neznatelný, ale teplo rozhodně není.

Další zastávkou na letošní trase bude Luční bouda. Cesta k ní vede napřed po žluté dolů k Boudě u Bílého Labe, a pak nahoru po modré pěkně podél šumějícího toku s mnoha vodopády. Seběh je velmi technický, někde je celý kamenný chodník, jinde jen jednotlivé kameny. Snažím se poskakovat a našlapovat zlehka, ale je mi jasné, že moje stehna mi snahu o vyšší tempo brzy vrátí.

Na rozcestí s modrou značkou mi chvilku trvá najít tu správnou cestu, naštěstí jsem tady už taky párkrát byl. Výstup podél Bílého Labe je spíš pozvolný, na 4 kilometrech nastoupáme asi 400 výškových metrů, ale opět je to samý kámen a kamenný chodník. Jen na jednom místě je v místě suťového pole chodník z perforovaných desek. Nebudí ve mě úplně důvěru, ale informační cedulka KRNAPu, že to je prý mnohem lepší, než dřevo a že se to používá v severských zemích, mě přesvědčí, že to mám zkusit.

S rostoucí nadmořskou výškou se snižuje viditelnost, padá totiž mlha. Do Luční boudy tak skoro narazím, naštěstí je hezky nasvícena. Vím, že místnost s kontrolou je z druhé strany, tak ji celou obkroužím a vcházím dovnitř. Kromě dvou organizátorů je tu i 5 závodníků. Všichni vypadají docela zničeně, výstup dal všem zabrat. Hlásím své startovní číslo 521 a pán u počítače hlásí, že Sólo Kozu si pamatuje ze září, že už jsem tu byl. Přidává se i jeden souputník, že prý čte mé reportáže. Připadám si jako celebrita a pyšně ukusuju ve zdejší pekárně pečený rohlík.

Na informační tabuli svítí čas pár minut po jedné a venkovní teplota 7 stupňů Celsia. Ven se mi moc nechce, ale co se dá dělat. Doplňuju si pití, loučím se a jako správná celebrita dostávám jeden protekční rohlík navíc na cestu – čelo závodu si prý na rohlíky nepotrpí. Děkuju a s plnou pusou vyrážím ven.

Mlha je stále hustší, čelovku závodníka pár metrů ode mě už nevidím. Částečně za to může fakt, že stále stoupáme a blížíme se ke kapličce, památníku obětem hor, s 1513 metry nejvyššímu bodu na trase. Nahoře trochu fouká, proto neotálím a mírným klusem klesám k Výrovce. Cestou se rozhlížím a hledám sněhové závěje, ještě před pár týdny to tady museli frézovat, ale nízká viditelnost a neznalost přesného místa vedou jen k tomu, že mě z marného kroucení hlavou začne bolet krk. 

Kolem Výrovky jen proletím, další zastávka na mě čeká u bufetu Na Rozcestí. I zde je to pouze občerstvovací stanice, ale protože mám všeho dost, jen pozdravím a bežím dál. Čeká mě dlouhý seběh do Pece po zelené značce. Je to tady opět samý kámen, kamenné schodiště a moje „nejoblíbenější“ kameny poskládané na výšku. Tlumení nových botiček je ale vážně perfektní, chodidla jsou zatím naprosto v pohodě.

Posledních pár desítek metrů dolů kolmo na vrstevnici mě trochu zpomalí, ale to už vidím pouliční osvětlení a na horním parkovišti vbíhám do Pece. Vzhledem k pozdní noční hodině tu je liduprázdno, tak vyklusávám prostředkem silnice a začínám se mentálně připravovat na další výstup. Kousek před odbočením do lesa si ještě fotím moderní architekturu, ale pak vypnu hlavu a začínám funět do dalšího kopce.

Přede mnou se brzo objeví skupinka lidí. Ale nevypadají jako stovkaři, mají i malého psíka. Míjím skupinku, na pozdrav nikdo neodpovídá, divné. O chvíli později míjím další dvojici. Ani ta nemá startovní číslo či obuv vhodnou na celodenní pochod, čelovku mají sdílenou. U třetí skupinky mě to konečně dojde, to jsou asi turisti, co se chystají na Sněžku na východ slunce. Ti se mají, ti se KRNAPu ptát nemusí…

Na Růžohorky přicházím obklopen na tuto ranní hodinu nečekaně velkou skupinou lidí. Oni míří dál na vrchol, já k občerstvovačce. Ač to zcela odporuje mým pocitům, na kontrole u Děčínské boudy jsem celkově 20. v pořadí. Dál už to bude jen horší… Doplňuji si vodu, drobně konverzuji s usměvavou dvojicí organizátorů, ale hlavně se cpu melounem. Mňam, tohle mi chybělo, tohle je prostě na závodu na občerstvovačce to nej!

Propocené triko rychle prochladne, raději půjdu dál. Loučím se a kolem reflexní vesty se napojím na asfaltovou silnici. Na té už to dost bolí, sice běžím, ale tempo nic moc. Míjím Portášky a kousek dál zahybám do lesa, kde je terén k nohám výrazně šetrnější. Tempo kolem 6 minut na kilometr se mi líbí a příjemně vyklusán sbíhám ke Spálenému Mlýnu.

I tady to dobře znám, Krakonošovka tudy vedla skoro pokaždé, ale vesměs z Pomezek dolů. Nahoru si to vyzkouším poprvé. Moc mi to nechutná, ale peru se s tím statečně. Svítá, začíná vykukovat sluníčko, takže se můžu rozhlížet kolem a trochu se pokochat. Dokonce vypínám čelovku, na asfaltové silnici ji nepotřebuju. V Malé Úpě u kostela zatáčím doleva a po žluté značce přicházím až na Pomezky. Cestou míjím překvapivě hodně novostaveb, domy, chaty, bytové domy… Mít nemovitost v Krkonoších je asi in.

Kontrola na Pomezních boudách je tradičně v budově celnice. Vcházím dovnitř, zdravím a registruji startovní číslo. Pak se rozhlížím kolem – je nás tu asi 8, většina závodníků sedí bez hnutí na židli a sbírá síly na další druhou půlku závodu, podle mých hodinek jsme totiž přesně uprostřed. Doplňuju vodu, na chvíli se opírám o stěnu. Pak si beru dva krajíce chleba, připlácnu je dohromady. Co na tom, že jeden je s medovým máslem a druhý se škvarkovou pomazánkou, v žaludku se to srovná. Děkuji organizátorům z péči a spolu s dalšími dvěma pochodníky opouštím kontrolu.

Společně necháváme Pomezky za zády a po krátkém intermezzu po asfaltu odpočujeme do kopce Cestou Bratří Čapků. Tenhle úsek je moc hezký, vede lesem po příjemné lesní cestě, pro nohy je to hotový balzám. Ukusuju z dvoukrajíce chleba a trochu se zadýchávám, tak mě dvojice brzo nechává daleko za sebou. Kluci mají očividně mnohem víc síly, než já – podle čísla mi jeden v cíli nadělí 90 minut a ten druhý dokonce 2 hodiny!

S plným žaludkem se mi vrací energie a zvládám dlouhé úseky z kopce vyklusávat uspokojivým tempem. Tahle část Krkonoš je mi relativně neznámá, tak se rozhlížím kolem a kochám se. Občas se mi naskytne i hezký výhled na vzdálenou Sněžku. Některé úseky jsou sice po asfaltu, ale mnohem víc jich je po pěkných cestičkách a stezičkách. Ani se nenaděju a jsem v Rýchorách. Úsek kolem Mravenečníku jsem už jednou navštívil, ale bylo to v zimě, tak to vypadalo dost jinak. Kolem Sněžných Domků se blížím k rozcestí Pod Dvorským lesem, kde na mě čekají kleštičky na místě dnešní první a zároveň poslední samokontroly.

Cvakám si do startovního čísla kontrolní dírku a jsem rád, když mi hodinky ukáží, že na další kontrolu s občerstvením to je už jen něco málo přes 2 kilometry. Mám hlad, žaludek se mi z tradičních ovocných taštiček už malinko bouří, něčím ho potřebuju srovnat. Dva kilometry přes Dvorský les rychle utečou, je to tu vážně pěkné, sem tam míjím řopík, ale hlavně nikde ani noha.

V Rýchorské boudě mě přivítá dvojice usměvavých servírek a nabízí mi gulášovku a čaj v ceně pochodu. Tentokrát bych rád něco sladšího, tak si k vynikající husté polévce kupuju Vineu a Colu, a postupně to do sebe soukám. Musím pomalu, žaludek mám vážně trochu na vodě, ale po pár minutách se to srovná a pak už je zase dobře. Mezitím se stihnu ve vedlejší místnosti přihlásit organizátorovi a dojít si na záchod. Dokázal bych tu vydržet asi déle, než těch 15 minut, ale do cíle je ještě daleko, tak raději platím a jdu dál.

I další část trasy se mi líbí. Jde se lesem, z příjemně svažitého kopce, po lesní a polní cestě. Jen počasí se začíná kazit, vypadá to, že nakonec přeci jen zmoknu. V dálce se v údolí vynoří kostelík v Horním Maršově, můj další cíl. Mám v plánu si tam v obchodě doplnit zásoby, abych až do konce závodu nemusel na občerstvovačkách trávit víc času, než je nezbytně nutné na doplnění tekutin. A ani s těmi to zatím není nijak kritické, sluníčko se stále schovává za mraky, teplota roste jen pomalu.

Nákup proběhne bleskurychle, v batůžku mám pár dobrot pro zlepšení nálady, vzhůru na poslední velkou výzvu tohoto pochodu. Čeká mě asi 8 kilometrů pořád vzhůru, až na Černou horu, během kterých naberu přes 700 výškových metrů. Odhodlaně, ale trochu bez energie přecházím silnici a po žluté začínám stoupat. Je to boj! Postupně míjím chatu Pražačka i Krausovy Boudy, které si pletu s boudami Pardubickými. Když se předemnou ty druhé jmenované vynoří z lesa, trochu mě to zmate, takže raději koukám do mapy. Ale všechno je v pořádku, na kontrolu navíc zbývá už jen asi kilometr.

Zborcený potem jsem konečně nahoře, kontrola je přímo předemnou. Po 90 minutách utrpění si konečně můžu sednout a ulevit svým přetíženým nohám. Na kontrole jsou dva organizátoři, tak zapředu hovor a ptám se, jedtli je ten stan co mají na autě k pronájmu. Nedivím se, že není – pot ze mě stříká metr daleko a nevoním zrovna po fialkách, tak raději zůstávám před stanem na místě s lepší cirkulací vzduchu. Hovor pokračuje, napřed vysvětluju historii mého sportovního jména „Sólo Koza“, pak se debata stáčí na KRNAP a jeho podivná rozhodnutí. Moc dlouho jsem se tu sice nechtěl zdržet, ale nohy odmítají poslušnost, tak si to tady holt protáhnu…

Lehce odpočinutý a s břichem plným banánů se po 15 minutách loučím a stejnou cestou se vracím směrem k Černohorskému rašeliništi. Z kopce lehce vyklusávám, tempo sice není nijak oslňující, ale pořád ryhlejší než to do kopce. Pod Slatinnou strání je trochu víc rušno, ale vzhledem k brzké dopolední hodině to nejsou žádné davy. Zanedlouho na mě vybafne další plachta s logem Krakonošovy 100, jsem na kontrole u Boudy Svornost. Vysmátá dvojice organizátorů mi nabízí něco k pití, ale mám všeho dost, tak se jen nechám zapsat do výsledkové listiny a běžím zase dál.

Pod Lesní Boudou začíná dlouhý asfaltový úsek, ale terén už neřeším, hlavně když vede k cíli. Před Tetřevími Boudami si dle itineráře střihnu malou odbočku k Černému potoku a pak po zelené pomalým tempem sbíhám až do Rudolfova. Tam potkávám první organizátory značící, že dnes se kromě K100 koná ještě závod silničních kol. Ale naštěstí se moc nebudeme potkávat. Větší nepříjemností je silný déšť, který se právě spustil. Podle radaru má trvat jen chvíli, ale i za těch pár minut stačím docela promoknout.

Poslední náročnější stoupání přes Hanapetrovu paseku mě čeká po překročení silnice. Po dešti je asi 100% vlhkost vzduchu, jestli jsem se doteď silně potil, tak nyní je to mimo měřitelné hodnoty. Soli mám plné oči, z brady mi odkapává voda, triko mám přilepené k tělu. Stoupání je sice prudké, ale není zas tak dlouhé, za 20 minut jsem nahoře. Do cíle zbývá 10 kilometrů, to už dám!

Napojuji se na silnici vedoucí do Strážného. I zde jsou na křižovatce organizátoři v reflexních vestách. Ptám se, kdy tudy mají závodníci projet – prý každou chvíli. Začnu stoupat do kopce a po chvíli mě předjede auto s nápisem Začátek závodu. O pár minut později mě míjí policejní auto a dvě policejní motorky, které s mírným odstupem následuje šestice jezdců valící to do prudkého kopce nesmyslnou rychlostí. Fandím jim a zároveň závidím, tímto tempem bych byl v cíli za 5 minut. 🙂

Pokračuju dál na náměstí, kde mě čeká poslední kontrola. Pípnu si čip, doplním vodu a vydávám se na poslední úsek vedoucí zpět do Vrchlabí. Nedávný prudký déšť (bylo jich hned několik) udělal ze značené cesty bahnitý potok. Moje krásné nové boty už nevypadájí tak krásné a nové, klouže to, stehna už mám v agónii, ale s každým pípnutím hodinek jsem zase o kilometr blíž cíli. Když pak v městském parku skrz stromy uvidím kostel sv. Vavřince, usměju se, protože jsem to zase dokázal.

Ve městě zmobilizuju poslední síly a do cíle pomalu doklušu. Na časomíře svítí 16 hodin 22 minut, mám to za sebou! Organizátoři mi hned dávají instrukce, ale poslouchám je jen na půl ucha, stejně je to každý rok stejné. Nabídku jídla s díky odmítám, beru si jen ovocný Birell. U stánku si vyzvedávám nadepsaný diplom, ještě jednou si prohlédnu prostor cíle, a pak se pomalu šourám směrem k autu, abych domů dorazil dřív, než se mi začne chtít spát. A tím pro mě dnešní závod definitivně končí.

Co napsat závěrem? Po dlouhé době jsem si při závodu hrábnul skutečně až na dno svých sil. Těžko říct, jestli byl letošní ročník skutečně o tolik těžší, nebo jen stárnu a ubývá mi energie, ale bylo to vážně maso. Výsledný čas 16:22 je sice horší, než jsem si vysnil, ale vzhledem k průběhu závodu jsem nakonec se svým výkonem spokojený. Jen pro zajímavost – i když byla trasa úplně jiná, je rozdíl mezi mým loňským a letošním časem jen zanedbatelných 5 vteřin!

A celkové dojmy jsou veskrze pozitivní. V prvé řadě se ukázalo, že výrazně změněná trasa může být posun k lepšímu. Jasně, z pohledu klasické K100 to byla o dost míň klasická K100, ale nové části trasy byly vesměs hodně povedené, asfaltu bylo na Krkonoše tak nějak přiměřeně a vůbec jsem byl velmi příjemně překvapen.

Stejně skvělá mi přišla organizace. 12 občerstvovaček, vesměs s usměvavými a optimistickými organizátory, rozmanité jídlo a pití (i když jsem dost využíval své vlastní zdroje, takže jsem se menu jednotlivých kontrol zas tak moc nevěnoval), přehledná mapa a dostatečné doznačení v náročnějších pasážích. I ta komunikace před startem byla OK – level Rakovnické to není ani náhodou, ale souhrnný email pár dní před startem a ty nejdůležitější informace na webu mi přijdou dostatečné, rozhodně jsem neměl pocit, že bych něco nevěděl.

Škoda jen, že účast na stovce byla spíš podprůměrná, 184 přihlášených z 500 možných je docela bída. Moc nepomohlo šachování s termínem, kdy loňské září nahradil tradiční červen. Bohužel kvůli tomu už se akce nevešla do termínkovy ČSUT, takže část potenciálních účastníků zvolila místo toho Pochod Krajem Severočeských Jednotek. V každém případě doufám, že letošní povedený ročník za rok přiláká lidí víc. Já, pokud zdraví dovolí, na startu budu zcela určitě!