Krušné hory nejsou krušné 2024 aneb vítězství ducha nad tělem

Zdálo by se, že po očistci na letošních Týnišťských šlápotách si od pochodování dám nějaký čas pauzu. Ale když se hned následující týden koná stovka Krušné hory nejsou krušné v mých oblíbených Kruškách, kterým navíc mám po loňském nedokončeném prvním ročníku dost co vracet, musí necelý týden na rekonvalescenci stačit. Od pondělí do čtvrtka jsem se tak pilně protahoval, jógoval, mazal kouzelnými mastičkami a přesvědčoval hlavu, že zúčastnit se Letního EKUTu není tak šílený nápad, jak na první pohled vypadá.

Extrémní kombinace v Ultra trailu (zkráceně EKUT) vznikla před pár lety jako zpestření „nudných“ zimních pochodů v rámci ČSUT, jako je Loučení nebo Pražská stovka, kdy se čas těchto akcí sčítá a vítězí ten celkově nejrychlejší. Letos Olaf inovoval a vyhlásil i letní EKUT kombinující Šlápoty i Krušné hory. Proti poslední zimní variantě je složený sice „jen“ ze dvou hodně náročných stovek, ale zase mezi nimi není 14 dní volna, ale jen týden. Takže možná i proto se na pomyslný start druhé etapy postavilo jen 15 EKUTníků (od slova pochodník), protože Šlápoty daly všem vážně hodně zabrat.

Proti loňsku doznal pochod skrz Krušné hory několika menších změn jak v oblasti trasy, tak organizace. Připravovaná GPS trasa ukazuje největší rozdíly v oblasti Klínovce, kde tentokrát půjdeme přímo po sjezdovce, v oblasti nepříjemných kopců Jánský vršek a Planina, kde je úsek nově přímo průchozí a zmizela nepříjemná vracečka, a nakonec na jihu u vojenského újezda, kde se jde nově po vlastním značení a ne po červené přes Rašovice a Suchý Důl.

Registrace i úvodní shromáždění je tentokrát až v místě startu v Ostrově nad Ohří v restauraci U Rába, což byl také cíl mé páteční cesty. Vyrazil jsem autem něco po poledni a cestou se stavil v Dolních Chabrech na základně výrobce skvělých čelovek Lucifer, aby se podíval na tu moji, proč občas trochu poblikává. Po úspěšné operaci jsem pokračoval převážně v deštivém počasí na severozápad. Největším zpestřením jinak nudné cesty bylo, když mě kousek před odbočkou na Most předjela kolona pana Prezidenta mířící na akci spojenou s Olympiádou, jinak to byl jen rutinní přesun z bodu A do bodu B. Bodem B bylo parkoviště v Klášterci nad Ohří nedaleko cíle, kde jsem zaparkoval a 3 hoďky se prospal.

Po probuzení jsem se oblékl do závodního, sbalil svou běžeckou vestu a zamířil na vlakové nádraží, odkud následovala půlhodinová cesta do Ostrova. Restauraci jsem našel bez problémů, ale protože registrace začínala až za hodinu, uvelebil jsem se na venkovní terásce, dal si pivo a odpočíval. Později jsem se dal do řeči s pochodnicí Irenou, pro kterou to byla první stovka v životě, takže se ty 3 hodiny čekání vlekly přeci jen snesitelněji. K dalšímu pivku jsem si přiobjednal smažák a když zapadlo sluníčko a trochu se ochladilo, přesunuli jsme se do salónku, kde jsme po registraci v klidu vyčkávali desátou hodinu, hodinu startu.

Po celodenních deštích se počasí naštěstí uklidnilo, a i předpověď je docela milosrdná, na start vedle restaurace tak jdu celkem bez obav. Na Klínovci má sice dle Olafa být asi jen 8 stupňů, ale těch pár minut vydržím a v nejhorším případě mám větrovku a náhradní tričko – i tentokrát jsem svůj overálek nechal doma. Přes den by to zase měl být Mordor, ale přeci jen menší než před týdnem. Po vyslechnutí posledních předstartovních informací od organizátorů, mimo jiné o jednom brodu a mnoha ohradách se skotem, si sborově odpočítáme poslední vteřiny a hromadným START vyrazíme na trať.

Loni začal můj předčasný konec hned na startu přepáleným tempem, letos se stejné chyby pokusím vyvarovat. Už proto, že i když mě teď nic nebolí, tělo se na minulý týden asi brzo rozpomene a nerad bych měl další DNF. Ztichlým Ostrovem, kolem několika rybníků tak do mírného kopce vyklusávám klidným tempem kolem 6:30 na kilometr. Po 4 kilometrech zahnu do chatové oblasti a začínám první z dnešních mnoha stoupání. Na vyhlídku k Popovskému kříži, kde je i první kontrola, mi to trvá necelou hodinu. Označím si kontrolní kartu, krátce se pokochám výhledem a hurá zpět na trať.

Hezkým trailíkem jdu po žluté značce až do Jáchymova. Když je vhodný terén, popobíhám, jinak si jen svižně vykračuji. Celé hornické městečko mám jako na dlani, hezky z nadhledu. Ale pořád jdu lesem po příjemné ušlapané zemi, jen sem-tam vykoukne kořen. Kolem hřbitova, kde jsem loni bloudil, je to tentokrát bez problémů. Občas mě trasa vede po asfaltu, ale organizátoři to tu znají jak své boty, takže nás táhnou různými zkratkami a stezkami spíš po přírodním povrchu. U krásně nasvícené věže dolu Svornost potkávám rychlejší běžce, kteří se již vrací od druhé kontroly. Mě cesta na Mauthausenské schody teprve čeká. Ale není to nic složitého, za pár minut jsem nahoře a můžu si vyznačit druhé okénko v kartičce.

Na cestě dolů i já potkávám několik čelovek ostatních běžců. Na to, že nás vyběhlo jen asi 50, se držíme dost pohromadě. Po schodech sestupuji do krásně nasvíceného centra městečka, kde si cvaknu pár fotek na památku, lehce se občerstvím a mentálně se připravím na další stoupání, tentokrát na Hadí horu. To už je náročnější, především terén se změnil a na zemi je teď spíš spousta kamení, větví a dalšího materiálu. Není to vysloveně bořivé, ale nejde se v tom moc dobře. Ke slovu poprvé přichází hůlky a jejich pomoc je znát.

Na K3 se spoustou kamení a hezkou vyhlídkou si třetí políčko značím dvě a půl hodiny po startu. Následuje dvoukilometrový seběh až pod lanovku a sjezdovku u Klínovce. Dohromady mám v nohách už 20 kilometrů a už mi to celkem nevybíravě dávají najevo. Bolí jako jindy po šedesáti, ozývají se svaly, o kterých jsem doposud neměl ani zdání a celkově se cítím jako na 80. kilometru v Týništi. Především mě ale stejně jako v Týništi začalo bolet levé koleno, a to tak, že nepříjemně moc. Stejně jako před týdnem ale bolí jen při běhu, takže mám možnost buď se šetřit a do cíle dorazit v úterý, nebo to risknout a trochu potrápit…

Rozhodování naštěstí můžu nechat na potom, teď mě čekají 3 kilometry po sjezdovce až na Klínovec, během kterých nastoupám i 500 výškových. Naštěstí to hůř zní, než ve skutečnosti je. Do kopce koleno nebolí a stehna jsou zatím v pořádku, tak za vydatné pomoci hůlek celkem rychle stoupám nahoru. Navíc tu pofukuje studený větřík, příjemně mě to chladí. Chvíli vede trasa po kamenité cestě, chvíli se brodím po kolena v mokré trávě. Jako příprava na B7 perfektní!

3 hodiny a 40 minut po startu jsem na Klínovci. Je tu dost narváno, snad 10 závodníků a 3 nebo 4 organizátoři. K dispozici máme spoustu jídla a pití, dávám si Birell, namazané chleby, sekanou, sýr, něco sladkého… Proti loňsku je tu příjemně, skoro nefouká a není mlha, klidně bych tu vydržel i déle. I tak jsem tu po 10 minutách sám a naopak začínají dorážet další závodníci. Sice dneska nemám závodění moc v plánu, ale flákat se taky úplně nechci. Navíc Olaf prohodí, že viděl v dálce zablesknutí. Bouřka! Fuj! Takže se rychle loučím a vyrážím.

Hned na první křižovatce potkám trojici pochodníků, co netrefila správnou cestu a musí se vracet. Následující kilometry tak absolvujeme více méně společně, později ještě dohoníme Katku a je nás 5. A kilometry to jsou dost náročné nutno dodat. Kopec je prudký a na zemi kámen na kameni. Jsem sice koza, ale tento terén mi úplně nevyhovuje. Stejně jako mému souputníkovi, který běží první a dost u toho nadává. Takže já už nemusím, protože mi mluví z duše. 🙂

Na rozcestí Plavno si značíme pátou kontrolu a měníme barvu, teď budeme sledovat pro změnu modrou turistickou značku. Čeká nás úsek plný trávy, pastvin a elektrických ohradníků. Touto cestou chodím už od dob Horské výzvy a vypadá pořád stejně. Tedy spíš hůř, popadaných stromů přibývá a jelikož je nikdo neodklízí, je to tady už dobrá překážková dráha. Své o tom ví jeden z pochodníků, který jednomu takovému padlému stromu dal pěknou hlavičku. Ale jinak je to krásná, divoká stezka. A to v ohradě ani nemusí být chovný býk, jsou tu jen krávy s telátky.

Přes obec Krásný les jdeme chvíli po asfaltu, pak s drobným blouděním odbočujeme na cestu vedoucí k Hornímu hradu. Loni nás tu orgové táhli divočinou přímo pod hradem, letos vede trasa naštěstí jen po cestě. Obzvlášť pozor si dávám na kontrolu, loni jsem ji tady minul a více méně tím zpečetil osud celého pochodu. Letos podobnou chybu nedělám a zelenou fixkou si píšu 5:36, což je aktuální čas strávený na cestě.

Nic proti kolektivu, ale ve skupince se už pohybuji na můj vkus až dlouho. Zkusím se odpoutat a v náročnějším terénu následujících kilometrů se mi to nakonec i podaří. V krásném ranním mlžném oparu si vypracuji mírný náskok a na Nebesa, 638 metrů vysoký kopec se zříceninou hradu Himlštejn, už stoupám úplně sám. Jelikož je to vracečka, občas potkám nějakého protijdoucího sportovce, ale rozestupy už se docela natáhly, je jich jen pár.

Terén je opět dost kamenitý a náročný, ale nad tím už nemá smysl se pozastavovat, lepší to nebude. Nahoře u zříceniny jsem již poučen a na rozdíl od loňska nemusím hledat kontrolu. Je na rozcestníku na pahýlu kmene stromu hned pod stěnou hradu, kde si do kartičky píšu další průběžný čas. Od poslední kontroly mi to sem trvalo rovnou hodinu. Vracím fixku na místo a stejnou cestou se vracím zpátky. Cestu dolů mi kromě několika světlušek zpestří i stádo asi 20 divočáků, kterým se neustálé vyrušování od sportovních nadšenců pomalu přestává líbit. Jako vepřové mám rád, ale v této podobě ho raději oželím, to chrochtání je fakt zlověstné…

Jdu, občas popoběhnu, blížím se k další občerstvovačce. Trochu zákeřně jdu poslední kousek po trati, takže na kontrolu vpadnu nečekaně ze zálohy a vidím, jak holky nasedají do auta. Pozdravím, odpovědí mi je ale jen cvaknutí dveří a ticho. Trochu znejistím, ale za pár vteřin se naštěstí dveře zase otevřou a já se můžu nahlásit startovním číslem. Trochu drbeme, já se mezitím krmím a doplňuji zásoby. Ale postupně se to tady začíná zaplňovat a začíná mi být i malinko zima, nejvyšší čas se zase zahřát pohybem. Loučím se a slibuju Mirce, že letos se uvidíme i v cíli.

Rozednívá se. Procházím kolem závodu na stáčení minerální vody Korunní a pak i stejnojmennou obcí. Zdravím krávy na pastvě a trochu mě překvapí, když se celé stádo rozeběhne a běží kousek se mnou. Naštěstí je pak zastaví elektrický ohradník, bez něj bychom společně doběhli asi až do cíle. Jinak je tahle pasáž taková odpočinkovější, po asfaltu, na nabrání sil. Blíží se zpestření letošního závodu, brod přes Ohři. V obci Boč totiž zbourali most, který loni i mně přišel v dost zoufalém technickém stavu, a protože by se trasa musela hodně měnit, pokud bcyhom chtěli jít přes jiný, bude se brodit.

Po příchodu ke břehu na mě dobrovolník Mitch Buchannon v červených trenýrkách a se záchranným kruhem mávne a já vyrážím. Po celodenních deštích je proud silnější, než bych čekal, ale vody je maximálně po kolena, není se čeho bát. Podle mapy je tu koryto široké asi 50 metrů, za minutku jsem na druhé straně. Značím si devátou kontrolu a můžu jít dál. V botách to čvachtá, ale po několika Rakovnických mě to nijak neznervózňuje. Jen by mohlo být teplejc, na koupání to v 6 ráno úplně není…

V nohách mám skoro polovinu pochodu a zatím se držím. Morálka je vysoká, nicméně tělesná schránka vyžaduje soustavnou péči. Nohy bolí a koleno obzvlášť, je to věčný kompromis mezi rychlostí a schopností dojít až do cíle. Ale nějak se s tím peru. Přijde mi, že jsem po Šlápotách nějak srovnal hlavu, přistupuju k tomu tak nějak fatalističtějš a nehroutím se z pocitu, že na trase můžu být i teď třeba ještě 12 hodin. Takže i na tomto místě, kde po břehu Ohře vedoucí trailík přímo vybízí k proběhnutí, jen zlehka vyklusávám, kochám se výhledem a je mi fajn.

V obci Lužný se u rozcestníku nostalgicky zastavím a zavzpomínám na minulý rok, kdy právě tady definitivně skončila má účast na prvním ročníku. Letos hodlám pokračovat dle itineráře, to znamená po modré směrem na Pernštejn. U Obecního úřadu tam má být obchod, ale jsem tu moc brzo, otevírá až v 7. I když stejně nevím, co bych tam nakupoval, mám všeho dostatek. Od zavřeného obchodu odbočím po zelené k lesu a jen co do něj vlezu, malinko bloudím. Trochu mi to pocuchá nervy, tak si malinko zanadávám, ale pak se napojím na značku a je zase klid.

Je nádherné ráno. Po mlze není ani památky, sluníčko ji celou vypilo. Užívám si slunečních paprsků probleskujících větvemi stromů a blížím se ke kontrole číslo 11. Kopec je to prudký a namáhavý, ke kontrole přicházím hodně udýchaný. Následuje sešup obcí Ondřejov a pak dlouhé stoupání a klesání po lesní cestě až do Rájova ke K12.

Odpočinek? Ani náhodou, čeká mě dalších 250 výškových metrů v prudkém stoupání ke kopci Vysoká. Cesta vede skrz pastvinu, kde si můžu jednu kravičku prohlédnout hodně z blízka. Mám skoro strach, aby mi neproběhla, když odpojím elektrický ohradník. Ale větší zájem naštěstí jeví o šťavnatou travičku za plotem. Po 3 kilometrech do kopce se cesta láme a dál je to 2 kilometry zase prudce dolů. Nechci koleno moc trápit, tak běžím jen ty nejmírnější úseky, zbytek jen hopsám jak chromá koza.

V obci s romantickým názvem Údolíčko na mě čeká Olaf na své okružní cestě po trase, a pak milá paní v Karavan baru jménem Nomád (to je jméno baru, jméno paní napsané nikde nebylo). Nabízí mi něco k pití, tak si dám rovnou dvě Plzně. Malinko mě zklame, že jsou jen v lahvi, ale i tak do mě zasyčí raz dva. Po zapsání mého startovního čísla mi zároveň nabídne i polévku, prý osobně vařený, 12 hodin tažený vývar. Tomu se nedá odolat, takže sundávám batoh a chvilku čekám, než polévka vychladne na konzumovatelnou teplotu. Během čekání ještě uvažuji o sekané v housce, ale nakonec zůstane jen u vývaru. Paní měla pravdu, je vynikající!

Ještě s mastnou pusou se loučím a rychle vracím na cestu. Během těch 10 minut nikdo další nedošel, tak chci zmizet dřív, než se tak stane. Zároveň mě čeká další náročná zkouška, na 3 kilometrech mám nastoupat 400 výškových s vrcholem na Měděnci. Úsek je to vážně drsný, více méně pořád šplhám kolmo na vrstevnice. A když mám to nejhorší za sebou, něco přiletí, trefí mě do ucha a okamžitě mě kousne nebo bodne. Jauvajs! To je bolest! Nevím, co to bylo, ale na další 3 hodiny je bolest v koleni odsunuta na druhé místo…

Jdu dál a potkávám Janu a pár dalších běžců, kteří mají tak půl hodiny náskok a K14 úspěšně za sebou. Kousek před vrcholem Měděnce je na parkovišti další občerstvení. Je tu Dan a dva další pomocníci, usměvaví a hovorní. Dan se ptá, jak se mi to líbí; zatím to jde. Chvilku klábosíme, pak se loučí a odjíždí, zatímco já se krmím a oddychuji. Dávám si dalšího Birella a něco k snědku, po polévce ani nemám hlad. Po rozloučení s kontrolory vylezu až na úplný vrchol kopce ke kapličce, pak dokončím okruh a po stejné trase jako sem se vracím po naučné stezce Cesta z města zpátky na jih.

Vyfotím si skalní útvar Sfinga, který si pamatuji z dřívější návštěvy s drahou polovičkou, a pak po NS pokračuji dál po modré. Koleno je pořád stejně bolavé, tak chvíli jdu a chvíli běžím. Do cíle mi zbývá asi třetina kilometrů, na trase jsem necelých 12 hodin, dneska to docela jde. Ale bude hůř. Popadané stromy přes cestu ve stoupání na Jánský vršek je taková malá ochutnávka. V jednom místě zavelí červená šipka vlastního značení „odboč“ a následuje asi 150 metrů kolmo na vrstevnice. Pak označit kontrolu K15 a došplhat si zbylých 100 metrů až na vrchol.

Následuje tradiční prudký sešup až k penzionu Hadov. Cestou míjím několik soch a zajímavě umístěnou reflexní odrazku. Po značce na kontrole K16 můžu malinko vydechnout na krátkém úseku kolem potoka, abych si to hned vybral v dalším stoupání na kopec Občina. Tady je to zpestřené tím, že místní značení odrazkami úplně nekoresponduje s GPS trasou, navíc je cesta fakt hodně prudká a rozbitá, a jako bonus už se z příjemně hřejícího sluníčka stala nemilosrdná žhnoucí bestie spalující všechno a všechny, kteří jsou tak hloupí a lezou jí do cesty. Zažívám mírné nervové zhroucení a nadávám na Krušné hory, Dana, Olafa, sluníčko a módu dálkových pochodů…

Nahoru ke kontrole to sice trvá jen pár minut, ale mě se to zdá jako věčnost. Když si konečně zapíšu do kartičky do políčka K17 další barevnou časomíru, trochu se napiju a začnu hledat cestu dolů. Napřed vede lesem, pak by měla po cestě, přes kterou jsou ale napadané čerstvě pokácené stromy. Znamená to další šplhání do příkrého svahu a obcházení překážek. Když se konečně dostanu pod kopec na cestu, mám toho plné zuby.

Na cestě stojí auto. Povědomé auto. Vypadá jako auto pachatele mé bolesti, mého utrpení! A skutečně, je to on! Dan Krušnohorec! Vylézá, jde ke mně a s úsměvem se ptá, jak se mi to líbí. Říkám, že nic moc, ty popadané stromy byl opruz. Diví se, že tam ještě před pár dny nic nebylo. Ukazuju mu fotky a při té příležitosti si prohlížím další výzvu. WTF? Výstup na Planinu znamená 200 výškových na 700 metrech!!! Dan se směje, že prý to tu běhá v rámci tréninku. Mám chuť ho píchnout hůlkou. Jen malinko… Říká skoro pyšně, že loni to tu při pohledu nahoru dva lidi zabalili. Mám chuť ho píchnout malinko víc. Raději vyrazím.

Po pár metrech se otáčím a vidím, že se na mě pořád usmívá. Když otřu oči od potu, vidím, že se mi spíš směje. Pacholek! Já ho vážně píchnu! A to jsem ani nevěděl, že si mě nahrává. Ale co, vracet už se nebudu… lezu nahoru. Připadám si jako Sisyfos, akorát místo obrovské koule valím na horu svou tělesnou schránku. Jen abych ji vzápětí zase pustil dolů, pro pobavení Bohů, tedy Orgů.

Těch 700 metrů mi trvá asi 25 minut. Za to normálně uběhnu 5 kilometrů a ani se moc nezpotím. Ale je to za mnou. Dělám si značku a rozhlížím se kolem. Přijde mi, že tu nedávno hořelo. Možná blesk, jeden strom je takový rozštíplý a očouzený. Kochám se primárně proto, že potřebuji chytit dech. Když se mi to podaří, vydávám se na cestu dolů. Vede trochu jinou trasou, ale prudká je obdobně. Kolena úpí o pomoc, nohy mám jak z betonu. Ach jo.

Ale každý zlý sen jednou končí, a i tahle část trasy je za mnou. Mám na dohled okrajovou část Klášterce a po krátké cestě zámeckým parkem vcházím do areálu Loděnice, kde je poslední občerstvovačka. Oficiální občerstvovačka, nutno dodat. Zdravím se s Mirkou, Egonem a ostatními a ztěžka usedám na lavici. Zpátky mezi živé mě dostane asi půl kila výborného melouna, jedno pivo a jedna malinovka. Vezmu si i něco málo tuhé energie, ale je horko, nemám hlad. Navíc si v batohu si nesu ještě nějaké tyčinky a dětské výživy, tak je nechci táhnout zbytečně.

Posezení u vody, studené nápoje, nezdravá strava, auto 20 minut daleko. Sám jsem překvapený, že mě myšlenka na to ušetřit si dalších 5 hodin bolesti ani nenapadne. Beru si poslední díl melouna na cestu, loučím se a přes most přes Ohři vyrážím na poslední úsek dnešního pochodu. Ale bude to bolet. Je horko a dusno, nohy těžknou. A je to zase do kopce. Ke zřícenině hradu Egerberk to je 250 výškových, naštěstí vesměs lesem. I tady je pořádný hic. U hradu si rychle označím dvacátou kontrolu a běžím zpátky se schovat pod stromy.

Procházím obcí Lestkov a zahajuji další stoupání. Ale buď už jsem apatický, nebo za to může mírnější sklon kopců, ale ty tři kopce před poslední čipovkou mi přišly mnohem nechutnější. Tohle taky člověka zahřeje, ale alespoň mě to nijak nedeprimuje. Přicházím na okraj vojenského újezdu. Máme striktní instrukce držet se na cestě, tak snad se mi nebude chtít na záchod. Kromě několika zarostlých pasáží je to vesměs celé po kamenité silnici sjízdné i pro auta, mým největším nepřítelem je jednoznačně horko. Začínám se docela ploužit, tempo i v méně náročném terénu osciluje mezi 4-5 km/h.

Měkne mi mozek, takže není divu, že v obci Brodce na křižovatce netrefím správnou odbočku a 200 metrů si zajdu. Není to mnoho, ale každý metr navíc je k vzteku. Naštěstí je o pár minut později vše vykompenzované roztomilou neoficiální občerstvovačkou pod patronací dvojice hodně juniorních organizátorů. Měla tu být jen voda, ale je tu i skvělý perník a další dobroty. Dám si dva kousky, k tomu litr vody, a hned je nálada veselejší. S upřímným vděkem se loučím, teď už to snad bude dobré.

Poslední významná vrcholová zkouška vede na kopec Úhošť. Stoupání v pálícím sluníčku je na morál, odměnou za to je krásná cesta po okraji stolové hory a výhledy do daleka. Na jednom místě na mě vybafne podivná socha, kde si podle instrukcí mám udělat kontrolní selfíčko. Dorazím zrovna ve chvíli, kdy se předchozí závodník nechává nějakou slečnou zvěčnit svým telefonem. A jelikož je jeho telefon zhruba stejného věku, jako fotící slečna, docela se tím baví.

Já k fotce pomoc nepotřebuji, tak jen udělám svým iPhonem cvak-cvak a běžím dál. Až k řece do Kadaně to teď bude z kopce, nejdřív po trase NS, pak po silnici. Po mostě přecházím zrovna ve chvíli, kdy odbíjí čtvrtá hodina odpolední. Což znamená, že moje putování už trvá 18 hodin. Do cíle mi zbývá něco přes 8 kilometrů, snad to stlačím pod 2 hodiny.

Kolem Františkánského kláštera a přes silnici vstupuji do parku Svatý kopeček u Kadaně. Je tu liduprázdno. Mým cílem je rozhledna na Sv. kopečku, kde na mě čeká poslední samokontrola. Chvilku jdu nahoru, chvilku dolů, občas se mi zdá, že se spíš vzdaluji, než blížím, ale nakonec jsem u rozhledny a lezu nahoru. Pokochám se výhledy, především mě zajímá směr, kudy vede cesta do cíle. A zdá se, že s kopečky je pro dnešní den konec. Což je asi ta nejlepší zpráva dne!

S kompletně vyplněnou kartičkou scházím od rozhledny k silnici. Podle předstartovních instrukcí je tam poslední možné místo k občerstvení, stojí tam Shellka. Ale vodu mám, jídlo taky, není, proč se zdržovat. Místo nakupování je na čase zkontrolovat průběžné výsledky. Zajímá mě především EKUT, vzhledem k počtu účastníků je šance získat krásný ušatý pohár za první tři místa v mužské kategorii hodně vysoká. Ale ukazuje se, že v cíli jsou už dva borci a protože vím, že přede mnou je ještě Vláďa „bílé tričko“ Kádner, který mi naložil 90 minut i v Týništi, posmutněle konstatuji, že dneska to na rozšíření mé skromné sbírky trofejí asi nebude.

Moment! To, že je někdo v cíli přece neznamená, že v součtu časů nemůžu být pořád lepší, ne? Rychle vybalím mobil a koukám nejen na pořadí, ale i časy. A skutečně, Martin Bednařík je sice už 20 minut v Klášterci, ale v Týništi na mě ztratil skoro 2 hodiny. Takže pokud těch posledních 5 kiláčků zdolám pod 90 minut, mohlo by to vyjít!

Tomu se říká adrenalinový doping! Najednou jsem plný energie. Připadá mi, že doslova letím. Terén skutečně není nijak obtížný, převýšení na kilometr je minimální, největší hrůzu mám ze špatné navigace. U Mikulovického rybníka se mi povede minout odbočku, ale ztratím jen pár desítek vteřin. První dva kilometry dávám v tempu kolem 8 minut, další dva stlačím pod 7. To už jsem ve městě u nádraží a uháním cestou, kudy jsem před 24 hodinami mířil na start. Poslední kilometr už uteče jak voda a já 19 hodin a 19 minut po startu vbíhám do budovy základní školy. Dokázal jsem to, druhá stovka během jednoho týdne je zdárně dokončena!

V chodbě se ozve potlesk, já odevzdám Olafovi u počítače kontrolní kartičku a hroutím se k zemi. Je tak krásně studená! Po chvilce se ozve verdikt, moje kartička je bez chybičky, můj čas je oficiální. Nádhera! Chvilku si ze země vyměňuji s ostatními bezprostřední dojmy, pak dostanu diplom a pamětní známku. Dám si sprchu, teplou sprchu, nejlepší vynález co existuje. Převleču se do čistého, abych byl na vyhlášení jak ze škatulky, a pak už se jen kochám tím okamžikem, kdy dostanu pohár za 3. místo v letním EKUTu. Dost pochybuji, že se mi tento okamžik ještě někdy podaří překonat…

Na trase je ještě 21 stovkařů, ale pro mě dnešní závod právě skončil. Loučím se, beru si své věci i trofeje a mířím k autu.

Co říci závěrem? Asi na 20. kilometru jsem měl hodně velkou obavu, jestli jsem si neukousl příliš velké sousto. Dva takto těžké pochody týden po sobě daly tělu hodně zabrat, a i když jsem nadšený, že se mi povedlo zdárně dokončit oba dva, a to dokonce v čase, za který jsem dostal krásný zlatý pohár, jsem si jistý, že tohle už nechci opakovat. Přes 80 kilometrů to byl jeden velký stres, kdy mě co píchne a nebo kde mi co praskne a bude konec. Příště, obzvlášť pokud nebudou alespoň 14 dnů od sebe, si budu muset vybrat maximálně jeden z nich. Nikdo holt bohužel nemládneme…

Pochod jako takový je super. Komornější, s jednodušší organizací, ale dělaný očividně s láskou a nadšením. Značení i organizace byly bez chybičky, i když co se značení týká, bylo trochu obtížnější si občas zvyknout na méně intenzivní frekvenci odrazek než na Šlápotách. Občerstvení i přes horké letní počasí dostatečné a bohaté, dostatečně rozmanité. Po mém dokončení jsme vedli krátkou debatu na téma „zbytečných“ kopců, a s odstupem pár hodin souhlasím s tím, že zbytečné kopce tam nebyly. Jen bych už prosil dál to nenatahovat a nedělat obtížnější. Takhle je to tak akorát. 🙂

Skvěle se organizátorům podařilo trefit i počasí. Den před a den po závodu lilo jak z konve, samá bouřka, ale během soboty bylo alespoň v oblasti závodu bez deště, nejbližší setkání s bouřkou bylo asi na 50 kilometrů. Teplota byla na srpen taky super, v noci příjemný chládek, ale ani na Klínovci člověk nemrznul. Naopak přes den zakrýval nemilosrdné slunce velmi často slunečník z mraků a ve stínu bylo tak kolem 25 stupňů. Což celkem ujde, až na občasné výjimky se dalo sluníčko přežít.

Zajímavým a příjemným zpestřením byl brod. Jak jsem vyrozuměl, byla to spíš taková z nouze ctnost, ale líbilo se mi to a asi bych (v létě!) uvítal víc podobných legrácek.

A to je asi vše, co jsem k tomu chtěl napsat. Děkuji všem organizátorům za velmi intenzivní zážitek a doufám, že se zase někdy potkáme.

P.S. Moje spolustolovnice Irena z úvodu povídání, pro kterou to byla stovkařská premiéra, také dorazila do cíle, a to v čase těsně pod 30 hodin! Obrovská gratulace! Snad to pro ni nebyla první a zároveň poslední stovka v životě. 🙂