Krušnohorská Horská výzva 2016
Je to tak, dnes pět minut před půlnocí začíná další ročník seriálu horských závodů nazvaný Horská výzva. A začíná trochu netradičně v Krušných horách, kde se koná již několikrát realizované, 66 kilometrů dlouhé kolečko z Božího Daru přes Abertamy, Jáchymov, Stráž nad Ohří a Klínovec zase zpátky do místa startu. Stejně jako loni jsem i tentokrát na cestě s panem Karlem, se kterým jsem tvořil docela sehraný sportovní pár. A celou cestu drbem, protože jsme se dlouho neviděli a pan Karel je plný překvapení.
Ze sportovního hlediska jsou důležité jeho zbrusu nové boty modré barvy se zelenými ozdobami, které snad výrazně zredukují počet puchýřů, kterých si právě v Krušných horách loni užil víc než dost. Ze všech ostatních hledisek je rozhodně zajímavější to, že se z Kódla stal podnikatel na poli výživy pro domácí mazlíčky, přesně řečeno psy a kočky. Je z něj totiž výhradní prodejce švédské značky Husse pro oblast Prahy a výlet na Boží Dar bere tak trochu jako služební cestu, protože hodlá s organizátorem Horské výzvy navázat obchodní spolupráci. A jako bonus trochu přilepšit vítězům kategorie Dogtreking, takže má plný kufr granulí.
Zhruba v 10 večer jsme na místě, předáme hodnotné ceny určené pro vítěze závodníků s pejsky, vyzvedneme si igelitky se startovními čísly, kontrolními čipy, tričkem a reklamními předměty, a jdeme se zpátky k autu pozvolna uvést do soutěžního režimu. Je relativně vlahý večer, skoro jasno s měsícem v úplňku, teploty se pohybují kolem 8 stupňů, pro závod tohoto typu ideální počasí. Oblečeme se, promažeme se, připravíme čelovky a občerstvení na cestu, a pak se vracíme do centra dění, odkud závod přesně pět minut před půlnocí odstartuje.
Na startu je zhruba 200 borců a borek spolu s několika pejsky. A skoro všichni, včetně nás, okamžitě vystřelí kupředu. První kilometry běžíme ostrým tempem, subjektivně máme pocit, že letíme (objektivně běžíme jen nepatrně rychleji, než loni). Chvilku to je po asfaltu, pak skrz Božidarské rašeliniště kolem Mrtvého rybníka až na velkou louku u Hřebečné. Tam nás loni hodně vystrašila bouřka s blesky mlátícími všude kolem, letos se naštěstí o veškeré svícení stará kromě čelovek závodníků krásný měsíc v úplňku.
Kousek za loukou mi pípá na hodinkách desátý kilometr a čas závodu 64 minut. Nádhera! Ale neusínáme na vavřínech a dál to svižným tempem kombinovaným s častým běháním upalujeme do Abertam, kde na nás čeká první čipová kontrola a občerstvení. Je tam docela živo, plno závodníků, tak se tam nechceme moc dlouho zdržovat. V nabídce jsou kromě tradičních skvělých koláčů i rohlíky se salámem, sušenky, musli, čokoláda, k pití pak voda, ionťák, cola a čaj. Nebýt toho, že jsem si právě o jeden vařící čaj schovaný mezi kelímky s čajem té správné teploty opařil jazyk, nemělo by to zatím chybu.
Probíháme ztichlé Abertamy a po krátké pasáži po silnici odbočujeme na stezku na kopec Plešivec. Z počátku jdeme do kopce po běžkařské cestě, která je letos příjemně zpevněná, žádné bláto jako loni. Pak už jen 200 metrů prudké sjezdovky a jsme nahoře. Kromě osvětleného hotelu Orion tu ale není nic k vidění, tak rychle pryč. O kousek dál jsme minulý rok trochu bloudili a Horskou výzvu si zpestřili nepříjemným prodíráním hustým porostem, letos stejnou chybu neopakujeme a po značce míříme k Novému Městu. Subjektivně je to jedna z nejhezčích pasáží závodu, takže si to užíváme a kilometry rychle naskakují. Na hodinkách mi pípá 20. kilometr za 2:29 s malou přestávkou, zatím se prostě daří.
Z Nového Města do Jáchymova je to po asfaltu a jak se ukáže, této černé pevné hmoty určené primárně pro auta a pro kola si ještě do konce závodu užijeme víc, než nám bude milé. Ale zatím nám to nevadí a kolem zříceniny hradu Freudenstein sbíháme na druhé kontrolní stanoviště v Jáchymově, kde si další dávku cukrů, tuků a bílkovin můžeme dopřát po zhruba 3,5 hodinách na cestě.
Po krátkém odpočinku procházíme skrz celý Jáchymov a po shodné trase jako loňský rok míříme do Krásného Lesa pasáží, která u nás naopak patří k těm nejméně oblíbeným. Všude plno kluzkého listí a bláta, spousta schovaných překážek a nástrah… Pro trailové nadšence asi ráj, ale pro nás spíš nepříjemnost. Naštěstí začíná tou dobou svítat, takže na cestu alespoň lépe vidíme.
V Krásném Lese přichází asi největší změna trasy proti loňskému roku. místo na východ míříme k jihu, jak jinak než po asfaltu. Když koukám na Kódla, líbí se mu to ještě míň, než mě. Jeho netypická zamlklost a zádumčivost má ale ještě jeden důvod – začínají ho trápit kyčle a není jisté, jestli vůbec dojde do cíle. Měníme proto taktiku a dál, až na krátké výjimky, pokračujeme výhradně chůzí.
Na 40. kilometru přicházíme k řece Ohři, která se vine nádhernou přírodou zalitou ranním sluníčkem. Ani my neodoláme a kocháme se, minimálně nám to dá zapomenout na další vyasfaltovaný úsek cesty, která kolem řeky vede. Dotace jsou prostě zlo a jsem zvědavý, kdy narazíme na první vyasfaltovanou sjezdovku… Náladu si spravíme na třetím kontrolním bodě, kde kromě zdaleka nejpříjemnější obsluhy čerpáme vodu, jídlo i energii; zdržíme se tedy o trochu déle. Ale nic se nemá přehánět, proto po dalších 20 minutách zvedáme kotvy a vyplouváme.
Další necelé 4 kilometry jdeme jen do kopce různého sklonu a prudkosti. Míjíme odbočku na Nebesa a dál a dál ukrajujeme ze zhruba 450 výškových metrů, což je rozdíl mezi hladinou řeky a sedlem mezi dvěma kopečky, odkud už je cesta přeci jen příjemnější. Proti předpovědi je zatím oblačno, sluníčko vykoukne jen výjimečně, ale nám to nevadí, nám je teplo až moc.
U obce Srní se napojujeme na silnici a další kilometry je to opět utrpení. Kódl usíná za chůze, tak mu věnuji jednu koncentrovanou energetickou bombu a zavedu řeč na jeho nejoblíbenější téma posledních měsíců, na jeho soukromničení. Kódlovi zasvítí oči, zapomene na bolavé kyčle a v družném hovoru během pár kilometrů předhoníme hned několik dvojic dalších závodníků. Že mě to nenapadlo dřív… 🙂
Když konečně odbočíme z asfaltového pekla na polní cestu, podle GPS je před námi posledních 10 kilometrů závodu. 2 kilometry přes rozlehlou louku v ostrém protivětru zdoláváme bez obtíží, další dva kilometry obcí Háj až pod sjezdovku také, a najednou je před námi Klínovec, poslední skutečně velká výzva. Bereme si něco na povzbuzení a strojovým tempem začínáme šplhat na vrchol. Jde to ztuha, mimo jiné proto, že sluníčko se přestalo schovávat za mraky a pálí jako o život, ale za slabých 25 minut jsme nahoře.
Na poslední kontrole si pípáme a trochu se občerstvíme, pak už následuje jen cesta dolů, do cíle. Nohy bolí, ale vidina konce dnešních útrap je silnější. A kromě pár metrů se nejde po asfaltu, takže je to vlastně ideální finish. Když se před námi objeví městečko Boží Dar, zmobilizujeme poslední zbytky sil a ještě naposledy se rozběhneme. A pak už je tu cíl a s ním konec dnešního závodu. Super, zase jsme to zvládli!
Vracíme čip, dostáváme medaili a vtipkujeme s moderátorkou, ale naší jedinou opravdovou snahou je sednout si ke stolu a dát si něco k pití. Vyměňujeme naše poukázky za pivo a ovocné knedlíky / kuřecí steak, potom konečně máme možnost si chvilku oddychnout. Po jídle si sedáme pod mizející sluníčko na lehátka a Kódl volá hlavnímu organizátorovi, jestli na něj nebude mít chvilku čas. Když dorazí, napřed společně chvilku hodnotíme závod (asfalt bohužel není jeho výmysl, ale „kreativita“ úřadů upravujících a schvalujících zaslanou trasu závodu), pak přijde na řadu Kódlův business. Když skončí, loučíme se, vracíme k autu a vyrážíme směr Praha.
Na závěr malá statistická rekapitulace. Celý závod měřící 66,64 kilometrů jsme zvládli za 11 hodin 19 minut (zapomněl jsem stopnout stopky…) průměrnou rychlostí 5,9 kilometrů za hodinu. Během závodu jsme nastoupali a sestoupali 2045 metrů. Na start závodu LONG se postavilo celkem 106 týmů (dvojic a pejskařů), přičemž do cíle se podívalo týmů 88. Naše dvojice pak svým dosaženým časem obsadila konečné 49. místo. Pro případné zájemce tu jsou i kompletní Výsledky Horská Výzva 2016 Krušné hory.
