Letmý start The Western Way (Oughterard -> Maumeen, TWW den 1.)
Den 1. — Autobus pomalu mizí v dáli a já si začínám uvědomovat, že mé dobrodružství právě doopravdy začíná. Čeká mě přes 250 kilometrů chůze neznámem, z toho zhruba 35 kilometrů ještě dnes. Sice jsem už více jak 24 hodin na nohou, ale o dostatečný přísun energie i optimismu se zatím stará adrenalin, takže není nejmenší důvod pochybovat o úspěchu. Dokonce před chvilkou přestalo i pršet, proto nechci otálet a vydávám se na cestu.
Jak jsem plný dojmů, skoro doufám, že bude moje nadcházející cesta nějak orámována. Mohla by třeba vyjít duha. Nebo zaznít slavnostní fanfára. Nebo se mnou místní televize udělá rozhovor. Ale nic se neděje, jen občas kolem projede bez zájmu auto. Tak nic, nebudu se vnucovat. Trek oficiálně začíná na parkovišti kousek odsud, beru tedy krosnu a pár minut šlapu ranním městečkem podél silnice. A cestou přemýšlím, kde koupím pár nezbytností, které ještě potřebuji na cestu. Na parkovišti si letmo přečtu informace na první z mnoha tabulí věnovaných treku The Western Way, pak zapínám hodinky a moje desetidenní pouť může začít.
Keoghovo nákupní centrum je malá sámoška v centru Oughterardu. Prvním a nejdůležitějším bodem na mém nákupním seznamu je tuhé palivo do mého trekového vařiče na lihové tablety, ale takovou vymoženost tady očividně nemají. Po delším bloumání obchodem nacházím akorát nějaké dřevěné podpalovače, které tu po důkladném zvážení nakonec nechávám být. Kromě vařiče mám ještě takovou vychytávku, samoohřívací pytlíky, díky kterým snad dneska hlady neumřu a zítra budu mít třeba víc štěstí. Neúspěch mě nicméně tak rozhodí, že si sice koupím pár sladkých drobností na cestu, ale zapomenu na pytlíkový čaj a nějakou dobrou irskou whiskey na večer, aby se mi dobře spalo. Ono s alkoholem je to tady obecně nějaké složitější, prodává se v samostatné sekci obchodu, kam vedou takové neprůhledné dveře, ještě to budu muset vyzkoumat.
Prvních pár kilometrů vede městečkem. Hned na úvod řeším navigační hádanku, ukazatel se žlutým panáčkem ukazuje jinam, než mě vede GPSka v hodinkách. Po krátkém váhání se rozhodnu důvěřovat spíš hodinkám a o pár minut později mě další značka utvrdí v tom, že jsem si vybral správnou cestu. Jinak se příroda odkrývá postupně. Míjím ve vřesovišti ukryté fotbalové centrum s několika fotbalovými hřišti, kochám se každou další farmou s ovečkami, kravičkami, koníčky, občas potkám jedince či dvojici na procházce. Pomalinku stoupám a občas se mi naskytne i výhled na jezero Coirib ztrácející se v nízké oblačnosti.
Jen to počasí začíná být takové až moc irské. Drobné mrholení je stále silnější, až přejde do slabého deště. Vyndavám z batohu pončo, které se mnou absolvovalo už trek West Highland Way ve Skotsku před 8 lety, a schovávám se pod něj i s batohem. Zatím je moc brzy nechat si počasím zkazit náladu, ale pohled na telefon a předpověď počasí mě úplně neuklidní, v dalších dnech má pršet na můj vkus až příliš.
Po dvou hodinách mám za sebou prvních 10 kilometrů nijak zvlášť záživné cesty po silnici. Občas mě mine nějaké to auto, řidiči a řidičky se vesměs usmějí a pozdraví. Jedna farma střídá druhou, z dálky si fotím i kostelík „Paní z našeho údolí“. Čas od času procházím kolem nějaké zajímavé rostliny nebo stromu. Třeba takový lopuch, jehož listy mají v průměru asi 2 metry, mě skoro fascinuje. Největší radost mi ale dělají ostružiny. Jsou na každém kroku a zrovna dozrávají, takže se v jednom kuse zastavuji a ochutnávám. Až to má vliv na moji průměrnou rychlost. Ale klid, tohle není žádný závod. Jsem tu na dovolené a i cesta může být cíl, jasný?
Čím méně lidí potkávám, tím častěji na mě na plotu, na stromě, na sloupu nebo kdekoliv jinde vykoukne nějaká výstražná cedule. A vesměs se nejedná o žádné příjemné počteníčko, v různých obměnách se opakují výstrahy typu „Zákaz vstupu“, „Sem nesmí psi“, „V žádném případě nevstupovat“, „Možnost střelby“, „Jste sledování kamerovým systémem“ a podobně. Obzvlášť na psy tu jsou dost vysazení, ale není divu, i ten nejmilejší mazlík se může v blízkosti oveček proměnit na krvelačnou bestii. V té záplavě zákazů a příkazů se však necítím úplně komfortně…
Konečně jsem se dočkal, po dvou malých parkovištích a několika výstražných cedulích se asfaltová silnice mění na štěrkovou cestu a brzy mě čeká první zavřená brána, jejíž zdolání je možné pouze díky vedle stojícímu dřevěnému žebříku. Dál už je to balzám na nohy, už z toho asfaltu začaly být takové trochu domlácené. Ono se to nezdá, ale 15 kilo na zádech má na kvalitu chůze dost velký vliv, obzvlášť pokud je člověk zvyklý nosit při dlouhých pochodech maximálně litr vody a nějaké to drobné ošacení a občerstvení. Nechápu, jak jsem ve Skotsku mohl táhnout 20 kilo…
Procházím skrz první lesík. Struktura lesa je dost podobná tomu našemu, klidně bych mohl předstírat, že jsem někde v Brdech. Mimo cestu se ale moc chodit nedá, všude je hodně hluboký mech a i stromy jsou nějak podezřele blízko u sebe. A nesmím zapomenout ani na ovčí bobky, kterých je tu prostě nepočítaně a člověk skoro nemá kam šlápnout. Na první pohled je jasné, kdo zdejší krajině vládne.
Další překvapení mě čeká po výlezu z lesíka. V dálce spatřím dva osly, kteří mě vzápětí přivítají hlasitým ÍÍÍÍÍ-ÁÁÁÁÁ, ÍÍÍÍÍ-ÁÁÁÁÁ, ÍÍÍÍÍ-ÁÁÁÁÁ!!! Zahýkám jim zpátky na pozdrav a pak se vydám po štěrkovém koberci skrz rozlehlou louku. A začínám se seznamovat s tím, že ve zdejší přírodě asi nebudu mít o vodu nouzi. Je jí tu vážně víc, než dost. Někdy pěkně v korytě potoka či říčky, ale většinou tak nějak nespoutaně kdekoliv, především v mých botách. Než se mi podaří dojít k mostu přes řeku Owenwee, mám už nohy promočené na kost.
Za lehce nedůvěryhodně vyhlížejícím mostíkem je další zdejší nezbytnost, chodník tvořený z dlouhých dřevěných prken, díky kterým by mělo být možné překonat ta nejzákeřnější a nejzamokřenější místa suchou nohou. Kvalita chodníku je sice proměnlivá a některé části už by si bezesporu zasloužily rekonstrukci, ale svému účelu slouží dobře a s trochou šikovnosti si moje nohy od dalšího přídělu studené vody na chvíli odpočinou. Tedy alespoň zatím. Za mostkem je rovněž místo, kde se cesta dělí na Novou Western Way a Starou Western Way, nicméně z důvodu demontovaného chodníku na té staré cestě je to rozcestí spíš virtuální.
Následující kilometr se mi moc líbí. Jde se pohodlně lesíkem po dřevěných prknech, navíc i počasí se trochu umoudřilo. Fotím, kochám se a celkově je mi fajn. U informační cedule si můžu přečíst pár zajímavostí o místním lese Lackavrea, jen mě trochu zarazí, že ukazatel ukazuje doprava a dřevěný chodník vede za cedulí rovně. Opět chvilku rozmýšlím, kudy dál, ale protože bych rád viděl zdejší vodopád, pokračuji po prknech rovně.
Dřevěný chodník je dost zarostlý, ale k vodopádu se dostanu celkem bez problémů. Chvilku se kochám, je tu dokonce i lavička na posezení. Natáčím si vodopád na mobil a poté pokračuju dál. Kvalita chodníku se ale stále zhoršuje, prkna jsou stále ztrouchnivělejší, až po několika stovkách metrů najednou zmizí úplně. A to nikoliv pod větvemi stromů nebo trávou, ale úplně, je prostě demontovaný, jen opěrné body zůstaly. Přemýšlím, co dál. Zpátky se mi vracet nechce, to je pro sraby. Tak zkouším internet a po krátkém hledání se dočtu, že pokud půjdu směrem od řeky do prostoru, tak narazím na novou cestu. To se ale snáze řekne a hůř vykoná. Jednak je to tady samý kořen a větev, ale hlavně je to tu celé podmáčené. Netrvá dlouho a jsem opět mokrý jak vydra v posázaví. Nadávám a nevím, jestli se nemám nakonec vrátit. Ale nakonec to risknu, mokřejší už víc nebudu, pokračuju dál zhruba po původní cestě. A skutečně se mi podaří dostat až do míst, kde už jsou zase alespoň zbytky dřevěného chodníku. Po něm to pak doklepu až k nové kamenité cestě.
Zkusím se po chodníku kousek vrátit, ale očividně je to skutečně ta cesta, na kterou mě naváděla šipka u informační tabule. V duchu si ještě jednou vyčiním za svoji umanutost, a pak po již funkčním dřevěném chodníku pokračuji dál dle naplánované trasy. Po dvou kilometrech přicházím k řece s mostem, za kterým je ještě jedna zdejší vymoženost, plastové dlaždice s otvory, které by měly prorůst travinami a cestu zpevnit. Na některých místech se jim to daří lépe, na jiných hůře, ale celkově vesměs fungují.
V dálce už se rýsuje silnice. Cestou k ní si ještě několikrát trochu naberu do bot, když obcházím rozbité úseky, jako odměnu za své utrpení nakonec potkám i dva pěkné koníky. Pak už mě ale čeká další méně záživná část cesty po asfaltu. Chvíli se jde do kopce, pak dlouho z mírného kopce. Oblačnost se trochu zvedla, tak se kochám zdejšími pěknými kopečky. A dávám pozor na auta, která se neustále zákeřně vynořují z protisměru. Jinak se ale především těším na vesnici An Mám, kde by podle itineráře měl být malý obchůdek a kde bych si rád koupil něco dobrého.
Trochu váhám, jestli si jen nakoupit nebo na chvíli zalézt do místního baru, ale nakonec zvítězí moje vrozená obava z cizího prostředí a zamířím do obchodu. Po nákupu dalších zásob cukru na zbývajících pár kilometrů se vracím kousek zpět, až k další informační ceduli. Tam si všímám nenápadné, ale dost znepokojující informace o tom, že trek bude 28. února uzavřen. Nápis je delší, v angličtině i irštině, ale i s pomocí překladače mi nějak nedává smysl, jednotlivé věty si dost odporují. Pokud je trek uzavřen, proč tady vlastně ta informační tabule je? A proč jsou všude ukazatele? Pokračuji dál po trase, ale uvnitř mám takový svíravý pocit. Při vzpomínce na desítky výstražných tabulí se mi rozhodně nechce lézt někam přes plot z ostnatého drátu. Obzvlášť hned první den na treku…
Do cíle dnešní etapy mi zbývá asi 5 kilometrů. Zažívám maniodepresivní stavy, chvilku už plánuju návrat do Dublinu, pár minut poté sám sebe přesvědčím, že to nemůže být pravda a že jsem ten nápis jen špatně pochopil. A tak pořád dokola. Hlava je v tomto případě děsivý stroj. Každý další ukazatel se žlutým turistou mě trochu uklidní, každá výstražná cedule zase uvrhne do deprese. Na mapě si online hledám případnou jinou cestu, ale zrovna tento průsmyk mezi na irské poměry vysokými kopci se jednoduše obejít nedá, případná zacházka se počítá možná až v desítkách kilometrů, navíc vesměs po silnici.
U takového většího seskupení domečků se cesta láme a začínám trochu stoupat. Míjí mě auto, osádka se na mě směje a mává. Říkám si, že to je asi dobré znamení, kdyby nesnášeli batůžkáře, tam mi spíš ukáží prostředníček. V dálce vidím několik farem, tak jen čekám, až z nich někdo vyrazí poslat mě zase pryč. Blížím se k rozhodujícímu bodu, kde silnice končí a začínají pastviny. Na ohradě se leskne hned několik cedulí, to nevypadá dobře. Jsem ještě moc daleko, nevidím, co je na nich napsané. Ach jo, já nechci zpátky do Dublinu…!
Konečně jsem tak blízko, že rozliším nápisy. Hurá, je to dobré! Dvě tabule jsou o zákazu psů, jedna zakazuje parkování a poslední, největší, informuje o jakémsi místě, kde se konají bohoslužby. Zákaz vstupu lidí ani kůzlátek nikde nevidím, můžu pokračovat dál! Ještě se teda musím vypořádat s hysterickou ovcí, která mi brání v cestě, pak otevírám branku a vstupuji na pastvinu. Raději si branku fotím na důkaz, že jsem ji po sobě zase dobře zavřel, ale vnitřně jsem už myšlenkama dál, v místě prvního plánovaného přespání. Chybí mi k němu asi 1500 metrů, stále do kopce, ale to už je jen drobnost, tu největší překážku mám zdárně za sebou.
Místo pro stanování poznám už z dálky. Krásná zelená travička a osamělý strom, o kousek dál koryto potoka. Hned začnu hledat místo pro svůj přístřešek, ale není to úplně jednoduché. Jsem zvyklý na krásně rovnou zem v kempu, ale tady aby rovné místo člověk pohledal. Všude samý kámen, trs trávy, případně ovčí bobek. A když se konečně rozhoupu a jedno místo vyberu, všimnu si v dálce blížící se postavy. Tak, a je to tady! Majitel mě jde vyhodit, stanování nadivoko je možné jen s jeho souhlasem a já se nikoho neptal. Rezignovaně si sedám na kámen a čekám na nepříjemný rozhovor. Čekám minutu, dvě, tři… Po pěti minutách se jdu podívat, kde to vázne. Postavu celou v černém nakonec najdu jako šplhá dál do kopce. Že by mě nenašel? Dokončím stavění stanu a obecně přípravu na noc, ale pořád po očku sleduju cestu na hřeben. Asi za půl hodiny se postava objeví znovu, tak si znovu sednu na kámen a znovu čekám. Už možná trochu klidněji, ale pořád se svíravým pocitem kolem žaludku. I tentokrát ale postava můj stan míjí bez zájmu a já konečně osiřím.
Jakmile opadne adrenalin ze snad poslední dnešní stresové situace, najednou se mi chce brutálně spát, za posledních 36 hodin jsem spal slabou hodinku v autobuse. Z posledních sil si pomocí samoohřevného sáčku „uvařím“ večeři a na 4 sousta ji zhltnu. K zapití jsem si u benzínky koupil cider v plechovce, ale jak jsem unavený, kopnu do něj a většina se mi vyleje. Naštěstí do trávy, ale i tak to naštve. Končím, vlezu do spacáku a chci spát. Je sice skoro 8 večer, ale pořád je až moc světla. Převaluju se a skrz stan pozoruju, jak se šeří. Konečně je tma a já během pár okamžiků usínám. Dobrou první irskou noc!