Na otočku na Mangart (2677m, Julské Alpy)

Mangart je se svými 2677 metry třetí nejvyšší horou Sloviska. Vyšší je pouze Škrlatica (2740m) a Triglav (2864m). Na rozdíl od nich však leží v západní části Julských Alp, až na hranici s Itálií. A právě z Itálie jsem se na vrchol rozhodl jít já. Ze Slovinské strany totiž nevede turistická trasa, ale jen „mastňácká“ silnice s parkovištěm pár set metrů od vrcholu, kudy dle informací na internetu proudí nahoru davy turistů. Navíc bych si z Kranjske Gory, kde jsme byli ubytovaní, musel dost výrazně zajet. To na parkoviště k hornímu Lago di Fusine to je slabých 15 minut, takže stačí nařídit budík a před rozbřeskem vyrazit.

Když nasedám do auta a vyrážím vstříc dobrodružství, svítí na hodinkách něco málo po půl páté. Nad horami začíná obloha šedivět, ptáci křičí a na silnici je pusto a prázdno. Projíždím několik vesnic a před pátou parkuji na velkém, až na 3 auta prázdném parkovišti kousek od jezera, kde jsme byli před pár dny na výletě.

Beru batoh, zamykám auto a hledám někoho, komu bych mohl zaplatit poplatek za parkování. Překvapivě marně. Zapínám hodinky a v 5:03 se vydávám na cestu. V 5:04 zjišťuji, že jsem si z několika možných cest nevybral tu správnou, tak to přes les střihnu na tu podle GPSky snad lepší a v 5:05 se konečně začnu blížit vrcholu.

Prvních 23 minut nic nenasvědčuje tomu, že to dneska bude docela náročné dopoledne. Rychle se rozednilo, takže čelovka není potřeba. Bez potíží jdu po široké cestě a můžu si všímat italského turistického značení. Je vesměs jednoduché, červenobílá kombinace je jak na směrovkách, tak na značkách namalovaných tradičně na stromech, kamenech, chatách a dalších dobře viditelných místech. Trasy se liší pouze číslem na směrovkách a občas i nakreslených značkách; různé barvy jako u nás se nepoužívají. Moje dnešní vycházka tak nejdříve vede po trase číslo 513.

Po dvou kilometrech přicházím na mýtinu s rozcestníkem. Od teď mě bude zajímat trasa číslo 517 či 517a. Spolu s trasou 513 zároveň končí poklidná vycházka a začíná vysokohorská turistika. Tepová frekvence okamžitě roste, stejně jako tělesná teplota, tempo i průměrná rychlost naopak klesá. Terén je z počátku blátivý, pokrytý vrstvou suchého listí, postupně začíná přibývat kamenů a kořenů. Až na výjimky se postupuje přímo, téměř kolmo na vrstevnice. Občas se mi otevře výhled na neskutečně vzdálené vrcholky hor, ale zastávky si musím dělat i bez důvodu; je to vážně peklíčko. A to je zatím vlastně chladné ráno, jen těsně nad nulou. Takže když se na chvíli zastavím, brzy se rozklepu a musím pokračovat. Sluníčko, které by mi mohlo dodat energii, je zatím schované v korunách stromů.

Teprve když vyšplhám do nadmořské výšky přes 1300 metrů, stromy se rozestoupí, jejich výška se zmenšuje, až nakonec dál pokračuji po horské louce. Ale to vytoužené sluníčko zatím zahřívá jen špičky horského masivu, těšil jsem se zbytečně. I těch několik ztuhlých černých mloků na kamenech podél cesty se ho nemůže dočkat, tak snad už se brzo zahřejeme všichni!

Po 45 minutách přicházím k rozcestníku, který mi oznamuje, že jsem se napojil na hlavní trasu 517. Trasa 517a, po které jsem šel doposud, je vlastně jen taková spojka s 513kou. Trvalo mi to 45 minut, během kterých jsem sice ušel pouhých 1700 metrů, zato jsem vystoupal skoro 500 metrů výškových! Dávám si krátkou pauzu na doplnění tekutin, pak pokračuji dál.

Proti první fázi výšlapu se změnilo několik věcí. Díky absenci stromů se mi otevírají dechberoucí výhledy, takže kdykoliv mi dojde kyslík, můžu se alespoň kochat. Přibylo kamenů a stezka sama o sobě je tak prudká, že už není možné jít přímo, ale je třeba se trochu klikatit. Narazil jsem na první poslední sněhová pole, i když zatím jsou přeci jen pár metrů od trasy, takže na stavění sněhuláka zatím nedošlo. A na některých svazích je možné zahlédnout elegantní vodopády. Především se ale na obzvlášť prudkých a nebezpečných úsecích začínají vyskytovat zajištěné cesty neboli Via ferraty.

Via ferrata je pro mě věc dost neznámá. Na pochodech jsem sice občas narazil na žebříky nebo kovové lano připevněné ke skále, ale vždy to byl jen drobný detail na jinak tradiční cestě. Tady to asi bude přeci jen delší a náročnější. Ale dle různých článků na internetu by mělo jít vesměs o nejlehčí obtížnosti trasy, zvládnutelné bez speciálního vybavení. Tak snad nebudu litovat…

Prvních několik jištěných úseků, zvládnutých bez jediného zaváhání, mi dodává potřebný klid a jistotu. Fyzicky to sice je trochu náročné, ale sluníčko konečně začalo svítit i na mne, takže si po každém obtížnějším úseku můžu oddechnout a přitom nemrznu. Kochám se přírodou blízkou i vzdálenou a při té příležitosti si uvědomuji, že jsem dosud nepotkal živou duši. Jaká to nádhera!

Po další hodině šplhání se přede mnou v nadmořské výšce necelých 1900 metrů objeví malá chatička. Když přijdu blíž, rozpoznám nouzový turistický přístřešek (Bivacco Fratelli Nogara). Momentálně mě ale víc zajímá čistá voda tekoucí nedaleko, kde si můžu doplnit zásoby v lahvích i žaludku a trochu se opláchnout; potím se až to není hezké.

U chatičky je rovněž rozcestník. Dál můžu pokračovat buď po turistické 517ce, nebo zkratkou přes horolezeckou Via ferrata Italiana. Nehodlám se pouštět do žádných větších akcí, tak si jen srovnám batoh a vydávám se po turistické trase na poslední úsek vedoucí na hranici se Slovinskem.

Po zdolání nadmořské výšky 2000 metrů mám pár nových zážitků. Jednak mi zase začíná být zima, protože tu mimo jiného docela fouká, ale hlavně se mé přestávky na popadnutí dechu stávají stále delší a častější. Nedá se nic dělat, tohle našinec na Sněžce nenatrénuje…

Oblékám si větrovku a volným tempem zdolávám poslední metry k průsmyku, na jehož druhé straně je Slovinsko. Drátěný plůtek bránící ovcím v neplánované emigraci mě sice zpomalí, ale nezastaví, takže si 2 hodiny 30 minut po začátku cesty můžu odškrtnout další průběžný cíl – ve zdraví jsem dorazil do Slovinska.

Kromě zbrusu nových výhledů mě čeká i výrazně početnější společnost. Díky nedaleké silnici je tady mnohem víc lidí, se samotou je, alespoň dočasně, konec. Chvilku fotím a snažím se aklimatizovat, pak pokračuji v cestě. Nyní už jdu výhradně po kamenech, flóru tu reprezentují jen malé trsy odolných kytiček s různobarevnými květy. Procházím kolem Malého Mangartu, pak si na dalším rozcestníku dávám malou pauzičku. Stejně jako před časem na Italské straně mám i zde na výběr – klasická cesta nebo čistokrevná ferrata. I tentokrát sázím na jistotu a vydávám se na poslední úsek vedoucí až na samotný vrchol.

Hned vzápětí na mě čeká asi největší zkouška dne – několik desítek metrů dlouhé sněhové pole. To by samo o sobě nebylo nic nepřekonatelného, ale vyšlapaná cestička (a vlastně celé pole) je zmrzlé na kost, je to jeden velký ledový koláč. Navíc podrážka mých bot není zrovna do sněhu stavěná, když ztuhne, místo gumy začíná svými vlastnostmi připomínat teflon. Velmi opatrně se nakonec dostávám na druhou stranu, ale dobrý pocit z toho nemám. A to radši nemyslím na to, že tudy půjdu ještě zpátky…

Následuje několik jištěných úseků. Nejde to moc rychle, je mi zima, fouká silný ledový vítr a v řídkém vzduchu mizí síly rychleji, než bych čekal. Ale nepřekonatelné to také není, chce to jen svůj čas. Občas míjím protijdoucí turisty, kteří už mají vrcholové foto za sebou. Pár skupinek jdoucích jako já na vrchol dokonce předbíhám, takže zas tak pomalu také nejdu.

Po chvíli narážím na další rozcestník přímo na hranicích, odkud je to na vrchol už jen necelých 500 metrů. S novou dávkou energie se prodírám suťovým polem a po 3 hodinách a 45 minutách si do svého zápisníčku můžu poznamenat – Mangart je dobyt!

Na vrcholku jsem skoro sám, kromě mě je tam jen jedna čtyřčlenná rodinka z Chorvatska. Nabízejí mi vrcholový přípitek nějakou domácí pálenkou a já s díky přijímám. Jedinou vadou na kráse jsou převalující se mraky, které brání výhledu slovinskou stranu, a občas dokonce zakryjí celý vrcholek. Ale nedá se nic dělat, pár fotek včetně vrcholové mám, takže s klidným svědomím můžu jít zase dolů. Loučím se s rodinkou a zahajuji sestup více méně po stejné trase, jako jsem šel nahoru.

Cestou dolů potkávám mnohem víc lidí; je už devět hodin, turistický den se blíží svému vrcholu. Na některých jištěných úsecích musím chvilku počkat, ale přelidněno tu naštěstí zatím také není. Po opakovaném zdolání sněhového pole chvilku oddechuji a pozoruji mladý párek výletníků, kteří se dohadují o náročnosti výletu. Obzvlášť slečna má spoustu připomínek, které prokládá nejedním sprostým slovíčkem. Českým sprostým slovíčkem, takže když se mě její partner anglicky zeptá, jestli je to nahoru ještě náročné, česky mu odpovím, že to nejhorší mají těsně před sebou. Nevím, jestli ho to potěšilo, každopádně slečna alespoň na chvíli přestala nadávat.

U drátěného plotu si naposledy prohlédnu údolí na slovinské straně hor a pak už mě čeká jen dlouhá cesta zpátky k jezeru. U nouzového turistického přístřešku mě překvapí stádo ovcí. Je jich několik desítek a z člověka si nic nedělají. Když se mezi nimi snažím projít, neuhnou a naopak začnou výhružně bečet. Nemám náladu se s nimi přetlačovat, tak je spořádaně a velkým obloukem obejdu. To mě asi trochu rozhodí, takže v následujících minutách bloudím a nemůžu se trefit na značenou trasu. Což znamená horší cestu a občas nepříjemné poskakování. Teprve když zahlídnu dva borce, jak si to sviští asi 30 metrů pode mnou, podaří se mi na ni konečně napojit.

Cesta dolů je sice o něco méně namáhavá, ale lehká rozhodně není. Nejvíce to odnášejí kolena, která už mám slušně naklepaná. A pak stehna, která pálí a bolí. Nepomáhá teď už silně pálící sluníčko, před kterým se není kam schovat. Ale podle GPSky to mám do cíle už jen necelé 4 kilometry, to už nějak doklepu.

Na jednom z rozcestníků se zdravím se skupinkou turistů jdoucích nahoru. Po chvíli se dostávám do pásma lesa, kde se konečně mohu schovat před jedovatými slunečními paprsky. V lese také zdolávám poslední náročnější úsek výšlapu, jakmile se dostanu k rozcestníku s trasou 513, vím, že to nejhorší mám za sebou. O pár metrů dál potkávám skupinu několika desítek turistů, kteří podle oblečení rozhodně nemíří na vrchol; v sandálech a lodičkách to vypadá spíš na cestu do nejbližší restaurace.

Poslední úsek vede už jen po rovině, takže v klidu můžu začít bilancovat. Úkol dostat se ve zdraví nahoru i dolů jsem splnil, jako bonus si nesu domů spoustu krásných dojmů i fotek. Počasí vyšlo perfektně, proti předpovědi nakonec bylo možná až moc teplo. Škoda jen mírné oblačnosti na vrcholku, výšlap to mohl být úplně dokonalý. Ale i tak to stálo za to! Ale hlavně se zdá, že můj nápad vyběhnout si občas na nějaký kopec a přitom se klidně moci zúčastnit odpoledního rodinného programu je reálný a někdy si ho zase budu moci zopakovat.

Po návratu na parkoviště mě čeká šok – parkuje tam snad milión aut, kolem se pohybují davy lidí, prostě chaos. Snažím se koupit si něco k pití, ale marně, nikdo si mě v restauraci nevšímá. Tak jdu jen zaplatit dodatečně za parkování, čímž pana hlídače dokonale zmatu. Ale mě je to už jedno, nasedám do auta a tím pro mě dnešní výšlap definitivně končí.

Na závěr ještě malá statistická rekapitulace. Celý výšlap měřil 16,52 kilometru, úsek nahoru i dolů byl zhruba stejný. Dostat se na vrchol mi trvalo 3 hodiny 43 minut, cesta dolů další 3 hodiny a 17 minut. Celkově jsem nastoupal i sestoupal 2.104 metrů, průměrnou rychlost u tohoto typu aktivity nemá smysl evidovat. 🙂