Narozeniny na Krétě v hotelu Rinela Beach

Tak nějak tomu stále nemůžu uvěřit. Ještě ve čtvrtek večer jsem seděl doma, čekal na Hanku, až dorazí z práce a jen v hrubých obrysech spřádal plány na nadcházející prodloužený víkend, protože jsme to z různých důvodů nechali tak nějak na poslední chvíli. Tedy alespoň to tak celou dobu vypadalo. Jenže pak mi Hanka posla před odchodem z kanceláře krátkou zprávičku a všechno bylo jinak. Právě se nacházíme v letadle Boeing 737-800 společnosti SpiceJet a už pár minut letíme na sever. Vracíme se domů z úžasného prodlouženého víkendu, který jsem dostal jako dárek k 35. narozeninám. Strávili jsme ho na Krétě!

Ale popořádku. V SMS zprávě, která to všechno odstartovala, byl text zhruba následujícího znění:

Dobrá tedy. Bojový úkol je bojový úkol, to znamená žádné otázky a začít se hejbat. S balením není žádný problém, dokonce i oba pasy nacházím během pár minut. Za 15 minut je sbaleno a nastává čekání na další instrukce. Netrpělivé čekání, mám-li být upřímný. Hanka dorazila až v šest hodin, ale moc sdílná není. Naopak, mluví jen v náznacích a hádankách. O hodinu později jsme sbaleni už komplet a míříme na nádraží. Na poslední chvíli stíháme koupit dva lístky do Leošova Expresu, nastupujeme a vlak se se rozjíždí… na Prahu. A protože v Pardubicích zůstáváme sedět na svých místech, bylo jasné, že se dnes podíváme do hlavního města.

Na Hlavním nádraží se přesouváme na metro a jedeme přes centrum na konečnou trasy A, kde přestupujeme na autobus. Pojedeme až na letiště? Ne:) Naše cesta končí už u Divoké Šárky, kde hledáme hotel Krystal. Nacházíme ho snadno, je to obrovská budova sloužící asi i jako vysokoškolské koleje. Hlásíme se v recepci, za stokorunový příplatek máme možnost dostat dokonce nově zrekonstruovaný pokoj v pátém patře, a jdeme se ubytovat. Pokoj je vážně moc pěkný, ale je nejvyšší čas jít spát. Když se ptám na snídani, Hanka trochu zaimprovizuje a ve mně začne hlodat červíček. Zahajuji křížový výslech a brzo se dozvídám, že budíček je už ve dvě ráno, protože na letišti musíme být ve tři. Bingo!

Přesně ve dvě hodiny zazvonil budík v mobilu. Já s vědomím, že stále nic nevím, si ještě jdu vyčistit zuby a když se vrátím… co to je? Na posteli mi leží dárková taška a v ní… průvodce Krétou! Pokud to tedy není další rafinovaný způsob, jak mě ještě víc zamotat hlavu, strávíme prodloužený víkend na ostrově uprostřed Středozemního moře! Sbalení věcí bylo otázkou několika minut, v půl třetí opouštíme hotel a jdeme na zastávku nočního autobusu. Prvním popojedeme jen kousíček, musíme přestoupit na jiný jedoucí až na letiště. Přijíždí přesně, ale je nepříjemně přeplněný. Naštěstí jedeme zase jen pár stanic, chvilku po třetí ráno si už na ruzyňském letišti na Terminálu 2 stoupáme do fronty k odbavení. Přes nekřesťansky časnou hodinu je odletová hala nacpaná k prasknutí, vesměs dovolenkáři a turisty. Dál už je to rutina, odbavíme kufříky, dostaneme palubní vstupenky, projdeme bezpečnostní kontrolou a pak už jen čekáme, až nás pustí do letadla. Díky tomu, že je náš let jedním z prvních po nucené noční přestávce, jde všechno rychle, bez zdržení. V letadle sedíme vedle sebe v řadě nad křídlem, snad na pár míst je Boeing úplně plný. V pět hodin deset minut, přesně podle plánu, pilot naplno otevírá přísun paliva do motorů a my po chvilce stoupáme k oblakům.

Let trvající 3 hodiny a 30 minut k tomu je klidný a bez komplikací. Dostáváme trochu najíst a než nás mohou začít bolet záda, jdeme nad mořem na přistání. Dost tvrdé přistání, pilot s letadlem celkem slušně praštil o runway, ale cestující i tak nadšeně aplaudují. Letiště v Heraklionu je i přes čilý provoz malé, do letištní haly nás musí dovézt autobus. Díky Schengenskému prostoru stačí počkat na kufry a bez jakékoliv kontroly vycházíme před letištní budovu, kde na nás má čekat delegátka CK Electra Tours. Jenže nečeká… Delegátů je všude plno, jen ta naše tu jaksi není. Asi čtvrt hodiny se ji marně snažíme najít, nakonec Hanka volá do cestovky, kde přislíbí pomoci. Za dalších deset minut se s delegátkou konečně setkáváme, jenže náš mikrobus už je pryč. Delegátka ho tedy volá zpět, nestihl dojet moc daleko. Tím naše drobná anabáze na letišti šťastně končí a my vyrážíme k hotelu. Cesta trvá jen čtvrt hodiny, vzdušnou čarou je to od letiště asi 10 kilometrů. Ještě prokličkovat úzkými uličkami po sjezdu z dálnice a jsme na místě. Vítá nás pětihvězdičkový Mitsis Hotel Rinela Beach.

V recepci hotelu je pět hvězdiček znát na první pohled, všude samý mramor, dřevo a kožené sedačky. Míříme k přepážce, kde čile pobíhá několik recepčních. Na rozdíl od letiště o nás dobře ví, ale čekat budeme muset stejně; pokoj bude k dispozici až v pravé poledne. Dostáváme alespoň na ruku identifikační pásek, který nás opravňuje čerpat výhody all inclusive. Na záchodě se převlékneme do plavek, uschováme kufry do zvláštní místnosti a jdeme na obhlídku resortu. Cestou si objednáme první pití, v rámci all inclusive tu mají všechny možné nealkoholické i alkoholické nápoje včetně velmi dobrých míchaných.

Chvíli dovádíme na pláži v nečekaně vysokých vlnách, potom popíjíme u bazénu další drinky, takže ty tři hodiny utečou jak voda. Následuje krátká seznamovací schůzka s naší delegátkou z letiště, vzhledem k pouze čtyřdenní návštěvě nám toho ale moc neřekne a jen nám popřeje příjemný pobyt. Předání klíčů od pokoje se ještě o kousek posune, ale nakonec máme vše pohromadě a s kufry míříme do pokoje číslo 560. Naše víkendová dovolená právě začíná!

Vzhledem k pobytovému charakteru dovolené rozdělím vyprávění do tématických okruhů spíš než do jednotlivých dnů.

Ubytování

Pětihvězdičkový Mitsis Hotel Rinela Beach si své ohodnocení skutečně zasloužil. Spíš než o hotel se jednalo o velký hotelový komplex skládající se z hlavní budovy nabízející restauraci a kongresové centrum, mnoha menších budov s pokoji a apartmány (celkem jich je hostům k dispozici 441), lázeňské sekce, udržované zahrady, tří bazénů s mořskou vodou, dvou bazénů se sladkou vodou a písečné soukromé pláže. Hoteloví hosté měli zdarma k dispozici lehátka a slunečníky, zapůjčení ručníků bylo podmíněno vratnou kaucí.

Zajímavostí hotelu bylo poměrně výrazné zaměření na děti, dětičky a jiný potěr. Kromě dvou malých bazénků s různou hloubkou vody byla v hotelovém komplexu něco jako školka s mnoha atrakcemi, skluzavky, tobogán, specializovaní dětští animátoři a podobné vymoženosti, díky kterým byl nadprůměrný počet dětí snesitelný i pro ne-rodiče:).

Naše ubytování na kraji resortu bylo v prvním patře dvoupatrového obytného domu. K dispozici jsme měli jednu obytnou místnost s velkou postelí a přistýlkou, vanu se sprchovým koutem a záchodem, a jako bonus balkón s posezením a výhledem na moře. Pokoj samotný i veškeré vybavení bylo krásně čisté a působilo jako nové či po nedávno skončené rekonstrukci. Funkční klimatizace umožnila během několika minut vytvořit v pokoji příjemný chládek, ale raději jsme to nepřeháněli. V každém případě jsme na pokoji trávili jen nezbytně nutnou dobu, raději jsme byli venku u vody, nebo jako poslední večer se sklenkou vína na balkónku.

Příjemná je i poloha resortu. Na rozdíl od podobných ubytování v Africe či podobných exotických destinací leží hotel Rinela Beach přímo ve vesnici, takže jsme si jeden večer mohli udělat procházku po okolí, kde bylo otevřeno mnoho malých obchůdků se suvenýry a potravinami či různé restaurace a bary. Ocenili jsme především lékárnu, kde jsme mohli dokoupit krém na opalování.

Jídlo a pití

V hotelovém komplexu byl k dispozici režim all inclusive, to znamená, že jsme mohli jíst a pít všechno, na co jsme narazili. Kromě snídaní, obědů a večeří v hlavní restauraci formou bufetu jsme měli po celý den v barech k dispozici širokou nabídku alko i nealko nápojů, zmrzlinu, ledovou tříšť a další osvěžení. Na pokoji pak byl minibar s několika lahvemi piva, limonády nebo prosté vody. U krátkého pobytu to sice nehrozilo, ale pokud bychom se přejedli a dostali chuť na něco jiného, mohli jsme se objednat do řecké nebo čínské restaurace umístěné přímo v areálu hotelu, která nabízela chuťovým buňkám jinou kombinaci podnětů.

Jídlo jako takové bylo velmi chutné a bylo ho víc než dost. Tématicky bylo zaměřené na místní kuchyni, takže jsme si mohli pochutnat na různých variacích grilovaného jehněčího, gyrosu, plněné zeleniny, sýra, salátů a podobně. Kromě toho byla k dispozici spousta ovoce a sladkostí, prostě pro každého něco.

Moře

Ačkoliv pro mě byl velkým překvapením celý víkendový pobyt, přesto mě jedna věc „dostala“ snad ještě víc. A to moře. Sice na první „ochutnání“ trochu studenější, než jsme si pamatovali z Dominikánské republiky, ale kombinace písečného, jen pozvolna se svažujícího dna spolu s neustále vanoucím větrem vytvářela nečekaně vysoké a mohutné vlny, kterých jsme se nemohli nabažit.

Vyblbli jsme se v nich skutečně dosyta, pro samé poskakování, rozrážení, klouzání, padání, vstávání, splývání, plavání, houpání a další činnosti spojené s příbojem jsme byli večer pěkně utahaní. Hance při tom poskakování zkazilo náladu nakopnutí záludného podvodního kamene, ale naštěstí byl prsteníček na noze jen silně naražený, takže to kromě dočasného fialového zabarvení nebude mít trvalé následky.

Nemalou měrou přispěl k výborné zábavě ve vlnách i náš nový fotoaparát Olympus Tough TG-2, který je na rozdíl od předchozího Panasonicu v odolném provedení a mohl se koupat s námi. Během tří dnů jsme nacvakali skoro 900 fotek a i když jich dost neprošlo hned prvním kolem výběru, především kvůli kapkám na objektivu nebo špatnému zaostření, celkově se náš nový foťáček předvedl ve výborném světle. A co je nejdůležitější, navíc stále funguje!

Když jsme si chtěli odpočinout, lehli jsme si na písečné pláži na lehátko vedle slunečníku a opalovali se. Měli jsme štěstí, až na dvě zhruba hodinové epizodky se stínícím mrakem bylo neustále jasno a sluníčko pálilo o sto šest. Jakmile se ale schovalo, především kvůli silnému větru byla docela zima (alespoň mně:).

Protože jsme se však průběžně zahřívali colou s rumem, piňacoládou nebo nízkoalkoholickým pivem, dalo se to přečkat bez svetru a čepice. Občas nám nad hlavami přelétlo přistávající letadlo, jinak bylo veškeré štěbetání v ruštině, češtině, polštině, řečtině a dalších jazycích přehlušeno bouřením moře a během opalování se tak dalo krásně relaxovat.

Bazény

Bazénů a bazénků bylo v areálu k dispozici hned několik. Tři byly se slanou vodou, dva byly sladkovodní. Ten největší, přímo před hlavní budovou, byl překlenut lávkou, která mu dodávala na zajímavosti. Bylo zde také centrum animačních programů, mimo jiné tancování a cvičení ve vodě či jiné skupinové kratochvíle, takže tu bylo celkem hlučno nejen kvůli hlasitě puštěné hudbě. U tohoto bazénu jsme strávili pár desítek minut hned první den po příjezdu při čekání na pokoj.

Výrazně déle, vlastně celé nedělní dopoledne, jsme si užili postranní bazén kousek od moře. Sice tam bylo také živo, protože v jeho těsném sousedství byla dvojice bazénků pro děti, ale bez na plné pecky puštěného magneťáku se to dalo bez problémů zvládnout. Na rozdíl od pláže byl zdejší bar vybaven i pro tvorbu koktejlů, takže jsme měli možnost ochutnat snad každou položku na nápojovém menu. Stejně jako na pláži byla i u ostatních bazénků k dispozici modře zbarvená lehátka a žluté slunečníky. Ačkoliv bylo zakázáno si lehátka jakýmkoliv způsobem rezervovat, v půl deváté ráno už byla téměř všechna přikryta ručníkem nebo jinak označena za zabraná. Ale nakonec jsme pokaždé nějaké volné našli.

Poslední bazén, úzký a dlouhý, byl hned u naší budovy. Polovina pokojů včetně našeho měla výhled na moře, druhá polovina měla výhled právě na něj. Obzvlášť pokoje v přízemí to měly do vody jen pár kroků. Doslova. I tento bazének byl přemostěn, večer pak byl nasvícen sytě tmavou barvou.

Návrat

Tři dny utekly jak voda, pondělní bylo dnem návratu. Vstávali jsme už před šestou, abychom se stihli v klidu sbalit a nasnídat. Naposledy jsme se pokochali výhledem na moře, rozloučili se s bazénem a před sedmou už seděli v autobuse směrem na letiště. Odlet plánovaný na půl desátou proběhl bez zdržení a bez problémů, a když pilot během stoupání otočil letadlo směrem na sever, měli jsme možnost Krétě naposledy zamávat.

Na viděnou!