Návrat do Fort William (Portree, Fort William)
Den 12. — Když se ve tři hodiny ráno probouzím, jako první s radostí pozoruji, že stan silnou bouřku vydržel bez ztráty kytičky. To samé se ale bohužel nedá říci o mých zádech, která bolí tak, že si musím vzít dva prášky, abych dočkal rána. Pravda, spánek na karimatce se mým zádům nelíbí už několik dní, ale dneska je to už hodně za hranou. Naštěstí prášky rychle zaberou, a tak se ráno probouzím překvapivě odpočatý. Vstáváme až v 9, a protože prší, je náš program docela jednoduchý. Do oběda to ve stanu nějak přežijeme, pak stejně musíme začít balit, protože dnešním dnem začíná konec naší dovolené.
S úderem dvanácté se začínáme chystat na cestu. Jde to docela pomalu, protože všechno je naprosto promáčené a rozbahněné. Musíme si dávat pozor kam šlapeme i kam co pokládáme. Ale nakonec se nám to do batohů nějak povede naskládat a ve dvě hodiny jsme připraveni na poslední, tentokrát definitivní odchod z kempu. A aby nám to asi nebylo líto, zase začíná pršet. Naštěstí jen drobně, takže cestou do Portree moc nezmokneme. Ve městě si kupujeme kafe a pár suvenýrů na památku. Přesně v 15:20 se nalodíme na palubu dálkového autobusu a vyrážíme na cestu směr Fort William.
Tříhodinová cesta autobusem uběhla rychle a bez problémů. Více méně celou cestu lilo, takže jsme toho z opoceného okna moc neviděli. Proto jsme jen tak podřimovali a odpočívali. A obdivovali umění řidiče, protože i když se jelo po hlavní cestě, byla na můj vkus prostě nějak moc úzká. V půl sedmé jsme na místě, na autobusovém nádraží ve Fort William. Bereme si batohy a rozvážným krokem začínáme ukrajovat ze 4 kilometrů z cesty vedoucí k jedinému zdejšímu kempu. Více jak polovinu cesty jdeme po trase WHW, kterou jsem před pár dny prošel, tak mi to tu přijde docela povědomé.
Po necelé hodině přicházíme do kempu Glen Nevis a jediné, co nás napadá, je že je prostě OBROVSKÝ. Sice stojí 9 liber na osobu a noc, ale nabízí maximální luxus včetně restaurace, občerstvení a malého obchodu se smíšeným zbožím. Když máme hotovou registraci, hledáme místo pro stan a začínáme stavět. Kromě toho, že vedle nás táboří nějaká česká rodinka, jejíž matinku nečekaným pozdravem v češtině dost vyděsíme, se k nám po chvíli hlásí i Frank, starý známý z WHW, konkrétně z kempování a lehkého popíjení u Kingshouse. Místo plánované večeře v restauraci proto měníme plán, kupujeme pivo v plechovkách a k večeři si vaříme kaši.
Večer trávíme popíjením a povídáním s Frankem. Nakonec se překvapivě udělalo hezky, k dokonalosti chybí snad jen účinný odpuzovač midges. Probíráme s kolegou turistou všechno možné, posledními etapami WHW počínaje, přes náš pobyt na ostrově Skye až po dvě nehody s nedobrým koncem, které se v posledních dnech udály na Ben Nevisu. Ten se na pár okamžiků dokonce vynoří z mlhy, ale pak se zase cudně schová. A když se v půl jedenácté balíme do spacáků, začíná zase pršet.
